Společné svědectví krve
Autor: Jan Pavel II. - Číslo: 2000/3 (Ekumena)
Předneseno při ekumenickém shromáždění v římském Koloseu 5. května 2000 KAP 8.5.00
1. „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo; jestliže však zemře, přinese bohatý užitek“ (Jan 12,24). Těmito slovy oznamuje Ježíš večer před svým utrpením své oslavení skrze smrt. Tento náročný výrok zazněl právě při zvolání před evangeliem. Svou hlasitou ozvěnu nalézá dnes večer na tomto významném místě, na němž vzpomínáme na svědky víry 20. století.
Kristus je pšeničným zrnem, které zemřelo a tím vydalo plody nesmrtelného života. Ukřižovaného Krále následovali učedníci, z nichž v průběhu staletí vznikl nesčetný zástup „ze všech národů, ras, kmenů a jazyků“: apoštolové, vyznavači, panny a mučedníci, odvážní hlasatelé evangelia i tiší služebníci Božího království.
Bratři a sestry, spojení ve víře v Ježíše Krista! Velmi se raduji, že vás dnes mohu pozdravit bratrským pozdravem pokoje, když společně vzpomínáme na svědky víry 20. století. Srdečně zdravím zástupce Ekumenického patriarchátu a dalších sesterských ortodoxních církví, jakož i starých církví Východu. Děkuji rovněž za bratrskou účast představitelům anglikánského společenství, křesťanských svazů Západu na světové úrovni a ekumenických organizací.
V nás všech probouzí toto shromáždění hluboké vnitřní city, když se dnes večer shromažďujeme v Koloseu na této působivé jubilejní slavnosti. Pomníky a zříceniny starověkého Říma hovoří k lidstvu a vyprávějí o utrpení a pronásledování, které s heroickou silou snášeli naši otcové ve víře, křesťané prvních generací. Tyto staré stopy připomínají, jak pravdivá jsou Tertuliánova slova: „Sanguis martyrum semen Christianorum - Krev mučedníků je semenem nových křesťanů“ (Apol., 50,13: CCL 1,171).
2. Zkušenost mučedníků a svědků víry není jen znamením církve počátku. Tuto zkušenost zná církev každé epochy. Ve dvacátém století snad ještě víc než v prvních dobách křesťanství velmi mnozí dosvědčili víru hrdinským utrpením. Kolik křesťanů na všech kontinentech zaplatilo lásku ke Kristu i prolitím krve! Vzali na sebe staré i nové formy pronásledování, byli nenáviděni a vylučováni, mučeni a zabíjeni. mnohé země se starou křesťanskou tradicí se staly krajinami, v nichž věrnost evangeliu stojí velmi vysokou cenu. „Svědectví pro Krista až k prolití krve se stalo společným dědictvím katolíků, pravoslavných, anglikánů a protestantů“ (Tertio millenio adveniente, 37).
Generace, k níž patřím, poznala hrůzy války, koncentrační tábory a pronásledování. V mé vlasti byli za 2. světové války deportováni kněží a křesťané do vyhlazovacích táborů. Jen v Dachau bylo internováno kolem 3000 kněží. Jejich oběť se spojila s obětí mnoha křesťanů, kteří pocházeli z mnoha evropských zemí a patřili i k jiným církvím a křesťanským společenstvím.
Já sám jsem byl v mládí svědkem velké bolesti a mnoha zkoušek. Od počátku bylo mé kněžství „zahrnuto do velké oběti mnoha mužů a žen mé generace“ (Dar a tajemství, str.45). Zkušenost 2. světové války a následujících let mě přivedla k tomu, abych hleděl s vděčnou pozorností na světlý příklad všech lidí, kteří od počátku 20. století až po jeho závěr na sebe vzali pronásledování, násilí a smrt kvůli své víře a jednání, inspirovanému Kristovou pravdou.
3. Je jich tolik! Jejich památka nesmí být zapomenuta. Ba více: musí být zdokumentována a obnovena. Jména mnohých jsou neznáma. Jména dalších byla pronásledovateli pošpiněna, aby tak mučednictví bylo ještě spojeno s hanbou. Jména dalších kati utajili. Křesťané však památku většiny z nich uchovali. Dokazují to četné odpovědi došlé komisi „Noví mučedníci“ při Výboru Velkého jubilea. Komise vyslovila žádost, aby se nezapomínalo a pilně pracovala na tom, aby se paměť církve obohatila svědectvími všech osob, „které nasadily život pro jméno našeho Pána Ježíše Krista“. Je pravda, co si poznamenal večer před popravou pravoslavný metropolita Sankt Peterburgu, který vytrpěl mučednictví v roce 1922: „Doba se změnila. Nastala možnost vzít na sebe utrpení z lásky ke Kristu...“ Stejně přesvědčivě potvrdil luteránský pastor Paul Schneider dozorcům v Buchenwaldu: „Tak praví Pán: Já jsem vzkříšení a život!“
Účast zástupců jiných církví a církevních společenství dává naší dnešní slavnosti zcela zvláštní hodnotu a vypovídací sílu v rámci tohoto Jubilejního roku 2000. Ukazuje, jak cenný je pro všechny křesťany příklad hrdinských svědků víry. Pronásledování se dotklo téměř všech církví a církevních společenství 20. století. Spojilo křesťany na místech bolesti a z jejich společné oběti učinilo znamení naděje pro budoucí časy.
Tito naši bratři a sestry ve víře, které si dnes s vděčností a úctou připomínáme, představují velkou fresku křesťanského lidstva dvacátého století. Fresku evangelia blahoslavenství, které bylo žito až k prolití krve.
4. „Jste blahoslavení, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všechno zlé kvůli mně.Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích.“ (Mt 5,11-12). Jak přiléhavá jsou tato slova pro nesčetné svědky víry uplynulého století, kteří byli mocnostmi zla pomlouváni a pronásledováni, ale nezlomeni!
Tam, kde se zdálo že nenávist zničí všechen život, aniž by se otevírala možnost uniknout z její logiky, ukázali: „Láska je silnější než smrt“. Uprostřed strašných utlačovatelských systémů, které deformovaly lidi, na místech bolesti, za nejtvrdších odpírání, na nesmyslných pochodech, vydáni zimě a hladu, mučeni a v mnohém utrpení zachovali věrnost Kristu, který zemřel a vstal z mrtvých. Zakrátko uslyšíme několik jejich dojímavých svědectví.
Mnozí odepřeli podrobit se kultu idolů dvacátého století. Stali se obětmi komunismu a nacismu, idolatrie státu a rasy. Mnoho dalších zahynulo v etnických bojích a kmenových válkách, protože odmítli logiku, odporující evangeliu Ježíše Krista. Další propadli smrti, protože si vzali za příklad Dobrého pastýře a vzdor výhrůžkám zůstali se svými věřícími. Na všech kontinentech byli ve dvacátém století lidé, kteří se raději dali zavraždit, než by zradili své poslání. Řeholní osoby žily své zasvěcení až k prolití krve. Věřící muži a ženy zemřeli a dali svůj život z lásky k bratřím a sestrám, zvláště nejchudším a nejslabším. Mnoho žen zemřelo proto, že hájily svou důstojnost a čistotu.
5. „Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě,,uchrání jej pro život věčný.“ (Jan 12,25). Právě jsme slyšeli tato Kristova slova. Jde o pravdu, kterou dnešní svět často s posměchem odmítá a nejvyšší normou činí sebelásku. Avšak svědkové víry, kteří k nám dnes večer mluví svým příkladem, nehleděli na vlastní prospěch; nestavěli své vlastní blaho a přežití nad věrnost evangeliu. I ve své slabosti statečně odporovali zlu. V jejich slabosti zazářila síla víry a milost Páně.
Milí bratři a sestry! Cenné dědictví, které nám odkázali tito odvážní svědkové, je společným dědictvím všech církví a církevních společenství. Je to dědictví, které hovoří hlasitěji, než faktory rozdělení. Ekumenismus mučedníků a svědků víry přesvědčuje nejvíce. Ukazuje křesťanům 21. století cestu k jednotě. Je to dědictví Kříže, prožité ve světle Velikonoc: dědictví, které křesťany obohacuje a napřimuje, když se vydávají na cestu do nového tisíciletí.
Když se chlubíme tímto dědictvím, nečiníme tak ani se zaujatostí, ani s přáním cítit zadostučinění vůči pronásledovatelům. Chlubíme se tímto dědictvím, protože se v něm odráží mimořádná síla Boží, která dále působí v každé době a na každém místě. Činíme tak a odpouštíme, následujíce příkladu mnoha svědků, kteří byli zabíjeni, zatímco se modlili za své pronásledovatele.
6. Ať památka těchto našich bratří a sester zůstane živá v začínajícím století a tisíciletí. Ba více: ať roste! Ať se předává z generace na generaci, aby z ní vyrostla hluboká křesťanská obnova! Chraňme ji jako poklad nezměrné ceny pro křesťany nového tisíciletí! Ať se stane kvasem, abychom došli k plnému společenství všech Kristových učedníků!
Vyslovuji toto přání s hlubokým pohnutím. Prosím Pána, aby tento „oblak svědků“, který nás obklopuje, nás všechny podporoval jako věřící, abychom stejně odvážně vyjadřovali svou lásku ke Kristu: lásku k tomu, který stále žije ve své církvi: včera, dnes, zítra a navždy!
