Reformační a toleranční tradice

Autor: Martin Wernisch - Číslo: 2000/4 (Ekumena)

Evangelický časopis Český bratr 1/99.

Nahlédnutí do zásadní diskuse v Českobratrské církvi evangelické. Jubilejní program má zdravé rysy; stačí si přečíst témata odpoledních projevů, a je zřejmé: zde nejde o setkání spolku starožitníků - nýbrž o živé společenství, jež zpytuje současnost a chce v ní plnit své úkoly. A kdo zná víru, jež nás spojuje, ví, že se toto společenství nevyčerpává ani přítomností: že také dychtí po budoucím. Majíc svůj úhel věčnosti, pod nímž může současnost prohlédat, smí je vyhlížet s nadějí, aniž by k tomu potřebovalo naivitu, jež si ani neuvědomuje, kolik je v zásobárně možného dějů apokalyptických. Nicméně zároveň je přece významuplné, že se tu scházíme z podnětu výročí - a tedy opřeni o minulost. Prakticky všechno, co žije, už má své dějiny. A k velkým výsadám člověka patří, že jeho vědomí může významně přesáhnout přítomnost oběma směry: k nadcházejícímu i předchozímu. Jako by hleděl i párem vnitřních očí - a pouze oběma viděl obraz dostatečně pravdivý. Sám Hospodin se lidem zjevil skrze příběh; i do Jeho království jsme uváděni tím, že se evangelium Kristovo dědí a traduje. Je tedy na místě, vzpomenout na začátku svých kořenů.

Nemohu je zde ovšem popisovat v detailu - a tak i naopak dovolte užít značného nadhledu, i kdyby měl vést k tvrzením až bolestivě nezvyklým; nebudou vycházet z chuti provokovat, nýbrž z touhy dostát pravdě. I kritiku je možno nasadit hned do programu - je opravdu správné mluvit o vzniku církve r. 1918? Definujeme-li přesně termíny, pak ano. Ale snad by tu přece bylo lepší přidržovat se více zásadního než praktického zřetele. Jinak se nemůžeme příliš podivovat, rozhodují-li se někteří vstoupit raději do církve římskokatolické (jako založené Kristem) než do „téhle nové“. Mluvme raději o unii evangelických církví; z toho zřetelněji vysvitne, že jde o zastávku mnohem delšího příběhu. Dokonce ani u Husa se nemůžeme zastavit - vždyť i naše dějiny mají svůj počátek u Krista. Jeho víru a církev vyznáváme, ne české náboženství.

Tím se nám ovšem do zorného pole ještě před nadepsanými tradicemi dostávají další: katolické. Nebojme se toho slova. V základním významu znamená jen to, co je obecně křesťanské - ekumenické. Ano, byly žel vážné důvody, proč jsme se s katolíky římskými rozpadli, a nejsme ještě tak daleko, abychom rozdělení překonali. Zatím jsme si tedy rozdělili jména podle důrazů - avšak chceme-li být křesťany, musíme být tak či onak všichni evangelíky (zvěstovat evangelium), ale i orthodoxy a pravoslavnými (pravověrně učit i slavit) a katolíky (pamatovat, že jsme částkou církve obecné, jež káže a pověření k duchovní službě předává v posloupnosti od apoštolů podnes). Vždyť katolické jsou i naše konfese, pocházející z reformace. Augsburské vyznání dokonce říká, že biblické učení není na odpor ani proti obecné křesťanské, ano ani proti římské církvi „Otců“.

To dokázali reformátoři říci i ve chvíli, kdy riskovali takové napětí s tehdejším Římem! Katolický a reformační princip se tedy snáší. Byť onen reformační je zároveň principem kritické kontroly, také zásadně přihlíží k negativním zkušenostem katolické církve. Těmi se dnes ostatně i římská církev zabývá na svých nejvyšších místech - což posiluje naději, že jednou už třeba kvůli reformačním zásadám nebudeme muset zůstávat odděleni. Prozatím však je stále ještě dostatečně náročným, ale i naléhavým úkolem tyto zásady zastávat, aniž bychom jejich ostny obraceli vůči katolíkům, nýbrž je nabízeli ke sdílení, jež je vždy vzájemné.

Nabídnout je co: protestantismus naštěstí neznamená jen vzdor, jen korekci, ale i kladnou spiritualitu, jež se v průběhu staletí projádřila bohatými projevy liturgickými, diakonickými, občanskými, kulturními atd. Vždyť i její východisko bylo navýsost pozitivní: důvodem riskantního pozdvižení reformátorů bylo opětné vyzdvižení toho, na čem opravdu stojí naše spása a čemu všechno naše přičiňování, naše přídavky, přístavky a přízdoby mohou pouze přisluhovat (a pak se smějí i podílet na jeho slávě) - zatímco se stalo, že je do té míry zakrývaly, zastíraly, odstavovaly, pohlcovaly a zcizovaly, až ve velkém měřítku vybledlo základní vědomí, čím křesťanství je ve své podstatě, a člověk zůstával i v církvi nesvobodný, zotročen množstvím svémocných právních předpisů i pověr. Proti tomu ovšem bylo na místě připomenout základ, mimo nějž jiného žádný položiti nemůž, byť na něj zajisté lze stavět drahokamy, dříví i slámu (1K 3,11n). Člověk, který je od Boha odcizen, nemůže být jinak zachráněn od zmaru, než že se s Ním opět smíří. To však není možné bez Boží iniciativy a Prostředníka, jímž byl učiněn Kristus. Díky Němu se mezi člověkem a Bohem obnovuje důvěrný vztah, v jakém se stává možností lásky, co jinak zůstávalo uzavřeno hranicí strachu z Boha, lhostejnosti vůči Němu, či dokonce pohrdání Bohem - a co má rozměr věčnosti. Slyšet kázání evangelia a uvěřit Mu, spolehnout se na Něj - to je základ nezbytný i dostatečný, odtud ostatní vyplyne. Především svoboda křesťana, jenž už nemusí otročit žádnému jinému Pánu, než jakým je slitovný Otec. Ale v této svobodě též všelijaká služba; ne z vnějšího přinucení, nýbrž z účastenství, jež přemáhá zevnitř: Bohoslužba, k níž se spojujeme, protože máme Boha společného. Služba milosrdenství, protože jsme si učiněni bližními. Služba spravedlnosti v obci. Hospodaření s nejrůznějšími hřivnami; přidáno bývá mnohé, je-li víra životná. Nicméně základ musí zůstávat týž a nezastřený: To vše se děje jen díky Boží dobrotě, a ne jinak než za pomoci důvěry v Něho.

Ano, nejvlastnějším jádrem křesťanství evangelického povždy bude tzv. ospravedlnění pouhou věrou. A proto také zvláště čestné místo v galerii reformátorů zůstává vyhrazeno Lutherovi. Což smíme i my vděčně přijmout, aniž bychom se museli snažit vystrčit ještě nad něj nějakého českého obra. Jenže - ono nám to nepřipadne úplně zalehko. I v nás se ozývá přirozená potřeba hrdosti na svůj původ a sklon přesvědčovat ostatní o mimořádné hodnotě našeho svérázu. Snad jsou to instinkty do jisté míry i zdravé - ale jakmile ji přesáhnou, stávají se nebezpečnými, živnou půdou xenofobií. A právě s českými reformačními tradicemi se pracovalo všelijak. Vedle nich se však konečně dostáváme též k tradicím tolerančním.

Vstupují tak na scénu v dvojznačném světle - ale myslím, že bychom si to měli otevřeně přiznat: toleranční syndrom je naším problémem. Nechci tím tvrdit, že jsme z tolerančních dob zdědili pouze zatížení - hned se při vší krátkosti pokusím o vysvětlení - ale koneckonců se tu neodvažuji žádného neslýchaně nového tvrzení. Např. již klasik tohoto století, J. L. Hromádka, dovedl hned v době 1. republiky (tedy ve svých šťastnějších letech) nezastřeně povědět, jak dlouho po tolerančním patentu české evangelické církve žily jen z drobtů, které padaly se stolu církví zahraničních - avšak přitom si navykly pokládat někdy své nedostatky bohoslovecké bezmála za zásluhu a za přednost. Což je zlá past, a není snadné z ní vyváznout. A zeptáme-li se, jaký Hromádka na tehdejším evangelictví nacházel líc, příliš nám neulehčí: prý skoro bytostné spojení s osvícenstvím - tedy s jedním dobovým filozofickým naladěním, jež sice svého času odvedlo i dobré služby, ale posléze odeznělo. Dnes už je tak málo (post)moderní, že kvůli tomuto spojení někteří očekávají dokonce brzký zánik protestantismu; neznajíce jeho vlastní hlubší kořeny. Je to tedy soud ukvapený, založený na jednostranném obrazu; jeho vznik ovšem toleranční tradice podpořily. Ať je vezmeme z kterékoli stránky, prakticky vždy narazíme na chudobnost. Tady nenajdeme onu širou paletu duchovních projevů, zmíněnou výše; některou oblastí se vine takřka jen jediná střídmá linie, jiná chybí vůbec. Pravda, tento poklad forem nenalezneme v žádném jednotlivém čase a místě v jeho plnosti - ale my se do ciziny nebo k předbělohorské epoše musíme obracet nápadně často, chceme-li obohatit rejstříky a zároveň se přidržovat osvědčených svědků. Zmiňme alespoň jediný příklad extrémní chudoby - vnějškový a častěji opakovaný: totiž „obrazoboreckou“ zaujatost, jež se v tuzemské církvi h.v. obrátila dokonce proti znamení kříže, přímo vzorně katolickému ve smyslu apoštolského vyznání, užívaného křesťany nejrůznějších okruhů vč. protestantských. Nejeden náš kostel naštěstí dokazuje, že i tak mohlo jít skutečně o volbu prostoty, jež má svého ducha, a tedy i svou estetiku. Avšak na jiných místech, kde těžko mluvit o architektuře chrámové, vidíme spíše následky prázdnoty, jež se může přiblížit až jakémusi „kultu ošklivosti“ - původně jistě nezamýšlenému, ale více lidi odpuzujícímu než přitahujícímu. Na tomto příkladě lze v neposlední řadě ukázat i rozpor mezi domácími tradicemi tolerančními a reformačními: Ty totiž, vzdor proslavenému táborskému záchvatu, ve své hlavní linii obrazoborecké nebyly.

S motivem jejich přervání se ovšem dostáváme k vysvětlení tolerančního problému, jež mnohé omlouvá. Vždyť plynulý vývoj byl zastaven zvenčí, zvrácen zbrojným vítězstvím protireformace. Chudoba tolerančních církví byla nuzotou oloupených. Žít z drobtů přivykly jako stádce násilně rozplašené, od něhož byli cílevědomě zapuzeni pastýři. Že tu ještě po půl druhém století enormního tlaku vůbec nějaké evangelické církve zůstaly, je samo o sobě důkazem životnosti reformačních kořenů - ale i opravdovosti víry v tolerančních generacích. Je-li pro ně příznačná ctnost z nouze, neplatí to pouze ve špatném smyslu - setkáváme se zde i s nejryzejší ctností chudých. Těch, kteří si nedali víru vzít, i když se ji z nich pokoušeli někdy doslova vytlouci, a kteří pak ze své bídy budovali kostely a opatřovali platy pro faráře.

I když si raději odpustím prognózy příštího vývoje, myslím, že příklady, jak umět být evangelickou církví, ačkoliv nás bude málo a bude nás to přivádět do všelijakých potíží, ještě budeme potřebovat. Je dobré být připraveni i na nejhorší možnosti. Rozhodně bychom se jim však neměli dopředu vzdávat. Toleranční církvi bychom se měli podobat právě v její nerezignovanosti, nikoli v jejím minimalismu; ona musela začít jakoby „od nuly“, avšak další generace přece jen měly příležitost odrůstat. Toleranční tradice jsou dnes zřejmě živé nejspíše a nejlépe jako rodové, případně jako místní folklór - což nemíním pohrdavě, neboť i já mám rád, když obec má svůj ráz, není všechno stejnobarevné, nebo dokonce stejně bezbarvé. Nicméně je pravda, že folklorní je méně než principiální. Nad tradicemi tolerančními přece jen stojí ony uvedené zprvu: reformační - i katolické. Neboť tyto dva principy patří k sobě, k plnému křesťanství - takže ani nemá valného smyslu rozhodovat, který z nich je vlastně vposledu důležitější. Jako evangelíci ovšem vycházíme z onoho reformačního a máme všechen důvod vidět v tom svou službu ekumeně. Máme-li ji však konat co nejlépe, pojímejme ji co nejkladněji a odložme již protikatolické hroty svých zraněných předchůdců. Chápat své evangelictví jako negaci římského katolictví znamená vposledu obracet se proti sobě samotnému. Daleko nejdokonalejším popřením katolicismu by totiž bylo přestat být křesťany vůbec. Lépe je nechat výhledy otevřené. Lidským zmatkem, ale i milostí Páně jsme se stali tím, čím jsme - a obé je zapsáno i v našich tradicích. Proto na ně můžeme hledět kriticky, ale také v nich nacházet souvislosti, jež nám pomohou orientovat se na další cestě. Vsaďme i dnes i zítra ve víře Kristově na lásku Boží, jíž se ještě staneme, čím budeme.