Křesťanská revoluce třetího světa
Autor: Piere de Charentenay - Překlad: Oto Mádr - Číslo: 2000/3 (Studie)
Concilium (francouzské vydání) 221, 1989, 145-15 (mírně kráceno).
V textu zmíněný teolog Jon Sobrino SJ působí v San Salvadoru. Jeho spolubratr Ignazio Ellacuria, rovněž v textu citovaný, byl spolu s dalšími jezuity 16. 11. 1989 zavražděn, Sobrino unikl dík své nahodilé nepřítomnosti. Jako významný zástupce teologie osvobození byl 1992 pozván do Štyrského Hradce na sympozium, kde jeho přednášky doplnili dva zástupci západní teologie (Raymund Schwager a Siegfried Wiedenhofer) a Oto Mádr za českou církev prošlou dlouhým zápasem o přežití duchovními zbraněmi, viz Otto König - Gerhard Larcher (vyd.), Theologie der gekreuzigten Völker - Jon Sobrino im Disput, Graz 1992. Z ní (str. 112), Jon Sobrino: „Teologii osvobození se dá vytýkat jisté omezení na ekonomickou chudobu a žádat, aby věnovala pozornost i jiným podobám utlačování, jako je ekologické pustošení, potlačování ras, pohlaví, kultur, náboženství. My se domníváme, že to bylo řečeno o Božím království a jemu odporujícím království, poskytuje vhodný - možná nejvhodnější - rámec pro uchopení nových problémů a hledání jejich řešení. Osobně nepochybuji, že v teologii osvobození musíme v mnohém směru pokračovat a v něčem se opravit. Přesto se mi zdá, že je nadále podstatné přistupovat k teologickým tématům z hlediska Božího království a kříže. Zatím není na obzoru jiný rámec, který by byl lepší a plodnější.“
Sobrinova charakteristika teologie osvobození jako intellectus amoris je téhož rodu jako naše teologie agapé (Zvěřina) a věrnosti a lásky (Mádr).
Teologie osvobození nepředstavuje vymezený a neměnný doktrinální blok. Spíše se podobá proudu někdy divokému, ale vždy silnému, který odnáší různé nánosy z území, jímž protéká.
Protože je spojena s dějinami jako člun s mořem, její obsah se vyvíjí spolu s časovými úseky: mnohem více politická z počátku stává se stále více teologickou a duchovní, i když zůstává na téže linii velmi živého vědomí, že osvobození chudých je nezbytným úkolem. Teologie osvobození je zbudována na křesťanských základech, má své kořeny v Bibli a ve společenstvích, ale rozvíjí se stovkou jemných vazeb i s duchem osvícenství, s důrazem na rozum a na individualistické a občanské vědomí. Zato není dítětem Francouzské revoluce z roku 1789. Zde jsme v jiném světě.
Druhá teologie
Francouzská revoluce není modelem pro teology osvobození. Gustavo Gutiérrez1 ukazuje, jak tato revoluce, kterou definuje jako „zkušenost s možností do hloubky změnit stávající sociální řád“, skončila s průmyslovou revolucí, „jež dává současnému člověku jedinečnou možnost měnit přírodu“.2 Tato dvě hnutí, vnitřně vzájemně na sobě závislá, poskytují „lidské osobě nový způsob existence v dějinách“. Autor uznává smysl těchto transformací.
Něco zcela jiného je však teologie osvobození. Nepochází „z té menšiny lidstva, jež má k dispozici vědecké a technické prostředky i politickou moc v dnešním světě“, jež jsou výdobytkem obou revolucí 18. století. „Ve hře není pouze větší racionalizace ekonomické aktivity nebo lepší sociální organizace, nýbrž jim dokonce napříč otázka spravedlnosti a lásky.“
Francouzská revoluce sice reorganizovala společnost, ale nedala slovo nejchudším. Přizpůsobila společnost podmínkám průmyslového rozvoje. Ve 20. století, v ekonomicky závislých zemích, je třeba splnit zcela jinou úlohu. Teologie osvobození se samozřejmě zajímá o revoluční proces, ale ne proto, aby vytvářela nebo podporovala křesťanskou revoluční ideologii. Vychází z praktické účasti na tomto procesu „a pokouší se učinit ho kritičtějším vůči němu samému, tedy radikálnějším a globálnějším. Toho se dosáhne, když bude politická aktivita směřující k osvobození zasazena do perspektivy zdarma daného daru totálního osvobození v Ježíši Kristu.“3 Východiskem k tomu je uvědomění, že jsou mezi námi chudí, a touha po větší spravedlnosti pro všechny. Tyto pocity a uvědomění se musejí přeměnit v angažovanost.
Strategie prvních kroků
Navrhované strategie obsahují pochybné směšování revoluce a teologie. Podstatně se k tomu vyslovuje G. Gutierréz: „K tomuto objevu (chudého, utlačovaného, vykořisťované třídy) dochází jen uvnitř revolučního boje, který radikálně zpochybňuje existující sociální řád a postuluje politickou moc lidu, která by vytvořila společnost opravdu rovnou a svobodnou. Takovou, která by vyloučila soukromé vlastnictví výrobních prostředků, jež dovoluje menšině přisvojovat si plody práce většiny, plodí rozdělení společnosti na třídy a vykořisťování jedné třídy druhou.“4 Tyto řádky nemohou utajit svou inspiraci. Téhož rodu je totiž Manifest křesťanů za socialismus, sestavený 1972 po shromáždění Křesťanů za socialismus v Santiago de Chile. Mezi teology osvobození nechybí diskuse o revolučním boji. Zaznívá i marxistická tematika, přinejmenším od nejideologičtějších sedmdesátých let. Marxismus zůstal tedy jednou ze základen analýzy, třebaže nejuzavřenější dogmatismus vymizel.
Přesto zbyl jeden bod, kde muselo dojít k závažnému vývoji: násilí. Rozpravy na toto téma byly vždy obtížné. Tolerantní dialog hlásaný z Evropy vede na scestí v situacích extrémního napětí a manifestního násilí ze strany institucí. Evropan, který má podíl na ekonomickém a sociálním světě ovládajícím Latinskou Ameriku, není povolán k tomu, aby mluvil o míru. Nenásilná řeč musí přicházet přímo z těch zemí. Rozvoj organizace Servicio Pax y Justicia (SERPAJ), založená Adolfem Perezem Esquivelem 1971, za niž obdržel Nobelovu cenu míru 1980, svědčí o nových podnětech pro změnu. Osvobození nepřivodí divoký revoluční boj, ale uvědomění mas a jejich nenásilné aktivity. Tento proces ilustruje změny v Uruguaji: křesťané ze SERPAJ se stali iniciátory lidového referenda požadujícího revizi politiky ovládané vojáky diktatury.
Po období poznamenaném ideologicky marxismem a strategií se sklony k násilí se zdá, že teologie osvobození hodlá posílit své kořeny. Titul nové knihy Gustava Gutierréze to naznačuje: Baber en su proprio pozo en el itinerario espiritual de un pueblo (Pít z vlastního pramene na duchovní cestě lidu).5 Tyto základy, bytostně náboženské, nás stále více vzdalují od revoluce 1789.
Chudý lid
Místem teologie osvobození je lidská úzkost a lidské utrpení. Chudé nemobilizuje při jejich snažení touha po odplatě, závist nebo prostě touha po moci, nýbrž tíseň a smrt, nemoc dětí, nespravedlnost. Vražedná chudoba.
-
Ve středu stojí osoba chudého. V něm je síla dějin, dynamika změny. Chudý evangelizuje jako Kristus. Církev žije z chudoby. Christian Duquoc mluví o krajní rozhodnosti při procesu osvobození chudými. „Tato krajní rozhodnost je neodmyslitelná, označuje konkrétní místo jednoty: jednotu mezi Bohem a chudými.“6
6Christian Duquoc, Libération et Progressisme, Le Cerf, 1987, 112. Tato kniha ukazuje velmi dobře, jak ideál emancipace zrozený v osvícenství je v opozici proti bádání teologů osvobození.Objev chudého a chudoby má základní význam. Nejde teď o chudobu 18. a 19. století, svázanou s neschopností celého ekonomického a sociálního systému rozvíjet se. Dnes naopak existuje demokracie, technických prostředků rozvoje je nadbytek. Chudoba se jeví být tím zločinnější, že lidstvo už má prostředky k tomu, aby ji vstřebalo. Chudý není tedy jen ubožák, který nemá nic. Je to jedinec vykořisťovaný, ubíjený, pohrdaný. V Brazílii mu berou půdu. Není pro něho lékařská péče. Jeho děti nemohou chodit do škol.
Něco ještě horšího je skutečnost, že od té doby, kdy křesťané začali volat po spravedlnosti, jsou pronásledováni a odsuzováni. Latinská Amerika a Filipíny, katolické země, se staly zeměmi mučednickými. Během mnoha konfliktů ve Střední Americe zemřelo 200 000 osob, což je asi 1 procento jejich populace. V Guatemale mít Bibli bylo důkazem podvratné činnosti. Ty, kteří se snažili o osvobození lidu, postihla trvalá válka, potlačování všemi instancemi.
Ti mučedníci nejsou zapomenuti. Biskup Oscar Romero zůstává v paměti všech, stejně jako kněz Camillo Torres, ale ne z těchže důvodů. První je nevinná oběť mocností zla. U něho je naprosto přítomen náboženský rozměr mučednictví. Inspiruje aktivitu živých i lidu. Druhý je válečník zabitý v boji. Je velký svým činem a svou odvahou, ne svou vírou.
To pronásledování je tím hroznější, že je uskutečňují lidé, kteří se nazývají křesťany, ve jménu víry a antikomunismu, někdy i s požehnáním místní církve.
-
Druhý činitel osvobození je lid. Tento pojem je značně odlišný od toho, který mu připsala Francouzská revoluce. V rámci teologie osvobození se jedinec konstituuje ve společenství. Z toho plyne význam základních společenství. Nalézá svou spásu v Božím lidu. Takové pojetí je v opozici vůči jakémukoli ustavení subjektu v individualismu. Je v opozici vůči tradici zděděné po evropském racionalismu a liberalismu, jehož vyústěním se stala revoluce 1789.
Lidová církev, církev lidu: ne církev dělníků, venkovanů nebo obyvatel předměstských chatrčí, ani církev oddělená od univerzální církve. Tento pojem lidu neobsahuje žádnou profesionální kategorii ani třídní cítění. Lid sdružuje všechny, kdo se účastní ze zájmu o osud chudých bez výjimky.
Neexistuje vnitřní nepřítel ani třídní nepřítel. Všichni, kdo chtějí pracovat s lidem, jsou k tomu zváni, měšťák nebo dělník, cizí nebo domácí. Lid nemá ani třídu, ani hranice. Je ochoten přijmout všechny, kdo chtějí osvobození a spravedlnost.
Exodus a Job
Je zajímavé, že nepřátelé jsou svázání s liberalismem, dědictvím individualismu. Teologie osvobození je založena na blahu a jednotě Božího lidu, zcela proti Francouzské revoluci, jež objevila subjekt a jejíž děti se staly nepřáteli tomu lidu, který se snaží o své osvobození.
Všichni tito nepřátelé sdružení proti chudému nenechávají žádné místo pro svobodu. Do věřících se vkrádá pocit ochromení, nemožnosti cokoli dělat, pokušení k zoufalství. Nepřítel se stále projevuje jako mocnější. Vždy znovu se dostává ze svých krizí a ještě více posiluje svou moc.
Ale tato chudoba je prožívána ve zbožnosti, s Žalmy a s Hebreji vyšlými z Egypta. Nejde o revoluci ke zvrácení všeho a začínání od nuly. Změna je proces. V rámci tohoto náboženstvím neseného procesu je třeba směřovat k osvobození člověka pro Zaslíbenou zemi. Jistěže je blízko i touha po násilí. To vědí všichni, i chudí. Ale užití takových postupů je problematické.
Křesťanská tradice nevyzývá k násilí, ale k opuštění tohoto místa a hledání příznivější země. Jen ovšem není snadné odejít fyzicky. Proto se hovoří o vnitřním exodu, o nutnosti rozvíjet proces osvobození. Základní společenství se setkávají v žalmech se svým údělem a s voláním o pomoc. Prosí svého Pána, aby bezbožník byl potrestán a spravedlivý osvobozen.
Tento exodus však nemůže trvat věčně. Není možné nechat si takto ubližovat, stále být obětí. Jednoho dne budou muset síly bojující za změnu a osvobození zvítězit. Jednou se bude muset dostavit Boží vítězství nad zlem.
Proto ani meditování o Jobovi není něco přehnaného. Také Gutiérrez nazval jednu ze svých knih Job.7 Tento starozákonní muž se dočkal svého osvobození. Tato tematika však vyvolává četné teologické otázky: Boží transcendence, problém zla, lidské utrpení, otázky odplaty. Pro latinskoamerickou duši to především představuje pramen inspirace pro chudé a jejich vyjadřování.
Teologie kříže
Neudiví prostor, který zde zaujímá kříž, mučednictví a latinskoamerická kalvárie. Vyšlo martyrologium.8 Připomíná všechnu krev prolitou chudými a těmi, kteří se odhodlali je bránit. Tito mučedníci jsou spojeni s umučením Krista na kříži.
Uvažování teologie osvobození jde ve stopách těchto zkušeností a intuic: prohlubuje tato témata v pracích z oboru christologie.9 Jestliže je podle Jona Sobrina úkolem christologie objevovat pomocí kritiky Ježíšovy rysy v souvislosti s našimi dějinami, je jasné, že událost kříže dostává zcela zvláštní význam, když je vztyčen na latinskoamerické kalvárii. Ježíšův kříž je zasazen do dějin a nemůže být překonán příliš rychle vzkříšením, jež by pominulo všechny násilné činy a všechny konflikty.
V tomto důrazu na kříž odhaluje teologie osvobození svou celou náboženskou dimenzi. Spolu s autory, jako je Jürgen Moltmann, vědí latinskoameričtí teologové, že kříž a vzkříšení jsou místa zjevení, totožnosti samého Boha, jeho struktury lásky mezi lidmi.
Toto tajemství je klíč k apoštolátu a ke vztahu vůči světu. Z Krista se nemá dělat něco jako osobnost blažená a vzdálená, jež nemá nic společného s reálným lidstvím. Je to někdo, koho lze následovat v jeho utrpení a smrti, abychom dospěli k účasti na lásce, jež mu dává život po smrti.
Úcta k dějinám nedovoluje dělat z nich ideologický horizont a vyprazdňovat náboženský rozměr ve prospěch jásavých zítřků. Zapovídá zneužívání dějin k úniku z dějin.
Kairos a Boží království
Jaký je ve skutečnosti vztah přítomnosti k budoucnosti? Nemůžeme zůstávat u obrazu kříže a symbolu Joba uvězněného ve své bolesti. Teologie osvobození medituje o Božím království, o době, kdy bude mezi lidmi vládnout láska a spravedlnost.
Pro tuto chvíli se však nic nemění. Životní podmínky se staly nemožnými. Není práce. Pro děti neexistuje fungující výchovný systém. Zhoršuje se stav zdraví. Celý sociální systém se hroutí zevnitř, ať v Mexiku, nebo v Kolumbii a v Peru: vládne korupce a násilí. Ve Střední Americe navzdory některým zlepšením, v podstatě diplomatickým, pokud jde o Nikaraguu, není stále vidět žádný pokrok, ani sociální, ani politický. Když občané protestují, narazí najednou na vojsko a policii.
Zdá se, že pro některé Latinoameričany přišla konečně doba změny. Ohlašuje kairos. Gutiérrez se už této tematice věnoval.10 Podle něho prožívají křesťané v Latinské Americe výjimečné okamžiky uvědomění, dobu solidarity, dobu modlitby a dobu mučednictví, jež vytvářejí „dobu spásy a soudu, milosti a spravedlivých nároků“.
Středoameričané jdou touto cestou. Teď se probouzí den, teď se blížíme k Zaslíbené zemi. Při čtení těchto textů11 se zdá, jako bychom se octli znovu v prvotní křesťanské komunitě: Kristův příchod se koná dnes. To je ovšem otázka let, snad měsíců, ale on přijde. V Latinské Americe se pohár naplnil, přichází Zjevení, Boží spravedlnost se blíží. Konečně chudí vidí světlo.
Podobně jako při jiných dějinných inspiracích touží autoři Kairosu prorazit cestu i pro jiné a aspoň v tomto bodu se podobají těm, kteří dělali Francouzskou revoluci: „Utlačované menšiny třetího světa se dívají na Střední Ameriku z úzkostí a nadějí.“ Důsledky se jim zdají být zřejmé: „Buď uzavřeme prostor naděje chudých na mnoho let, nebo otevřeme prorocky nový den pro lidstvo a pro církev.“
Při tomto uvažování stojí ve středu Boží království. Konečný cíl, za kterým mají jít křesťané a který jejich aktivitu motivuje, vyjadřují slova: „Přijď království tvé: Buď vůle tvá na zemi, ve Střední Americe, jako v nebi!“ „Boj za Království!“ jsou slova, jimiž končí tento text.
Náboženství a kultura
Za celou touto tematikou teologie osvobození je vidět překrývání a srůstání otázek sociálních a náboženských. To, co chtěli revolucionáři 1789 oddělit, aby mohli lépe kontrolovat politiku, je zde spojeno ne proto, aby vytvořili teokratický systém, neboť laický živel to už má za sebou, ale aby z toho vytěžili kulturní inspiraci. Základní společenství neustále opakují, že osvobození člověka je integrální, že neexistuje individuální záchrana a že bez přítomnosti Boha neexistuje spravedlivá společnost.
Teologové osvobození chtějí udržet spojení evangelium - svět, jež opustila evropská teologie a latinskoamerická buržoazie. Někteří tyto církve obviňují, že vytvářejí hrozbu rozkolu. Toto nebezpečí nehrozí populacím, jež by opustily spíše víru než papeže a hierarchii. Nejvážnější nebezpečí by mohlo přijít spíše ze strany individualismu, který se šíří Latinskou Amerikou spolu s tím, jak nové skupiny dospívají k bohatství. Zbohatnutí zasévá semena rozdělení a násilí.
