Laici v pastorační práci
Autor: Aleš Opatrný - Číslo: 2000/4 (Články)
V naší církvi je možné slyšet řadu mnohdy povrchních slov o tom, jak je třeba podporovat laiky a pracovat pro jejich uplatnění, ale za nimi nenásleduje mnohdy žádný promyšlený krok, nemáme-li na mysli třeba to, ze laici čtou při bohoslužbě apod. Na druhé straně je možno slyšet řadu razantních a bohužel mnohdy silně emotivních slov, které mluví o tom, jak je nutné všechny přivést k tomu, aby laikům dali velký prostor, přestali je utlačovat atd. Nejjednodušší řečnické figury jsou: obvinit biskupství a kněze z nepochopení, a nečinnosti, případně naopak podivovat se nad tím, cože ti laici vlastně chtějí. Pokusme se vyhnout těmto klišé a podívat se v několika bodech na věci z určitého odstupu, a to jak časového, tak věcného. Následující body nejsou ani tak argumenty pro nebo proti, jako spíš body zamyšlení, které by snad mohlo napomoci solidnější reflexi a tím také plodnější diskusi.
1. Výchozí stav
1.1. Co jsme bezprostředně zdědili, neboli „tradice nová“
Dědictví, které se táhne nejméně od tridentského koncilu, a je v církvi velmi hluboce zarostlé, je farní systém „jednoho muže“, tedy systém, kdy farář dělá vše. Tento systém sice byl trochu modifikován spoluprací kaplana (kaplanů) a neplatil tak docela v řeholích. Nicméně, pokud se práce dělila, dělila se ponejvíce mezi kněze. Dávno se již mluví o tom, že tento systém má být překonán. To se někde děje, ale většinou lze říci, ze se tak mnoho nemění. Žádoucí změnu nelze nastolit pouhým stanovením předpisu, ba ani jen jinou výchovou kněží nebo laiků. Aby se mohla uskutečňovat, je třeba změny ve třech oblastech:
- změna mentality kněží. Identita kněze by neměla být postavena na jeho osobní funkční výlučnosti. Jinak řečeno: kněz je sice v mnohém nezastupitelný (udílení svátostí, kvalifikované duchovní doprovázení, právní odpovědnost na fóru církevním i světském, ale také koordinace farnosti, péče o to, aby v životě obce bylo pro všechny místo, aby prostor neuzurpovali jen někteří), ale smysl svého kněžského života nesmí odvozovat jen z této nezastupitelnosti. Ten musí vyplývat z jeho výlučné orientace na Krista, z jeho plné a celoživotní oddanosti službě evangeliu a z jeho takříkajíc mystické úrovně duchovní vazby na jeho Mistra a Pána. To je ovšem nárok špičkový. A bylo by nereálné čekat jen a pouze špičkové výkony od jakékoliv skupiny lidí, i když jsou právem požadovány.
- připravení laici. Má-li laik být v jakékoliv své službě brán vážně, musí být věcně (znalostmi, schopnostmi) na úrovni, musí mít přiměřenou lidskou zralost, potřebuje být schopen i při své životní situaci (rodina, zaměstnání, atd.) nadprůměrného duchovního života a v neposlední řadě musí mít (podobně jako kněz) velkou míru frustrační tolerance. A stejně jako kněz musí být schopen kooperace, přesně vzato musí být navíc schopen přijmout, že bude, obrazně řečeno, do smrti v pozici zdravotní sestry a nikdy v pozici lékaře, tedy vždy v určitém smyslu v podřízeném postavení.
- připravená církevní veřejnost. Ta musí nejen pastorační službu laiků chápat a přijímat, ale potřebuje mít tak široký pohled na život církevní obce, aby potřebovala to, co jí laik nabízí. Pokud totiž někde chtějí katolíci jen mši, občas vyzpovídat a pokřtít a pohřbít a nic jiného si „nedají líbit“, zbývají laikovi jen hospodářsko-technické práce a ministrování při mši. To není málo, je to jistě pomoc, ale je to jen úzký výsek z celku.
1.2. Tradice stará, leč dodnes existující
Je to tradice svatého života, z něhož vyrůstala a zpětně se odvozovala určitá nauka. Učitelky církve sv. Terezie z Avily, Kateřina Sienská a Terezie od Dítěte Ježíše právě tak jako svatý František z Assisi v prvé fázi svého života (než přijal jáhenské svěcení) i řada jeho druhů byli laici, kteří nebyli nijak „určeni k pastorační službě“, ale jejich život se stal směrodatným, „pastorujícím“, vyučujícím. Je to sice cesta mála osob (ale na druhé straně většího počtu, než jsou jen kanonizovaní svatí), nesmí však být odsunuta jen do minulosti.
1.3. Tradice nejnovější
Podmínky za komunistické vlády byly vlastně podporou „systému jednoho muže“. Nikdo jiný, než kněz, vybavený státním souhlasem k výkonu duchovenské činnosti, nemohl veřejně působit a veřejné působení kněze bylo státní mocí omezováno právě jen na úkony jemu bezprostředně vyhrazené (vedení bohoslužeb, udílení svátostí). Nicméně to byla také doba, kdy skoro vše, co se nemohlo dělat oficiálně, konalo se, kde se to podařilo, neoficiálně. A tak řada laiků byla přivedena k tomu, aby pastoračně pracovala - ať ve své (širší) rodině nebo v kruhu přátel, v turistickém oddílu, neveřejně a neoficiálně ve farnost atd. V tomto případě většinou takový člověk něco začal dělat a k tomu si dost svízelně opatřoval podle potřeby literaturu a nějaké zkušenosti od druhých. Tedy nejprve našel své uplatnění, potom se vzdělával, problém s uplatněním se vzdělaných prakticky nebyl.
1.4. Dnes
Nastala nová situace. Každému, kdo je intelektuálně schopen, je umožněno získat teologické vzdělání, a teprve potom se hledá pro takovéhoto člověka uplatnění. Kromě toho se většinou vzdělání (tedy absolvování teologické fakulty) ztotožňuje s kvalifikací ve smyslu uschopnění k určitým úkolům. To je ale mnohdy omyl (každý absolvent AMU také nemůže hrát Hamleta..). Kromě toho nynější systém vzdělání laiků je povětšinou takový, že zajišťuje nanejvýš znalosti (informace), mnohem méně praktické dovednosti (katechetické, liturgické, pastoračně-poradenské) a vlastně vůbec ne duchovní růst a zrání. Pokud se požadavek duchovní formace omezí na kontakt s určitým knězem a na exercicie jednou za rok, je to pro někoho dostatečné, ale pro ty, kdo nebyli nijak uvedeni do duchovního života, je to zoufale málo. Kromě toho se snadno pomine otázka osobního povolání a zůstane se jen u problému uplatnění kvalifikovaných, kde kvalifikace je ztotožněna s absolvováním studia.
Navíc zde existuje řada standardních nedorozumění nebo i kamufláží. Potřebu seberealizace, uznání, touhu po určité rozhodovací pravomoci lze „křesťansky zabalit“ do starosti o blaho církve, o potřebu péče o lidi. Toto nebezpečí existuje jistě i u kněží, ale zde je k dispozici pětiletý seminář na rozpoznání skutečných motivu (i když ani to mnohdy ještě nestačí) a kromě toho se zde žádá několik celoživotních závazků. Při přípravě laiků na pastorační služby zatím u nás nic rovnocenného není a pokud nefunguje odpovědné, kvalitní a dlouhodobé duchovní vedení a pokud se kandidátův farář nepodílí zodpovědně a dlouhodobě na procesu rozlišování, může se o službu ucházet nebo jí být pověřen člověk sice vystudovaný, ale nepřipravený nebo nevhodný.
2. Pojmenování církevněprávních a pastoračních otázek
Zatímco se někteří domnívají, že laici se mají podílet na pastorační práci pouze proto, že existuje nedostatek kněží, dokument1 vidí věc jinak. V návaznosti na christologická témata 2. vatikánského koncilu vidí poslání laiků jako organicky vyplývající z tajemství církve.
Spásné poslání církve ve světě uskutečňuje nejen hierarchické kněžstvo na základě kněžského svěcení, nýbrž i všichni laici. Jakožto pokřtění na základe svého specifického povolání se podílejí na kněžském, prorockém a královském úřadu Kristově tou měrou, která každému z nich odpovídá. Proto pastýři musí uznat a podporovat služby, úkoly a funkce laiků. Ty mají svůj svátostný základ ve křtu a biřmování a často také v manželství. Je-li to užitečné nebo nutné pro dobro církve, mohou pastýři svěřit laikům podle norem univerzálního práva určité úkoly, které jsou sice spojeny s jejich pastýřským úřadem, ale nepředpokládají kněžské svěcení (ChfL 23).
Tato pověření mají buď charakter trvalého pověření - to je služba akolyty a lektora, svěřovaná mužům - viz kán. 230. § 1 CIC nebo pověření dočasného - viz kán. 230 § 2. Kodex i jiné církevní dokumenty samozřejmě mluví i o účasti laiku na pastoraci z důvodu nedostatku kněží2, ovšem toto je vždy chápáno jako speciální případ, nikoliv jako trvalé řešení3.
Někde uprostřed mezi úkoly laiků v místech, kde je dostatek kněží, a mezi možnými úkoly laiků tam, kde je kněží velký nedostatek (viz výše) stojí slova Kodexu kanonického práva, kán. 230 § 3:
Kde to vyžaduje potřeba církve a nejsou k dispozici kněží, mohou též laici - i když nejsou lektory nebo akolyty - podle ustanovení právních předpisů - plnit určité funkce, totiž službu slova, vedení liturgických modliteb, udělování křtu a rozdávání svatého přijímání.
Dokument Christifideles laici se ale snaží o vyvážený pohled na působení laiků v pastoračních strukturách a proto připomíná, ze se nemá mluvit o nouzových situacích nebo o nutnosti zastupovat svěcené služebníky tam, kde to neodpovídá skutečnosti nebo lze situaci řešit jinak4. Kromě toho připomíná, ze není dobré opouštět vlastní pole působnosti laiků, které označuje velmi výstižně apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi Pavla VI.: Vlastním polem evangelizační činnosti (laiků) je rozsáhlý a obtížný svět politiky, společnosti a ekonomiky, ale i kultury, věd a umění, mezinárodního života a sdělovacích prostředků...(EN 70).
Je tedy třeba uvažovat o dvou oblastech působení laiků v pastoraci. Jednak o působení, které patří do života rozvinuté farní obce, nevyplývá z nedostatku kněží ale vychází ze křtu a biřmování jednotlivých křesťanů a je projevem života farnosti. Dále pak o činnosti laiků, která vyplývá z nedostatku kněží, tedy zejména s jejich činností podle kán. 517 § 2 CIC.
2.1. O pastorační činnosti laiků všeobecně
Církevní dokumenty zdůrazňují, ze pastýřem v pravém a plném slova smyslu je biskup a kněz. Tím ovšem není řečeno, že by se laici neměli nebo nemohli podílet na pastorační práci církve, přesněji na pastoraci, evangelizaci a katechezi, neboli, jak říkají některé dokumenty církve včetně Kodexu - na apoštolátu. Kodex mluví o povolání laiků k apoštolátu skrze křest a biřmování (kán. 225 § 1), o právu a povinnosti laiků získávat znalost nauky, potřebnou k vlastnímu životu i k apoštolátu a to samozřejmě i pokud jde o univerzitní vzdělání v posvátných vědách, včetně možnosti získat akademické hodnosti a obdržet pověření k výuce posvátných věd (kán. 229). Laici mohou být povoláni, aby s biskupem a kněžími spolupracovali při službě Božímu slovu (kán. 759), mohou být za určitých okolností pověřeni kázáním (kán. 766) a podílejí se na katechezi, což je úkol, který v podstatě přísluší určitým způsobem - pod vedením představených - všem členům církve (kán. 774 § 1).
Kromě toho mohou muži laici přijmout službu lektora či akolyty nebo mohou být laici - muži i ženy - pověřeni některými (nebo všemi) jejich úkoly (kán. 230). V těchto případech jsou ale povinni získat patričné vzdělání (kán. 231 § 1, srv. také ChfL 23, citováno výše).
2.2. Možnosti kanonicky ustaveného pastoračního působení laiků
Podle kánonu 231 to jsou lektor, akolyta nebo pověřený služebník (muž nebo žena), vykonávající některé (nebo všechny) prvky služby akolyty nebo lektora.
Odst. 23 dokumentu Christifideles laici rozvíjí myšlenku účasti laiků na pastoraci a reaguje na skutecné potřeby a vývoj v církvi. Mluví také o zřízení komise, která by měla celou záležitost účasti nesvěcených osob na pastoraci zkoumat a závaznými předpisy regulovat. Není zřejmé, jestli dokument o účasti laiku na pastoraci, vydaný společně osmi kongregacemi, je naplněním tohoto zámeru5. Nicméně je známo, že z reálných potřeb se vyvinuly určité přesně definované služby laiků, které nejsou specifikovány v obecném právu, ale jejich výkon i nutná příprava k nim jsou regulovány partikulárním právem. Jmenujme zde v německých diecézích známe pastorační asistenty, bakambi v Zairu a konečně i v litoměřické diecézi funkce tzv. technických administrátorů, atd. Zmíněný dokument tyto služby neruší, ale snaží se rozsah činnosti přesně definovat a jeho tendence je spíš zužující, než rozšiřující.
Protože služby akolytů a lektorů jsou poněkud nelogicky, ale s ohledem na tradici, svěřeny jen mužům6, vzniká problém s pastoračním působením žen. Proto se v řadě zemí služby lektora a akolyty nadále svěřují jen kandidátům jáhenského a kněžského svěcení, jak to právo vyžaduje, a ostatní osoby činné v pastoraci, a to jak muži tak ženy, se ke službě pověřují podle kánonu 230 § 1 a 2. Kromě toho se samozřejmě podílejí laici na práci v církvi jako katecheté, charitní pracovníci, vychovatelé, vedoucí exercicií, o administrativních a správních službách nemluvě.
2.3. O farnosti a jejím živote.
Protože za základní, i když ne jedinou, jednotku života církve se povazuje právem stále farnost7, je celkem logické uvazovat o pastorační službě laiku právě vzhledem k farnosti.
Podle Kodex u je farnost určité, natrvalo zřízené společenství křesťanů v místní církvi, svěřené pod vedením diecézního biskupa do pastorační péče faráři, jako jejímu vlastnímu pastýři. (kán. 515 § 1)
I když je tedy vlastním pastýřem farnosti farář, neznamená to, ze by se na pastorační péči ve farnosti neměl už nikdo podílet. Může to být jednak farní vikář (u nás: kaplan), dále jáhen, lektor a akolyta. V této souvislosti je třeba připomenout, ze dokumenty o obnově trvalého jáhenství i o obnově služeb lektora a akolyty vidí jak jáhenství tak obě služby jako širší úkol, než jen jako specifickou účast na liturgii a udílení ostatních svátostí8.
Dokument Christifideles laici přináší velmi podnětné myšlenky jak k životu farnosti, tak k účasti laiku na pastoračním působení. V odst. 26 jasně favorizuje chápání farnosti jako společenství osob a nadřazuje je vůči příslušnosti k území, struktuře nebo budově. Chce vidět farnost „jako bratrský a pohostinný dum rodinného soužití“. Už z tohoto pohledu je vidět, ze takto fungující společenství nemůže plně „obsloužit“ jeden člověk, totiž farář. V odstavci 27 je pak v návaznosti na citaci z koncilního dokumentu o apoštolátu laiku (AA 10) důrazné vybídnutí k těsné spolupráci laiku k práci ve farnosti v úzké spolupráci s kněžími. Ze zde není myšlena jen spolupráce při úklidu kostela a technických pracích je nabíledni. Protože, jak říká koncil: „Uvnitř církevních společenství je činnost laiku nutná, ze apoštolát pastýřů bez ní většinou nemůže dosáhnout svého plného účinku. Skutečně apoštolsky smýšlející laici, podobni tem mužům a ženám, kteří pomáhali Pavlovi při hlásání evangelia (srov. L8,18.26, Řím 16, 3), doplňují, co chybí jejich bratřím, a osvěžují ducha jak pastýře, tak ostatního věřícího lidu (srov. 1 Kor 16,17-18) (AA 10)“.
Ze všeho, co je zde uvedeno, je zřejmé, ze účast laiků na pastoračním a apoštolském působení církve je nutná a tato nutnost má svůj kořen v požadavku plného a zdravého života církve a v katolické eklesiologii, nikoliv jen v nedostatku kněží.
2. 4. O přípravě laiků na tyto služby
Všeobecně říká Kodex následující: laici mají být pro službu, která je jim dočasně nebo trvale svěřena, připraveni tím, že získají patričné vzdělání (srv. kán.. 231 § 1).
Bylo by velmi žádoucí, aby i u nás partikulární právo stanovilo normy rozsahu potřebného vzdělání pro jednotlivé služby a jednotlivá pověření. Bude to asi možné až tehdy, když se vše stabilizuje, případně sjednotí bud v církevních provinciích nebo ne celém území státu. V žádném případě ovšem nemá být pověřen službou někdo, o jehož vzdělání (přípravu) nebylo žádným způsobem postaráno.
2.5. O pastorační činnosti laiků podle kán. 517 § 2
V současné době se v našich diecézích už vyskytuje aplikace kánonu 517 § 2 V některých diecézích se používá označení, které Kodex vlastně nezná: laik je jmenován administrátorem in materialibus a kněz administrátorem in spiritualibus. Znamenalo by to tedy bud aplikaci kánonu 517 § 2, nebo sloučení farností tak, ze by dosavadní farnosti, tvořící po sloučení celek, měly jednoho svého faráře a ve farnosti by pracovali laici jako stavební technikové, farní administrativní síly nebo akolyté apod. a to podle reálné situace.
Zatímco druhé řešení není nijak právně neobvyklé ani výjimečné, prvé řešení si zasluhuje zvláštní pozornosti.
Je to vlastně aplikace výše uvedeného kánonu 230 § 3, která je upravena podle kánonu 517 § 2. Ten zní takto:
Jestliže se pro nedostatek kněží diecézní biskup rozhodl, ze svěří účast na pastorační péči o farnost jáhnovi nebo jiné osobě, která není knězem, nebo společenství osob, ustanoví některého kněze, který mocí a zmocněním faráře bude řídit pastorační péči.
2.6. Problémy aplikace kán. 517 § 2
Jde o situaci, která není po stránce právní vždy ve všem jasná9 a která samozřejmě po stránce pastorační má svá úskalí. Jan Pavel II. označuje toto řešení vždy za přechodné, ne trvalé. Otázkou je, kdy bude moci být v konkrétních situacích odvoláno (tedy zda bude opravdu přechodným), jak věřící rozliší smysl a náplň kněžství a kněžských funkcí od života a činnosti jáhna a dále od činnosti pověřeného laika. A konečně zda povede nebo nepovede širší aplikace tohoto a podobných řešení k zavedení nových služeb v církvi, které by neměnily samozřejmě nic na svátostném rádu, ale které by např. mohly rozmnožit známe služby lektora a akolyty, případně dříve existujících „nižších svěcení“.
Další otázky jsou eklesiologické. Jde zejména o to, jakým útvarem by vlastně byla dlouhodobě existující „farnost bez kněze, ale s pastýřem, který není knězem“. Je to totiž jiná situace, než excurrendo spravovaná farnost - ač i ta má své otázky. Jde jednak o „kompletnost“ figury pastýře: jáhen ani laik jim není ( přesněji: je a není) a to jak z pohledu práva, tak z pohledu eklesiologie: slavení eucharistie je konstitutivním prvkem života (místní) církve a předsedající eucharistii a vlastní pastýř by měli být jedno. Kromě toho není příliš jasné postavení kněze ve farnosti, která je svěřena jáhnovi nebo laikovi, který podle kán. 517 § 2 „potestatibus et facultatibus parochi instructus, curam pastoralem moderetur“. Komplikované právní otázky v této věci se dají shrnout do poněkud zjednodušující vety: „Kdo je zde pastýř?“, nebo „Kým je reálně vzhledem k této farnosti moderující kněz?“
3. Obraz církve
Zdá se, že ve všech disputacích o uplatnění laiků je nakonec zásadní otázkou toto: jaký obraz církve vlastně u nás vytváříme a tvořit chceme? Vypadá to tak, že často bezděčně u nás vládne buď obraz církve z minulého století (a tam laiků v pastoraci není třeba), nebo obraz současné církve rakouské či německé. Tedy církve proorganizované s množstvím kvalifikovaných laiku, dobrým technickým a finančním zázemím a hlavně církve finančně nesmírně nákladné. Ta ale už nemůže být provozována ani v zemích jejího vzniku, takže bychom byli v tomto ohledu se svými ideály opět pozadu. Ostatně, kdo je obeznámen zblízka s finanční situací církví u nás ten ví, ze debata o uplatnění laiků v církvi jakožto zaměstnanců se stává v mnohém debatou akademickou.
V této souvislosti je třeba se vrátit k základní otázce místa laiku v církvi. Veškeré církevní dokumenty koncilní i pokoncilní samozřejmě uvádějí, že první místo křesťana - laika je ve světě. Tam je nutným „vysunutým tykadlem“ jak evangelizace, tak péče o obecné blaho. Nezaujatý pozorovatel si ale u nás muže snadno všimnout, ze řada laiků nijak netíhne k angažovanosti ve světě, ve věcech veřejných, ale velmi rádi by působili v církvi. Je známou věcí, že řada konvertitů hledá v církevních strukturách (ať jako zaměstnanci nebo adepti řeholního života či semináře) určité „bezpečné místo“ pro svou zatím křehkou víru. Takže se může také soudit, ze není ani taková potřeba laiku činných v pastoraci (tím ale neříkám, ze není žádná!!), jako je potřeba laiků kvalifikovaných pro křesťanský život ve světě. Tedy těch, kteří sice nemají vystudovanou teologii, ale mají znalosti o víre a učení církve na vyšší úrovni, než jsou znalosti, pobrané z kázání. Ti jsou totiž schopni se zdravým sebevědomím vstupovat do diskuzí a zápasů, působit jako křesťané ve veřejné správě a politice na komunální i celostátní úrovni atd., šířit evangelium, prostě být kvasem. V některých zemích je tato věc uspořádána a zajišťována například v Křesťanské akci (Itálie). Rovněž některá moderní církevní hnutí jdou tímto směrem (napr. Comunione e Liberazione, Opus Dei, Fokolare...)
3.1. Duchovní rovina
Nakonec je potřeba se zmínit o něčem, co je na jedné straně zásadní, na druhé straně dílem opomíjené, dílem zneužitelné. Zejména v pravoslaví se dbá na to, aby člověk, zabývající se teologií, žil to, co studuje, povazuje s to za jediný možný způsob provozování teologie. V západním křesťanství (tedy římském katolicismu) se někdy a někde teologie jakožto věda emancipuje natolik, ze ztrácí svou souvislost s křesťanským životem. Provokativně řečeno: v západní Evropě ve dvacátém století bývá bohužel těžko únosné poměřovat schopnost a věrohodnost teologa svatostí jeho života. Je to na jedné straně pochopitelné, současně to ale signalizuje určité nebezpečí. Podotkněme, ze občasný „rozvod“ teologie a svatosti života můžeme konstatovat jak na progresivním, tak na konservativním křídle teologického spektra! Nicméně „odzbožněná teologie“ je právě tak málo nosná, jako „odteologizovaná zbožnost“. Spojení obou rovin - teologické a spirituální - je úkolem dne. A růst ve svatosti znamená také růst v chápání jak vlastního místa v církvi, tak místa těch druhých. Z tohoto hlediska se zdá být vlastně nedořešeným styl přípravy laiků k jejich pastoračnímu působení. Aniž by byla glorifikovaná seminární výchova, resp. její efekt, je nutné říci, že pobyt v semináři je přinejmenším „institucionalizovanou příležitostí“ k uvádění do duchovního života a že se jaksi samozřejmě pak u kněze předpokládá, že duchovní život povede. Je sice na jedné straně známo, ze existuje rada laiku s velmi dobrým základem duchovního života i velmi dobrým budováním života na takovém základu. Na druhé straně je ale právě tak reálné nebezpečí jen plytkého duchovního života u toho, kdo do něho nebyl uveden ( na to nestačí určitá dotace přednáškových hodin ze spirituální teologie při studiu teologie!) a potom kombinuje pastorační činnost bud s náročným životem v rodině, nebo s dalším zaměstnáním, nebo s obojím. Kromě toho je známé, ze styl duchovního života u laika, činného v pastoraci („člověk pro druhé povýtce“) a laika, činného ve světě („člověk uprostřed druhých, kteří jsou značně jiní“) se zpravidla dost liší. Je zřejmé, že tato tvrzení mohou být zneužita k nespravedlivém diskvalifikování laiků nebo k nekritickému ospravedlňování a vyvyšování kněží. Presto se zdá být nutné i tuto otázku postavit a hledat na ní poctivé odpovědi, které v historii církve posledních staletí nejsou příliš zřetelně přítomny.
