Biblista a přítel Heinz Schürmann

Autor: Oto Mádr - Překlad: Petr Chalupa - Číslo: 2000/4 (Osobnosti)

Biblische Zeitscheift 2/2000 (kráceno).

Autor velkých vědeckých prací o Novém zákonu s pověstnou německou metodičností byl současně laskavý pan profesor, který v nás českých návštěvnících lámal představu správného Němce. Byl vnitřně prosycen evangeliem a Kristovou proexistencí - bytím pro druhé. Býval jsem hostem i v jeho bytě a tak došlo k osobnímu přátelství. Jeho ryzí duchovnost, z něho udělala prakticky spirituála a zpovědníka kněží NDR, jak postupně vycházeli ze semináře. Těžce nesl tehdy přibývající životní selhání některých a sdělil mi o tom leccos. Cítil se svázán s východoněmeckou diasporní církví, takže když byl v pozdějších letech pozván jako profesor na prestižní vídeňskou fakultu, převážilo jeho kněžské srdce a zůstal chudé diasporní církvi věrný do smrti. Tehdejší erfurtský biskup ho pověřil udržováním kontaktů s námi značně více utlačovanými katolíky, takže mě s ním při jedné pražské návštěvě seznámil františkánský terciář Martin Pulkrábek, jeden z mnoha nezapomenutelných. Dík tomu jsem pak mohl Heinze pozvat na první shromáždění českého duchovenstva, Teologicko-pastorační kurs v Praze, plánovaný na 20. - 23. srpen 1968. Hlavním bodem prvního dne byl právě Schürmannův referát "Střed koncilu", byl při jednom koncilním zasedání odborný poradce; jako jeho jádro vystihl slovem pokání (text viz v TT 6/1994). Druhý den zválcovaly sovětské tanky i náš kurs, ale velké poselství o pokoře a lásce nám zůstalo jako orientace pro další těžké dvacetiletí a je podstatné i pro dnešek. V přehnané slepé vstřícnosti některých katolíků vůči světu po zhroucení komunismu viděl značné nebezpečí pro víru i pro mravní život život. Heinz Schürmann zůstává naším přítelem i nyní v Království.

Teologické texty přinesly jeho další články v číslech 3/92, 3-6/94, 5/95, 3/99.

Krátce před dovršením 87. roku života zemřel dne 11. prosince 1999 erfurtský novozákoník Heinz Schürmann. Jeho úmrtím ztrácí nejen Teologická fakulta v Erfurtu a církev ve východním Německu vynikajícího teologa, ale také novozákonní exegeze mezinárodně uznávaného biblistu, který mnoha způsoby inspiroval výklad Nového zákona a dokázal zprostředkovat nové přístupy.

Narodil se 18. 1. 1913 v Bochumu, studoval teologii v Paderbornu a Tübingen a 1938 přijal kněžské svěcení. Po působení v pastoraci a v teologickém konviktu promoval (1950) a habilitoval se (1952) v Münsteru. Roku 1953 dobrovolně odešel do NDR na nově založené Filosoficko-teologické studium v Erfurtu.

Byl koncilovým teologem, konzultorem Papežské biblické komise, členem Mezinárodní teologické komise, účastnil se první fáze dialogu mezi Světovým luteránským svazem a římskokatolickou církví (Dokument z Malty), mnoho let byl členem ekumenicko-teologického pracovního kruhu, který se z pověření vedení Evangelické církve a Berlínské biskupské konference v NDR zabýval ekumenickými otázkami. Jeho mezinárodní věhlas teologa byl vyjádřen mj. čestnými doktoráty v Bochumi, Paderbornu, Lovani, Uppsale, Aberdeenu, Vídni a Štrasburku.

Novozákonní exegeze vděčí Heinzi Schürmannovi za směrodatné studie ke zprávě o poslední večeři, k redakci evangelií, jmenovitě Lukášova evangelia, k tradování Logií, k novozákonní etice, k biblické hermeneutice a k osobě Ježíše Krista. Zvláště otázka lásky jako ipsissima intentio Ježíšova života a smrti - shrnutá do klíčového pojmu "proexistence" - se stále více stávala rozhodujícím středem jeho teologického uvažování. Různé soubory studií, ve kterých jsou shromážděny jeho biblickovědecké články, naznačují horizonty, jež usměrňovaly jeho práci: "Bádání o synoptických evangeliích z hlediska tradování" (1968), "Původ a osoba" (1970), "Orientace podle Nového zákona" (1978), "Studie k novozákonní etice" (1990), "Ježíšova osoba a tajemství" (1994), "Boží slovo a výklad Písma" (1998). Jako exegeta se věnoval historicko-kritickému objasnění textu, stejně jako neustálému přibližování se "jádru" textu.

Heinze Schürmanna se dotýkaly, jak sám vždy znovu zdůrazňoval, když se ohlížel za svým životem, velké změny, které dávaly do pohybu církev v první polovině 20. století a které byly podle jeho názoru přijaty a rozvinuty Druhým vatikánským koncilem: objevení duchovní podstaty církve, liturgické a biblické hnutí. Bral je jako změny směřující k "jádru" víry, ke kterému by měly vést všechny snahy o obnovu církve, o přiměřené slavení liturgie a o porozumění Bibli. Silně ovlivnilo jeho život a práci rozhodnutí, které učinil r. 1953, že převezme katedru exegeze Nového zákona na Filozoficko-teologickém studiu v Erfurtu. Přesídlil tehdy z Münsteru do stalinistické NDR, tedy do prostoru, který mu podstatně zhoršil podmínky k práci a silně omezil možnosti kontaktů. Stal se tak ovšem pomáhajícím "prostředníkem", který vnesl teologické kontakty do práce v Erfurtu a zároveň předával navenek zkušenosti s existencí církve ve východním Německu. "Za to, že se pro nás katolíky v NDR nestala tato země teologickým ghettem, ale navzdory všemu místem mnohotvárného spojení s teologickým a církevním vývojem tehdejšího Západu, vděčíme mimo jiné také Heinzi Schürmannovi" (biskup J. Wanke).

Zvláštní zájem zemřelého se soustřeďoval na diskusi mezi kolegy z oboru: spolu s R. Schnackenburgem byl u zrodu Pracovní skupiny německy mluvících katolických novozákonníků. Spolu s G. Dellingem byl iniciátorem každoročního setkávání evangelických a katolických novozákoníků NDR ve Wittenbergu. Velmi brzy navázal kontakt s kolegy ve východoevropských zemích a inspiroval vídeňské Colloquium biblicum, které od r. 1980 propojuje rakouské exegety s kolegy v sousedních východních zemích. Nebylo náhodou, že poslední pocta, které se mu dostalo, byla medaile za zásluhy Papežské fakulty v Krakově, kterou mu 4. prosince 1998 předal v Erfurtu J. Chmiel.

Dne 18. prosince 1999 byl pochován v Erfurtu.