Vendée a osvícenství

Autor: Jean de Viguerie - Číslo: 2000/3 (Studie)

Intelektuální kořeny vyhlazování

Z italské verze „La Vandea e l´illuminismo. Le origini intellettuali dello sterminio“, ve sborníku P. CHAUNU, La Vandea, Milán 1995

Studium jazyka není jedinou, ale jednou z nejjistějších cest k tomu, abychom došli ke kořenům revoluční ideologie¹. Hledali jsme intelektuální počátky vyhlazování obyvatel Vendée v průběhu Francouzské revoluce. Zdálo se nám proto logické věnovat jistou pozornost jazyku těch, kdo vyhlazovali, a ještě přesněji, způsobu, jakým kvalifikovali své oběti.

Tyto přívlastky jsme vybrali ze zpráv členů Prozatímního výkonného výboru a Výboru veřejné bezpečnosti, z listů zpráv, řádů a proklamací vyslaných republikánských zástupců, správců a generálů².

Jde o tento seznam: „divocí venkované“, „lupiči“, „fanatičtí lupiči“, „Zločinci z Vendée“, „tygři žíznící po francouzské krvi“, „horda“, „horda otroků“, „zločinecká banda“, „ubohé vojsko lupičů“, „hloupý a krutý houf“, „barbaři“, „aristokraté“, „povstalecká rasa“, „lupičská rasa“, „hnusná rasa, poblouzněná monarchismem a pověrou“, „zrůdy“, „zfanatizované zrůdy, žíznící po krvi a masakru“³.

Tady litanie končí. Mohli bychom napočítat další výrazy, ale byly by jen jejich variantami. Seznam je chudý, opakují se stále tatáž slova a záměr je stále týž: proklínat absolutní zlo. Vidíme, že se zde ocitáme v jiné sféře jazyka, ve sféře „inverzního jazyka“, který spíše rozděluje než spojuje, jedním slovem, ve sféře ideologie. Reálné lidství je zrušeno, slova a pojmy nahrazují osoby. Jistě, Revoluce obohatila tento jazyk, ale zásluha na jeho vynalezení náleží osvícenským filosofům. Ne všechna slova našeho seznamu jsou plodem osvícenství, ale všechna se vztahují k filosofii osvícenství.

Následně se jimi budeme zabývat. Vezmeme v potaz především „divoké venkovany“, „fanatiky“, „lupiče“, „barbary“ a „hordu“. „Rasa“ a „horda“ bude rozebrána potom.

Vendejští jsou definováni jako „venkované“, jako by všichni náleželi k této sociální vrstvě a slovo je prostoupeno pejorativním smyslem. Tito „venkované“ jsou považováni za „divoké“⁴, „hrubé“⁵ a pokleslé na zvířecí úroveň vlivem dlouhého otroctví: „návyk na otroctví“ je „činí ještě více necitelnými k přednostem svobody“⁶.

Kdo říká „rolník“, říká také „fanatismus“ a „fanatismus venkova“ je vždy představován jako jeden ze zásadních faktorů vzpoury. Tento obraz krutého, fanatického a bezcitného venkovana přesně odpovídá osvíceneckému výkladu o lidech, žijících na venkově. „Pod pojmem ´divochů´ tedy rozumíte“, ptá se Voltaire, „primitivy, kteří žijí v chýších se svými ženami a nějakým tím dobytkem (...) a mluví hantýrkou nesrozumitelnou ve městě s několika málo idejemi a v důsledku toho i několika málo výrazy (...) kteří se v určitých dnech shromažďují v čemsi, co připomíná seník, aby slavili rituály, z nichž nic nechápou (...)? Je třeba se shodnout na tom, že národy Kanady a Kafrové, které se nám zlíbilo nazvat divochy, jsou na nekonečně vyšší úrovni, než ti naši“⁷. Buffon sdílí tentýž diskvalifikující úsudek: „(...) dokonce u nás“, píše, „jsou venkované ošklivější než měšťané“⁸. Buffon sám, jak se zdá, má tendenci považovat venkovany za „odrůdu lidského druhu“, jakousi „odrůdu“, která nemusí být vždy degenerovaná, ale v chudých zemích je takovou v nejvyšší míře⁹.

Je-li často „fanatik“ a „fanatismus“ spojován s „rolníky“, užívání těchto slov je daleko širší. „Fanatik“ je dokonce jedno z epitet, která jsou nejčastěji vrhána proti obyvatelům Vendée. Je známé, čím je fanatik v jazyce filosofie: je to blázen a kromě toho je mimořádně nebezpečný. „Dnes pod fanatismem rozumíme“, píše Voltaire, „temné a kruté náboženské šílenství; fanatismus je v takovém vztahu k pověře jako nákaza k nemoci“¹⁰. Fanatici jsou podle Voltaira ti, kdo podněcují občanskou válku. V jeho díle „Henriade“ čteme o náboženských válkách tyto verše:

Tolik zla, jímž je Francie urážena,

má, ach běda, v církvi svůj zdroj,

Je to náboženství, jehož nelidská vášnivost,

vkládá všem Francouzům do ruky zbraň¹¹.

Když reprezentanti Richard a Choudieu obviňují Vendejské, že chtějí „zavraždit vlast ve jménu fanatismu“¹², nemluví o ničem jiném.

Nejčastější je však označení „lupiči“. Neobjevuje se hned od počátku, a pokud víme, první, kdo je užil, je ředitel slévárny v Indretu, v listu ze 17. března 1793: „Dnes ráno“, píše tento funkcionář, „jsem byl informován o shromáždění lupičů“¹³. Ve druhé polovině března se hovoří o „lupičích“, ale ještě častěji o „vzbouřencích“ nebo „spiklencích“. Teprve od dubna se užívání tohoto slova stane častějším a systematičtějším. Druhého dubna Lebrun, předseda Provizorního výkonného výboru, nařizuje „soustředěné tažení, aby byl očištěn kraj zamořený lupiči“¹⁴. Patnáctého dubna se Villers a Fouché obracejí na „obyvatele venkova“ a poukazují na „lupiče“, kteří je „svedli“.¹⁵ Od této chvíle se termín stal oficiálním: pro Republiku nebudou Vendejští ničím jiným než „lupiči“.

Označovat je tímto nactiutrhačným slovem, které je synonymem pro zloděje a vraha a připomíná období „Velkého strachu“ („Grande Peur“, 1789), je jedním ze způsobů jak je pokrýt hanbou a mobilizovat proti nim veřejné mínění. Zřejmě je tu ale i jistý skrytý filosofický význam, který není třeba hned vyloučit, protože termínem „lupiči“ chtějí Vendejským připomenout jejich postavení lidí, vyloučených z města. Vzbouřenci totiž mají skutečně vědět, že už nejsou plnoprávnými občany, protože se postavili proti zákonu: „(...) kterýkoli zločinec, který útočí na společenské právo“, píše Jean-Jacques Rousseau, „stává se pro své zločiny vzbouřencem a zrádcem vlasti; přestává být jejím členem tím, že porušuje její zákony“¹⁶. Na druhé straně Vendejští nebyli jedini, kdo se ocitli mimo zákon, byli to vůbec všichni podezřelí. A dokonce sám král: „Ludvík bojoval proti lidu“, prohlásil Saint-Just z tribuny Konventu 13. listopadu 1792. „Je to cizinec... protože jakmile se člověk proviní, opouští město“¹⁷. A požaduje mimořádný soud. Vendejští jsou zločinci stejného druhu jako král, proto je správné je považovat za vyloučené ze společenství, za „lupiče“. V jedné zprávě teoretika represe se vyskytují oba výrazy „horda lupičů“ a „lidé, nehodní nazývat se Francouzi“¹⁸. Je to velmi významné spojení: v Barurových ústech „lupič“ znamená někoho, kdo se provinil zločinem proti společnosti, jde o Rousseaův protispolečenský zločin, o člověka vyloučeného na okraj společnosti, o národního ničemu.

„Barbar“ se ubírá stejným směrem. „Vlastenci“ z klubů v Nantes označují v červnu 1793 katolické a královské vojsko, které táhne na jejich město, jako „invazi barbarů“¹⁹. Protože se sytí příklady starověkých dějin a považují se za Řeky, ohrožené Médy a Peršany, přisuzují termínu „barbar“ starověký význam, označující někoho, kdo stojí mimo město, je cizincem ve vztahu ke světu řádu a rozumnosti. Ale proč by tento „barbar“ neměl být také vyloučen z filosofie? Mluví snad nantští „vlastenci“ o Vendejských stejně jako předtím Saint-Just o králi, aby je vydali katu? „Ludvík bojoval proti lidu“, řekl, „je to barbar, cizí válečný zajatec“²⁰. Byl-li král barbarem, jsou jimi i Vendejští. Protože se postavili po bok barbarovi, zbarbarštěli! Protože se postavili proti svobodě ve jménu krále, sami se odsoudili do temnot chaosu a iracionality.

Jejich vojsko není ani hodno takového jména, je to jen „banda“, „horda“²¹, „houf sběře“. Barbarství se šíří, a jaké barbarství! Při pohledu na tyto divochy stydne krev v žilách; i sama jejich fyzická přítomnost pošpiní vše, čeho se jen dotkne. Crétineau-Joly vypráví, že „ve chvíli, kdy se Vendejští rozhodli upustit od dalšího obléhání Angers, obránci města vyhlásili očistné procesí (...) a pálili kadidlo vlasti, aby očistili hradby od špíny roajalistů“²². To je opravdu překvapující obřad. Šlo o jakousi exhumaci starých římských rituálů lustratio a procuratio²³ nebo o napodobení katolických obřadů smíření s církví? Druhý výklad je stejně přijatelný jako ten první. Není snad revoluční město chrámem? Neexistuje snad ve Francii od roku 1790 občanské náboženství, jak je definoval Rousseau ve své Společenské smlouvě, se svým Státem-Církví a jeho božstvem, Zákonem?²⁴. Odpadlík od takového náboženství není méně škodlivý než heretik ve zjevených náboženstvích: stejně jako kontakt s heretikem znesvěcuje svatyni, dotyk Vendejských „barbarů“ potřísnil špínou bašty města.

V revolučním jazyce nevyčerpává význam slov všechnu jejich hodnotu. Revoluční slova slouží akci, definují zlo, ale předepisují i radikální způsob, jak s ním naložit. Říci „fanatik“, „lupiči“, „barbaři“ znamená vyjádřit absolutní zlo, ale také to znamená, pro ty, kdo jsou takto označeni, být předmětem nesnášenlivosti, pohrdání a smrti.

Nesnášenlivost: žádná tolerance pro Vendejské, protože podle přikázání filosofů není možno tolerovat fanatismus. Voltaire napsal: „Abychom si zasloužili toleranci, je třeba nebýt fanatiky“²⁵. Pro Jeana-Jacquese Rousseaua by měl být fanatismus proskribován: „Kdokoli se odváží říci „Mimo Církev není spásy“, by měl být ze státu vyhnán“²⁶.

Pohrdání: protože podle „osvícené“ morálky je kdokoli pro svůj fanatismus a pro necitlivost k osvícení, a tedy i pro svůj hnusný vzhled a vulgárnost vlastně pod lidskou úrovní, zaslouží si i pohrdání. Voltaire jasně ukázal cesty takového pohrdání. Některé lidské „druhy“, jako například Laponci, Hotentoti, černoši ve svém celku, francouzští rolníci a Židé jsou pro něj hodni pohrdání. Nejenže jsou na nižší úrovni, ale jsou také hodni pohrdání, protože jsou na nižší úrovni. O Židech píše například: „(...) najdete v nich jen hloupý a barbarský národ, který co lidská paměť sahá spojuje nejšpinavější skrblictví s nejhnusnější pověrou a nepotlačitelnou nenávistí k národům, které je tolerují a činí bohatými“²⁷. Ale Voltaire není sám. Tento tón pohrdavé a zlovolné povýšenosti je tónem celé „filosofie“ vůči „lidským druhům“, nahlíženým jako nižší. Například Buffon definuje Laponce „ohavný lid“, hodný opovržení²⁸, a abbé Prévost, když podává v novinách „Pour et Contre“ zprávu o povstání černých otroků na ostrově Antigua, píše: „Masa bídníků, kteří o všem, co je lidské, mají jen zdání, by si nezasluhovala větší pozornost, než žáby a mušky, které nás obtěžují, kdybychom se nemuseli síly a nenávisti, kterou ukazují, obávat více než jejich intelektu a rozumu a nenutilo nás to k větším bezpečnostním opatřením, abychom se před nimi bránili“²⁹. To je škola pohrdání. Proud urážek, vržený na Vendejské ukazuje, do jaké míry se tomu „vlastenci“ dokázali naučit. Je pravdou, že kluby a vlastenecké společnosti „filosofii“, stejně jako mnohé jiné oblasti, změnili. Například ve Společnosti roku 1789 (Société de 1789) Condorcet a Chénier, jeden po druhém, rozpracovali doktrínu revolučního pohrdání, které bylo dítětem filosofického pohrdání. Chénier roku 1790, kdy předložil v této společnosti Napomenutí francouzskému lidu o jeho skutečných nepřátelích, dospěl k závěru: „Tak budeme vědět, kterým lidem vděčíme za minulá a přítomná zla a potrestáme je věčným zavržením a nesmazatelným pohrdáním“³⁰.

Vendejský vřed ale vyžaduje jiné léky. Je tak hluboký, že ani intolerance ani pohrdání nestačí k tomu, aby byl vyříznut. Kompletní léčebná kúra „politické medicíny“ s sebou nutně nese vyhlazování: „Výbor“, řekl Baru, „nutně přijal opatření, která míří k vyhlazení té vzbouřenecké rasy Vendejských (...) V Mortagne, v Choletu, v Chemillé se musí politická medicína uplatnit týmiž prostředky a se stejnými léky“³¹. Tedy politická medicína, odpovídající politické filosofii. Viděli jsme jak a jakými termíny dával Rousseau ve Společenské smlouvě protispolečenskému zločinci najevo, že bude z obce vyhnán. Přečtěme si nyní následující úryvek, v němž ho - poté, co ho postavil mimo zákon - odsuzuje k smrti: „Je tedy ryze občanské vyznání víry, jehož články náleží stanoviti suverénovi, ne přesně jako dogmata náboženská, nýbrž jako city společenskosti, bez nichž není možno býti dobrým občanem ani věrným poddaným. Aniž může zavázati kohokoliv, aby v ně věřil, může vypověděti ze státu každého, kdo v ně nevěří; nemůže jej vypověděti jako bezbožníka, nýbrž jako nespolečenského, jako neschopného milovati ze srdce zákony, spravedlnost a obětovati podle potřeby svůj život své povinnosti. Když někdo, veřejně uznav tato dogmata, se chová, jako by v ně nevěřil, nechť je potrestán smrtí; dopustil se největšího ze zločinů: lhal před zákonem“³².

O tomto textu by se toho dalo mnoho říci. Pozastavme se u dvou Rousseauem častěji užívaných výrazů: „válečného práva“ a „veřejného nepřítele“. O jaké válečné právo, jehož se Rousseau dovolává, jde? Jaké válečné právo dovoluje zabít poraženého? Není to jistě právo národů, formulované středověkou scholastikou a filosofy ze Salamanky. To už není právo podle Grotia, ačkoli se tento autor ukázal být povolnějším než scholastičtí teologové³³. Jde spíše o neúprosný zákon starověkých válek. Pokud jde o výraz „veřejný nepřítel“, Rousseau má evidentně na mysli nepřítele, kterému nelze odpustit a s kterým se nelze smířit, v jehož případě nelze vůbec pomýšlet na uznání jeho práv, takže jediným řešením je zabít ho. Rousseauova logika je logikou vyloučení, které vede až k vyhlazení.

A to je logika Teroru, logika Revoluce v její totalitě. A nevěřme, že se čekalo až na teror, aby byla formulována. Od roku 1789 se jí přinejmenším třikrát výslovně dovolávali, aby ukázali lidovému hněvu nepřátele, které je třeba zlikvidovat.

Poprvé roku 1790, když Condorcet a po něm André Chénier definovali „povstání proti zákonu“ jako „zločin proti státu“. „Když nám Ústava poskytuje právní nástroj k reformování zákona, jehož nedostatečnost prokázala zkušenost“, řekl Chénier, „je povstání proti zákonu nejhorším zločinem, jímž se může občan poskvrnit; tímto způsobem rozkládá společnost, nakolik je to v jeho silách. To je skutečně zločin urážky národa“³⁴.

Podruhé roku 1791 a 1792, když jsou vzpurní duchovní definováni jako nehodní zločinci, určení zprvu k vyhnanství a následně k smrti. Jeden z členů jakobínského klubu z Lorientu zvolal v únoru roku 1791: „.. kdokoli by odmítl toto veřejné svědectví náklonnosti k vlasti (přísahu na Civilní konstituci kléru), ať je považován za nehodného života, jehož se mu dostalo v jejím lůně“³⁵.

A nakonec pak potřetí, 13. srpna 1792, Saint-Just, poté co upřel králi statut občana, trval na tom, aby se s ním nakládalo jako s nepřítelem: „Občané, tribunál, který má soudit Ludvíka, není řádným tribunálem (...)“³⁶.

Teror existoval dříve než období Teroru. Myšlenkový systém, který ospravedlňoval vyhnání a následně vyhlazení, se dal roku 1789 do pohybu proti skutečným či předpokládaným nepřátelům revoluce, a tento systém fungoval podle logiky Společenské smlouvy. Prvními zkouškami prošel dlouho před povstáním ve Vendée. Na druhé straně, zabíjet vendejské povstalce se dalo snadněji ospravedlnit, než masakr kněží nebo poprava krále.

Ale proč všechny Vendejské? Proč všechno obyvatelstvo této oblasti? Na první pohled v tomto bodě vyvstávají obtíže. Rousseauova logika vyloučení kvůli deliktům proti společnosti vysvětluje dokonale, proč byli zabíjeni povstalci, zajatí se zbraní v ruce. Nevysvětluje však, proč byly zabíjeny i jejich manželky a děti? Ale přitom chtěli zabít právě je a tak se také stalo. Turreau nařizoval: „Je třeba vyhladit všechny muže, kteří se chopili zbraně, a s nimi i otce, manželky, sestry a děti“³⁷. Vyvstává tak otázka, proč je třeba vyhladit i nevinné?

Jednoduše proto, že nebyli nevinní. Když reprezentant Laplanche zmiňuje „neuvěřitelné množství žen a dětí (...) které následují vendejské vojsko“, označuje tyto lidi jako „dav vinných individuí“.³⁸ Proti všem bylo možno vznést kolektivní obvinění, obvinění lidu či rasy. Vzpomeňme si na litanii „povstalecká rasa“, „rasa lupičů“, „odporná rasa“.

Rasa v jazyce osvícenství, znamenala „varianty lidského druhu“.³⁹ Viděli jsme, že tyto varianty nebo rasy, jako například Laponci nebo černoši, byly v očích filosofů trvale považovány za nižší. Například Buffon se o Laponcích vyjadřuje takto: „Zdá se, že jde o zvláštní druh, v němž jsou všichni jednotlivci méněcenní... uctívají ve své většině modly a jsou dost pověrčiví“.⁴⁰ Společně s tělesnou ošklivostí je těmito autory považována za jedno z hlavních znamení nižší rasy i pověrčivost. „osvícení“ Francouzi konce období Ancien Régime mají tendenci klasifikovat jako svým způsobem podlidské ty populace, a to i evropské, jejichž typický vzhled neodpovídá pařížským kánonům krásy a elegance a jejichž náboženské zvyky vykazují horoucí zbožnost. Velmi signifikativním je v tomto směru způsob, jakým mluvili roku 1769 francouzští důstojníci expedičního sboru o Korsičanech: „Charakter tohoto lidu“, psal například rytíř de Mautort, „je nedůvěřivý a uzavřený (...) Kněží, a zvláště mniši, mají stále velký vliv na tento pověrčivý lid a často zneužívají své moci, aby jim vložili zbraň do rukou... Když se mluví o ženách téhle země, nemůže se užívat obvyklý výraz „krásné pohlaví“, protože jsou obecně dosti ošklivé“.⁴¹ Existoval tedy již korsický „podčlověk“. Proto se objevila i další nižší „varianta“, Vendejští, „odporná rasa“.

Byla to jakási varianta druhu, rasa, kterou chtěli vybít. Nebyli to jednotlivci, a tím méně nějaký určitý lid. Pojem „Vendée“, jímž bude stále častěji od léta 1793 označována tato masa lidí, už neměl dávat příležitost iluzím. Jistě, mluvilo se o vyhlazení Vendée: „Rozdrťte úplně toto hrozné Vendée“, napsal Dembarre Výboru pro obecné blaho⁴². Ale pojem Vendée v revolučním jazyce neoznačoval nějaký lid s konkrétní historií a vlastní osobitostí. V této rozpravě byl jen mimořádně reprezentativním vzorkem nižší rasy pověrčivých a fanatických lidí, hloupých bytostí, neschopných rozeznat dobrodiní svobody.

S takovýmto podlidstvím bylo možno setkat se kdekoli na teritoriu Republiky, ale zvláště početné bylo v západních oblastech, kde byla koncentrována celá populace fanatiků.

Tuto „odpornou rasu“ by také příroda byla mohla zplodit i jinde, jen náhoda chtěla tomu, že byla zplozena právě zde.⁴³ Bylo jí dáno jméno Vendée, protože bylo přece třeba ji nějak nazvat a protože velký počet těchto nižších bytostí obýval departement tohoto jména. Ale nebylo to jméno nějakého lidu, spíše etiketa, označující jakousi špatnou „variantu“, od níž je třeba očistit půdu vlasti.⁴⁴ Zlou a obludnou. Bylo se jí třeba zbavit ve jménu „politické medicíny“ protože ona obludnost představovala nebezpečí zhoubného nádoru, který je třeba vyříznout za každou cenu. „Očištuji tuto zemi od těchto zrůd ve jménu humanitního principu“, napsal Carriere⁴⁵. Carrierova čistka připomíná římský rituál procuratio, kterým se odstraňovaly stopy přízraků, včetně zrůd. Například hermafroditi bývali topeni.⁴⁶ Ale zrůdy prokonzula z Nantes byly zrůdami osvícenské antropologie: hrubými lidovými postavami, divokými, necitlivými a fanatickými. Vendejští tak byli vyloučeni nejenom z města.⁴⁷

Říkalo se očistit, ale také „zničit“. Termíny „zničit“ a „zničení“ kanou stále z pera teroristů. Couthonova věta o podezřelých Nejde ani tak o to je potrestat, jako zničit“⁴⁸ - objasňuje smysl tohoto termínu. Ve skutečnosti se trestají jen vinní a skutečný viník je ten, kdo je zodpovědný. Vzhledem k tomu, že většina osvícenských filosofů popírala svobodný úsudek - „Svoboda“, říkal Voltaire, „je ve skutečnosti absurdní chiméra“⁴⁹ - odmítala rovněž tak osobní zodpovědnost. Jak píše Diderot: „Nikdo není osobně zodpovědný za zlo, které se páchá“.⁵⁰ Vendejská vina byla ve své podstatě povšechná a nenesla s sebou osobní zodpovědnost. Potrestat jednotlivce, nazývané Vendejci, by tedy nemělo smysl. Naopak, mělo smysl, ba dokonce bylo nutné zničení oněch vadných a obludných lidí, kteří byli urážkou přírody a její pohanou. Zničit znamenalo ozdravit.

Trestní charakter však přece jen nebyl úplně smazán. Občas se stávalo, že revoluční rozprava spojovala zničení s vinou. Například v této větě: „Vendée musí být zničeno, protože se odvážilo pochybovat o dobrodiní Svobody“⁵¹. Podobně jako zoufalství vede k peklu, vyžadovala pochybnost ohledně práv člověka úplné zničení. Revoluční zničení, které bylo napodobeninou zatracení...

A možná i jistým způsobem jak se pomstít Bohu, Bohu stvořiteli, který všechno stvořil z ničeho. Ten termín však přece má svůj původní smysl: zničit neznamená jen destruovat, znamená to odsoudit všechny věci k nicotě, znamená to současně proklamovat, že po smrti už nic není. Když se revoluční tribunál ptá Dantona, kde je jeho bydliště, odpovídá: „Mým domovem bude brzy nicota“. Vyhlazení svrhne Vendée do propasti nicoty. Tak se naplní Voltairova slova: „Zdá se, že všechno pochází z nicoty, do nicoty vše znovu upadne“.⁵²

Povšimneme si, že naše texty vždy hovoří o „zničení“, „rozdrcení“, „vyhlazení“, nikdy o obětování. I ti, kdo zabíjejí mají svá božstva, jejichž kult vyznávají, nejuctívanější z nich jsou Svoboda a Rozum. Ale je třeba věřit, že jde o abstraktní božstva, jež nic nechtějí. Nezdá se, že by vyžadovala oběti. Žízní jen po nicotě. Jsou to božstva nicoty.

Vzhledem k tomuto zdánlivému náboženství představuje víra Vendejských mimořádný kontrast. Proti nicotnosti těchto revolučních božstev staví plnost Boha křesťanů, proti zoufalství z nicoty naději na věčný život. V jedné současné diplomové práci⁵³ byla prokázána tato jejich touha po nebi, touha, dosvědčená více než kterýmkoli jiným textem následující slokou Marseillaisy Bílých:

Tahle smrt, kterou nám hrozí,

bude koncem našich běd.

Až budeme stát před Bohem,

jeho ruka požehná tomu, co jsme konali.

Existuje jistá logika vyhlazování a jsme jasně schopni rozlišit její kořeny, tkvící ve své podstatě v osvícenské filosofii, ale pravděpodobně také, v nepatrné části, ve zvycích a rituálech antického pohanství.

Pro úplnost bychom měli dojít až ke zdrojům osvícenské filosofie, tedy ke Spinozovu myšlení, k libertinistickému a naturalistickému proudu. Ale omezený rozsah této studie nám nedovolil otevřít i tuto kapitolu.

Pokud jde o červenou nit, jež spojuje osvícenství s vyhlazováním, myslíme, že nejde jen o jakousi badatelskou hypotézu, ale téměř o jistotu (...) Bude se nám namítat, že jsou možné různé výklady osvícenství; možná, ale je přece jen třeba začít od základního výkladu, který spočívá v tom, že se seznámíme s autory v původních vydáních jejich děl. Jak vykládat to, co neznáme?

A na druhé straně není možné vše redukovat jen na logiku. Žádná logika, jakkoli silná, není všemohoucí. Žádná není beze zbytku účinná. Logika vyhlazování nevysvětluje celou tragédii. Zvláště nevysvětluje, proč se tolik lidí smířilo s tím, že se podrobili, proč se stali těmi, kdo masakrovali a z jakého důvodu se chovali tak barbarsky (...) Jednou věcí, budete jistě souhlasit, je zvyknout si na myšlenku, že budete zabíjet, druhou věcí je zabíjet a další věcí je zabíjet s takovou krutostí, jak jsme to viděli ve Vendée - ženy, upalované v pecích, děti rozsekané na kusy. Logika vysvětluje souhlas s pojmy, ne se skutečností. Říká nám, jak byli tito lidé dovedeni k zabíjení, ale ne, proč se zabíjí⁵⁴.

Jedině proto, že jsme dostali rozkazy? Díky výcviku k vražednému šílenství nebo díky tomu, že se rozpoutá zlo člověku vrozené? Toto všechno je třeba vzít v úvahu, ale je třeba ještě přidat pohrdání. Vendejští jsou zabíjeni, protože se jimi pohrdá, ale zvláště proto, že skrze ně se pohrdá člověkem samým. Co je vlastně pro osvícenskou filosofii člověk? Nic jiného než součást přírody, úplně podřízená fyzikálním zákonům, které vládnou vesmíru, a totálně zbavená svobody: „Všechny jeho pohyby“, píše Holbach, „jsou jen spontánní (...) od chvíle, kdy se rodí, až do chvíle, kdy umírá, je stále usměrňován příčinami, které bez ohledu na něj ovlivňují jeho mechanismus a určují jeho jednání“⁵⁵. Je to tedy jedině jakýsi agregát potřeb a choutek: „Říkám především“, píše Morelly, „že pravá politická svoboda člověka spočívá v tom, že se bez překážek a obav těší ze všeho, co může uspokojit jeho přirozené choutky“⁵⁶.

Nic jiného, než stroj, který odlišuje od zbývajícího vesmíru jen jeho chod: „Člověk je stroj“, tvrdí La Mettrie, „a v celém vesmíru existuje jen jediná substance, která je upravena odlišně“⁵⁷. Tedy nakonec nic jiného než zvíře, jehož nadřazenost druhým je dána vzděláním: „Jedině vzdělání dělá člověka člověkem; existuje jen to, co chce vzdělání“, Philippon de la Madeleine⁵⁸. Není-li tedy člověk nic víc než tahle maličkost, jak ho respektovat? V nejlepším případě je ignorován a je snadné ho zabít. Není-li ničím jiným, než touto bytostí, zmítanou potřebami a radovánkami, jak jím nepohrdat? Je snad toto skrytá hybná síla běsnění, které se zmocňuje těch, kdo masakrují, onoho chorobného šílenství, které je žene až k touze změnit Vendée ve hřbitov⁵⁹. Bylo prokázáno, že příliš vyhrocené pohrdání sebou samými vede k iracionalitě. „Není třeba“, shledává rozumně Bossuet, „dovolit člověku, aby sebou totálně pohrdal, abychom se vyhnuli tomu, že by se - protože by věřil s pohany, že náš život je jen hra, řízená náhodou - choval úplně bez pravidel a bez ohledů, vydán napospas svým slepým choutkám“⁶⁰.

Zběsilé vyhlazování Vendejských znamená opětné vítězství smrti. osvícení duchové ji chtěli popřít Tento nepřítel není ničím“, napsal rytíř de Jaucourt⁶¹ - ale tím, že člověka redukovali jen na částečku hmoty, připravili bezděky její návrat.

Neříkáme její triumf. Historik musí brát v potaz i víru Vendejských, a ti neuznali triumf Smrti, ale triumf Kříže, který je také smrtí, ale smrtí, jež se otevírá životu. Jak praví Vexilla Regis, hymnus, který zpívali před bojem:

Korouhve královské jdou vpřed,

kříž září ohněm tajemství:

ten, který stvořil tělo, svět,

svým tělem, přibit, na něm tkví.