Vlnobití kolem Dominus Iesus

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2000/4 (Téma)

Deklarace římské Kongregace pro víru z 5. září 2000 už svým titulem „Pán Ježíš“ naznačuje víru církve v božství Ježíše Krista, od počátku dosvědčovanou (Jan 20,28 „Pán můj a Bůh můj“; 1 Kor 1,7: „Náš Pán Ježíš Kristus“ aj.) Božství a vtělení Syna jako událost spásy potvrzuje dokument jako podstatnou součást křesťanské víry. V současnosti však proti ní a jejím ekleziologickým důsledkům vyvstalo dvojí ohrožení: v západním myšlení postmoderní relativismus, ve východních náboženstvích zejména asijská redukce náboženství na sebestřednou kontemplaci. Obojí se vyznačuje důrazem na lidskou horizontálu: na jedince a jeho subjektivní potřeby. Autentickému zjevení Boha o spáse nabídnuté lidstvu teď oponuje duchu doby. Starověké „Člověk je mírou všeho“ se vyhranilo až do ateistické absolutizace: „Poručíme větru, dešti!“ Už se ozvaly hlasy z řad teologů, kteří považují toto ohrožení křesťanství za nejvážnější v celých dějinách (Schürmann).

Pro křesťanskou víru je však rozhodující vyznání „Ježíš je Pán“. Hrdost křesťana je v tom, že neskloní kolena v modlářské úctě před žádným Baalem, ani před sebou samým, ale jen před Bohem živým a pravým (1 Sol 1,9).

Dokument zdůrazňuje nutnost misijního působení církve, jež je zpochybňováno relativistickým odůvodňováním náboženského pluralismu jako oprávněného jevu. Ten řadí křesťanství na stejnou rovinu mezi ostatní náboženské formy. Jedinečnost a univerzální platnost Kristova poslání neseného jeho církví však nelze omezovat skutečností, že Duch svatý působí spásu tam, kam církev nedosahuje. Odmítá uznat racionalistický subjektivismus s právem neuznávat to, co přesahuje rozum, a rovněž radikální protiklad mezi logickým myšlením Západu a symbolickým Východu. Je třeba věřit, že v Ježíši Kristu byla zjevena plnost božské pravdy, jež je Božím darem. Křesťanská víra je něco jiného než náboženská zkušenost a osobní přesvědčení. Vedle Kristova vykoupení neexistuje nějaký univerzálnější řád spásy Ducha Svatého, nýbrž skrze Ducha působí Kristus v mysli lidí dobré vůle. „Musíme být přesvědčeni, že Duch Svatý dává všem možnost, aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství způsobem, který zná Bůh.“ (Cit. 2V, GS 22) Je pouze jediný řád spásy Trojjediného Boha.

Druhý pohled dokumentu se obrací do křesťanského světa. Pán Ježíš nezaložil církev jako pouhé společenství věřících, ale jako tajemství spásy: On sám je v církvi a ona je v něm. Hlava a tělo jsou „celý Kristus“ (Augustin). Je třeba vyznávat historickou kontinuitu mezi jeho působením a katolickou církví, v níž jeho církev subsistuje (2V LG 8), plně existuje. Ovšem „také mimo ni je mnoho prvků posvěcení a pravdy“ (tamtéž), totiž v církvích a církevních společenstvích, jež nejsou v plném spojení s katolickou církví. Jejich působnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy svěřené katolické církvi.

Pravé dílčí církve jsou ty odloučené církve, jež jsou s ní spojeny aspoň apoštolskou posloupností a platnou eucharistií. Ovšem jiná církevní společenství, jež si nezachovala platný episkopát a původní a celou skutečnost eucharistického tajemství, nejsou církve ve vlastním smyslu; ovšem v nich pokřtění jsou křtem přičleněni ke Kristu a mají určité společenství s církví. Věřící si tedy nesmějí představovat, že Kristova církev není nic jiného než jakýsi souhrn církví a církevních společenství, nebo dokonce, že Kristova církev ve skutečnosti neexistuje, nýbrž je pouze cílem, k němuž se má směřovat.

Nekřesťanským věřícím pomáhají jejich modlitby a obřady připravovat se na evangelium, pokud ovšem nejsou spojeny s pověrečnými praktikami a omyly. Bůh nasadil církev pro spásu všech, proto při vší úctě k pohanským náboženstvím církev radikálně odmítá náboženský indiferentismus („všechna náboženství jsou stejná“).Rovnost při mezináboženském dialogu platí pro jednající osoby, ne pro víru.

Pohané jsou i při diskrétním působení Ducha Svatého objektivně v náboženské nouzi, dokud se jim nedostane spojení s Kristem v církvi, takže navzdory mezináboženskému dialogu zůstává povinnost poslání ad gentes, jak to veřejně vyslovil Jan Pavel II. přímo v Indii.

Ohlasy

Jak se dalo čekat, ozvaly se rozhořčeně hlasy hlavně asijští katoličtí teologové, kteří v misijních zemích přeceňují inkulturaci a dialog s nekřesťany proti misii. Nekatoličtí křesťané uznávají jasnou řeč o Kristu, ale cítí se dotčeni rozlišováním mezi církvemi, převažuje však vůle pokračovat v ekumenickém dialogu. Jan Pavel II. se postavil za „Dominus Iesus“, ale litoval četných mylných výkladů. Předložit jasně podstatné prvky víry neznamená zrušit dialog, jenž by se bez základu stal pouhým rozprávěním. Přesto závazek k ekumenickému dialogu je nezvratný, prohlásil při nedělním Angelus 1. 10. a reprezentantům Světového svazu reformovaných církví.

Kard. Ruini, předseda Italské biskupské konference, uvítal dokument jako pomoc proti relativismu rozšířenému v Itálii. Děkan innsbrucské teologické fakulty R. Schwager SJ se ohradil proti reakci některých indických jezuitů, např. I. Raj nazval dokument fundamentalistickým, arogantním a imperialistickým, R. Schwager s kolegou Büchelem litují, že se takové hlasy ozvaly, konstatují, že dokument plně souhlasí s 2. vatikánem a svou čestností a jasností spíše podporuje dialog. Škodlivé jsou formy, které zakrývají základní přesvědčení církve a působí nedorozumění.

Teologové L. Boff, H. Küng, J. Sobrino a R. R. Ruetherová s dalšími 69 v protestním manifestu odmítají požadovaný souhlas o pravdě a spáse a místo toho zdůrazňují souhlas jednání s přesvědčením osobního svědomí. Biskup a významný teolog K. Lehmann naopak souhlasí s dokumentem a odmítá eucharistické společenství, jež „nepatří na začátek, ale až na konec ekumenického snažení“. Jeho švýcarský kolega K. Koch prohlásil: „Stojíme dnes před otázkou, zdali je dnes v církvi ještě něco závazné. Konkrétně, zdali má být Druhé vatikánum magna charta cesty do 3. tisíciletí, zažil totiž silné útoky na biskupy za to, že se drží Koncilu. Kritikové totiž dosud říkali, že ho musejí hájit před biskupy.“ Od reformovaných by rád slyšel, podle jakých kritérií považují svou církev za Kristovu. Lituje, že jsou dotčeni, ale i jeho se bolestně dotýká, když například některé zemské církve prohlašují, že křest není předpokladem pro večeři Páně. Celá ekumena přece stojí a padá s uznáním křtu. Stejně neekumenické je podporovat oficiálně koncelebraci s katolickými kněžími.

Kard. J. Ratzinger jako prefekt římské Kongregace pro víru vyslovil politování nad tím, že dokument nebyl pochopen jako slavnostní přiznání k Pánu Ježíši ve Svatém roce. Řeč magisteria musí být zcela jasná, ale musí být překládána do jazyka dialogu.

Negativní odezvy se nejvíce dotkly biskupa W. Kaspera, který vede Radu pro sjednocení křesťanů. Jeho připomínky k některým formulacím dokumentu byly přijaty jen zčásti, přesto ho uznává včetně důrazu na pojetí jedinost a jedinečnost církve, které je plně v souladu s Koncilem. Jeho setkání s čelnými anglikány, luterány i reformovanými přispěly k vyjasnění a uklidnění.