K tisícímu výročí pražského biskupství

Autor: Josef Zvěřina - Číslo: 2000/3 (Články)

Z rukopisu. Psáno pro Tygodnik Powszechny (1973). - Redakce chce tímto článkem zároveň připomenout vděčně a s lítostí náhlý odchod našeho spolubratra, spolubojovníka a tvořivého, církvi věrného dělníka na poli pokoncilní teologie i českého myšlení. Zemřel před deseti lety 18. srpna 1990.

Spíš než k slavení dává nám toto jubileum dost látky k zamyšlení. Mnohé věci jsou ve svých počátcích předznamenány jakoby genetickou informací: v zárodku obsahují to, co se historicky rozvine. V tomto počátečním stavu jsou prosté a přehledné; proto mají zvláštní sémantickou strukturu, která nemusí být bohatá na množství fakt, ale je bohatá významy. Nejsou modelem, který by se měl nebo mohl opakovat; to je jednou provždy vyloučeno historickou nenávratností. Ale jsou užitečné jako prostředek ověření a upřesnění těch věcí, které mají platnost od oněch začátků až do naší přítomnosti, ba i budoucnosti. Zajisté se tu musíme vyvarovat povrchních historických analogií; jde však o to, abychom se tu učili dešifraci určitých znamení dob - a tak v sebereflexi rozuměli znamením doby přítomné a v prorocké tuše viděli perspektivy budoucnosti.

Vznik pražského biskupství je prazvláštní. Tato zvláštnost vynikne, když si jej srovnáme s počátkem biskupství poznaňského. Vztahy mezi českým a polským národem byly v 10. století velmi proměnlivé. Nicméně pohanský vévoda polský Měško dostává ruku dcery křesťanského knížete Boleslava I. Doubravky. Podle zprávy kronikářů česká princezna okouzlila všechny. Ale jakým kouzlem šly věci v Polsku vpřed? Uvažte: r. 965 se Měško žení, r. 966 se dává křtít, r. 968 má Polsko biskupství v Poznani!

Naproti tomu už r. 845 je křtěno v Německu čtrnáct českých lechů. Asi o třicet let později křtí sv. Metoděj knížete Bořivoje I., aby české kníže nemuselo sedět ve shromáždění moravských bojarů na zemi jako pes - tak uvádí Metodějovu „misijní“ řeč k Bořivojovi Křišťanova legenda.

Jeho manželka Ludmila a jeho vnuk Václav se stávají dík mučednické smrti z rukou svých nejbližších světci. A bratrovrah Boleslav I. zahajuje jednání o pražské biskupství s Otou I. A s papežem Janem XIII. o pět let později, než provdal svou dceru Měškovi, když ona už měla účast na založení biskupství v Poznani. Jednání o pražské biskupství přivedla k zdárnému konci druhá dcera Boleslava I., rovněž okouzlující, vzdělaná a energická - benediktinská abatyše Marie, blahoslavená Mlada.

České země od r. 895 nepatří pod biskupství moravské, ale pod biskupa řezenského. Ten se však o toto území asi mnoho nestaral. Ale když se jednalo o zřízení pražského biskupství, řezenský biskup Michal se postavil proti tomu, podobně jako císař Oto I., který měl ovšem důvod zcela jiný: zamýšlel připojit Prahu k „slovanské“ metropoli Magdeburku. První překážku odstranila smrt Michala a jeho svatý nástupce Wolfgang, druhá se vyřešila kompromisem: pražské biskupství nebylo podřízeno Magdeburku, ale Mohuči, kde po smrti arcibiskupa Viléma, Otova syna, měl Řím větší šance než v Magdeburku. Papež Jan XIII. stanovil ještě podmínku, že pražské biskupství nesmí být obřadu „bulharského“ (tj. liturgie, kterou zavedl na Moravě sv. Cyril a Metoděj), ani jazyka staroslověnského.

Písemné schválení obdržela Mlada již r. 967, ale založeno bylo r. 972 a schváleno až r. 973 nástupcem Jana XIII. Benediktem VI. i Otou I., který krátce potom rovněž zemřel. První biskup pražský byl však konsekrován až o tři roky později. Byl to učený mnich z Magdeburku, který znal slovansky, ale o jeho sedmiletém pobytu v Čechách nevíme nic, jen to, že nad nimi umíral v zoufalství.

Ale právě toto Dětmarovo zoufalství způsobilo konverzi podjáhna Vojtěcha, vzdělaného (studoval v Magdeburku a Pavii), ale lehkomyslného dvořana, přítele Oty III., z rodu Slavníkovců, kteří byli spřáteleni s polským knížetem, což se Vojtěchovi stalo osudným.

Nový biskup dal novému biskupství příkladný duchovní tvar, spojil s ním sebe do té míry, že budou vždy tvořit vnitřní jednotu. Vojtěchův stolec se stal symbolem, často nepochopeným, ale přece jen živým a pro duchovní dějiny nepostradatelným. Symbolem opět zvláštním - pro spojení veliké otevřenosti skutečným hodnotám s tragickým vnějším neúspěchem.

Tento podivuhodný život nezachytil nikdo tak věrně jako Vojtěchův přítel, světec a mučedník Bruno z Querfurtu. Jako na zlatém pozadí vytváří před námi, užaslými diváky 20. století, obraz z bohatých a krásných barev. Vyrůstá před námi postava zapálená ideály otónské renesance a formovaná clunyjskou askezí. K těmto dvěma základním složkám Vojtěchova ducha nutno přidat ještě třetí rys, který dosud nebyl studován a zhodnocen: Vojtěch strávil nějaký čas v řeckém klášteře Valleluca v Itálii. Tak patří mezi nejbohatší duchovní postavy českých dějin.

Jeho působení v Čechách bylo dokonale neúspěšné. Jeho touha prohloubit život kněží i svěřeného lidu - prostředky, které mu tehdy dávala doba - žalostně ztroskotala. Dvakrát zmařila hrubá síla jeho ideály, dvakrát opustil Čechy a nakonec i svět mučednickou smrtí; k mučednictví ducha připojil mučednictví krve. Vědomě je nepřijal z rukou svých rodáků; stalo se však plodným jinak. Je vlastně nejdřív mučedníkem polským a jeho hrob v Hnězdně dal Polsku první arcibiskupství; jeho nevlastní bratr a průvodce Radim (Gaudentius) byl prvním polským metropolitou. Snad je i autorem druhé české duchovní písně a první polské. Dnes ani nevíme, jak je to s jeho tělesnými pozůstatky, ale to by nemělo být předmětem sporů, protože duchovní dědictví je nedělitelné.

Vojtěchovou smrtí nekončí tragické rysy pražského biskupství. Chtěli je svěřit synu Boleslava I., řezenskému mnichu Strachkvasovi (Křišťanovi). Ten je nejdřív odmítl, ale po smrti Vojtěchově je přijal. Jenže v den své konsekrace zemřel.

A bolestná historie pražského biskupství pokračuje. Spory mezi biskupy a knížaty neutuchají; i biskup Ondřej na počátku 13. století musí pro své reformní ideály odejít z Čech do Říma. Když se pražské biskupství stalo konečně arcibiskupstvím (r. 1344), mělo dva významné arcibiskupy, Arnošta z Pardubic (je pochován v Kladsku) a Jana Očka z Vlašimě, kteří měli platné místo v reformě české církve. Ke sporům s králem se přidaly spory s univerzitou. Arcibiskup Jan z Jenštejna také opakuje odchod svých předchůdců do Říma. Bratrovražedné války na sto let uprázdnily Vojtěchův stolec.

Další líčení jeho osudů by překročilo rámec tohoto článku.

Jsou to opravdu zvláštní dějiny. Jako v kaleidoskopu se tu střídá lidská slabost a velikost, krutost a světectví. Mocní tohoto světa a duchovní knížata tu hrají protichůdné úlohy, osobní zájmy se proplétají se zájmy o Boží věc. Zápas krve a ducha, které předznamenaly počátek biskupství, v různých obměnách pokračují. Člověk stojí před tímto podivným předivem dějin a s úzkostí se ptá: jsou toto opravdu dějiny spásy? Kde je v této změti Kristus, jeho duch, jeho dílo?

Co však je Kristovu duchu bližší: skvělost mitry nebo pohoršení kříže? Vykoupená slabost, překonávané ztroskotání - anebo úspěch před tváří světa? Dobře fungující úřad, instituce, moc - anebo dokonávání toho, co zbývá z utrpení Kristova pro jeho tělo, kterým je církev?

Neopakuje se v těchto dějinných obdobách a podobách, na jiné rovině a jiným způsobem, tajemství Kristova poslání a smrti? A není tu také v nejhlubším smyslu successio apostolica? Dnes se o ni vedou učené spory; ale zdá se, že tato slabost, která stále podléhá a přece vítězí, patří k pojmu apoštolské následnosti a že tento smysl je hlubší než ty, které nabízí příliš obecná či dokonce mechanická interpretace.

Tak nás vedou podivné začátky pražského biskupství k slavení jubilea zvláštním způsobem: uvědomuje si tu hlouběji než kdy jindy, že episkopát je víc než úřad, víc než součást organizace. Je tu tajemství, protože tu je jedna z forem přítomnosti trpícího a oslaveného Pána.

Tato bolest je i službou a tato služba není bez plodnosti. Přes všechno a navzdory všemu vznikla založením pražského biskupství skutečná místní církev. Misijní území, kde působili různí misionáři, se stalo „církevní obcí, která je v české zemi“ - možno říci s obměnou slovy janovskými.

Přes všechno a navzdory všemu se tu vytváří Boží lid z pohanů, utištěného lidu a divokých bojarů. Právě v těchto těžkých začátcích nasazuje tak silný duchovní impuls, že bude tisíc let duchovní tvářností země. Světci této doby ztělesňují a budou stále představovat to nejcennější, co je v českém národě. V tomto krutém začátku vybleskne podivuhodná kulturní výše, která dlouho nebude překonána.

Přes všechno a navzdory všemu vstupují naše země plně do křesťanského společenství. A nejsou jen trpnými členy evropské rodiny; toto společenství také pomáhají utvářet svým kladným přínosem. Protože píši svým polským bratřím, chtěl bych zdůraznit, že i vztahy mezi českou a polskou zemí byly - přes všechno a navzdory všem vpádům - plodné.

Tento vklad je dědictvím, je naším závazkem. Když s rozpomínáme na tuto podivnou minulost, uvědomujeme si, co jsme dlužni své vlastní době. Co bylo napověděno, musíme doslovit. Musíme vystopovat, které překážky mařily naši věrnost. Musíme odhalit i ty duchovní síly, které nám pomohou budovat živou církev, živé duchovní společenství. Znamení dob minulých jsou výzvou přítomnému času k nové tvorbě nového člověka, nových hodnot, nového bratrství.