Posvátná tradice podle Dei verbum

Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2000/3 (Články)

Jednou z nejdůležitějších a také nejsložitějších otázek, jimiž se zabývali otcové na zasedáních Druhého vatikánského koncilu, byla bezesporu problematika Posvátné tradice. Důležitost tohoto tématu spočívá zejména v tom, že patří k základním předpokladům každé další teologické práce. Složitost dané otázky je dána tím, že v dějinách se magisterium o Tradici relativně často opíralo, a tak formulace v Dei verbum zákonitě nesměla protiřečit podstatným prvkům této předešlé církevní praxe. Navíc je velmi dobře známo, že Dr. Martin Luther vylučoval jakýkoli jiný prostředek předávání Božího zjevení kromě Písma svatého; odborně se tento základní axiom protestantské teologie nazývá sola Scriptura - pouze Písmo. Závažnost a aktuálnost otázky je tedy nabíledni: ve hře je i ekumenismus.

Pojem Tradice nebo přesněji Apoštolské tradice se objevuje již velmi záhy u církevních otců prvních století.¹ Tridentský koncil nemohl plně souhlasit s Lutherovou tezí sola Scriptura a výslovně učí, že všechny zjevené pravdy jsou obsaženy v knihách Písma a v nezapsaných „podáních“ (traditiones)² Nicméně podrobnější zkoumání dekretů Tridentského sněmu prozrazuje, že jeho otcové ponechali otevřenou otázku, zda nepsaná podání obsahově přesahují to, co nám sdělují knihy Písma. Neříká se výslovně, že některé pravdy jsou obsaženy v Písmu a jiné zase v podáních, textu je proto možno rozumět i tak, že Písmo a nepsaná podání představují dva způsoby, jak se k nám dostává tentýž obsah Zjevení.³ V první řadě je třeba zdůraznit, že neexistuje žádné dogma, které by bylo prohlášeno pouze na základě Tradice a neopíralo se nějakým způsobem o Písmo.⁴ To ovšem znamená, že účastníci Druhého vatikánského koncilu nebyli žádným způsobem vázáni učením o obsahovém přesahu Tradice nad Písmem. Je všeobecně známo a přijímáno, že v Dei verbum zůstává tato otázka záměrně otevřená,⁵ obdobně jako v dekretech Tridentského všeobecného sněmu. Nicméně koncilní otcové v Dei verbum výslovně hovoří o dvou případech, v nichž Tradice obsahově přesahuje to, co nacházíme v Písmu.

„Z této Tradice je církvi znám úplný kánon posvátných knih, v ní se Písmo chápe pronikavěji a získává neustálou působnost.“⁶

• Klasifikace kanonických spisů je v kompetenci církve, která stojí na apoštolech a na jejich hlásání, ustavičně zpřítomňovaném živou Tradicí. Jestliže se nepřetržitá zkušenost živého - hlásaného evangelia odráží v jednotlivých spisech jako v zrcadle, pak v těchto knihách církev jakoby rozpoznává sebe samu a může s pomocí Ducha svatého rozhodnout, co do Písma patří a co nikoli. Kritérium, podle něhož se poměřuje kanoničnost jednotlivých spisů zejména Nového zákona, musí totiž nevyhnutelně ležet mimo knihy samotné. Vždyť spisů, které se v prvních staletích křesťanství tvářily jako inspirované, byla celá řada; stačí vzpomenout na velké množství apokryfů rozličné provenience. Toto je mimochodem velmi silný argument proti každému, kdo odděluje Písmo od již existující Kristovy církve. Pokud se s někým takovým setkáme, měli bychom se ho především zeptat: „Příteli, odkud víš, že to, co držíš v ruce, jsou inspirované knihy?“ Soudný a logicky uvažující člověk musí uznat, že se v této věci prostě a jednoduše bez Tradice a bez učitelského úřadu církve neobejde.
• Vedle rozlišení kanonických spisů Tradice přesahuje Písmo i v tom, že je interpretuje. Záměrně dávám přednost slovu „interpretuje“ před slovem „vykládá“, protože interpretace je skutečným uměním. Stačí si uvědomit, že například dirigent interpretuje Smetanovu Mou vlast, což je rozhodně mnohem víc než pouhý výklad tohoto uměleckého díla. Tvůrčí a živá aktualizace slov Písma spojená s hlásáním Božího slova dokládá, jak církev v proměnách času Písmo vnímala a prožívala, a toto porozumění má bezesporu nemalou normativní hodnotu i pro následující generace. Když například církev po dva tisíce let rozuměla Kristovým slovům tak, že manželství je nerozlučitelné, není možné to dnes pomocí nějaké exegetické ekvilibristiky prostě a jednoduše změnit. Znamenalo by to totiž, že církev po dva tisíce let rozuměla v této věci Písmu ne zcela správně. Ovšem Bůh, který inspiruje svatopisce tak, aby jejich prostřednictvím lidé mohli poznat s jistotou všechno, čeho je jim třeba k dosažení spásy, a zároveň by se nepostaral i o to, aby tomuto poselství lidé správně porozuměli, takový Bůh by se nám zřejmě nejevil jako opravdu moudrý.
• Obecně platí, že autentický výklad díla přísluší jeho autorovi. Jestliže si uvědomíme, že svatopisci nepsali svá díla jako soukromé osoby, ale jako příslušníci církve a pro církev, a jestliže si dále uvědomíme, že rozpoznání kanonicity knih přísluší církvi, pak církev je určitým způsobem spoluautorkou Písma, a proto jí také přísluší jeho autentická interpretace, která není ničím jiným, než učitelským úřadem. Je tedy zcela zřejmé, že Tradice, Písmo a magisterium se dost dobře nedají oddělovat, protože existence jednoho je zcela logicky podmíněna existencí druhých dvou.⁷
  ⁷Srov. DV 10.

Dále je třeba podtrhnout, že ne každá církevní Tradice je apoštolská, proto také koncilní otcové zdůrazňují, že hovoří o Apoštolské tradici⁸ a ne o jiných tradicích. Vždyť každá doba, každá kultura, každá generace vnáší do předávání pokladu víry cosi svého a tyto zvyklosti mohou přetrvávat i v pozdějších dobách a na první pohled někomu připadat jako cosi zcela původního. Musíme tedy velmi pečlivě rozlišovat různé církevní Tradice od pravé Apoštolské tradice,⁹ což často v konkrétních případech nebývá docela snadné, a tak tu i sebevzdělanější jednotlivec obstojí jen velmi těžko. Obdobný soud si totiž nevyhnutelně vyžaduje interdisciplinární přístup a při dnešním stavu bádání se na něm nevyhnutelně musí podílet celá řada odborníků.¹⁰

Jaká je ale povaha této Tradice? V této věci nacházíme v Dei verbum mnoho podnětného a skutečně nového.¹¹

„V podání apoštolů je obsaženo všechno, co Božímu lidu prospívá k svatému životu a k růstu víry. A tak církev ve své nauce, životě a bohoslužbě nepřetržitě zachovává a všem pokolením předává všechno, co sama je a v co věří.“¹²

Tradice se prostě a jednoduše neidentifikuje s učením, s teorií, její povaha je mnohem širší a objímá celý život i bohoslužbu církevního společenství; je tedy spíše bytím než slovem vypovídajícím o tomto bytí.¹³ Tradice je navíc určitým způsobem identická s podstatou církve, protože církev ustavičně uchovává, co od Apoštolů přijala, a předává to jako svůj vlastní život stále novým generacím. Tradice se tak přibližuje tomu, co dnes nazýváme ortopraxí, tedy pravou a autentickou praxí křesťanského života. Vzhledem k tomu platí, že Tradice přesahuje každé lidské slovo obdobně jako bytí přesahuje výpověď o tomto bytí. Mnozí velmi často nesprávně identifikují Tradici se spisy církevních otců nebo s prohlášeními magisteria. To ovšem neodpovídá pojetí Tradice podle Dei verbum.

„Výroky svatých otců jsou dokladem oživující přítomnosti této Tradice, jejíž bohatství proniká praxi i život věřící a modlící se církve.“¹⁴

Výpovědi otců a výroky magisteria jsou určitým projevem nebo odrazem Tradice, svědčí o ní, ale Tradice sama tyto výroky transcenduje. To ovšem také znamená, že Tradice je nevyhnutelně čímsi tajemným a jen velmi obtížně postižitelným. I když tato Tradice je dána ve své úplnosti již od samého počátku Kristovy církve, přece existuje určitý pokrok v tom, jak si ji církev uvědomuje a jak ji vyjadřuje. Tradice tedy nepředstavuje pouze skrytý poklad, který je třeba střežit, ale také úkol a výzvu k úsilí po stále hlubším porozumění. Z tohoto hlediska je zcela správné hovořit o pokroku Tradice, který je v zásadě paralelní s dějinami dogmatu.

K jasnější představě o úloze Tradice při předávání Božího zjevení může přispět, když si uvědomíme následující souvislosti. Jestliže Zjevení je událost Božího zásahu v dějinách i slovo,¹⁵ které pak tuto událost zaznamenává a vysvětluje jeho hlubinný smysl, pak předávání tohoto Zjevení by mělo obsahovat oba zmíněné prvky, tedy událost i slovo. O Písmu svatém se výslovně tvrdí, že je Božím slovem, zatímco o Tradici se netvrdí, že je Božím slovem, ale že toto Boží slovo věrně předává.¹⁶ Jak Tradice, tak Písmo mají původ v apoštolském hlásání, které předchází samo Písmo, alespoň pokud se jedná o Nový zákon. Hlásání je ovšem živým slovem, jde o událost, o slovo spojené s přítomností živého člověka, což je cosi víc než slovo „v konzervě“, tedy slovo psané. Víra je přece z hlásání, a nikoli ze čtení (srov. Řím 10,17). Snad právě kvůli této slabosti psaného slova Ježíš z Nazareta sám žádnou knihu nesepsal. Pouhé psané slovo by bylo zřejmě slabým prostředkem k tomu, aby předávalo Slovo, jež se stalo tělem. Ježíš sám je Slovo jako dějinná událost, a toto Slovo se k nám dostává nejen díky Písmu, ale zároveň také díky události slova, tedy prostřednictvím hlásání, jež má dozrávat ve svědectví (srov. Sk 1,8). Nezapomínejme, že událost hlásání předchází sepsání Písma: Církev i Tradice existují dřív než samo Písmo.

Souhrnně tedy můžeme říci, že slovo Písma pevně uchovává obsah apoštolského kázání, ovšem Tradice tento obsah oživuje, činí z něj ustavičně přítomnou událost. Tato událost se stává událostí našeho života, proniká jej a vnitřně proměňuje. Bez živé a nepřetržité Tradice, předávání světla víry a plamene nadpřirozeného života, by Písmo zůstalo pouhou literou. Bez Písma by ovšem živé předávání bylo silně ohroženo porušením a příměsemi podružných církevních tradic.

„Proto se má obojí přijímat a ctít a stejnou láskou a vážeností.“¹⁷