Autentická tvář Trojice

Autor: Jean Galot - Překlad: Oto Mádr - Číslo: 2000/4 (Studie)

La Civilt`a Cattolica 1994 II, číslo 3454, str. 346-358.

Boží Trojice je nejpřekvapivější pravda Zjevení, protože se jeví být nejvyšší výzvou lidskému rozumu. Když připustíme, že Bůh je jeden, jak potom chápat, že by mohl být ve třech osobách? Kdo si kdy mohl pomyslet na „Boží nitro“ tohoto druhu? Hebrejský lid, který dostal zjevení od pravého Boha, mu připisoval jedinečnost do té míry, že to muselo vylučovat jakoukoli pluralitu osob. Nepřijal toho, který se mu představoval jako Boží Syn, a považoval za rouhání nárok na synovství, jež bylo spojeno s božskou svrchovaností.

V hebrejské tradici, předcházející příchod Krista, se sice dá nalézt jisté myšlenkové směřování k budoucímu zjevení Trojice, musíme uznat, že šlo pouze o přípravu nezřetelnou. Dnes, po příchodu Krista, dostává tato příprava zřetelnější obrysy; tendence k personifikaci Boží Moudrosti nebo Božího Slova a k přikládání zvláštní úlohy Božímu Duchu se nám jeví jako příznačné. Přesto však by ve zjevení Staré smlouvy nikdo nebyl myslel na personifikaci, jež by zahrnovala existenci rozdílných božských osob. Víra Izraele byla ovládána starostí zdůrazňovat jedinečnost Boha. Víra v jednoho Boha se v průběhu dějin prosazovala obtížně. Podle Božího plánu měla být pevně usazena, aby následně umožnila zjevení Trojice. Důraz na jednoho Boha byl tedy plně oprávněn. Jako se zjevení Boha v Trojici mělo dostavit teprve s příchodem Krista, nemohl hebrejský lid tušit, že by Bůh podle jejich víry jediný mohl být jeden ve třech osobách. Zjevení Syna rozdílného od Otce byla pro něho velká novost, světlo vržené na božské bytí, jež ho vyvádělo z míry.

Za těch okolností znamenal přechod od hebrejské víry ke křesťanské značný skok. Můžeme tvrdit, že Bůh odhalením své trojičnosti ukázal způsobem nejpřekvapivějším, že je „zcela jiný“, odlišný od toho, co bychom měli sklon si o něm myslet. Trojice je tajemství všech tajemství, pravda nejméně očekávaná. Je to nejrevolučnější objev sdělený nám o nejintimnější skutečnosti Boha.

Proto se zjevení Trojice jeví jako výzva našemu způsobu myšlení. Je přece tak podivné, že musíme uznat tři osoby se stejnou dokonalostí v jejich absolutním bytí, a přesto s jejich zvláštními vlastnostmi, jež zajišťují jejich rozdílnost! Není snadné smířit pluralitu s jednotou: na jedné straně vyhnout se všemu, co by mohlo vnukat představu tří Bohů, a na druhé straně všemu, co by umenšilo ty tři osoby v zájmu lepšího zajištění jejich jednoty. Obrazy nebo znamení tohoto tajemství zdůrazňují buď trojičnost v třech oddělených osobách, nebo jedinost, například trojúhelníkem. Všechny však zůstávají velice vzdáleny skutečnosti, kterou chtějí vyvolat.

K přijetí této výzvy a plnému uznání pravdy o Trojici je nezbytná zvláštní milost. Na žádném úseku Zjevení se lidský rozum necítí být tak zmatený a dezorientovaný. Na žádném nenarážejí lidské nároky inteligence zvládat poznání a hodnotit bezprostředně jeho koherenci a pravděpodobnost tak tvrdě na temnotu tajemství. Trojjediný Bůh dává lidskému duchu pocítit jeho meze a dívat se s větší pokorou na božské bytí; zve ho k tomu, aby připustil transcendenci, jež stále zůstává zdrojem údivu a obdivu.

Příliš živá trojiční víra

Zjevení Trojice vyžaduje stále od dnešního křesťana zvláštní snahu, chce-li trvat ve víře. Po pravdě řečeno, už zachování víry v existenci Boha vyžaduje stálé úsilí ve světě, kde se někteří prohlašují za ateisty nebo agnostiky a mnozí mají nesnáz připustit, že vesmír je řízen Bohem nekonečně dokonalým a bezvadně dobrým. Pokud jde o tvrzení, že v Bohu jsou tři osoby, odvaha víry musí vystoupit na ještě větší stupeň a setrvat na něm s vědomím, že jde o neproniknutelné tajemství. Tato odvaha je dosvědčena ve vyznáních víry církve: vyznání víry vyjádřila, že církev věří v Otce, ve vtěleného Syna a v Ducha Svatého.¹ Matoušovo evangelium obsahuje Ježíšův příkaz křtít ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého.² Při eucharistické oběti vyjadřuje křesťan svou víru v jednoho Boha ve tři božské osoby.

Už na začátku je tato víra v Trojici pevně ustálena a často vyjadřována. Přesto se však zdá, že velmi často nemá velký vliv na život křesťanů: ve skutečnosti se mnozí spokojují s neurčitým pojetím Boha a nestarají se o to, aby vešli do intimního vztahu s třemi božskými osobami. Modlitba se často obrací k Bohu bez určení osoby. O proniknutí do trojičního tajemství není zájem. Mnozí křesťané, aniž chtějí pochybovat o existenci tří osob, neaplikují na svůj život důsledky trinitárního zjevení a omezují se na jednoho Boha, který řídí svět a jejich osudy, aniž pěstují zvláštní kontakty s Otcem, Synem a Svatým Duchem.

Také ti, kdo se snaží osobním úsilím prohlubovat vlastní život modlitby, nejsou vždy povzbuzováni k proniknutí do trinitární spirituality. Recitování oficia jim dovoluje zejména v žalmech oddávat se chvále Božích divů a utvrzování vlastní důvěry v Boží moc a milosrdenství. Avšak spiritualita žalmů, jakkoli krásná, zůstává pro křesťana neúplná, neboť neuvádí do trinitárního tajemství, leda náznakově. Přidávání Sláva Otci za žalmy napravuje pouze částečně nedostatek trojičního zaměření.

Ti pak, kdo se pouští do systematického zkoumání vztahů mezi člověkem a vesmírem s Bohem, když se oddají studiu filosofie, mají spíš sklon uvažovat o Bohu filosofů, totiž o jediném Bohu, který má absolutní existenci. Tento Bůh bývá nazýván osobním Bohem, ale uvažuje se o něm spíše tak, jako by byl jediná osoba, neboť filosofické uvažování nedospívá až k pluralitě osob.

Ani teologické vědy nebyly vždy příznivé rozvoji trojiční spirituality. Traktát o Trojici byl v minulosti přednášen z hlediska filosofických problémů vyplývajících z přítomnosti tří božských osob v jedné přirozenosti. Při řešení těchto problémů se uplatňovala pozoruhodná intelektuální akribie, která však přispívala pouze k velmi abstraktnímu představení Trojice, jako by to tajemství mělo zůstat zakleto v pojmech a rozlišeních velmi obtížně pochopitelných.³

Návrhy nového jazyka

Ještě příznačnější pro obtíž plně připustit zjevení Trojice je pokus jednoho celého teologického proudu vyhnout se tvrzení o třech osobách. Reformovaný teolog Karl Barth varoval ve svém traktátu o Trojici před používání termínu „osoba“⁴, protože podle něho mluvit o třech osobách v Bohu vyvolává nebezpečí triteismu tím, že podporuje myšlenku plurality božských podstat. Tvrdí, že ke změně v jazyce došlo v 19. století a že pojem osoby dostal odlišný význam od toho, který měl ve staré církvi a ve středověku. Nový pojem, který definuje osobu pomocí sebevědomí, byl aplikován A. Güntherem na božské osoby považované za tři subjekty, jež se myslí a chtějí v sobě samých. Toto učení, jež může vést k uznání tří zvláštních substancí v Bohu, bylo odsouzeno 1857.⁵ Barth vytýká katolické teologii, že i po tomto odsouzení dále hovoří o třech osobách, jako by pojem osoby zůstal nezměněn. V moderním smyslu se podle něho pojem osoby dá aplikovat pouze na jediného Boha. Bůh je pouze jediná osoba, pouze s jediným vědomím a s jedinou vůlí.

K vysvětlení trojitosti Boha navrhuje Barth nemluvit o třech osobách, ale o třech „způsobech bytí“ nebo „způsobech subsistence“. Jedině Bůh existuje opravdu, ale subsistuje ve třech způsobech bytí, jež nepřinášejí žádnou nerovnost bytí a důstojnosti. Je a projevuje se ve vztazích sebe k sobě; vlastní se jako Otec, pouhý dárce; jako Syn, příjemce a dárce; jako Duch, pouhý příjemce. Jiné popisy se mohou vztahovat na zvláštnosti těch tří, ale vždy jde o tři způsoby bytí.

Tento Barthův postoj se velmi rozšířil, když jej převzal K. Rahner,⁶ jenž zdůrazňuje nebezpečí implicitního triteismu, když se mluví o třech osobách. Mluvit o třech osobách v Bohu přivolává představu tří center vědomí a aktivity, tři subjekty. V Bohu však, protestuje Rahner, nejsou tři subjektivity, ba ani dialog jednoho s druhým: není tu vztah „já - ty“ mezi Otcem a Synem, protože Syn je vyjádřením toho, že se Otec dává sám sobě.

Církev by měla brát na vědomí vývoj pojmu osoba a nacházet jiné pojmy na označení tří osob s pominutím vší terminologie, která by vnukala myšlenku na tři jedince, každého s vlastní bytností. Inspirován Barthovou formulí mluví Rahner o třech různých způsobech subsistence. V Bohu je jedna jediná osoba v moderním smyslu slova, ale ta subsistuje podle tří způsobů (modů). Víme, co znamená způsob subsistování, protože subsistovat v tomto způsobu spíše než v jiném představuje první a poslední danost zkušenosti, kterou máme o sobě. Výraz „rozdílný způsob subsistence“ má tu výhodu, že trojitost je vázaná na jednost Boha: mluvení o Trojici nevypovídá nic o jednotě, kdežto tři způsoby odkazují na jednotu.

Z druhého pohledu termín způsob (modus) není viděn ve smyslu modality, „sekundárního aspektu“, bez něhož by se Bůh mohl obejít; jde o modus, který se týká jeho podstatné reality. Mnoho teologů odvodilo z této teorie myšlenku, že moderní pojem osoby se liší od starověkého. Méně je těch, kteří si osvojili pojem „modus subsistence“, ale přesto výraz Božská Trojice vyžaduje vysvětlení.

Tvrzení o třech osobách

Právě zmíněné námitky proti Trojici osob pocházejí z uvažování filosofického a lingvistického spíše než z rozboru biblických daností. Poznamenejme předem, že nemluvit o třech osobách, ale o třech modech bytí či subsistence nesměřuje k vypracování trinitárního výraziva přístupnějšího současné kultuře. Z tohoto hlediska si zaslouží přednost mnohem spíše tradiční tvrzení o třech osobách v jednom Bohu. Kdo by chtěl při kázání kvalifikovat Otce, Syna a Ducha jako různé mody subsistence? Revizí v udaném smyslu by se hlásání trojiční víry stalo méně jasným a více vázaným na technický slovník jedné filosofie.⁷

Když se hledá něco, co by mohlo propůjčit výraznější tvářnost Trojici, je mnohem vhodnější termín „osoba“, neboť dovoluje odkaz na zkušenost, kterou každá lidská bytost má s vlastní osobností. Opření o tuto zkušenost nachází dnešní křesťan i autentický smysl výrazu „osoba“ užitého při hovoření o trinitárním dogmatu. Řecká filosofie by nebyla schopna stanovit rozdíl mezi osobou a přirozeností. O něm rozdílu neuvažovala před teologickou reflexí o Trojici a o christologii: tři osoby a jedna přirozenost v Bohu, jediná osoba s dvěma přirozenostmi v Kristu.

Termíny osoba (nebo hypostaze) a přirozenost nepocházejí z filosofického systému a nejsou výslovně definované. Jsou užívány ve funkci obecné zkušenosti: osoba označuje subjekt konající a odpovídá na otázku „Kdo to je?“, zatímco přirozenost koresponduje s otázkou⁸ „Co to je?“. Kdo používá slova Osoba, aniž definuje jeho význam, vyjadřuje se na základě vlastní zkušenosti s osobou v sobě samém a ve svých vztazích s jinými.

Pojem osoby použitý k vyjádření dvou tajemství - Trojice a Krista - nemůže ztratit hodnotu v průběhu staletí, protože vyplývá ze základní lidské zkušenosti, jež má povahu univerzální a zůstane vždycky platná. Psychologické bádání se snaží objasnit různé aspekty osobního života, ale nemůže podstatně modifikovat pojem osoby. Konkrétněji vzato, lidská osoba se nemůže identifikovat s vědomím, protože je to subjekt s aktivitou vědomou a svobodnou, který se nedá redukovat ani na vědomí, ani na svobodu. Tak i v Bohu jsou vědomí a svoboda s třemi subjekty tohoto vědomí a této svobody. Jednota Boží přirozenosti zahrnuje jednotu myšlení a vůle, ale toto myšlení a tato vůle náleží všem třem osobám.

Když byla řeč o jedné osobě a třech modech bytí v Bohu, Barth ustupoval vůči velikosti trojičního tajemství; neviděl způsob, jak zachovat tvrzení o třech osobách v souladu s bohatstvím smyslu pojmu osoba. Ale právě toto bohatství musí být zachováno. Tři božské osoby jsou osoby ve smyslu ne zeslabeném, ale plném. Větší než obavy z nebezpečí triteismu jsou obavy z modalismu. Redukce Otce, Syna a Ducha na tři mody riskuje, že jim upře hodnotu odlišných osob. Spíše než chtít zeslabit tvrzení o třech osobách v zájmu zachování jednoty přirozenosti se sluší uznat dokonalost božských osob, jež velice převyšuje dokonalost lidských osob. Je-li v Bohu dokonalá jednota, patří dokonalost přirozenosti každé ze tří osob, protože každá ji má podle dokonalosti své osobnosti.

Tajemství intimity s Otcem

K tomu, abychom vstoupili do tajemství Trojice, nestačí uvažovat o pojmech přirozenosti a osoby. Tyto pojmy si uchovávají svou hodnotu, ale vyjadřují realitu, do níž je třeba vstoupit hluboce, a to díky danostem čerpaným ze Zjevení. Je příznačné, že tajemství Trojice nám bylo zjeveno Kristem. Příchod vtěleného Syna do lidstva přivodil nutnost vysvětlení plurality božských osob. Když Ježíš začal odhalovat svou pravou totožnost, pochopil, že je Synem Otce. Nazýval Boha slovem abba, k němu se uchyloval modlitbou a dával najevo tímto důvěrným slovem („tatínku“), že s ním udržuje nejdůvěrnější vztah, jaký je na místě mezi synem a otcem.⁹ Taková důvěrnost naznačovala, že k synovství nic nechybělo a že on byl synem v plné pravdě toho slova. Ježíšovo chování nemohlo než obrážet to, co bylo nejhlouběji v jeho bytí.

Prosté oslovení abba projevovalo už samo synovský postoj svědčící o velké smělosti vůči svědkům. Před ním se žádný z Hebreů neobrátil na Boha s takovým slovem. Novodobé pokusy najít svědectví o použití slova abba v hebrejské modlitbě před Kristem neuspěly.¹⁰ Takové použití by bylo těžko v souladu se zjevením svrchovaného Božího majestátu ve Staré smlouvě. Bůh Abba zněl jako osobování synovské důvěrnosti, jež ohrožovala absolutní transcendenci božské Bytosti. Hebreové se vyhýbali vyslovování Božího jména kvůli nezměrnému odstupu, který ho oddělovat od stvořeného světa. Víme, že si Ježíš nedbáním tohoto odstupu přivodil obvinění z rouhačství od svých současníků.

On však nejeví žádné známky rozpaků při tak odvážném oslovení. Cítí se být naprosto doma ve vztahu s tím, kterého s radostí nazývá Abba; jemu zcela otevírá své srdce, zvláště v nejtěžším životním utrpení v Getsemanech, když se tento aramejský termín výslovně zachoval v úzkostné prosbě, jež předcházela utrpení.¹¹

Tento způsob obracet se k Bohu patří k nejjednodušším, neboť připomíná to, jak se malé hebrejské děti obracely k svému otci. Ale v té době byl bohatší o nový význam, dá se říci revoluční, protože stojí na počátku nových vztahů lidstva s Bohem. Je to pravá inaugurace nového režimu modlitby, protože Ježíš doporučuje svým učedníkům, aby i oni začínali svou modlitbu oslovením Abba.¹² Chce je tak učinit účastníky synovské důvěrnosti, kterou má s Otcem.¹³ Zde začíná zjevení tajemství plurality božských osob. Konstatujme, že takové zjevení není prostě zformulováno do naukových tvrzení. Ježíš vykládá svůj způsob myšlení a jednání objasňováním svého vztahu k Otci. Říká, že byl poslán Otcem a přišel konat jeho vůli. Potvrzuje dokonalost svého spojení s Otcem: „Já a Otec jedno jsme.“ (Jan 10,30) Popisuje různé aspekty této jednoty: vzájemné vlastnění (Jan17,10), vzájemnou sounáležitost (Jan 10,38; 14,10n; 17,21), společné poznání (Jan 10,15; srov. Mt 11,27; Lk 10,22), vzájemnou lásku (Jan 3,35; 5,20; 14,31; 15,9-10; 17,24). Tato vzájemnost vnuká rovnost Syna s Otcem, i když Otci vyhrazuje počátek všeho a první iniciativu.¹⁴ Takový nárok na rovnost dobře pochopili současníci, kteří chtěli Ježíše odsoudit za rouhání (srov. Jan 5,17n; 1,33; 19,7). Ty výroky mají zpřesnit smysl synovského chování, jež dává ráz všemu myšlení a celému životu Ježíše.

V této počáteční fázi svého zjevování se Trojice nepředstavuje jako abstraktní pravda. Ježíš dává svým apoštolům co nejkonkrétněji poznat tajemný vztah, který ho spojuje s Otcem. Jistě, ten vztah zůstává plný tajemství, ale takového, do něhož jsme zváni vstoupit. Apoštol by byl chtěl dosáhnout hned až na dno takového tajemství, když žádal: „Mistře, ukaž nám Otce a to nám stačí.“ Ježíš mu svou odpovědí dává vědět, že aniž si to uvědomil, už vstoupil do tajemství a naučil se znát Otce: „Kdo viděl mne, viděl Otce“ (Jan 14,8-9).

Uvedení do trojičního tajemství se tedy událo existenciálním způsobem, současně s uvedením do Kristova tajemství. Nerozlučným způsobem „vidět“ Ježíše je „vidět“ Otce; „vidět“ ho znamená poznat ho bezprostředním způsobem v jeho viditelném projevení, v doteku s duchovní realitou, jež se zde vyjadřuje. Skutečnost, že vidět Krista je neoddělitelné od vidění Otce, ukazuje, že víra v Krista se nemůže rozvinout jinak než v jednotě s vírou v Otce.

Přilnout prostřednictvím víry ke Kristu znamená uznat svou synovskou totožnost a tím uznáním vstoupit do vztahu, jenž sjednocuje Syna s Otcem. Tak se pohled křesťana toužícího objevit osobnost Krista stáčí mimovolně na objevení Otce. Totéž se děje v modlitbě, která se podle Kristova učení nemůže neobracet a Otce s oslovením Abba.

U mnoha křesťanů žel neroste vztah k Otci; jsou daleko od stavu rozvinutého pouta synovské lásky a důvěry, jež vyznačovaly Ježíšův pozemský život; ten byl cestou od Otce a návratem k němu. Je tu pochopitelná obtíž: Otec se nezjevil jako Ježíš a přitahuje méně pozornosti. Přesto platí, že Syn, když ho zjevil, chtěl k němu vést lidstvo. Toto zjevení je podstatné pro křesťanský život.

Přijetí Ducha svatého

Poté, co Ježíš uvedl učedníky do důvěrného vztahu s Otcem tím, že jim odhalil svou identitu Syna, připravil je na příchod a přítomnost Svatého Ducha. Tak dokončil své zjevení Trojice. I když nikdy nemluvil doslovně o třech božských osobách, dal Ježíš učedníkům vědět, že se jejich vnitřní život může rozvíjet jen prostřednictvím styků nejen s ním, ale také s Otcem a s Duchem.

Při poslední večeři s nimi hovoří o blízkém příchodu „Přímluvce“. Dává jim na srozuměnou, že se jedná o božskou osobu podobnou jemu: „Budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy.“ (Jan 14,16n) Ježíš sám se už představoval jako „přímluvce“, „obhájce“, který získal pro lidstvo odpuštění hříchů (srov. 1 Jan 2,1n). Nyní přijde jiný přímluvce¹⁵ poslaný od Otce a bude mu určeno stále zůstávat s učedníky. Ježíš je vyzývá, aby žili v důvěrném spojení s Duchem, jako žili s ním.

Namáhá se ukázat jim význam toho příchodu: „Ale já vám říkám pravdu: Je to pro vás dobré, abych já odešel. Jestliže totiž neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li však, pošlu ho k vám.“ (Jan 16,7). Učedníkům, kteří by se zdráhali přijmout odchod Mistra, dává ujištění, že se tento odchod změní výhodu pro ně; on sám jim pošle Přímluvce. Tuto pravdu nejen dokládá svou autoritou, ale také ji objasňuje upozorněním, že Duch Svatý dokončí jeho poslání.

Přímluvce bude působit v duchu a v pravdě (srov. Jan 4,23n); uvede je na cestu pravdy (Jan 16,13); naučí je všemu (Jan 14,26); poučí je o všem (Jan 14,26); připomene jim vše, co Ježíš říkal a dá jim pochopit všechno, co nedokázali pochopit z učení, jež jim bylo nabídnuto. On jen bude pokračovat v učení evangelia, neboť všechno jeho světlo bude pocházet od Krista: „On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí“ (Jan 16,14). Ježíš přesto dodává: „On vám ohlásí, co má přijít.“ Duch svatý objasní slovy evangelia celou budoucnost lidstva. Navíc, svým svědectvím o Kristu probudí svědectví učedníků; jeho úkol bude připravovat učedníky (srov. Jan 15,26n).

Duch bude poslán Kristem, ale jako pocházející od Otce: „Přímluvce, jehož Otec pošle v mém jménu“, Duch pravdy, „pochází od Otce“; v tom smyslu ho posílá nebo dává, ale posílá ve jménu Krista (srov. Jan 14,26), takže Syn má v tom poslání podstatnou úlohu. Otec představuje Ducha jako dar od vlastního Syna Vykupitele.

Duch svatý je tedy dáván lidem v jednotě Otce a Syna. Slib tohoto daru pochází zvláště z poslední večeře, při níž Ježíš hovoří o svých důvěrných vztazích s Otcem, aby do nich hlouběji uvedl své učedníky. V této atmosféře je chce povzbudit k nejdůvěrnějším kontaktům s Přímluvcem: „Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás“ (Jan 14,17). Duch je tedy velmi blízko a jeho zvláštní charakteristikou je, že zůstává u učedníků.

Ježíš hned dodává: „Nenechám vás jako sirotky“ a tím dává najevo, že jeho přítomnost nebude učedníkům chybět. „Vrátím se k vám“ (Jan 14,18), zdůrazňuje. Bude však k nim přicházet nadále díky Duchu Svatému. Tím utvrzuje v učednících výzvu, aby otvírali své srdce Přímluvci tak, jako je otevírali dosud Ježíšovi. Křesťanský život bude život hluboce poznamenaný přítomností Ducha. Prostřednictvím Ducha bude Kristus přítomen mezi křesťany.

Konkrétnější tvář Trojice

Kristus odhalil učedníkům konkrétní tvář Trojice. Nejde o abstraktní osoby, jež vyzývají inteligenci k uvažování o tom, jak číslo tři a číslo jedna spadají v jedno. Spíše se to týká křesťanů, aby se cítili zavázáni Kristem k důvěrnému vztahu vůči němu, Otci a Duchu Svatému. Dodejme, že Mistr při poslední večeři uvedl učedníky nejen do tajemství Trojice, ale i do tajemství Jednoty. Nejprve potvrdil takovou jednotu označením jednota bytí, aby co nejdůrazněji zajistil spasitelnou moc, kterou obdržel od Otce pro lidstvo: nikdo nemůže uchvátit ovce jemu svěřené, protože nikdo nemůže uchvátit cokoli z ruky Otcovy (Jan 10,27-30). „Já a Otec jedno jsme“ označuje ontologický základ společné moci a společné spasitelné aktivity. Jedno slovo nám pomáhá to pochopit: Trojice ekonomická, působící v díle spásy a mající základ v Trojici imanentní: jednota v aktivitě vychází z jednoty absolutního bytí.

Bylo by možné uvažovat o takové jednotě, která by se držela pryč od veškeré komunikace, v důvěrnosti hledící jen na božské osoby a nutně se uzavírající do vlastní transcendence. Naproti tomu si uvědomme, že Kristus touží po největším otevření této jednoty vůči lidstvu: „Ať všichni jsou jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás.“ (Jan 17,21)

Jednota Otce a Syna, se vzájemnou imanencí s ní spojenou, stanoví model, podle něhož se má vytvářet jednota učedníků: dokonalost božské důvěrnosti se má odrážet v lidské jednotě. Aby se takový ideál mohl uskutečňovat, jsou učedníci zváni, aby vstoupili přímo do tajemství božské jednoty: „Ať i oni jsou v nás.“ Jsou tedy určeni k tomu, aby se účastnili božské jednoty. Jednota Trojice, nechápaná jen abstraktně, musí být jednota prožívaná křesťany v jejich životě.

Příklon k trojičnímu tajemství musí být dynamický a živý. Stálým vracením se k evangeliu, zejména ke zjevení sdělenému při poslední večeři, mohou křesťané snadněji vstupovat do tohoto tajemství. U Otce, u Krista a u Svatého Ducha, jak se projevují v díle spásy, musí hledat, jak lépe odhalit, co je Trojice sama v sobě, vnitřní skutečnost božského tajemství, jež je základem sebeprojevení. Když teologie vychází z takového projevování, chápe, že Syn je ve věčnosti plozen Otcem a že Duch Svatý vychází z Otce a Syna.

Jenže k tomu, aby věčné tajemství Trojice dosáhlo svého plného významu, nesmí být uvažováno nezávisle na svém dějinném zjevení. Tak nauka uznávající v božských osobách „vztažná jsoucna“, dostává plnou hodnotu ve světle důvěrnosti mezi Otcem a Synem a v poslání Ducha Svatého od Otce a Syna, jak to popisuje evangelium. Při pominutí tohoto odkazu by ten vztah riskoval, že bude chápán ve smyslu jednoty logické. V kontextu poslední večeře se Ježíš projevuje jako bytost vztahová, Syn obrácený k Otci a dávající učedníkům účast na tom vztahu. Nabízí jim nejvyšší otevření jejich vztahového bytí tím, že je zve, aby vstoupili do jednoty, kterou má on s Otcem.

Křesťané mohou těžit duchovní bohatství ze zjevení Trojice, když budou objevovat tvář Otcovu ve tváři Kristově a obracet svůj pohled k Duchu Svatému, jenž v nich přebývá. Zjevení tří osob, z nichž každá má vlastní odlišné charakteristiky, si zaslouží být uznávány ve své individualitě stejně jako jednotě, když touží po hlubších stycích se všemi věřícími.