Sociální úloha kněžstva v díle Albína Bráfa

Autor: Jan Kotous - Číslo: 2000/3 (Články)

Historická a teoretická východiska

V průběhu 19. století byla církev konfrontována s historickým procesem, který probíhal prakticky od revolučního období 30. - 40. let. Rozhodujícím faktorem tohoto procesu se stal souhrn změn nejen v politické, hospodářské, ale i v sociální oblasti, ve vědě a v technice. Výsledkem bylo nové pojetí společnosti, státu a také nové pojetí autority. Typickým rysem pro vznik nové společnosti, který se v dějinách opakuje, je skutečnost, že vedle nových svobod přináší i poměrně četná nebezpečí dosud neznámých forem bezpráví. V letech 1848-1849 přinesla měnící se skladba společnosti velký přebytek pracovních sil, který měl za následek zhoršující se sociální postavení pracujících. Nedostatečná ochrana zdraví při práci měla za následek vysokou úrazovost. Primitivní sociální pojištění - bratrské pokladny - nedostačovalo. Sociálním důsledkem tohoto stavu bylo "rozštěpení společnosti na dvě třídy, které od sebe dělí nesmírná propast". Uvedený citát z encykliky papeže Lva XIII. Rerum novarum (1891) charakterizuje situaci konce 19. století, kdy celosvětové nebezpečí sociálních zápasů vedlo tohoto papeže k přehodnocení dosavadního postoje církve k dělnické otázce, k jasnému formulování katolické sociální nauky a tím i k oživení církevní sociální politiky o zcela nové dosud neznámé aspekty.

Počátkem 60. let 19. století se u nás formuje první česká politická organizace - Národní strana, později známá jako Staročeši. Prostřednictvím svépomocných vzdělávacích spolků se organizuje dělnictvo, které navazuje na historické tradice spolků tovaryšských. Další rozvoj, podporou vzniku odborových organizací umožnil zákon č. 134/187 ř. z. o právu spolčovacím a shromažďovacím. Svou renesanci prožívají i české vysoké školy, kde je do systému studia koncem 19. století zařazován nový předmět - národní hospodářství. Přednášející, kteří se tomuto předmětu věnovali, např. Eberhard Jonák (1820-1879), František Ladislav Chleborád (1839-1911) nebo Josef Kaizl (1854-1901) inklinovali však spíše ke studiu čistě teoretických otázek. Méně se již věnovali řešení praktických problémů a již vůbec ne sociální oblasti. Té se věnuje až nejúspěšnější představitel českého ekonomického myšlení druhé poloviny 19. století prof. Dr. Albín Bráf (1851-1912).

Albín Bráf, absolvent pražské právnické fakulty, je všeobecně považován za prvního českého národohospodáře. Z jeho práce Listy o studiu národohospodářském, která vyšla v Praze v roce 1899, si můžeme udělat představu, na které ekonomické směry té doby navazoval Bráf a celá tehdejší česká ekonomická věda.¹ Protože se nemohl v dostatečné míře teoreticky opřít o své učitele, obrací se k pracím anglického pozitivistického filozofa, logika a ekonoma Johna Stuarta Milla (1806-1873). Později studuje autory německé historické školy, aby se nakonec dostal k rakouské škole mezního užitku, odmítající metodu historického popisu v národohospodářské vědě a požadující vytvoření teoretické politické ekonomie jako soustavy poznatků o vnitřních zákonitostech ekonomických jevů. Autoři této rakouské národohospodářské školy, např. Carl Menger (1840-1921), Eugen Bohm-Bewerk (1851-1914) nebo Friedrich von Wieser (1840-1921), vyvozovali ekonomické zákonitosti z činnosti hospodařícího jedince, pojatého jednostranně jako spotřebitele. Za hybný motiv jeho činnosti považovali psychologický rys, projevující se v úsilí o dosažení maxima požitku. Proto se tato škola někdy nazývá psychologickou nebo subjektivně psychologickou školou.²

I když Bráf převzal některé závěry rakouské školy mezního užitku, nesouhlasil se všemi jejími vývody. Účelem hospodaření není podle Bráfa pouze ukojení lidských tělesných potřeb, nýbrž i potřeb mravních a intelektuálních, tedy dokonalý lidský rozvoj. Celé Bráfovo dílo vykazuje hluboký zájem o sociální problematiku. Po pádu bachovského absolutismu dochází totiž na našem území k všeobecnému uvolnění a reformám, které česká společnost využívá k rozšíření svých hospodářských a politických pozic.³ Stranou nezůstává ani Albín Bráf, který se vedle své vysokoškolské pedagogické činnosti vždy silně politicky angažoval. Stal se předním politikem staročeské strany, působil na různých místech v bankovnictví, byl vládním inspektorem všech českých obchodních škol a dvakrát dokonce ministrem vídeňské vlády. Z jeho pera vyšla celá řada závažných monografií, zabývajících se dělnickými poměry v severních Čechách, přes otázky veřejných skladišť, melioračního a hypotečního úvěru, až po sociální úlohu kněžstva, kterou jako věřící člověk citlivě vnímal a které jako praktikující katolík věnoval trvalou pozornost.⁴

Sociální politika církve v Bráfově pojetí národního hospodářství

Názory podmíněné pracemi biskupů Kettelera z Mohuče a Mermilloda ze Ženevy nebo inspirované encyklikou Rerum novarum, lze sledovat nejenom v Bráfových článcích a přednáškách, které věnoval přímo sociální politice církve a úloze duchovních v této oblasti vůbec, ale i v jeho stěžejních národohospodářských pracích. Tak např. v otázce vlastnictví akceptoval Bráf beze zbytku myšlenky práva soukromého vlastnictví jako přirozeného práva, které je vlastním a nezadatelným právem lidské osoby - dělníka. Soukromé vlastnictví nepředstavuje absolutní hodnotu, ale je především právem na vlastnictví věcí, které jsou nezbytné pro osobní rozvoj a pro rozvoj rodiny, bez ohledu na to, jaké konkrétní podoby může toto právo nabýt. Bráf z uvedené pozice vedl širokou polemiku s marxismem.⁵ Upozorňoval, že pro hodnocení formy vlastnictví nemůže být rozhodující pouze otázka, jakým způsobem rozdělovat produkty mezi členy společnosti, nýbrž jak je ta či ona forma vlastnictví výkonná, kolik užitných hodnot se při její aplikaci získá. Bráf se zřetelně vyslovuje pro soukromé formy vlastnictví a pro soukromé formy podnikání. Kolektivní formu vlastnictví považuje za méně výkonnou. Z jeho studií vyplývá, že obhajoba práva vlastnictví není obhajobou egoismu mocných, nýbrž je skutečnou obhajobou chudých. V tom je Bráf značně moderní, současný.⁶

Podle Bráfa je základní zásadou právního řádu formální svoboda práce, proto je třeba její podmínky a odměnu za ni stanovit formálně svobodnou smlouvou mezi zaměstnavatelem a dělníkem. Zaměstnavatel vystupuje jako kupující a dělník jako prodávající určité výkony, a to jako zboží. Rozdíl od jiných koupí a prodejů spatřuje však Bráf v tom, že zboží, tj. práce, je nerozlučně spojeno s osobou svého prodejce, a že v převážném počtu případů tento prodejce - dělník plně závisí na tom, zdali toto své zboží prodá. Tak vzniká nevyhnutelně rozpor mezi zájmem hospodářským, který vede ke snaze co nejvíce využít práci jako výrobní prostředek, a zájmem etickým, který zdůrazňuje, že na člověka je nutné pohlížet jinak, než na ostatní faktory výroby.

Encyklika Rerum novarum formuluje právo na spravedlivou mzdu jako osobní právo každého pracovníka, které by mělo být ponecháno volné dohodě smluvních stran tak, aby mzda dostačovala k obživě dělníka a jeho rodiny.⁷ Podobně i podle Bráfa by mzda dospělého dělníka měla být tak vysoká, aby uhradila výrobní náklad práce, který chápe jako náhradu kapitálu vychovacího a vzdělávacího, zachování života dělníka a jeho pracovní síly po dobu pracovní periodicity a zabezpečení dělníka v době jeho dočasné nebo trvalé pracovní nezpůsobilosti. Bráf se také zabýval otázkou minimální mzdy. Konstatoval, že stlačovat mzdu pod minimum je možné především u dělníků, kteří mají ještě vedlejší nepracovní příjem.

Před vydáním encykliky Rerum novarum přistupovala církev k úhelnému bodu sociální problematiky - dělnické otázce - ze sociálně charitativního pohledu. Po jejím vydání byl zřetelný rozdíl mezi názory mladých kněží, kteří ji přijímali s nadšením, a vyšším klérem, který k ní přistupoval s rozpaky. Zejména myšlenka, že se situace dělnictva podobá postavení otroků a požadavek jejich odproletarizování byl předmětem diskusí. Albín Bráf vycházel při řešení dělnické otázky z teze, že soukromé vlastnictví hmotných statků je velmi nestejnoměrně rozděleno, takže "vznikají prameny hospodářské převahy jedněch nad druhými a především těch, kdo vládnou kapitálem, nad těmi, kteří jsou bez majetku". Dělnická otázka vzniká podle Bráfa především z nespokojenosti s důchodovou distribucí v podmínkách kapitalismu. Bráf pokládal proto za nesprávné přehlížet dělnické požadavky s poukazem na to, že v dřívějších dobách byly hmotné poměry pracujících podstatně horší než v jeho době. Současně upozorňuje, že rozhodují měřítka nové doby, její kulturní ideály, hodnocení úrovně slušné lidské existence, její průměrná životní míra, nikoliv historická přirovnání.⁸

Za extrémní učení, která řeší dělnickou otázku velmi rozdílně, pokládá Bráf stejně ekonomický liberalismus jako socialismus. Jak ve své práci Boj proti liberalismu,⁹ tak i jinde zdůrazňuje, že liberalismus "hájil zásadně platnost soukromého vlastnictví, svobody smluv a soutěž co možná neomezenou, nechtěje dopustit, že by příčina neshod ve skutečnosti se objevujících v povaze těchto institucí samotných spočívala".

Bráf věřil zcela "v možnost nového mocného působení církve v oboru sociálním". Ale, jak prohlásil roku 1897 v článku O novém buditelství kněžském,¹⁰ "vykoupen může být ten úspěch jen jakostí výkonů". Co měl Bráf pod tím na mysli, je zřejmé z dalšího textu uvedeného článku. Šlo mu o řádné a důkladné studium, zejména "o praktických otázkách národohospodářských". A otevřeně se přimlouvá za "zřízení stolic pro vědy sociální na teologických učilištích, předem na teologických fakultách". Doporučuje rovněž zřízení specializované knihovny "spisů z oboru věd sociálních v každém sídle diecézním" a "vydávání dobrých, ne k agitaci, ale k vědeckému sebevzdělání určených spisů".

Třetí úloha církve u nás - sociální

Albín Bráf dovršil utváření českého ekonomického myšlení druhé poloviny 19. století. Jako znalec problematiky národního hospodářství v celém jeho komplexu si byl vědom nezastupitelné sociální role církve, která byla nedílnou součástí života české společnosti prakticky od jejího vzniku. Jako aktivní politik, poslanec Říšské rady a pozdější ministr měl přístup do nejvyšších kruhů nejen české, ale i vídeňské společnosti. Musely mu být proto dobře známy odstředivé tendence, projevující se v té části české společnosti, jejímž heslem bylo "pryč od Vídně, pryč od Říma". Bráf byl přesvědčený vlastenec, který se celý život bil za jednu tezi - dovršením národního obrození musí být "rovnomocnost" českého národa. Podle jeho argumentace zaostávala česká společnost přelomu 19. a 20. století za německým průmyslovým a finančním kapitálem. A tento fakt, nikoliv neústupnost vídeňské vlády, byl podle Bráfa hlavní a trvalou příčinou neúspěchu při jednáních o rovnoprávném postavení českého národa. Bráf vycházel vždy z toho, že habsburské soustátí je nejenom historickou realitou, ale svým mnohonárodnostním charakterem také nejlepší platformou pro českou svébytnost. A v tomto duchu pojímal také úlohu katolického náboženství, římskokatolické církve. V ní spatřoval nositelku národních tradic, v českých kněžích realizátory národního probuzení. K těmto dvěma rolím pak navrhoval přidat třetí - sociální.

Bráf neměl ovšem na mysli v moderním duchu organizovanou charitu, definovanou jako činnost sloužící dobru jedince i celku z náboženských pohnutek, vykonávanou mužskými a ženskými řeholemi, spolky a jedinci. Šlo mu o aplikaci moderního katolického sociálního učení, které se po vydání encykliky Rerum novarum lavinovitě šířilo po světě. Jako zkušený vysokoškolský učitel kladl Bráf důraz na důležitost vzdělání. V přednášce přednesené na sjezdu katolických teologů na Velehradě v roce 1902 O studiu věd sociálních, hovořil o sociální úloze církve jako o jejím "třetím úkolu".¹¹ Takový úkol lze ovšem splnit pouze za předpokladu, že kněz bude "v plné výzbroji vědecké, s dokonalým poznáním poměrů společenských vykonávati znovu úkol buditele pro společenský pokrok na půdě sociálního smíru". Podle Bráfa má každá společenská věda dvě stránky; teoretickou a praktickou. Pod stránkou teoretickou rozumí Bráf vysvětlování skutečnosti "v mezích možného poznání". Pod praktickou potom "nauku o zásadách". Zdá se, že Bráf velice silně vnímal otázku spirituality práce, jež vědomě dělá práci aktivním činitelem k přetváření světa prostřednictvím produkce zboží a spravedlivé organizace společnosti a právě z tohoto důvodu motivoval kněze, aby se věnovali studiu sociologie jako všeobecné vědy společenské. V tomto směru přímo doporučoval zřizování speciálních kateder na teologických fakultách. Na Velehradě se rovněž zmínil o svém vztahu k Marxovu učení, na kterém pokládal za diskutabilní především jeho sociálně filozofické východisko, materialistické pojetí dějin, teorii o hodnotě a nadhodnotě a nahrazení individuálního vlastnictví vlastnictvím pospolitým. Podle Bráfa Marxovo učení je "jedno z takových děl, o kterých říkáme: Je to geniální, a nakonec odkládáme přece se slovy: To není tak zcela pravda. Marxe nevyvrátil nikdo, kdo ho po stránce motivů domnělých podezříval, nýbrž učinili to lidé, kteří pozorovali fakta naproti jeho smělým dedukcím a příliš ukvapenému generalizování".

Ve slavností řeči na sjezdu kněží v Kolíně 23. února 1905 se Bráf vyslovil k sociální úloze kněžstva a k sociální politice církve naposledy. Hovořil o kulturním boji, o černé internacionále, o stále sílící kritice namířené proti církvi. Bráf vycházel z toho, že člověka lze nejúplněji pochopit, pohlížíme-li na něho v kontextu jeho kultury, to znamená, jak se projevuje svou řečí, historií a základními postoji v rozhodujících životních událostech, ve zrození, v lásce, ve smrti. Středem každé kultury je postoj, který každý člověk zaujímá k největšímu tajemství: k tajemství Boha. A právě od toho Bráf odvozuje, že klérus je v našem kulturním národním prostředí "tisíciletým nositelem poslání etického, s vědomím trvalého božského uložení pěstovaného, jenž opírá se o pevnou světovou organizaci, která přetrvala věky, přetrvala nejtěžší otřesy politické a jiné společenské". Druhou historickou rolí, kterou Bráf připsal kléru u nás, byla role nositele konzervatismu "v ušlechtilém slova smyslu". Co pod tímto pojmem Bráf mínil, je patrno z následujícího. Bylo to "(...)úsilí nedávati lehkovážně v šance cíle a prostředky, jež osvědčily plodnou moc a sílu v toku věků". Takový konzervatismus je podle Bráfa "podmínkou zdravého vývoje národů". A k těmto dvěma rolím přiřazuje Bráf roli třetí - sociální. Odmítá, aby se kněz omezoval pouze "na to, co jest specifickým oborem kněžského úřadu (...) přisluhování svátostmi, (...) nejvýš křesťanskou dobročinnost, provozovanou navštěvováním nemocných a podporováním chudých". Podle Bráfa nemohlo být sporu o oprávněnosti a nutnosti zájmu kléru o sociální problematiku. "Ostatně proti všem, kteří by kněze ještě od zájmu na sociální otázce odvraceti chtěli, stojí dnes autorita nemenší nežli - Lev XIII. sám!"¹²

Závěr

Bráf si byl ovšem vědom, že potrvá nějaký čas, než se moderní sociální učení církve vžije a bude uvedeno do praxe. Bohužel zákeřná choroba přetrhla jeho tak plodný život. Přesto se mu podařilo vychovat celou řadu žáků, význačných představitelů "české školy sociální politiky", kteří působili na českých vysokých školách a na významných místech státní správy, řídíce se jeho koncepcí, totiž usměrňováním národohospodářských hledisek etickými a mravními kritérii.¹³ A tento Bráfův odkaz, stejně jako mnoho jeho myšlenek citovaných v tomto článku, neztratil ani dnes na své aktuálnosti.