Člověk před tajemstvím

Autor: Tomáš Špidlík - Číslo: 2000/4 (Články)

My v Trojici, Refugium Velehrad-Roma, 2000, 8-15, 111-113.

Úvodní pochybnosti

V jednom německém katechismu je uveden tento příklad. Učitelka dává otázku jednomu děvčátku: „Nebeský Otec je Bůh, Ježíš Kristus je Bůh, Duch svatý je Bůh. Jak to jde dohromady?“ Děvčátko se na chvilku zamyslí a pak odpovídá: „Bůh, to bude rodinné jméno.“ Třída se směje, ale zůstává zamyšlená...- Můžeme si opravdu představovat Boha jako nějakou rodinu?

Historici náboženství někdy tvrdí, že božský kult u primitivních národů vyvěrá z uctívání předků. Mytologičtí bohové prý byli v podstatě zbožštěné lidské rodiny. Bible jde opačným směrem: ne od lidí k existenci Boha, nýbrž od Boha Stvořitele k existenci lidí. Přijmeme-li symbolický termín „rodina“ pro tajemství Nejsvětější Trojice, vyplývá z toho opačný závěr: pozemské rodiny a každé lidské soužití budou polidštěným obrazem božského života v nebi.

Však nás také některé texty církevních Otců podněcují, abychom zahájili úvahu tímto směrem. Bible říká, že „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a podobě“ (srov. Gn 1,26-27). Svatý Řehoř Nysský se ptá, koho je třeba chápat pod pojmem „člověk“. Většina Otců a duchovních autorů soustřeďuje při této příležitosti pozornost na jednotlivého člověka, na jeho strukturu a jeho vlastnosti. Řehoř v tomto textu naopak přijímá termín „člověk“ všeobecným způsobem jako lidské pléróma, celé lidstvo v jeho jednotě. Tak je náš společenský život i jeho vztahy odleskem božského života. V tomto smyslu nabývá překvapivou aktuálnost i tajemství Nejsvětější Trojice, které se mnoha křesťanům zdá příliš vzdálené praktickému životu.

Nicméně známe těžkosti, jež brání rozvíjet náboženský rozhovor tímto směrem. První a podstatná pravda všech vyvinutých náboženství je víra v jediného Boha. Právě proto různí muslimští polemikové obviňují křesťany, že přijetí pravdy víry o Nejsvětější Trojici by znamenalo upadnout do mnohobožství, popřít tradici Abraháma, jímž začínají posvátné dějiny. Naopak křesťané vyznávají, že není rozpor mezi absolutní jednotou Boha a trojicí osob. Uvědomují si však, že jde o velké tajemství, přesahující stvořenou inteligenci. Obava o jeho znesvěcení nepodloženými spekulacemi vede mnohé k pokornému a zbožnému mlčení, které však překračuje hranice. Vždyť vyhne-li se člověk rozjímání o jeho významu, první tajemství víry ztrácí svou aktuálnost pro každodenní život a pro hlubokou zbožnost. Tomu však odporuje zkušenost mystiků, velkých světců naší tradice.

Na následujících stránkách se snažíme pomocí prostých úvah vrátit trinitární víře místo, jež zasluhuje v životě křesťana, a to tím, že ji také umístíme do kontextu evropské kultury.

Zjevení Nejsvětější Trojice v kontextu evropské kultury

Kontemplace Nejsvětější Trojice - prohlásil jeden německý myslitel - je vyhrazena příštímu století. Konfrontovat nevýslovné tajemství s evropskou vědeckou mentalitou je rouhavé.

Máme si to opravdu myslet? Je známo, že evropská filosofie začala bádáním o jednotě vesmíru. Primitivní národy považovaly za mudrce (sofoi) ty muže, kteří znali mnoho věcí a dokázali použít své vědění v praktickém životě. Antičtí Řekové se svým vytříbeným smyslem pro řád kladli důraz na jiný aspekt: není důležité znát mnoho věcí, spíše je třeba chápat, jak jsou spojeny, jejich základní jednotu. Hledat ji je společná práce filosofů, to je milovníků moudrosti (sofia). Avšak ti jsou zdrženliví, mají-li konkrétně ukázat, jaký je jednotící princip všech věcí. Probíráme-li historický vývoj, můžeme schematicky poukázat na hlavní kroky pokroku v této oblasti před příchodem křesťanství.

Primitivní materialismus

První řečtí filosofové byli nazývání „fyziologové“. Thálés Milétský byl přesvědčen, že objevil jednotící princip vesmíru ve vodě, z níž všechno pochází. Jiní dávali přednost vzduchu nebo jakési neurčité hmotě (apeiron - Anaximandros). Démokritos věřil, že se dá vše vysvětlit složením z „atomů“. Stojíme tváří v tvář naivnímu materialismu. Předpokládá se, že všechno, co existuje, je hmotné a koneckonců stejné a že odlišnosti pocházejí z náhodné směsi prvotní hmoty. Důstojnost člověka a Boha v tom nacházejí jen těžko místo, jak to pozorujeme i dnes v životě praktických materialistů. A jestliže pro ně prvotní hmota nabude formy peněz, věří, že si všechno mohou koupit za peníze.

Vědecký materialismus

Náhodné směsi nemohou vytvořit úžasný řád vesmíru, ani jeho krásu, které obdivujeme na vlastní oči. Vždyť ve světě nemůže nastat nic čirou náhodou, ale všechno se musí řídit přírodními zákony. Pýthagorás pozoroval oběžné dráhy hvězd a objevil, že se dá jejich pohyb vyjádřit číselně. Tento velký nebeský soulad se odráží v pozemském životě. I ten se musí řídit neměnnými přírodními zákony, aby byl harmonický. Jejich souhrn lze nazývat Bohem, svrchovaným zákonem vesmíru, který vtiskuje světu krásu řádu.

Vědecky poznat svět znamená poznat zákony, jimiž se řídí. Na sklonku řecko-římské antiky bylo hodně rozšířeno tzv. „kosmické náboženství“, inspirované tímto pojmem Boha. Texty císaře filosofa Marka Aurelia, jak se zdá, jsou plny náboženského mysticismu, v němž vládne svrchovaná „Boží vůle“. Avšak tento „Bůh“ není nic jiného než neměnný zákon vesmíru, není osobní, ale ztotožňuje se spíše s neúprosným osudem (fatum). A tedy jediným správným postojem člověka ke světu je fatalismus. Ten vyznávají přívrženci astrologie: protože oběžné dráhy hvězd jsou dokonale uspořádané, řídí také osudy lidského života. Co je dokonalejší, řídí to, co je méně dokonalé, tak uvažuje antický fatalista, s nímž diskutoval sv. Řehoř Nysský.

Idealismus

Vesmírný řád je krásný. Jeho krása však sama o sobě závisí na tom, že vyjadřuje nějakou ideu. To pochopil Platón a jeho následovníci - idealisté. Hledat tedy jednotu světa znamená hledat ideje, které jej řídí. Pravá skutečnost je ta, kterou poznáváme a ceníme. Z toho také vyplývá nadřazenost člověka nad hmotné věci, neboť je schopen poznání. Na tomto místě lze připomenout Pascalův výrok: „Hmotný svět nás může každou chvíli zničit, ale navzdory tomu jsme mu nadřazeni, protože svět to neví, kdežto my to víme.“

A přesto má tato nadřazenost člověka své meze. Vznešené myšlenky nás svou velikostí naplňují nadšením. Avšak i ony mají svůj řád, tentokrát logický řád. Co odporuje logice, nemá místo ve světě idejí. Myslící člověk věří, že je svobodný, ale to je pouhé zdání. Je nucen se ve svých myšlenkách, a pak i ve svých činech, pohybovat v mezích vytčených rozumem. Idealista chce žít podle idejí, a proto se ocitá - podle Dostojevského podobenství - v křišťálovém paláci, kde je všechno jasné a průzračné, kde však není místo pro svobodu ani pro lásku, protože tyto dvě skutečnosti nejsou nikdy jasné, dokonale logické, neřídí se vždy rozumnými důvody a nedají se uspokojivým způsobem vyjádřit myšlenkami.

Jednota v Bohu

Na počátku naší éry prodělal řecký racionalismus těžkou krizi. Filosofové předkládali četné a rozmanité ideje, jež se navzájem potíraly. Mohou však být správné, když si protiřečí a nedokážou se usmířit v důsledném systému? Tehdy většina myslitelů byla zajedno, že je nutno hledat jednotu idejí v jejich společném prameni, to je v Bohu. Jednota světa je tedy v podstatě náboženská. Bez jediného Boha nikdy nenajdeme jednotící princip světa a všeho, co existuje. Ale jakého Boha? Jak ho pojímat? Ke konci řecko-římské antiky zůstal právě tento problém otevřený.

Jednota v trojjediném Bohu

V tomto prostředí, jež jsme vylíčili, bylo hlásáno poselství evangelia. Právem vyvstává otázka, jaký nový prvek vnáší. Odpověď zní: Zjevení, že Bůh je Otec, živá osoba, svrchovaně svobodná osoba, která žije v láskyplném vztahu ke svému synu a k Duchu svatému, ale jejich vztahy probíhají v jednotě absolutně jediného Boha. Je to zcela nová jednota, tak neočekávaná, že Pseudo-Dionýsius Areopagita ji nazývá „super-jednota“. Spojuje svobodné osoby, uchovává jejich plnou svobodu, ale zároveň je absolutní jednotou. V ní se harmonicky spojuje láska a zákony, tvůrčí rozlet a nutnost neměnných idejí, hodnota žijící osoby a dokonalé společenství s druhými. Není snad právě toto, co lidstvo celou svou touhou očekávalo jako mesiášské přislíbení? Za této situace si musíme položit jedinou otázku: V jakém stupni jsme ochotni a schopni přijmout toto zjevení a vyvodit z něho důsledky pro život?

Evropští racionalisté se obávají, že by je křesťanské zjevení donutilo udělat nerozvážný krok zpět od bezpečných a jasných pojmů do temnoty tajemství. Pravá trinitární teologie ukazuje opak. Vychází z Boha, který je opravdu neproniknutelným tajemstvím, jež se ale postupně zjevuje. Prostřednictvím tohoto zjevení dokážeme osvětlit tajemství člověka a vesmíru, jež příroda žárlivě skrývá. Evropská kultura si snad nikdy jako dnes neuvědomovala, že nezměrná kvantita jednotlivých poznatků, získaných během staletí, obsahuje množství protikladů, které nedokážeme smířit. A tak nás nepřekvapuje, že právě v naší době se objevují, i když skromně, noví trinitární myslitelé, kteří chtějí znovu dodat pravou hodnotu tomu, co je prvním základem naší víry.

Skeptikové snad i nadále opakují, že „jedno nemůže být tři“, aniž by se rozlomilo, rozdělilo. To je bezpochyby správné u hmotných věcí. Avšak živé osoby věří, že tři se mohou stát jedním a tím se obohatit. Proslulý apoštol Hollywoodu používal k vysvětlení tento příklad: Já mám dolar, a ty máš dolar. Já ti dám svůj a ty mi dáš svůj. Jsme na tom jako předtím. Ale pomysleme na jiný případ. Já mám myšlenku a ty máš myšlenku. Já ti sdělím svou a ty mi sdělíš svou. Od té chvíle máme oba dvě myšlenky a nadto jsme našli, co nás spojuje. Promítněme takové vzájemné obdarování až ke sdílení božského života a budeme mít alespoň matnou ideu o poselství křesťanské víry v Nejsvětější Trojici.

Klíč k integrální pravdě (P. Florenskij)

Už na počátku jsme se pokoušeli začlenit tajemství trojjedinného Boha do problematiky počátku evropského myšlení. Nyní se podívejme, jak se zařazuje do současné situace.

I dnes zůstává sjednocení lidského vědění velkým problémem. V. Solovjov upozornil, že evropská kultura rozvinula během staletí tři velké oblasti poznání: empirické, metafyzické a mystické. Bohužel mezi těmito třemi sférami kultury neexistuje komunikace, každá si žije izolovaně na svém poli. Moderní člověk raději spojuje to, co se dá poznat encyklopedickým způsobem, totiž prostřednictvím primitivního uspořádání, jež klade jeden poznatek vedle druhého. Solovjovovým životním snem bylo vypracovat novou harmonickou syntézu. Tento ideální záměr se mu nepodařil, načrtl však alespoň metodu, jíž by se k ideálu dalo dospět: snažit se nevidět věci jednu vedle druhé, nýbrž jednu v druhé.

Této otázky se ujal Pavel Florenskij (+ 1937), zpočátku ateista, odborný matematik, který však svůj duchovní vývoj dovršil tím, že se stal jedním z velkých ruských trinitárních teologů. I on zjišťuje, že disponujeme třemi způsoby, jak se přiblížit k pravdě: prostřednictvím empirického poznání, prostřednictvím metafyzického poznání, prostřednictvím mystického poznání. Jakou hodnotu mají tato poznání?

Empirismus považuje za pravé to, co pozorujeme mimo sebe, tj. předmět, který vidíme. Metafyzikové berou za pravdu to, co myslíme, tj. ideje, které člověk vytváří ve své hlavě. Mystika (zde mluví Florenskij o nekřesťanské mystice) se snaží překlenout propast mezi tím, co jsem, co myslím a vnějším světem, který pozoruji. Klade si za cíl řešení, jak k tomu dospět: zapomenout na vlastní já a splynout se vším, co existuje, aby zmizelo rozdělení mezi „já“ a „ty“, mezi „já“ a „ono“. Toto úsilí ztotožnit se s Univerzálním duchem se může zdát chvályhodné, ale výsledek je zhoubný: člověk se nasměruje na zničení individuality a osoba se ztrácí v neosobní nirváně.

Je tedy nutno hledat jiný princip spojení, který neničí to, co spojuje. Láska je jediná síla, jediná skutečnost, která spojuje, co je oddělené, a každému uchovává vlastní bytí tím, že dává hodnotu tomu, co znám, a spojuje to se mnou. Láska tedy překonává propast mezi poznávajícím subjektem a poznaným objektem, mezi tím, co myslíme, a tím, co pozorujeme zvenčí. Láska je první princip integrálního (celistvého) poznání.

Láska existuje pouze mezi svobodnými osobami. Avšak lidské osoby jsou pomíjivé,. mizí z dohledu, mění své vztahy, svá rozhodnutí. Má-li první princip pravdy svůj základ pouze v lidských vztazích, pravda nebude nikdy absolutní, nýbrž relativní, proměnlivá. Má-li být pravda absolutní - a takovou pravdu hledáme - musí se vystoupat ke vztahu věčné lásky mezi božskými osobami, totiž k Nejsvětější Trojici. Pouze toto tajemství nás ubezpečuje, že pravda může být integrální, zahrnovat vše a být absolutní. L. P. Karsavin, vrstevník Florenského, shrnuje tutéž úvahu aforismem: „Pravda je Nejsvětější Trojice a Nejsvětější Trojice je pravda.“

Florenskij pak sám uzavírá: „Žijeme ve světě, který nám poskytuje tisíce dílčích poznatků. Ve všem narážíme na rozpory, jež jsou neřešitelné a které se naopak spojují a harmonizují v trojjediném Bohu. A tak nemáme jiné řešení pro své problémy: volbu, kterou nám nabízí Trojice, nebo smrt v šílenství.“