Perspektivy pravoslaví ve střední Evropě na prahu 3. tisíciletí

Autor: Hlas pravoslaví - Číslo: 2000/4 (Ekumena)

Z přednášky arcibiskupa Kryštofa na konferenci o perspektivách pravoslaví konané začátkem června 2000 v Jeruzalémě. - Převzato z časopisu Hlas pravoslaví říjen 2000.

Střední Evropa je zeměpisný pojem, který z pohledu Pravoslavné církve v Českých zemích a na Slovensku patří k pražskému pravoslavnému arcibiskupství a titul střední Evropy užívají i pravoslavní hierarchové v Rakousku a v Německu v širším církevně politickém kontextu. V tisíciletých dějinách křesťanství v Evropě však mají právě Čechy tu výsadu být v geografickém středu Evropy, ve kterém se prolínají vlivy západní a východní evropské kultury.

Států a národů v Evropě, které jsou průsečíkem rozdílných kultur, je mnohem více. Vzpomeňme na východní Polsko, západní Ukrajinu nebo Transylvánii. Ale v těchto případech jde již spíše o evropský východ.

Čechy a Morava leží zřetelně v srdci Evropy. Duchovně čerpají jak z východu, tak i západu. Když byli kolem roku 884 pokřtěni první historicky doložený český kníže Bořivoj a jeho manželka Ludmila arcibiskupem panonským a moravským svatým Metodějem, mohlo se zdát, že bude v Čechách převládat východní - byzantská liturgická i církevní orientace. Vzhledem k politickému vlivu německé říše došlo však v roce 973 ke zřízení latinského biskupství s německým biskupem v čele. Přesto slovanská tradice přinesená svatými Cyrilem a Metodějem se udržovala v prostředí lidové církve až do prvních staletí druhého tisíciletí.

Dlouhou dobu byli jejími nositeli mniši Sázavského kláštera. Svůj historický výraz pak nalezla v husitském hnutí, jehož viditelným výrazem bylo věroučné spojení české církve pod obojí s konstantinopolským patriarchátem roku 1452.

Ani tři období protireformace, při nichž došlo v české zemi k likvidaci téměř všech forem duchovního a kulturního života, které neschválila latinská hierarchie, nedokázala v českém národě potlačit vědomí, že duchovní život nepatří pouze západu, ale že duchovně čerpal a stále čerpá také z východu. Proto také spolu s vyhlášením samostatné Československé republiky v roce 1918 se začíná organizovat na jejím území pravoslavná církev.

Současnost

Současná podoba pravoslavné církve v Českých zemích a na Slovensku jako autokefální metropolie se čtyřmi eparchiemi má za sebou již půl století trvání převážně v podmínkách formálně ateistického státu. Proto jako hlavní úkol církve v demokratickém státě se jeví výchova a vzdělávání ve víře. Velikou oporu v této oblasti má církev v Pravoslavné bohoslovecké fakultě Prešovské univerzity a v jejím detašovaném pracovišti pro dálkové a individuální studium v Olomouci. Na fakultě mohou studovat všichni zájemci o pravoslavnou víru bez rozdílu vyznání. Profesorský sbor postupně publikuje studijní materiály přístupné i široké veřejnosti, hlavně z oborů dogmatické, biblické a pastýřské teologie a publikace katedry církevních dějin.

Významnou vzdělávací úlohu plní také Gorazdovo cyrilometodějské středisko ve Vilémově, vybudované v 90. letech. Sídlí v něm Pravoslavná akademie, která připravuje semináře, konference a školící kursy pro širokou veřejnost a seznamuje zájemce s duchovní kulturou, tradicí i současným myšlením křesťanského východu.

Důležitou součástí výchovy v pravoslavné církvi je také mnišský život, jehož forma a organizace nebyla dlouho možná. Krátce po politických změnách na přelomu osmdesátých a devadesátých let vzniklo v České republice několik mladých pravoslavných mnišských komunit, které se snaží být svědectvím o životě v Kristu pro svoje okolí. Nejvýznamnější je společenství malých sester v Monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice, jež uskutečňují misii v církvi nejenom formou vnější - starostlivostí o prostředí Gorazdova cyrilometodějského střediska, ale i formou vnitřní - duchovní. Denně konají několikahodinové monastýrské bohoslužby a osobní modlitební pravidlo.

V demokratické společnosti může církev též pracovat v oblasti sociální. K tomu účelu byla před několika lety založena Česká pravoslavná filantropie. Nejprve se tato organizace věnovala samostatné výchově věřících lidí, kteří jsou připraveni pomáhat potřebným - přestárlým, nemocným a lidem na okraji společnosti. V současné době se filantropie snaží vybudovat krizové středisko v Prostějově.

Již od počátku devadesátých let pečují někteří pravoslavní duchovní a věřící v Čechách o uprchlíky - bez rozdílu původu jejich země a náboženského přesvědčení.

Sociální myšlení církve vyjádřené konkrétními programy je významným svědectvím o Boží lásce uprostřed společnosti, která je více než z poloviny ateistická a na církev se většinou dívá jako na organizaci nepříjemně zatíženou dějinami - inkvizicí, středověkou politickou mocí a nepřiměřeným bohatstvím.

Přestože pravoslavná církev v Čechách netvoří ani polovinu procenta obyvatelstva, je pátou největší církví co do počtu věřících, kterých přibývá. Je potřebné budovat nové chrámy a rozšiřovat stávající. Za současné ekonomické situace je to nelehký úkol. Navzdory výše uvedeným historickým podmínkám i některým současným těžkostem však nepochybně lze mluvit o perspektivách.

Za patrně nejdůležitější perspektivu lze paradoxně pokládat skutečnost, že v současné společnosti jsme především u mladé generace svědky velkého duchovního hledání, hladu po „duchovnosti“ v tom nejhlubším smyslu slova. Právě těmto lidem má pravoslaví co nabídnout svým ontologismem a opravdovostí, protože jeho duchovnost a charakter učení (na rozdíl od některých směrů vycházejících ze západní tradice) se opírá především o duchovní zkušenost a není do takové míry určován myšlenkovými konstrukcemi spekulativního charakteru.

Pro mladé lidi a moderní dobu je také velmi přitažlivý v pravoslaví respektovaný princip lidské svobody a důstojnosti, která se odvozuje od Božího obrazu, jehož nositelem je a vždy byl podle učení církve každý člověk, bez rozdílu rasy, národnosti anebo přesvědčení.

Velmi důležitým a přitažlivým pro lidi ve středoevropské společnosti pak je také všeobjímající a inklusivní aspekt v pravoslaví. Modlitba církve se obrací k Hospodinu s prosbou o odpuštění, mír a vzájemnou lásku mezi všemi lidmi.

Některé současníky velmi oslovuje a přitahuje také pro pravoslaví charakteristický fenomén starectví - fenomén duchovních učitelů, kteří doprovázejí svoje duchovní děti ve všech složitostech a těžkostech moderního života. Právě toto má v době narůstajícího osamocení naší doby nesmírný význam.

Lze tedy říci, že pravoslaví má právě díky těmto svým jedinečným aspektům a pohledům na svět a na člověka ve střední Evropě a vlastně všude ve světě perspektivu. Již i proto, že dokáže pravdivě odpovídat na duchovní potřeby lidí a nabídnout jim duchovní horizont. Zde se patrně nachází perspektiva pravoslaví také v celoevropském kontextu, protože pravoslaví je vlastní schopnost soustřeďovat, hromadit a prohlubovat duchovní bohatství, ze kterého lze čerpat a o které se lze opřít uvnitř člověka a nemá tak silnou tendenci hromadit věci kolem něj a ne-exteriorizuje lidské bytí do té míry, jak jsme tomu svědky v současnosti převládající civilizace. V tom zajisté je jeho síla i perspektiva také ve vztahu k ekologické krizi, která v kratším anebo delším časovém horizontu nevyhnutelně povede k potřebě omezení konzumního způsobu života a spotřeby a ke změně orientace lidské společnosti z materiálních hodnot na hodnoty duchovní.

Jako zajímavá a ku prospěchu pravoslaví bude zajisté přijata perspektiva evropské integrace - prakticky ve všech zemích Evropské unie je totiž úroveň religiozity obyvatel vyšší než v České republice. Pohled do Evropy, seznámení se s duchovním životem většiny obyvatel Evropské unie by tedy v případě České republiky patrně nebyly na škodu a mohly by vést k jisté „emancipaci“ náboženské víry, křesťanství a církve v očích řadového českého občana, který s takovou oblibou a rychlostí přejímá mnohé hodnoty a pseudohodnoty přicházející zvenčí.

Další zajímavou perspektivou by mohlo být i to, že Středoevropan může do Evropy také něco přinést a nejenom z ní brát. Právě duchovní bohatství ryzího křesťanství je tím vzácným přínosem, který může pomoci „dát duši Evropě“, která se doposud sjednocovala především na ekonomických a pragmatických základech.

Většině současných pravoslavných křesťanů je však jasné., že budou v moderní středoevropské společnosti v nejbližších letech v menšině a že patrně budou svým nekonzumním a na duchovní hodnoty orientovaným způsobem života možná vypadat i směšně. Bláznovství pro Krista ostatně vždy vyvolávalo údiv a často též posměch.

Lze však na druhé straně očekávat, že pravoslaví ve střední Evropě se pokusí otevírat duchovní a myšlenkové bohatství co nejširšímu počtu lidí, kteří budou více a více potřebovat duchovní posilu a také duchovní horizont své existence. V procesu otevírání bude však potřebné dbát také na neustálé prohlubování se, aby naše pravoslaví bylo především žitou vírou a žitým svědectvím, které jediné může oslovovat a přesvědčovat druhé.