Veřejné pokání Jana Pavla II.

Autor: František J. Holeček - Číslo: 2000/3 (Téma)

Z úvodníku „La Civilt Cattolica“, roč. 151, č. 3597, 6. 5. 2000, str. 217-236. Mezititulky TT.

Prosba k Bohu o odpuštění provinění, kterých se dopustili synové církve ve druhém tisíciletí jejích dějin, vyslovená Janem Pavlem II. o první neděli postní, 12. března 2000, vzbudila různé reakce, jak se dalo očekávat od nového gesta v dějinách církve, které už ze své podstaty, není snadno pochopitelné. Vzbudilo z velké míry široce pozitivní ohlas, přesto však v laickém, i v katolickém táboře nechyběly kritiky a výhrady. Někteří katolíci dokonce zůstali dezorientováni, protože se jim zdálo, že papežovo gesto otřáslo důvěrou v církev, a dotklo se jejich lásky k ní.

Ohlasy

Všechen italský tisk přisoudil té události veliký význam a věnoval jí rozsáhlé zprávy a úvodníky. V Corriere della Sera vyslovil Claudio Magris postřeh, že navzdory „rozpačitosti, nejistotě a dokonce neshodě mezi některými věřícími a také mezi některými vysokými reprezentanty katolické hierarchie (...),gesto Jana Pavla II. nemá v sobě nic skandálního, až na odvahu (...). Jeho prosba o odpuštění má neoddiskutovatelnou velikost, dává pochopit sílu víry a zasluhuje si obdiv“.

La Stampa z 12. března vidí v „rozhodném odhodlání“ Jana Pavla II. žádat o odpuštění, „jeho vytrvalou sílu a také to, že se vystavuje slabosti, jeho šokující učenlivost vůči pravdě“ jeho přání „navrátit se ke křesťanským prvopočátkům, které se nezakládají na triumfu, ale na pokoře, nejistotě a stálém klopýtání“. „Drama církve“, pokračuje, „nejsou ve skutečnosti hromady trosek a zbořené zdi, které za sebou zanechá tento papež spolu s nezměrnými spory, kterým dal vzniknout. Ke sporům dochází, protože hromady sutě jsou již zde, před našima očima. Protože zdi už spadly. Protože Evropa už je kontinent popsaný ve Fides et ratio: kontinent, který právě vychází z hrůz dvacátého století bez jakékoli víry. Neboť už dnes - tváří v tvář nebojovné, bezmocné církvi, která už nemá armády kněží - už se žije, jedná, myslí „jako by Bůh neexistoval“.“

Igor Man, když hovořil 13. března, opět na stránkách La Stampa, o Dni odpuštění, nazval ho „koperníkovskou revolucí“. Podle něho 12. března začaly „pro církev nové dějiny (...) definitivním přechodem od triumfalismu k zamýšlení, od absolutismu k pokoře“; je to „obrat, který označuje bod, před který se nelze vracet“. Když pak připomíná, že Jan Pavel II. „je ochoten nově nahlédnout roli papeže“, poznamenává: „Nyní by už bylo kontradiktorní pokračovat v udržování neomylnosti, jež přísluší Petrovu nástupci, papeži, když sám žádá o odpuštění stejně jako druzí a ještě více“(...).

Problémy

Tlumočníkem nesouhlasu se stal Vittorio Messori v Corriere della Sera z 12. března: nejdříve ocitoval některá místa z dokumentu Mezinárodní teologické komise Paměť a smíření, v nichž se odpovídá na kritiky, které by mohli někteří katolíci vyslovit vůči papežově prosbě o odpuštění, a v jejichž případě se zdá, že je Messori vzal za své; pak zdůrazňuje, že „situace, která se vytvořila, činí neschůdnou únikovou cestu pro toho, kdo by se chtěl, jakkoli s rozpaky, utéci ve svědomí k tradičnímu postoji“. Tedy svěřit se, ve víře, ujišťujícímu „Petrovu charizmatu“ a pak následovat s důvěrou - přese všechno - papežské direktivy. To je postoj, který, jak se zdá, už není dovolen. Právě Řím sám proklamuje slavnostně, že se řada papežů i vážně mýlila: velká část z nich, podporovala nebo alespoň považovala za záslužné věci jako inkvizici, křížové výpravy, boj proti schizmatům a herezím, nedůvěru vůči poválečnému judaismu, misijní proselytizmus. Tedy věci, za něž se dnes žádá odpuštění od Boha a od lidí. Odtud plynou dramatické (ale úplně oprávněné) otázky katolíka, který chce takovým zůstat: „Jestliže se mýlili ti papežové, jak si můžeme být jisti, že se nemýlí ten současný? Kdo mne ujistí, že některý jeho nástupce nebude žádat o odpuštění za jeho prosby o odpuštění? Co se zítra stane s poslušnými katolíky, když jsou dnes doceněni jako proroci ti, kdo se postavili proti učitelskému úřadu papežů, a to i těch svatých? A je současný hlas lidu na téma (například) lidských práv, pluralismu, dialogu, opravdu jediným, nepřekonatelným kritériem pro posouzení perspektivy víry?“. Messori uzavírá: „Jsou to dramatické otázky, opakujeme. A pro věřícího dosti bolestné. Ale právě oddanost a věrnost nás nutí je vyslovit. Očekáváme tedy se synovskou důvěrou jasné odpovědi, které nám pomohou pochopit. A které nám budou oporou ve stále více namáhavém úsilí najít znovu jistotu katolíka, vděčného za učitelský úřad pro nějž se rozhodl jako pro záruku pevného vedení, obdrženou od Krista samého“.

Stanovisko

Zdá se nám, že by tyto „dramatické a bolestné otázky“ měly být vzaty velmi vážně, protože, i když nejsou vysloveny s jasností, s jakou je formuluje Messori, jsou v hloubce ducha některých křesťanů a naplňují je zneklidněním ve víře a v jejich lásce k církvi. Snažme se proto odpovědět na takové otázky a ujasněme si především některé ekleziologické principy.

Podle některých papežovo gesto, jímž požádal o odpuštění, zpochybnilo neomylnost církve a její svatost a tímto způsobem otřáslo důvěrou křesťanů v učitelský úřad a dotklo se jejich lásky k církvi. Co tedy znamená, že je církev neomylná a kdy je taková? Neomylnost je nárokem všeobecné církve a nezávisí na lidských faktorech, ale výlučně na zvláštní pomoci Ducha svatého, kterou přislíbil Ježíš své církvi, jejíž mocí se církev nemůže mýlit, když učí definujícím aktem nějaké pravdě, týkající se víry a mravů, jako zjevené Bohem, kterou by tudíž za takovou měli považovat všichni křesťané.

Tomuto nároku všeobecné církve se těší učitelský úřad církve, který je z Kristovy vůle svěřen apoštolskému sboru a Petrovi, jeho hlavě. Proto, když celý biskupský sbor, který nastoupil po apoštolském sboru, shromážděný na koncilu pod předsednictvím papeže, Petrova nástupce, definuje nějakou pravdu víry nebo mravů - a jedině tehdy, ale ne, když například vydává kanonické dispozice ohledně života církve - nemůže se mýlit. Tím více, že to, co definoval jeden koncil, může být vyjádřeno lepším a úplnějším způsobem následným koncilem, ale nemůže to být popřeno nebo radikálně změněno. Témuž nároku neomylnosti se těší římský biskup, když promlouvá ex cathedra, tedy když vykonává svou funkci pastýře a učitele křesťanů a svou nejvyšší apoštolskou autoritou definuje nějakou nauku, týkající se víry a mravů, kterou má vyznávat celá církev (srov. I Vatikánský koncil, dogmatická konstituce Pastor aeternus, hl. 4., Denz.-Schönm. 3074): to se stalo jen několika málo případech v celých dějinách. Z toho je třeba vyvodit závěr, že neomylnost nepokrývá veškeré učení papežů, kteří se proto mohli mýlit v leckterých z jejich naučení a direktiv, aniž by se to dotklo neomylnosti, kterou Kristus přislíbil své církvi.

Proto mohlo historicky dojít k tomu, že některé teoretické a praktické jednání církve a papežů bylo mylné, aniž by to kompromitovalo neomylnost církve a papežů. Nejzřejmějším případem je snad potlačování hereze, ať již zbraněmi či inkvizičními procesy, církev jistě nechybovala ani v rozeznávání, ani v odsouzení hereze: v tom jistě mohly být krajnosti a nepřesné interpretace, ale když církev označila a odsoudila herezi jako takovou, konala svou povinnost říkat křesťanskému lidu, co je v souladu s vírou a co je v rozporu s ní, aby ho udržela v evangelijní pravdě. Mohla se ovšem mýlit, když se domnívala, že musí potlačovat herezi silou, aby jí zabránila šířit omyl v křesťanském lidu. A v tom vskutku pochybila, protože pravda se prosazuje sama a nemůže být vnucena silou. Nad tímto omylem a důsledky, k nimž dovedl křesťanstvo, musíme pociťovat bolest a zármutek, ne tak, že budeme rehabilitovat oběti, jako by byly zproštěny případných herezí, ale tak, že vyslovíme politování nad tím, že byly pro své heretické myšlenky odsouzeny k žaláři, nebo hůře, na hranici. Jinými slovy, církev dnes nelituje, že odsoudila herezi, ale vyslovuje politování, že užila v potlačování hereze metody, neodpovídající Evangeliu, i když soudní a trestní procedury byly mnohem spravedlivější a mnohem méně kruté, než ty, které v potlačování deliktů užívala světská moc.

Rozlišení

Zde je však nutné zásadně rozlišovat mezi omylem a hříchem. O omyl jde, když se myslí nebo soudí způsobem neodpovídajícím pravdě a skutečnosti. Omyl proto nenáleží do řádu soudící inteligence, která posuzuje jako pravdivou, dobrou a spravedlivou nějakou skutečnost, která však objektivně buď není pravdivá, nebo není dobrá, nebo není spravedlivá. Takový omyl může být nedobrovolný a nepřekonatelný: může tedy být nenahlédnut nebo nechtěn jako omyl, a tudíž je možno se ho dopustit v dobré víře; a může být takový, že díky historickým okolnostem si ti, kdo mu podléhají, nemohou uvědomit, že se ho dopouštějí. O hřích naopak jde, když je zde vědomí, že to, čeho se dopouštíme, je špatné a je to proti zákonu Božímu a evangelijnímu a když se ho dopouštíme dobrovolně, přestože víme, že konáme zlo. Ne každý omyl je tedy hříchem, ale je jím jen tehdy, když s vědomím že jsme v omylu, v něm zůstáváme a činíme to, co chápeme jako mylné.

Na základě takového rozlišení musíme říci, že potlačování hereze způsobem, jímž se uskutečňovalo v církvi, bylo pravděpodobně nedobrovolným a nepřekonatelným omylem: nedobrovolným, protože se ho dopouštěla v dobré víře, tedy v přesvědčení, že slouží Bohu a víře a z důvodu nezbytnosti a povinnosti chránit křesťanský lid před bludem; nepřekonatelným, protože založeným na svého času obecně připouštěném axiomatu, že jedině pravda má právo existovat a šířit se, zatímco blud nemá právo existovat, a tudíž se v něm musí zabránit tomu, kdo doznává, že ho šíří: duchovní autoritě proto přísluší rozlišit a odsoudit blud takovým způsobem, aby ho ten, kdo se ho dopouští, odvolal pro svou spásu, a světské autoritě přísluší potrestat podle zákona toho, kdo v něm zatvrzele setrvává. To je to, co se dělo skrze inkvizici. Teprve v současnosti se pochopilo, že subjektem práva není pravda, ale lidská osoba, která má být respektována, i když vyjadřuje mylné názory, které musí být označeny jako mylné, ale jejichž projevování nemůže být bráněno silou. V koncilní deklaraci Dignitatis humanae (čl. 2) je řečeno, že „ve věci náboženství nikdo nemá být nucen, aby jednal proti svému svědomí“ a že „právo na náboženskou svobodu se zakládá na důstojnosti lidské osoby“.

Upřesnění

Abychom pochopili přesný smysl gesta, k němuž přikročil Jan Pavel II. 12. března 2000, je třeba zdůraznit, že církev, kterou má papež na mysli není církev, jejíž minulost by sestávala jen z ničemností a za niž by se proto bylo třeba stydět, ale církev popsaná 2. vatikánským koncilem: „církev, která ve svém lůně chová hříšníky, svatá a vždy potřebující očištění“, jež proto „nikdy neopomíjí konat pokání a obnovovat se“ (Lumen gentium, čl. 8). Tak se také papež modlil v prvním ze sedmi „vyznání“ hříchů, které přednesl kardinál Gantin: „Pane Bože, tvá putující církev, vždy tebou posvěcovaná v krvi tvého Syna, v každé době zahrnuje do svého lůna členy, kteří září svatostí, a jiné, kteří v neposlušnosti vůči tobě protiřečí vyznávané víře a svatému Evangeliu“. V homilii pak „chválil Boha, který ve své milosrdné lásce, vzbudil ve své církvi podivuhodnou žeň svatosti, misijní horlivosti, úplného nasazení pro Krista a bližního“.

Svatost a hřích

To znamená, že pro papeže to, co je „první a hlavní“ v církvi, je svatost. církev je vskutku svatá, protože je v ní přítomen Kristus, hlava církve, se svou milostí; protože je oživována Duchem Svatým a obohacována jeho charizmaty; protože je v ní věrně uchováváno Boží slovo; protože je nástrojem posvěcení lidí prostřednictvím svátostí; protože v ní během staletí jejích dějin rozkvetla neuvěřitelně mimořádným způsobem křesťanská svatost, ať již hrdinská či řádná; protože ve svých bezpočetných mučednících vydávala až k prolití krve svědectví své víře a Ježíši Kristu; protože ve svých misionářích zanesla zvěst Evangelia do celého světa za cenu nezměrných obětí a nevýslovného utrpení; protože podnítila během celých svých dějin nekonečnou řadu skutků lásky. Dějiny církve tedy nejsou jakousi pochmurnou a úděsnou „černou legendou“.

Ale svatost církve, protože sestává z křehkých a hříšných lidí, stojí vždy po boku hříchu. Katolická církev není jakousi církev „čistých“, „vyvolených“, „spravedlivých“, ale církev svatých a hříšníků: proto má vždy zapotřebí očištění od zla, které v sobě nese, a tudíž má vždy zapotřebí prosit o odpuštění Boha za hříchy svých hříšných údů. To, co udělal Jan Pavel II., je to, co má vždy dělat svatá církev Boží: postavit se k patě kříže, aby prosila o Boží odpuštění. Proto jeho gesto nesmí ani pohoršovat ani znepokojovat křesťany, jako by v nich budilo dojem, že nepatřičně ponížilo církev a otřáslo důvěrou katolíků, že je jejich učitelkou víry a vede je k Bohu.

Zvláštnost gesta z 12. března spočívá ve skutečnosti, že papež se záměrem umožnit církvi, aby zahájila třetí tisíciletí svého života s očištěným duchem, chtěl prosit Boha o odpuštění za hříchy, kterých se dopustili křesťané každého řádu a postavení ve druhém tisíciletí, zvláště za ty, které nejvíce urazily Boha a ublížily lidem a tudíž představovaly vážnější odchylku od Evangelia. Připomenul viny, spáchané ve službě pravdě tím, „že se užívaly neevangelijní metody“ a „metody nesnášenlivosti“; připomenul hříchy, „které rozervaly jednotu Mystického těla a zraňovaly bratrskou lásku“; hříchy, kterých se nemálo křesťanů dopustilo vůči Židům; hříchy, spáchané proti lásce, míru a právům národů a nedostatek úcty vůči kulturám a náboženstvím; hříchy, které se dotkly důstojnosti ženy a hříchy proti jednotě lidského rodu, když se souhlasilo s postoji rasismu a vylučování jiných národů; hříchy spáchané proti základním právům osoby, ke škodě zneužívaných nezletilých, chudých, a nenarozených zabitých v mateřském lůně.

Závěrem

Když papež připomínal tuto nezměrnou masu hříchů a prosil za ně Boha a lidi o odpuštění, nepovýšil se na soudce druhého tisíciletí církve: soud o provinění jednotlivých osob ponechal výlučně Bohu, stejně jako dopustil, aby to byli historici, kdo určí, co všechno v jednotlivých událostech druhého tisíciletí záviselo na doktrinálních omylech, předsudcích, vášních, a co na skutečném a pravém zlovolném jednání, vedeném nenávistí, hladem po bohatství a po moci, pohrdáním ostatními, vyhledáváním hanebných rozkoší ke škodě slabých osob: dětí a žen, osob nebráněných nebo neschopných se bránit. Proto nevyjmenovával osoby nebo události, jak by někdo byl požadoval - například Hans Küng v deníku La Repubblica z 13. března -, protože kdyby tak byl učinil, osoboval by si místo Boha, který je jediným soudcem lidí a lidských dějin. Předložil jen milosrdnému Bohu hříchy synů církve druhého tisíciletí, které jedině on zná a soudí, aby skrze jeho odpuštění „paměť“, tedy minulost církve, která ji ještě dnes zatěžuje, byla „očištěna“ a církev mohla vstoupit do nového století hluboce obnovena.

Současně nabídl odpuštění církve za pronásledování, násilí, olupování, kterých se jí dostalo v uplynulém tisíciletí a které se dnes snaží zapomenout, aby připomínala jen viny křesťanů. Přesto si papež přál, aby jeho gesto bylo nezištné: nevyžadoval tedy, aby druzí prosili o odpuštění za utrpení způsobené církvi a křesťanům.

Je zřejmé, že papež mohl vyslovit prosbu o odpuštění za hříchy, kterých se křesťané dopustili ve druhém tisíciletí, protože církev je „jedna jak z dogmatického, tak z historického hlediska“, tedy v průběhu věků stále táž a nese v sobě celou svou minulost svatosti a milosti, ale i vin a hříchu: proto, jako považuje za své plody, které v ní přináší Duch Svatý, a raduje se z nich, tak na sebe bere minulé i přítomné hříchy svých synů a rmoutí se pro ně, hříchy, které ji „zranily“, a stále prosí Boha, aby ji z nich uzdravil. V této souvislosti bychom mohli zdůraznit, že jestliže Jan Pavel II. je papežem, který v tomto století odvážným a pokorným gestem postavil hříchy křesťanů druhého tisíciletí před oči celého lidstva, je také papežem, který v tomto století více než všichni papežové minulosti poukázal na svatost církve, když pozdvihl k poctě oltářů velkolepý počet svatých a blahoslavených.

Papež však neprovedl jen jakési prosté očištění fasády církve. Zavázal i budoucnost církve, když požádal křesťany, aby se to, co se událo v minulosti jako urážka Boha a lidí, „už nikdy“ nestalo. Tak s 12. březnem 2000 začala pro církev, očištěnou ve své historické paměti Božím odpuštěním, nová cesta, jež bude muset být více věrná Evangeliu a mít větší lásku vůči všem lidem, zvláště vůči těm, kteří kvůli křesťanům více trpěli v uplynulém tisíciletí. Křesťané budou muset podstoupit tuto cestu, přes smutky a úzkosti, které s sebou ponese, v radosti, že se jim dostalo Božího odpuštění, a v jistotě plné důvěry, že i prostřednictvím omylných a hříšných lidí Kristus se svým Duchem vede církev k plnosti pravdy, lásky a svatosti. Není tedy pro křesťany důvod, aby byli znepokojeni ve své víře a otřeseni ve své lásce k církvi