Proč sláva Bohu

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2000/4 (Punctum saliens)

Slovo sláva je mluvnicky dvojí útvar. Někdy v rámci věty konstatuje, že někdo nebo něco má výjimečnou kvalitu. Jindy však je citoslovcem, když vyrazí jako reakce na mimořádně kladnou realitu či osobu. „Sláva“ je pak koncentrovaný výraz nadšeného přitakání k mimořádně vynikajícímu člověku nebo dílu.

Spontánní reakce na velikost mají pro lidské soužití značný význam. Vyčleňujeme si tím skutečnosti pro náš život důležité: jsou to společné hodnoty, o něž zápasíme, jež bráníme a rozvíjíme. Jejich nositelé či reprezentanti je přirozeně symbolizují. „Sláva“ na jejich adresu je hlasováním pro ně i pro dotyčné hodnoty..

Stmelující účinek kladných reakcí a postojů využívali vládcové a uměle je vyvolávali. K tomu sloužily triumfy po vítězné válce, vnější nádhera a symboly i pravidla chování. Ještě historicky nedávno chodili po Praze slovutní páni radové, úřadovaly slavné soudy a jiné instituce - a Britové dodnes svému králi přejí, aby byl „victorious, happy and glorious“. V naší církvi byl ještě na začátku století vyznačován rozdíl mezi kněžími: velebný, důstojný, veledůstojný, vysocedůstojný, jeho Milost, Excelence. „Čas trhl oponou“ tentokrát zdravě a prosadila se občanská přirozená úcta a křesťanské bratrství.

To jistě neznamená, že by měla zmizet úcta k pravým hodnotám a že by slušnost měla vyklidit místo nekulturní „upřímnosti“ tj. obhroublosti. Bez přirozené úcty ke každému bližnímu a bez náležitých forem jednání mezi autoritou a vedenými riskuje lidské společenství propad do víru podlidských vášní. Jsou však i ušlechtilé vášně, jako obdiv, radost, nadšení, jež reagují na dobro a povzbuzují k němu.

Ale vraťme se k „slávě“, a to ve vztahu k nejvyššímu Dobru a Pánu.

Všechna náboženství ve své čistší podobě prokazují božským bytostem úctu - hezký vzorek máme v modlitbě k bohu Slunci od faraóna Achnatona.

Pokleslá úroveň ducha ovšem vždy a všude - i mezi námi křesťany - spíše spekuluje, jak podplatit či ošálit vyšší moc ve svůj prospěch. Bez osobního nezištného vztahu úcty a lásky k Dárci. Starý zákon přednostně pozvedá mysl Hebrejů k Stvořiteli jako k nejvyššímu Pánu: „Oslavujte Hospodina všichni lidé, oslavujte ho všechny národy“ (Žl 117). Teprve odpoutání od vlastních zájmů nám umožňuje mít vztah s Bohem pravdivý a důstojný. Rovněž Boží Syn potvrzuje při poslední večeři, že je náš Mistr a Pán, a z této polohy teprve dostává plnou hodnotu jeho příklad pokorného služebníka. Prosby Otčenáše uvozuje prosba „Posvěť se jméno Tvé“, jež prosebníky nejprve uvádí před božský majestát, absolutní střed všeho bytí, než přijdou na řadu naše zájmy. Úcta k Pánu nebe i země relativizuje i jakoukoliv lidskou velikost.

Církev od začátku viděla svůj primární úkol projevovat Bohu úctu v liturgii, svátostech a modlitbách. Nejvýrazněji se to děje chvalozpěvem „Sláva na výsostech Bohu“ v mešní liturgii, nesčetněkrát umocněný hudebně. Ten se nazývá doxologia maior. Druhá, kratší doxologie protkává breviář - Denní modlitby církve - denně asi dvacetkrát. Na začátku jednotlivých hodin a v závěru žalmů zaznívá „Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků.“

V souladu s Desaterem vtahuje druhá část Gloria Patri lidské tvory do nekonečné a věčné dimenze Božího bytí. Z miniaturního světa mého já i celé naší zeměkoule, jež je pouze práškem ve vesmíru, se zabydlujeme v Božím domově a jeho nadčasí. Odtud se vidíme se svými radostmi a strastmi podstatně pravdivěji.

První část malé doxologie je plně křesťanská. To Nekonečno nad námi je někdo, kdo se nám odtajnil jako Společenství v Jednotě, nekonečně překonávající možnosti naší fantazie. Přesto nás obrovsky posiluje vědomí, že skrze Syna jsme přibráni do tohoto vztahu už teď, navíc s perspektivou věčnosti.

Ale proč „sláva“? Protože v tom slovu je zhuštěna nesmírnost a jedinečnost partnera naší lásky. A ještě něco: my nepřicházíme docela s prázdnou, vždyť k Boží slávě přinášíme i sebe jakožto stvoření: „Slávou Boha je živý člověk“ (Irenej Lyonský). Ještě podstatněji ovšem platí, že slávou člověka je Bůh živý a pravý.

Ale co Trojice? V přípravě na milénium jsme prošli rokem Otce, Syna a Ducha. Letos je rok Nejsvětější Trojice. Jeden Bůh se nám blíží v Osobách jinak a jinak. Ale ať navážeme modlitbou s kýmkoliv z nich, je to vždy On, „Bůh skrytý, Spasitel“, a navíc „mně niternější než moje nitro“ (Augustin).

Stane-li se tato malá doxologie naším důvěrným slovem úcty a lásky, nezevšední, nýbrž častým opakováním se umocní. A proč ne docela svobodně a s radostí i mimo breviář?