Per se una neboli o osobě

Autor: Jiří Skoblík - Číslo: 2000/4 (Články)

Věta „filosofie je služka teologie“, která charakterizuje středověký myšlenkový svět, je věta, kterou nejen filosofové, ale také představitelé jiných oborů považují za ponižující, ať už právem nebo neprávem. Obraťme tuto větu a vyjděme z toho, že teologie je služka antropologie. Jinými slovy řečeno - nauka o Bohu se může dostat do situace, kdy slouží nauce o člověku. Nikde jinde, domnívám se, to není tak patrné jako v určitých rysech dogmatu o Nejsvětější Trojici, o jediném Bohu, který žije ve třech osobách, v Otci, Synu a Duchu Svatém. Mluvme tedy ne o tom, jak člověk zírá nahoru k Bohu, nýbrž o tom, jak se člověk pohledem na Boha učí zírat na sebe.

Křesťanské církve a náboženské společnosti jsou v tisícileté tradici výkladu novozákonních textů přesvědčeny, že nemá-li být poselství Nového zákona týkající se Boží bytosti zkráceno, má-li být v celé šíři přijato a domyšleno, nutně vede k myšlence tří božských osob v rámci jedné jediné božské bytosti. Jak tomu porozumět? Když se křesťanští myslitelé chtěli zmocnit dostatečným způsobem Božího tajemství v Nejsvětější Trojici, zjistili, že nemají po ruce potřebné nástrojové vybavení, dostatečný sklad pojmů, které si museli teprve vypracovat. Například pojem „osoby“. Naše české slovo osoba původně znamenalo postava, něco docela konkrétního, co má hlavu, krk, trup, končetiny. Staroslověnsky se odvozuje toto slovo od výrazu „osobě“ ve smyslu samostatně. Někteří jazykozpytci soudí, že toto „osobě“ = samostatně vedoucí k podstatnému jménu osoba v češtině, je inspirováno latinskými slovy per se una, skrze sebe jedna. Když tato slovíčka budeme říkat velmi rychle za sebou, uslyšíme persona, latinský výraz pro českou osobu. Obrat per se una - o sobě jedna je nástroj, který si ukuli křesťanští myslitelé, aby se přiblížili k fenoménu božské osoby. Slovo osoba má tedy trojiční základy.

Lze tedy říci, že teologie mimo jiné slouží antropologii, slouží sebepoznání člověka.

Co znamená latinské slovo persona? Nejprve povahu a typ, potom úlohu a konečně osobu. Toto latinské slovo má řeckého předchůdce, prosópon, které znamená divadelní masku. A protože Písmo svaté je psáno z převážné části hebrejsky, vzpomeňme si na Mojžíše, jehož tvář září tak neodolatelně, že si musí vzít roušku před obličej, protože jinak by pohled na něj byl nesnesitelný. Tato záře pochází z jeho setkání se svatým Hospodinem. Mojžíšova zářící tvář je vyjádřena hebrejským výrazem, který odpovídá řeckému prosópon, latinskému persona a českému osoba. Jako v jiných případech i zde stojí na počátku abstraktního pojmu konkrétní, i dítěti dostupná představa, vždyť i malé dítě ví, co je to tvář.

První vybroušenou definici osoby přinesl evropské kultuře filosof Boethius. Z jeho textů čerpalo středověké myšlení. Přitom si uvědomovalo, že jedinečnost duchovní individuality osoby jako takové každé definici uniká. Přesto se pokusilo nastolit statické chápání osoby, které vyhovovalo s ohledem na Boha, nezměnitelného, nehybného. Od osoby popisující Boží poměry přešli myslitelé k lidské osobě. A zjistili, že osoba u člověka podobně vyjadřuje spočinutí v sobě, nehybně, trvale. Tím se naplňovalo biblické určení: člověk je podobenství a obraz Boží. Ponořen sám do sebe jako jedinečná osoba odpovídá nehybnému, do sebe ponořenému, sobě plně dostačujícímu Bohu.

Už ve středověku se však objevil muž, který myslel jinak. Nepřijímal statické, nehybné chápání osoby, v rámci kategorie podstaty, nýbrž vrátil se ke kategorii vztahu, která je charakteristická pro Bibli, ale také pro myšlení moderního člověka. Tento muž se jmenoval Duns Scotus a řekl: Osoba není něco do sebe uzavřeného, v sobě klidně spočívajícího, nýbrž je to něco, co je vytvářeno teprve vztahem k ty. Samo o sobě neexistuje. Pomocí ty nalézám sebe sama. Tvoří-li osobu člověka teprve otevření se Božímu Ty, platí to také o otevření se lidskému ty. Člověk stvořený Bohem a postavený do rajské zahrady (Adam) není osobou tak dlouho, dokud nepotká v stínu rajských stromů ty (Evu). Samozřejmě to platí i naopak, Eva najde sebe jako osobu teprve skrze Adama. To je moderní, tzv. aktualistický personalismus, který má svoje středověké kořeny. Jinými slovy, to znamená, že člověk se nestává osobou tím, že na rozdíl od zvířete a rostliny něčemu rozumí, nýbrž tím, že si s někým rozumí. Adam sice pojmenovává zvířata a rostliny, není však osoba. Podává intelektuální výkon, protože pojmenovávat bytosti znamená pronikat jejich podstatu, porozumět jejich jádru, ale tím ještě nekonstituuje osobu. Teprve Eva, jdoucí Adamovi naproti, je zdroj nebo posel objevení sebe. Adam v ní nalézá sebe.

Význam, který má tato myšlenka pro současnost, je nepopiratelný. V antropologii obdarované teologií je představa osoby důležitou zbraní proti stádovosti. Je také plamenným protestem vůči nebezpečí zvěcnit člověka.

Nejsvětější Trojice promlouvá ještě jiným způsobem k nauce o člověku: Syn není absorbován po celou věčnost Otcem, jako Duch svatý není absorbován Otcem, případně Synem, nýbrž všichni tři zachovávají vlastní svébytnost v dokonalé, nejvyšší myslitelné jednotě. Tato představa je model, který se nám promítá do věčného cíle tvorstva. Tvorstvo se nerozplývá jako kostka ledu v teplém oceánu (ve smyslu mystického panteismu) v Bohu, svém cíli, nýbrž při maximální jednotě Tvůrce s tvorstvem je respektována svébytnost každého tvora, který není pohlcen nekonečnou Boží bytostí, ale zachovává si vůči ní svou samostatnost, svébytnost. Trojiční dogma má proto také humanistický význam. Znamená jednotu v mnohosti, plné respektování jednoty i mnohosti, a to pomocí modelu, nad který nelze myslet vyšší. (Jan 16,12-15)