Církev budoucnosti

Autor: Heinz Schürmann - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2000/4 (Články)

Závěrečná část rukopisu poskytnutého autorem v Erfurtu asi r. 1983.

Poznámka: Srov. orientující poznámky Heinricha Schliera v Er ist dein Licht, Freiburg i.Br. 1977, 12.

Temnota Boha1, která se zdá být v sekularizované industriální společnosti stále hustší, se zakusuje i do srdcí tradičních křesťanů. Žijí s Bohem osvícenců: v deismu, který roztrhl Boha a svět. „Vyšší bytost“ se nestará o svět a přenechala jej lidem, kteří teď - ve třetí průmyslové revoluci - začali stavět třetí patro babylonské věže, což přinese lidské rodině nepředstavitelný zmatek.

Kupící se utrpení světa se nedá srovnat s Bohem deismu (který je však pouze myšlenkovou konstrukcí bůžka).

1. Pohlédněme nejprve krátce na nejstarší Kristovo poselství:

a) Odvážilo se vstoupit na světovou scénu s neuvěřitelně pohoršlivým obrazem Boha: Ježíš Nazaretský, který skončil na šibenici kříže, byl Bohem vzkříšen, jako takový je slíbeným Mesiášem, Pánem světa a přicházejícím Synem člověka - Soudcem světa, „pro židy pohoršením, pro pohany bláznovstvím, pro nás však mocí a moudrostí Boží“, říká Pavel (1Kor 1,24). Dějiny daly Pavlovi za pravdu: žádné poselství nemá větší výbušnou sílu, než toto: zmrtvýchvstalý Ukřižovaný - jaký obraz Boha se tu ukazuje v pozadí! Křesťanské poselství má - tam kde hlásá a zviditelňuje kříž - nesmírný odcizující efekt a prokazuje se jako „síla a moudrost Boží“, když - řečeno nevěrou Martina Bubera „vytvořilo nejúčinnější mýtus, který kdy lidstvo vydalo“. Rezavá skvrna tohoto poselství se z prádla lidstva neodstraní. Nedokážu to říci lépe, než evangelický biskup z Magdeburgu Dr. Werner Krusche: „Bůh (...) nás hledá tam, kde existujeme. Před lety vyšla ateistická propagační knížka s názvem „Z onoho světa do tohoto světa“. Název přesně popisuje cestu, kterou šel Bůh v osobě Ježíše Krista a v jeho historii. Bůh šel cestou historického člověka. A to nikoli cestou všemi obdivovaného hrdiny nebo všemi oslavované hvězdy. Boží cesty jdou dále: ke zcela malému, do hloubky, zcela dolů. Všecky Boží cesty jsou cestami od zcela nahoře ke zcela dole, cestami vydanosti. Vedou až do nejnižší bídy člověka (...) Pravý Bůh nechce vysoko vzhůru, nýbrž jde hluboko dolů. Jde nejnižší cestou, začínající ve stáji a končící na kříži. Bezmocný, opovržený. Boží cesty vedou hlouběji dolů, než snese naše představa o Bohu. Boží cesty jsou paradoxně vyšší než naše, protože my chceme stále výš a při tom šlapeme po lidech. Bůh sestupuje dolů a nechá se pošlapat lidmi“.

Jestliže se toto poselství nesmí hlásat v Albánii a dalších zemích, které by se chtěly chlubit tím, že jsou bez náboženství, pak přece bude i tam dále hlásáno. Budou mluvit kameny a dokumenty a probudí nový život. Poselství bude působit dál a uvolňovat kreativitu. „Bůh určil nás, apoštoly, na poslední místo jako vydané na smrt, stali jsme se podívanou světu (...) My jsme blázni pro Krista“ (1Kor 4,9-10) - soubor bláznů. „Jsou komiční, tihle křesťané“, říkají poněkud rozpačitě lidé tu i tam.

b) Bůh křesťanů je ten, který je „Láska“ (1Jan 4,8.16), tedy vydanost, sympatie, spoluúčast, věčná trojjediná vzájemnost a v čase „Bůh pro nás“, jehož synonymem je „vydaný Syn“, který byl ukřižován, jeho „pro-existence“. Nemůžeme to zde dále rozvíjet, ale patří to zcela centrálně do našeho hlásání Boha, protože křesťanstvo může vstoupit do 3. tisíciletí pouze s tímto skutečně křesťanským obrazem Boha v srdci i na rtech, schopno snášet bolest světa a zápasit s ní. To zde můžeme jen naznačit.

2. Nikdo z nás nebude věřit, že naše odcizené poselství o kříži bude v nejbližší budoucnosti působit atraktivně na odkřesťanštělé masy. „Kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého a zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku a pak odpadli, s těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání, protože znovu křižují Božího Syna a uvádějí ho v posměch.“ (Žid 6,4-11).

Ale už po jedné generaci našimi současníky nebudou „odpadlí“, budou to znovu lidé schopní slyšet. Už brzy bude náš prostor tak zbaven křesťanství, že se znovu uplatní odcizující efekt poselství kříže - a bude působit jako „síla a moudrost Boží“.

a) Máme však odvahu kázat nejen o angažovanosti ve světě, ale i o útěku před světem, nejen o manželství, ale i o celibátu pro Krista, nejen o nakládání s majetkem, ale též o chudobě, nejen o rozvoji osobnosti, ale i o poslušnosti?

Papež Jan XXIII. zahájil koncil heslem „aggiornamento“. Dnes, více než po patnácti letech, je třeba toto heslo upravit: „aggiornamento skrze odcizení“. Čím více odcizujícím způsobem budeme vyslovovat křesťanské poselství - totiž jako poselství o kříži - tím více bude pomáhat, bude aktuálnější, bude více obráceno k světu. Hlásání a pastorace, které se pokoušejí o „přizpůsobení“ světu a prostředí, nemají budoucnost. Pouze celistvost a radikálnost našeho poselství může učinit naše obce „hodnotnými“, aby působily pozornost a pohoršení - a tím byly schopné působení.

b) Je to náhoda, že v naší církvi nalézají spirituální hnutí jen omezené rozšíření? A proč to, že v církvích Východu se nevyskytují duchovní hnutí s určitou spiritualitou, nýbrž že jde o více méně „importované zboží“? Neskrývá snad církev v naší oblasti svou vlastní spiritualitu? Pokusíme se na ni pohlédnout; zdá se, že ji charakterizuje dvojí:

(1.) Její mlčení je klanění, chvála a oslava Boha v prostředí, které je ateistické, neboť Boha ztratilo. Je to temná víra a zástupná oběť sebe. Taková spiritualita je u nás mimořádně rozšířená, i když - a to patří k její charakteristice - se nemůže artikulovat a nepotřebuje reklamu. Tato „temná spiritualita“ má u nás víc příznivců, než západní charizmatické hnutí, jež vykazuje skvělé počty. Nesobecká temná víra, kontemplace, je víc než sebe hledající (přirozená) meditace a dnešní podezřele hlučné meditační hnutí se svými výpůjčkami od zen-buddhismu. Nemá ostatně zvláštní afinitu k ateismu? Milostiplné „temno Boha“ k od Boha vzdálené „temnotě Boha“? Zástupné snášení tmy Boha snad může, požehná-li Bůh, v budoucnosti pokřtít temnotu Boha.

(2.) Tato tma Boha je navíc tmavým mateřským klínem, z něhož se zrodí nová církev. „Dopustili bychom se neodpustitelného omylu, kdybychom přípravu na rozhodující akci položili na pouhou,akci´. Křesťanská angažovanost ve světě, která je naléhavě nutná, se může zrodit jen v kontemplaci a utrpení a je vhodné uvážit, že v církvi jsou akce a kontemplace, a v určitém ohledu akce a utrpení korelativní pojmy“, říká Hans Urs von Balthasar.

Docházíme k závěru:

Jak bude vypadat církev budoucnosti? Z vnějšího pohledu (I.) se bude skládat z malých společenství, jež budou bratrskými obcemi, vitálními uzly sítě, obepínající celý svět, angažovanými skupinami služby, zdroji síly uvnitř pluralistické společnosti. A jak budou tyto malé obce vypadat uvnitř (II.)? Tři dílčí pohledy dovolí vytušit podobu církve budoucnosti. Tento bratrský prostor „my“ by měl být:

• Domovem smysluplného života, prostorem humánní lidské existence a osobního nalezení sebe.
• Prostorem radikálního étosu, eschatologicky alternativního života.
• Prostorem klanění a svědectví pro Boha, soucitné vydanosti v době temnoty Boha.

Tato vpravdě imponující veličina, tato církev budoucnosti, bude mít vnějškově ubohou, malou podobu, podobu slávy ve svém utrpení. Kdo by se s ní nechtěl solidarizovat? Když církev získá zde načrtnutou podobu, změní jako „svátost jednoty lidstva“ (Vat. II) tvářnost země - i bez multinacionálních koncernů, gigantického zbrojního potenciálu a světového systému států, mocná ve své bezmoci. Máme krásný úkol - vyplatí se žít a pracovat v tomto prostoru a v tomto duchu.