Temno, ale svítá

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2000/3 (Punctum saliens)

Před sedmdesáti roky napsal Jaroslav Durych rozsáhlou úvahu „Naděje katolictví v zemích českých“. Vyšla u Kuncíře 1930. To bylo po rázném oproštění církve od pseudokatolického mocnářství a po prvních letech republiky s ovzduším nasyceným nenávistmi zaměřenými do různých stran. Durych vidí situaci se smutkem a rozhořčením. Perspektiva církve vypadala neslavně. Chtěl by od katolíků více ryzí víry a lásky bez okázalosti. Jak to vypadá dnes?

Před málo lety se zamyslel profesor Eugen Biser, nástupce Romana Guardiniho na katedře křesťanského světového názoru na mnichovské univerzitě, nad stavem křesťanství a víry koncem tisíciletí. Poté, co vydal knihu s titulem „Má křesťanství budoucnost?“, charakterizuje současný stav takto:

„Je mi vzdálen optimismus, který popírá krizi víry a církve. Spíše jde o to, abychom si tuto krizi nejprve uvědomili v plné síle, s jakou poškozuje víru zvenčí i zevnitř. Tak máme dnes ve východním Německu před sebou nový druh ateismu, ateismu po systematicky vyhlazovaném, potlačovaném a pomlouvaném křesťanství. K tomu přistupuje doznívání moderního sekularismu a osvícenství, třebaže se sekularismus nachází už delší dobu ve fázi vyčerpání svých sil. Lze však také pozorovat únavu víry, jež souvisí s kritickým napětím uvnitř církve, s porušeným vztahem mezi vrcholem a základnou. Církev dnes odpovídá na otázky, které se dnes nekladou, a zůstává dlužna odpověď na otázky, o nichž všichni mluví a jež jsou palčivé. To všechno však není ještě vlastní jádro krize. Nakonec jde o odklon od víry, jehož poslední příčina není jasná.“

Naděje? „Lidé hledají pomoc, uzdravení. Na rozdíl od dřívějška ví dnešní člověk, že je nemocný; v tom vidím rozhodný pokrok v našem pojetí conditio humana. Ta otázka je tím naléhavější, že křesťanství je s to uskutečnit to, co Guardini nazval rozlišováním. Mnoho terapeutickýchf nabídek ústí nakonec k odosobnění člověka. Ne náhodou přicházejí často z Asie, kde jde - především v buddhismu - o zrušení subjektivity. Tento cíl se může pociťovat jako nesmírné ulehčení, protože odpadá úsilí být člověkem.“

Co dělat? „Guardini hovoří v této souvislosti o „konci novověku“, o nové vážnosti lidského bytí, kterou neznala antika. Tato vážnost mu vyplývá z uskutečňování bytí s Kristem. (...) Pascal jednou řekl: „Nejen že známe Boha jen skrze Ježíše Krista, ale skrze něho známe i sebe.““

Na otázku, zdali při dnešní ztrátě smyslu pro transcendenci není třeba nejdříve vůbec probudit smysl pro ni, odpovídá Biser: „Mně to připadá jako zapřahat koně za vůz. Pokus o argumentaci „remoto Christo“ mi vždycky připadal problematický. Celý základní vztah v náboženství je nesen Kristem. Naše kultura je včetně myšlení a citovosti nesena jím mnohem víc, než si to běžně uvědomujeme. V procesu sekularizace prošly sice základní myšlenky křesťanství radikální transformací: z křesťanské naděje se stal pokrok, víra se stala náboženstvím, láska solidaritou, trpělivost tolerancí, svoboda liberálností. Ale současně s touto ztrátou kvality přešly tyto křesťanské zásady do obecného povědomí v té míře, jak by se to nepodařilo jen křesťanskému hlásání. Dnes požadují toleranci nebo solidaritu lidé, kteří o Ježíši nic nevědí nebo nechtějí vědět, ale jeho přínosu by se vůbec nechtěli vzdát. Tak se dnes stává Ježíš znovu přítomným, a to je vlastní základ mé optimistické prognózy budoucnosti pro víru. Kdo volí cestu toho, o němž platí ´Já jsem cesta, pravda a život´, dává se do společenství cesty, jež nikoho nevylučuje, protože právě do ní vyúsťují všechny velké cesty lidstva.“

Jako by si dnešní evropský intelektuál podával ruce se starým českým spisovatelem, který ví, že vše dobré je dílem Boží milosti: „A jen v této milosti, která je nevypočítatelná, která přichází podivnými cestami, která dává na sebe mnohdy velmi dlouho čekat, která však vychází z pokladu Spasitelova, v němž je jí tolik, že by stačila k spáse veškeré země i veškerého pekla, jest veškerá naše naděje, neboť všechno ostatní je jen tápání, hledání náhražek a provizorií, chytání stébel.“

Co dodat k zápasu mezi horizontálou a vertikálou života, mezi časem a věčností? Snad jen připomenout, že až se na velkém divadle dějin světa definitivně zatáhne opona - podle astrofyzika Hawkinga možná už v půli nastávajícího tisíciletí - horizontála skončí v nicotě a vertikála v naplnění.