Vatikánská "východní politika"

Autor: Franz König - Překlad: Oto Mádr - Číslo: 2000/3 (Články)

Vybrané partie z textu uveřejněného v prestižní italské katolické revui il regno-attualita č. 12/2000

Vídeňský arcibiskup König patřil k nejvěrnějším zahraničním přátelům české katolické církve v době ovládané kladivem a srpem. S ním a s kuriálním kardinálem Casarolim se papežové radili, jak našemu zkoušenému Východu pomoci aspoň trochu uvolnit dech. Casaroli v osmdesátých letech na otázku, o čem jedná v socialistických zemích jménem Svatého stolce, odpověděl: „V Polsku jde o modus vivendi, v Maďarsku o modus vivendi vel moriendi, v Československu o modus moriendi.“ Slovní hříčkou (modus vivendi je název smlouvy Svatého stolce s určitou vládou o částečné úpravě soužití, na rozdíl od konkordátu) vyjádřil odstupňovanou naději na úspěch, přičemž pro naši republiku viděl pouze možnost brzdit umírání církve.

Kardinál König, který letos oslavil 91. narozeniny, pracoval souběžně s Casaroliho diplomatickou „Ostpolitik“ na neoficiální rovině. Pro prestižní italskou revui il regno s ním o těchto věcech hovořili Francesco Strazzari a Gianfranco Brunelli.

Eminence, spolu s kardinálem. Agostinem Casarolim jste byl jeden z hlavních protagonistů tohoto období střetání Západu a Východu, tak zvané Ostpolitik. Vy jste byl svým způsobem na jejím počátku. Jaké jste s tím udělal zkušenosti?

V únoru 1960, když jsem byl sotva čtyři roky vídeňským arcibiskupem, zemřel záhřebský arcibiskup Stepinac. Uvažoval jsem, že by v normální době vídeňský arcibiskup odcestoval na pohřeb. Titova politika však znemožňovala podobný styk s Rakouskem. Přesto jsem podal žádost o vstupní vízum a ke svému překvapení jsem je dostal. Cestou jsem však utrpěl při autonehodě těžký úraz. Když jsem pak ležel v jugoslávské nemocnici a mohl se pouze dívat na podobiznu maršála Tita, vynořila se mi myšlenka, která mě provázela po dlouhý čas: vídeňský arcibiskup by se měl starat o biskupy diecézí za „železnou oponou“. Po roce 1945 připadla Rakousku znovu role křižovatky mezi Západem a Východem, zvláště s ohledem na jeho neutralitu.

Mluvil jste o tom s Janem Pavlem XXIII?

Mluvil jsem a musím říci, že se neomezil na povzbuzení, ale zapojil mě jako malý převodní mechanismus do vztahů mezi církví a Východem. Roku 1961, při jedné z mnoha audiencí, mi uložil, abych navštívil kardinála Mindszentyho, maďarského primase, který byl v exilu na velvyslanectví USA v Budapešti. Na moje rozpaky týkající se obtíží s takovou návštěvou mi papež odpověděl: „Co je na tom tak obtížného? Jděte ve Vídni na nádraží, kupte si jízdenku do Budapešti a jeďte.“ A zasmál se.

Odcestoval jste?

Ano, několikrát. Následovalo mnoho cest do Polska, Maďarska, Jugoslávie, Československa, Rumunska. Od té doby, co mi Jan XXIII. uložil navštívit kardinála Mindszentyho, už jsem prakticky nedbal na pochybnosti, ale konkrétní kroky jsem činil pouze poté, co mě papež o ně požádal.

König a Casaroli

Pokud šlo o konfrontaci s Východem, jak obdobně nebo rozdílně jste ji viděl Vy a Casaroli?

Hlavní rozdíl spočíval v různých rolích, ale hlavní linie toho, co se nevhodně nazývalo Ostpolitik, byla stejná. Různost rolí vyjadřovala dvě různé funkce, dvojí vnímání, ale v podstatě se to doplňovalo. Mojí úlohou bylo působení rázu pastoračního, podporování v rámci církevních sousedských vztahů. Ti katolíci, biskupové a kněží, žijící fakticky v zajetí, měli pociťovat naše sousedství, to, že my z evropských církví jsme je neopustili v jejich izolaci, samotě a utrpení, jež jim způsobilo jejich svědectví víře. Snažil jsem se zprostředkovat jim konkrétními kroky zkušenost, že zůstávají ve společenství s katolickou církví navzdory totalitním režimům svých zemí.

Casaroli měl jiný úkol. Snažil se prostřednictvím diplomatických styků mezi Svatým stolcem a vládami vymoci určitý prostor pro život církví za Železnou oponou - jak se tenkrát říkalo: modus vivendi nebo modus non moriendi¹. Gesta pastorační církevní povahy se přirozeně obrážela také na diplomatické rovině, ale též opačně: uvolnění i malého prostoru státem umožnilo církevním společenstvím trochu vydechnout.

To všechno se přirozeně velmi lišilo stát od státu. Ale rovněž i společná marxistická ideologie východních režimů a jejich společný záměr vykořenit křesťanskou tradici se lišily vlivem nepotlačitelné tradice, byť různě silné. V některých zemích byla přítomnost katolictví více zakořeněná a silnější, což znesnadňovalo vyhlazování křesťanství. V jiných byla slabší...

Útlak vedl věřící, kněze i biskupy k přesvědčení, že komunismus bude trvat velmi dlouho. Bylo proto třeba počítat s tou situací nadlouho dopředu. Byly tu neobsazené biskupské stolce a odmítat všechny styky s režimy by znamenalo posilovat je v názoru, že církev je možno přehlížet. Casaroli se domníval, že je třeba dojednat jmenování biskupů přijatelných Římem. To se nesetkalo vždycky s pochopením.²

Byl jste informován o těchto jednáních?

Ne o jednotlivostech. Casaroli mi naznačoval ty problémy jen všeobecně. Chápal jsem, že jeho poslání bylo velmi nesnadné. Chyběly zkušenosti toho druhu, zejména s komunistickými vládami. On hledal možná východiska a byl při tom velmi rozvážný a inteligentní. Jeho aktivita byla velmi delikátní. Ne vždy byl pochopen a oceněn. Myslím, že tím také trpěl, ale měl odvahu a trpělivost hledat a realizovat ulehčení pro církev.

Papežové „východní politiky“

Hovořil jste periodicky s Janem XXIII. a Pavlem VI. Jak jste vnímal rozdílnost jejich pojetí „východní politiky“?

Osobnosti těchto dvou papežů byly velmi rozdílné. Janovi XXIII. pomáhala jeho dobrá povaha bezpodmínečně se spoléhající na Prozřetelnost a prorocký instinkt. Měl postřeh pro to, co nového se dá udělat, což bylo východiskem pro jiné, kteří pak to dílo realizovali. Měl jsem dojem, že nebyl závislý na kuriálních instancích. Pavel VI. měl naopak mnohem větší sklon spoléhat se na kurii. Jeden se ptal: „Co můžeme dělat?“ Druhý: „Jaké obtíže by třeba mohly vyvstat?“ Oběma však byl společný zájem o udržení otevřené cesty pro dialog v církvi. Pavel VI. pochopil význam toho, aby se něco dělalo pro „mlčící církev“. Zatímco Pius XII. - a jeho různí spolupracovníci - měli za to, že s komunisty se nemá jednat a mluvit, Pavel VI. vycházel z toho, že se musí najít východisko, aby církve Východu nebyly izolovány.

Při srovnání encyklik Pacem in terris a Ecclesiam suam má čtenář dojem, že z první vyzařuje důvěra Jana XXIII., kdežto z druhé ne-li pesimismus, pak aspoň odmítání iluzí. Je v tom snad kořen odlišného pojetí dialogu obou papežů?

Ano. Papež Jan byl svobodnější, důvěřující, bezprostřední, snažil se o přímý styk s partnery v důvěře, že to v nich vyvolá otevřenost a uznání římských postojů. Byl toho názoru, že je třeba bojovat proti falešným a nebezpečným myšlenkám, ale ne proti lidem. Vycítil, co je možné a co ne. Pavel VI. si byl méně jistý. Spíše viděl nebezpečí a složitost situací. Patrně byl přesvědčen, že komunismus vydrží dlouho. Velmi dlouho.

Reakce biskupů z Východu

Při svých mnoha cestách jste měl mnoho styků s hlavními exponenty církví Východu. Jak oni viděli Ostpolitiku?

Mezi komunismem a Polskem byla cizota, mezi katolicismem a Polskem byla totožnost. Kardinál Wyszyński mi vyprávěl, že před svou první cestou do Říma měl dlouhý rozhovor s předsedou vlády Gomulkou. Řekl mi: „Gomulka začal křičet, a já jsem taky začal křičet.“ Měl odvahu, jež byla podepřena vědomím, že je představitelem své země. Navíc v něm bylo přesvědčení, že slovanská, především polská církev je silnější než západní církev, protože je více zkoušená a více spjatá s lidem.

Můžete popsat také postoje jiných - Berana, Mindszentyho a Tomáška?

Kardinál Mindszenty, vlastenec, bojovník za svou církev v Maďarsku a nekompromisní bojovník proti marxismu, se mě zeptal: „Jak dlouho to všechno ještě může trvat?“ Já jsem byl přesvědčen, že to může trvat ještě mnoho let. Proto vedení církve včetně papeže muselo hledat nové cesty. Brzy jsem také mohl zjistit, že se situace církve velmi lišila v různých státech. Například kardinál Beran, pražský arcibiskup, nacisty vězněný v Dachau (1942-1945), byl roku 1949 komunisty konfinován³, což prakticky paralyzovalo církev v Československu. Když pak, rok po Pražském jaru, zemřel kardinál Beran v římském exilu, vedli diecéze hlavně státem dosazení tzv. administrátoři a vyhlídky do budoucna byly velmi nejisté.

Při svých cestách na Východ jsem v prvních letech nemohl navštívit nikoho v Čechách a na Moravě, na rozdíl od Slovenska. Teprve později začalo zářit jméno Tomášek v čele pražské arcidiecéze. Postupně se s rostoucí odvahou projevoval jako obránce svobody náboženství a lidských práv. Docházelo k náboženskému probuzení a on se stal symbolem odporu. Roku 1987 jsem se zúčastnil pohřbu biskupa Gábriše v Trnavě. Neobyčejně velký zástup účastníků musel stát většinou venku. V závěru obřadu přistoupil rozhodně k pultu Tomášek a měl krátký procítěný smuteční proslov. Dav mu zatleskal. Čekal jsem, že policie zakročí, ale k ničemu nedošlo a já jsem si uvědomil, že se situace opravdu mění. Tomášek mohl opětovně cestovat do Říma a jeho vážnost stále rostla. Svatý otec při své první návštěvě Prahy 1990 připomněl v homilii tohoto statečného kardinála. Katedrálou se rozlehl bouřlivý a dlouhý potlesk.

Koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let si souběžně s pontifikátem Jana Pavla II. církev uvědomila, že je možné působit pastoračně tak, že to může mít i politický dosah. Dokonce i v zemích, jako je Československo. Roku 1968 se ukázala možnost vývoje, využila církev Pražského jara?

Roky 1967 - 1968 probíhaly ve znamení naděje. Heslo „Jara“ bylo: „Chceme socialismus s lidskou tváří“. Při pohledu z Vídně to bylo velké překvapení, železnou oponou něco prosvítalo. Ale zůstávala obava, co bude zítra a pozítří.

Jan Pavel II. a „Ostpolitik“

Mluvil jste o „východní politice“ s Janem Pavlem II. předtím, než se stal papežem, i potom?

Jako krakovský arcibiskup si byl plně vědom, že Wyszyński je v Polsku jednička. Několikrát jsem měl dojem, že nebyl vždycky pro stejné řešení problémů jako primas Polska, ale zůstával v pozadí. Po jeho zvolení papežem jsem byl často dotazován, proč si vybral za státního sekretáře právě Casaroliho. Po zvolení se zdálo, že se poněkud mění linie, ale současně s první cestou papeže do Polska byl Casaroli - sekretář pro veřejné záležitosti církve - jmenován podsekretářem a potom sekretářem státu Vatikánské Město.

Došel jsem k přesvědčení, že tuto volbu mladému papeži pořadil právě Wyszyński, a to navzdory tomu, že on sám se s Casarolim příliš neshodoval. Pochopil však, že „Ostpolitik“ může mít šance, když se k energické a silné postavě papeže z Východu připojí postava subtilní, schopná zprostředkovat, takže vznikne účinná směs: nejlepší řešení pro církev. A tak to skutečně dopadlo.