K duchovním kořenům protireformace

Autor: František J. Holeček - Číslo: 2000/3 (Studie)

Scéna

„Když papež (...) nemůže získat převahu světskou válkou, pomáhá si válkou duchovní, jež je nemenšího významu, jak už to Vaše Excelence pochopila v případě osoby nejdůstojnějšího Morona a dalších“, napsal Pietro Antonio di Capua Ferrrantovi Gonzagovi 8. července 1557, aby postihl úzké spojení politické a náboženské linie papeže Pavla IV. (23.5.1555 - 18.8.1559), v případu kardinála Giovanniho Moroneho (1509-1580), zatčeného v květnu roku 1557 a vězněného následně po více než dva roky v Andělském Hradě, stejně jako řada dalších prelátů. „Papež se snaží naplnit vězení kardinály a biskupy ve jménu Inkvizice“, zvolal zděšeně v červnu onoho roku apoštolský protonotář a někdejší sekretář Klementa VII., Pietro Carnesecchi který si byl dobře vědom svazků, jež ho spojovaly s kruhy osob, podezíraných z hereze, jako byla neapolská skupina Juana de Valdés viterbská skupina kardinála Reginalda Poleho (1500-1558) či Benátky plné lidí heterodoxní orientace v době prvních zasedání Tridentského koncilu i následně v padesátých a šedesátých letech šestnáctého století. Sám kardinál Pole, který byl v očích papeže heretikem a v očích heretiků pronásledovatelem, byl i přes mocnou ochranu Filipa II. a Marie Tudorovny vystaven procesu a nakonec zemřel 17. listopadu 1558, „považován v Římě za luterána a v Německu za papežence“, jak prohlásil Carnesecchi. Radikální zásah Gian Pietra Carafy - papeže Pavla IV., vedl nenávratně k definitivnímu zhroucení dědictví někdejší contariniovské linie kompromisu a pokusů o smíření s lutherskou Reformací, k porážce a následné persekuci jejích protagonistů a stoupenců v kardinálském kolegiu a mezi biskupy, k triumfu nesmiřitelnosti ve „svaté válce“ proti „kacířskému moru“, ale také k zásadnímu obratu ve vymezení teologických a ekleziologických perspektiv protireformační církve, spojených s nasazením všech kanonickoprávních, synodních, formačních, spirituálních a uměleckých prostředků a rezerv ve prospěch účinné katolické reformy.

Životní zkušenost Gian Pietra Carafy

Gian Pietro Carafa prošel v dlouhém oblouku třiaosmdesáti let života všemi klíčovými etapami tohoto obratu. Abychom postihli jeho zásadní momenty, pokusme se hlouběji nahlédnout do jeho životní zkušenosti..

Narodil se pravděpodobně v Capriglii u Salerna 28. června 1476 jako syn Giovanniho Antonia Carafy a Vittorie Camponesky. Již jako čtrnáctiletý chlapec projevil touhu po řeholním životě - v předvečer Vánoc roku 1490 utekl z domova společně se starší sestrou Marií, která vstoupila k dominikánkám a přispěla později k reformě jejich komunity, a uchýlil se do neapolského dominikánského konventu. Otec ho sice donutil k návratu, ale Gian Pietro se přece jen mohl věnovat studiu filosofie a teologie a roku 1494 přijal tonzuru, stal se tak klerikem a přestěhoval se ke svému strýci, neapolskému arcibiskupovi Olivierovi Carafovi. Roku 1500 se již ocitl jako tajný komoří na dvoře papeže Alexandra VI. (11.8.1492 - 18.8.1503), ale rozhodně odmítl přijmout obdarování beneficii, s jejichž držbou byla spojena povinnost rezidence, a držel se stranou příliš světského života borgiovského papežského dvora. Za papeže Julia II. (1.11.1503 - 21.2.1513) se stal roku 1503 apoštolským protonotářem. Po kněžském svěcení byl 30. července 1505 jmenován biskupem v Chieti a v září roku 1506 přijal biskupské svěcení. Roku 1507 byl vyslán Juliem II. ke dvoru španělského krále Ferdinanda do Neapole, aby vyřešil některé delikátní otázky vztahů panovníka a Svatého stolce.

Lesk diplomatické kariéry v něm však nezastínil živě pociťované povolání pastýře duší. Dvacátého června 1507 slavnostně vstoupil do své diecéze a ihned se energicky ujal reformy místního kléru a roku 1512 provedl vizitaci celé diecése. Koncem roku 1513 ho však papež Lev X. (11.3.1513 - 1.12.1521) znovu vyslal jako nuncia k anglickému dvoru Jindřicha VIII., kde navázal hluboké přátelství s Erasmem Rotterdamským. Roku 1516 opustil Anglii a odejel do Flander ke dvoru Markéty Rakouské (1480-1530), kde se s papežovým svolením ujal úlohy preceptora burgundského vévody a budoucího španělského krále Karla (1500-1558). S ním pak 8. září 1517 odplul z Vlissingen do Španělska a byl i členem královské rady. Král Karel navrhl papeži Lvu X., aby ho ustanovil arcibiskupem v Brindisi, což papež skutečně v konsistoři z 20.12.1518 učinil, ale Carafa se nezřekl biskupského stolce v Chieti a arcidiecézi spravoval jen prostřednictvím vikáře. Ve Španělsku se spřátelil s Adrianem Florenszem z Utrechtu, vychovatelem krále Karla a pozdějším papežem Hadriánem VI. (9.1.1522 -14.9.1523). Na jaře roku 1520 se znechucen dvorskými intrikami a řadou protivenství, kterých se mu u dvora dostalo, vrátil do Říma, kde se jak se zdá účastnil porad, souvisejících s odsouzením Martina Luthera, vyhlášeným bulou Exsurge Domine z 15. června 1520. Hadrián VI. mu svěřil úkol zkoušet kandidáty svěcení, který mu ponechal i Klement VII. (18.11.1523 - 25.9.1534).

Spoluzakladatel teatinů

V římské oratoři Bratrstva Boží Lásky, kde se shromažďoval výkvět mužů, kteří se snažili o posvěcení kléru, a skrze ně, k reformě církve prostřednictvím rozhodného návratu k evangelijním zdrojům a apoštolskému životu, se Carafa spřátelil s Gaetanem z Thiene (1480-1547), Paolem Consiglierim a Bonifaciem De´Colli a požádal Thiena, aby byl přibrán k jeho prvním druhům při zakládání společenství reformovaných řeholních kleriků. Thiene váhal vzhledem k jeho postavení biskupa, ale poté, co mu řekl, že na sebe bude muset vzít před Bohem zodpovědnost za jeho duši, neumožní-li mu, aby se stáhl světa do ústraní řeholního života, ho nakonec objal se slovy: „Monsignore, neopustím Vás!“

Protože reforma kléru prostřednictvím papežských a koncilních dekretů nepřinášela kýžené výsledky, rozhodli se proměnit v první řadě vlastní život, pečlivě zpytovat svědomí a nasadit se v obětavé službě křesťanské lásky a v apoštolátu - nešlo jim tedy o založení nového řádu, který by konkuroval jiným, i když bylo toto společenství později za takové uznáno, ani o sepsání nové řehole, která by překračovala rámec tradičních čtyř základních řeholí. Carafa později v listu Gian Matteovi Gibertimu z 1. ledna 1533 prohlásí výslovně: „Chtěli jsme být jen kleriky, kteří žijí podle posvátných kánonů společně a ze společných prostředků pod třemi sliby (t.j. poslušnosti, chudoby a čistoty), protože to je ten nejvhodnější prostředek k zachování kněžského života“, a dodává s důvěrou v dalším listu Gibertimu: „toto chudé společenství zanikne, bude-li tak Bůh chtít“. Tento záměr předložili zakladatelé Klementovi VII. Papež pak pro ně vydal 24. června 1524 breve Exponi nobis, kterým jim povolil, že mohou složit slavné sliby zachovávání evangelních rad, žít společně na jakémkoli důstojném místě v bezprostřední podřízenosti papeži a pod jeho zvláštní ochranou, a že si mohou každý rok volit představeného, který mohl být potvrzen v úřadě na dobu ne delší než tři roky. Poté, co se tito čtyři reformovaní kněží zřekli beneficií a vlastnictví, složili 14. září 1524 v basilice sv. Petra slavné sliby do rukou biskupa z Caserty, mons. Giambattisty Bonzianiho, delegovaného Klementem VII. Téhož dne byl zvolen představeným komunity Gian Pietro Carafa a uveden kanonicky do úřadu.

Toto období jeho života má pro nás zcela zvláštní význam. Jak se slučuje obraz budoucího kardinála, který tak horlivě doporučoval reformu římské Inkvizice a stal se její první hlavou, budoucího papeže, který byl nejméně po jedno století předmětem polemik a protichůdných hodnocení buď jako „svatý“ papež nebo „nehodný“ papež, jejž ještě dnes některé práce představují ve stereotypní podobě stálého inkvizitora, smělého obránce ortodoxie, proslulého doktrinální nesmiřitelností a utkvělou inkviziční úzkostí, povýšeném téměř na symbol protireformace samé, s obrazem Carafy, který se zříká svých biskupství Chieti a Brindisi, aby žil po vzoru apoštolů „z oltáře a evangelia“, společně s bratřími, v prvním chudičkém příbytku teatinů (tak budou nazýváni podle latinského jména Chieti - Teate) ve Via Leonina a Ripetta, u dnešního římského kostela S. Nicola dei Prefetti na Martově poli? Věnovali se společné modlitbě liturgických hodinek, hluboké osobní modlitbě, studiu teologie, službě „nevyléčitelným“, jak se tehdy říkalo syfilitikům, v blízkém útulku S. Giacomo in Augusta. Zvláštní péči věnovali ve Svatém roce 1525 poutníkům. Již 30. dubna téhož roku přijali prvního kandidáta nového řeholního společenství, Bernardina Scottiho z Magliana v Sabině, budoucího arcibiskupa a kardinála z Trani a následně z Piacenzy (po něm následovalo dalších dvanáct). Ke konci roku přesídlili do malého domku na pahorku Pincio, poblíž dnešní vily Medici. Tam Carafa přijímal Ludovica z Fossombrone a jeho bratra Raffaela, spolupracovníky fra Mattea z Bascia v díle františkánské reformy, z nějž vzešli první kapucíni, a Paola Giustinianiho a Pietra Gabrielliho z Fana, kteří usilovali o reformu kamaldulského řádu.

Gian Maria De Corteis popisuje v jednom ze svých listů ovzduší tohoto domu: „Jedno je (jisté), že Kristus je zde více obáván, ctěn, pečuje se o něj a je přijímán více než dříve. Pyšní se pokořují, dobří vzdávají Bohu čest (...) první římští preláti a páni jsou tady po celý den a jsou velmi pokorní a poslušní, jako by byli našimi služebníky. A nejvíce vzkazů, ve kterých se svěřují do modliteb těchto chudých nuzných, a prosí se o pomoc s velkým projevem bázně Boží, posílají od Jeho Svatosti, našeho pána (papeže) (...) Páni a preláti vydávají svědectví skutky a nejenom slovy; vzdávají se (majetku) pro své chudé bližní; a římské chudině by se dařilo špatně, kdyby Kristus nejednal skrze tyto duchovní (osoby)“.

V průběhu plenění Říma císařskými oddíly v květnu roku 1527 („Sacco di Roma“) byli teatini, brutálně napadení vojáky, uvězněni v Hodinové věži ve Vatikánu. Odtud je vysvobodil jeden španělský důstojník a 25. května se jim podařilo odplout na benátské galéře, která je vzala na palubu, do Civittavecchia a odtud až do Benátek, kam dorazili 17. června. Zprvu se provizorně ubytovali při chrámu S. Clemente alla Giudecca, nedaleko od špitálu „nevyléčitelných“, který Gaetano z Thiene vystavěl roku 1522. Pak se 30. srpna přestěhovali k chrámu S. Gregorio na Canal Grande, kde 14. září generální kapitula zvolila novým představeným Thiena. To už k přátelům teatinské komunity, pobývající již v definitivním sídle u chrámu S. Nicola in Tolentino, patřili i Gaspare Contarini (1483-1542) a Reginald Pole (1500-1558), budoucí kardinálové, Gerolamo Miani (1486-1537), budoucí zakladatel somasků, kterým se dostalo roku 1535 uznání ze strany apoštolského nuncia Aleandra a jejich novou řeholní kongregaci definitivně potvrdil 6. prosince 1568 papež Pius V. (7.1.1566 - 1.5.1572). Právě v Benátkách se také teatini poprvé setkávali s herezí. Roku 1530 svěřil nuncius Altobello Averoldo Carafovi revizi procesu proti Gerolamovi Galateovi, luteranizujícímu minoritovi. Klement VII. pochválil v breve z 9. května horlivost teatinů a vybízel je, aby se úplně nasadili o to, „aby ona slavná a pravověrná oblast byla zachována v pravé víře“. V nemenší míře ležela teatinům na srdci reforma římské liturgie, k jejíž přípravě dostali potřebné fakulty již v zakládacím breve, potvrzeném dalším breve z 21. března 1529, stejně jako reforma breviáře - po oficiálním vydání Římského breviáře Piem V. 9. července 1568 bylo zřetelně patrno, že byla uplatněna kritéria, která přijali a také v praxi ověřili právě teatini. Breve Klementa VII. z 21. ledna 1529 povolovalo představenému, že bratří, kteří se museli věnovat také kázání, studiu a službě nemocným, mohou nahradit modlitbu liturgie hodinek recitací sedmi žalmů, dvou vyznání víry, a v případě nemoci, jedním Otčenášem a Zdrávas Maria. Carafa, stejně jako druzí, nepohrdal ani ruční prací - nejvíce ho těšila práce s dřevem, bývá mu připisován chór v kostele S. Nicola dei Tolentini. Pomýšleli dokonce na zřízení tiskárny, aby mohli šířit knihy, které by postavili proti pronikání luteránských tisků. Klement VII. mezitím odeslal 7. března 1533 breve, definitivně schvalující nový řeholní institut (potvrzené 16. listopadu 1533). Gaetano z Thiene a Gian Pietro Carafa dokázali dát podobu nové formě řeholního života, šťastně spojující řeholní a kněžský život, stejně jako život aktivní i rozjímavý. Teatini se stali svou kněžskou spiritualitou, zaměřenou na apoštolát a svedenou do řečiště devotio moderna, i svým přísným následováním evangelijního vzoru, charakteristickým pro italská duchovní hnutí oné doby, založená na silné osobní askezi, sycené modlitbou, liturgií a Písmem svatým, „semeništěm biskupů“ - více než dvou set - který účinně přispěl ke katolické reformě.

Od té doby všechny nové řeholní kongregace následovaly myšlenku Gaetana z Thiene. Jako první, pouhé dva roky po založení teatinů Řeholní klerici Dobrého Ježíše (Chierici Regolari del Buon Gesů), založení roku 1526 v Ravenně Girolamem Malusellim; poté Řeholní klerici sv. Pavla (Chierici Regolari di San Paolo), známější jako barnabité, založení roku 1530 Antoniem Maria Zaccariou společně s Gian Antoniem Morigiou a Bartolomeem Ferrarim, dvěma milánskými šlechtici z Bratrstva Věčné Moudrosti (Compagnia dell´Eterna Sapienza); a pak, roku 1534, Bratrstvo služebníků chudých (Compagnia dei Servi dei poveri), posléze známé jako Řeholní klerici ze Somasky (Chierici Regolari Somaschi), založení Girolamem Mianim. Tento typ řeholního života dosáhl vrcholu v Tovaryšstvu Ježíšově (Compagnia di Gesů), založeném Ignácem z Loyoly a schváleném Pavlem III. (13.10.1534 - 10.11.1549) roku 1540. Sám Ignác z Loyoly navštívil Benátky na sklonku roku 1535 nebo počátkem roku 1536, kde se stýkal s teatiny, zvláště s Carafou.

Klement VII. nařídil teatinům 11. února 1533, aby otevřeli nový dům v Neapoli. Gaetano z Thiene a Giovanni Marinoni se tam usadili při kostele S. Maria della Misericordia, ve Forii, a v březnu roku 1534 přesídlili se šesti spolubratry, kteří dorazili z Benátek, do špitálu nevyléčitelných (Ospedale degli Incurabili), a spravovali přitom i kostelík S. Maria del Popolo. Na konci července se přesunuli do kostela S. Maria della Stalletta, a v květnu roku 1538, se ujali s pomocí vicekrále Pedra de Toledo a strýce Gian Pietra Carafy, arcibiskupa Oliviera Carafy, správy chrámu S. Paolo Maggiore. Gaetano z Thiene se ujal duchovního vedení kláštera dominikánek (Domenicane della Sapienza), založeného roku 1530 Marií Carafovou, sestrou Gian Pietra.

Reformátor, kardinál, inkvizitor

Osud Gian Pietra Carafy však mezitím nabral jiný směr. Sedmadvacátého září 1536 se vydal se třemi Otci a dvěma koadjutory v Benátek na cestu do Říma, aby se na přání papeže Pavla III. zapojil do práce reformní komise, řízené Gaspare Contarinim, spolu s proslulým znalcem řečtiny, Girolamem Aleandrem, velmi ostře protierasmovsky a protilutersky zaměřeným, s Jacopem Sadoletem, který byl Bembovým přítelem a druhem v kanceláři papeže Lva X., s Reginaldem Polem, mužem velké kultury a zbožnosti a blízkým příbuzným anglického krále Jindřicha VIII., jehož schizmatický postoj odsoudil, s dominikánem Tommasem Badiou, s janovským patricijem Federicem Fregosem a benediktinem Gregoriem Cortesem- všichni byli s Contarinim spojeni přátelskými pouty a během krátkého času byli vyznamenáni kardinálskou důstojností, s jedinou výjimkou veronského biskupa Gian Mattea Gibertiho

Z jejich středu vzešlo roku 1537 proslulé Consilium de emendanda Ecclesia, v němž, přestože z větší části nebylo prakticky použito, mnozí následně viděli hlavní podněty tridentského reformního myšlení. Ve stejné době se z Neapole vydal na cestu i Gaetano z Thiene s dvěma spolubratry. Papež Pavel III. jmenoval Gian Pietra Carafu v konsistoři z 22. prosince 1536 kardinálem - nemohl se tak nadále věnovat řízení teatinského řádu, ale na jeho životním stylu kardinálská hodnost nic nezměnila. Na obzoru vyvstával se vší naléhavostí jiný problém.

Do Říma docházely znepokojující zprávy o projevech prolutherských sympatií, zvláště z Benátek, již po léta. Ale v květnu roku 1536 považoval Pavel III. za nutné upozornit zvláštním brevem ferrarského inkvizitora, že se církev ocitá tváří v tvář zcela nové situaci. Lavinovité šíření případů „lutherské hereze“ bylo samo o sobě varovné, ve Ferraře však právě v této době, v místní katedrále a za přítomnosti knížecího dvora - a zdálo se, že pod jeho ochranou - došlo ve vrcholné chvíli liturgického roku, o Velikonocích, k čemusi naprosto neslýchanému: k útoku na Ukřižovaného, nemluvě o tom, že se proneslo, že u dvora tajně pobýval, spolu s dalšími Francouzi, Jean Calvin. Na všech stranách sílil náboženský neklid a množily se varovné signály. Zatímco koncil byl odkládán, prosazovala se obecně touha hloubat nad spornými dogmatickými otázkami, zcela otevřeně o nich diskutovat a dojít vlastním rozborem a úsudkem k základním prvkům, na jejichž základě by bylo možno se osobně rozhodnout pro pravdu.

Nakonec zasáhl Pavel III. a bulou Licet ab initio z 21. července 1542, reorganizoval inkviziční orgány a ustavil zvláštní kardinálskou komisi, pověřenou řešením případů hereze v celém křesťanstvu: Kongregaci Svaté Římské a Všeobecné Inkvizice a její předsednictví svěřil právě Carafovi. Ke zřízení této zvláštní kongregace došlo po dlouhém zápase dvou antagonistických proudů uvnitř kardinálského kolegia, v němž nakonec zvítězila strana, vedená Gian Pietrem Carafou. Ten již ve svém pamětním spise De Lutheranorum haeresi reprimenda et ecclesia reformanda, zaslaném roku 1532 Klementovi VII., trval na nutnosti zrušit řeholní exempce a privilegia, která svazovala inkvizitorům ruce a omezovala možnost účinného zásahu (k odvolání exempcí, díky nimž se laici i klerici vymykali pravomoci inkvizitorů, sáhl Pavel III. v lednu roku 1542), a navrhl, aby se proti „heretickému moru“ uplatnil zásah moci, nevázané žádnými právními pouty. Pro Carafu, jak vidíme, účinná reforma ve snaze o „ozdravění“ těla církve nutně předpokládala odstranění heretických podnětů i heretiků samých, „synů temnot a hříchu“, kteří se snaží zatemnit a poskvrnit čistotu a jas církve temným dýmem svých zkažených názorů a rozsévají mezi dobrou setbu plevel odvěkého Nepřítele a tak všude šíří heretickou „nákazu“ (infezione). Nebezpečí heterodoxních názorů pro církev tak mělo být demonstrováno pomocí obrazu lidského těla jako podobenství církve, v níž, stejně jako v lidském organismu, musí jednotlivé orgány, přes odlišnost svých funkcí a postavení vzájemně spolupracovat, ale jsou napadány a ochromovány nákazou hereze. Tento působivý obraz bezesporu mobilizoval mechanismy úzkosti děsivých vizí dobových epidemií a pandemií i rozhořčený hněv vůči proradnosti šiřitelů nakažlivých nauk, přirovnávaných k zákeřným osobám, jež podle dobové představy zlovolně šířily mor a choleru mezi lidmi pomazáváním dveří jejich příbytků nakažlivými látkami (tzv. untori). Sixtus V. (24.4.1585 - 27.8.1590) později, roku 1588, přirovná herezi k „nejzhoubnější nemoci duše, která se šíří jako rakovina“) a bude bít na poplach proti „synům temnot, kteří obléhají pevnost pravdy všemi druhy válečných strojů“ zvláště knihami - prohlásí proto, že pastýřský úřad ukládá papeži povinnost „držet daleko od Kristova ovčince podvodné lišky a dravé vlky“. Je rovněž zajímavé, že na špýrském říšském sněmu z roku 1529 byl se souhlasem luteránů vydán zákon, který stanovoval trest smrti pro novokřtěnce, aniž by bylo třeba předchozího inkvizičního procesu, vedeného církevním soudcem. I protestantská strana postupovala tedy stejně vůči novokřtěncům, které nahlížela jako heretiky.

Bernardino Ochino

Je ovšem třeba vzít v potaz, že druhá strana užívala stejný slovník. Například Bernardino Tommasini ze Sieny, nazývaný podle jména rodné čtvrti Ochino, proslulý kazatel a generální ministr řádu Menších bratří kapucínů, podezřelý mnohým od postního období roku 1540, když v Neapoli „kázal z kazatelny v dómu, šířil mnoho věcí proti očistci, proti církevním nařízením o půstu a proti autoritě papeže a prelátů církve; zatímco spojovacím prvkem jeho nauky bylo - a k tomu také vše obratně zaměřoval - aby se věřilo, že „postačuje jedině víra““, poté, co v srpnu roku 1842 uprchl do Ženevy, prohlásil následujícího roku, že se chtěl zachránit „ke cti Boha, povznesení Jeho království, zmatení, zahanbení, smrti a zničení oné páchnoucí a nečisté nevěstky Antikristovy, která, ačkoli je uvnitř plna špíny a proto je ohavností před tváří Boží, je nicméně nazývána zaslepeným prostým lidem Římskou církví jenom proto, že zmalována světskými barvami září v očích tělesných lidí“.

Protože se již považuje za člena „jediné všeobecné svaté a katolické Církve Kristovy, to je společenství vyvolených a těch, kdo věří, že jsou ve všem ospravedlněni Kristem (...) té, která se nemůže mýlit ve věcech, které jsou důležité pro spásu, protože v nich je Duch svatý“, bez rozpaků označuje jako heretické všechny katecheze a kázání „papeženců“, kteří prý „národům zakazují Boží slovo“ a „ve veřejných školách a z kazatelen dávají číst a hlásat světskou, heretickou a bezbožnou nauku, jen aby nepřišli o vodu pro své mlýny!“

Radě svého rodného města píše: „Copak nevidíte, že většina křesťanů otevřela oči pro pravdu, a nejvíce duchovné urození, zbožní a opravdu učení? Ach, kdyby se v Itálii, ve Francii a ve Španělsku mohlo svobodně kázat evangelium tak jako v Německu! Téměř každý by ho přijal, tak mocná je pravda. Ale i při tom všem, když jsou zakázány křesťanské knihy a kázání čistého slova Božího (a nadto jsou velmi krutě trestáni ti, kdo vyznávají, nebo se ukazují jako přátelé evangelia), přesto, čím více jsou pronásledováni, zbavováni cti, vězněni, upalováni a usmrcováni, tím více rostou (...) Můžete snad říci, že je to nové učení? (...) Nové učení jsou lidské a ďábelské výmysly (inventioni - v dobovém českém ekvivalentu: nálezky) a tradice, které se káží v Antikristově království, když se nesnaží o to, aby upoutali jejich tělesnou rozumnost a smyslnost k Božímu slovu, ale spíše aby vytrhovali svými vrátky pro své záměry úryvky ze Svatého Písma z jakékoli souvislosti, a tak je porušili a zkazili a jenom si posluhovali jménem Krista, jeho Církve a náboženství, a tak ho znovu přibili na kříž“. A dodává: „Podezřelá by vám měla být nauka Antikristova, protože tím, že snižuje Krista, povyšuje člověka“, aby dospěl až k závěru: „Proto se tedy nazývá Antikrist, protože se postaví před Krista a budou se mu klanět namísto něho a povýší se nad Boha: bude mu odporovat. Tehdy, když se rozmnoží hřích, bude ona ohavnost stát na místě svatém. Řekněte mi, neviděli jsme všechny tyhle předpověděné věci v papeženské tyranii? A bylo také předpověděno nejenom to, že jejich skutky budou skutky Satanovými, ale že jejich nauka bude učením démonů.“

Když zvolá, aby dokázal pravdivost svých tvrzení, kde je dnes onen kredit, ona pověst, majestát, úcta, poslušnost, autorita, moc a konečně pak ono tyranství ve svědomích, které měli papežové prostřednictvím klamání světa před pětadvaceti lety?“ - potvrzuje ovšem bezděky pevné přesvědčení nesmiřitelných, protože spojuje v čase uplynulého čtvrt století počátek pohromy s Lutherovým protestem, chápaným jako pouhá záminka k tomu, aby mohl „popřít autoritu papeže, zavrhnout autoritu koncilů a svatých učitelů Církve (sacri dottori) a poskytl příležitost k jakémukoli novému a zvrácenému výmyslu či výkladu“. Tato obava nebyla vůbec bezdůvodná - například jeden rozčarovaný prostý benátský řemeslník, který se dobrovolně vrátil do Itálie po mnoha zkušenostech ve Švýcarsku a na Moravě a informoval roku 1567 Inkvizici o přesném místě Ochinova skonu, k němuž došlo v prosinci roku 1565 v parní lázni (in una stufa) domu italského exulanta Niccolo Paruty ve Slavkově u Brna na Moravě, byl hluboce rozrušen a pohoršen tváří v tvář různosti názorů a vzájemné nesnášenlivosti skupin vyznavačů „pravého náboženství“. Stejně tak paradoxně vychutnal Kalvín svrchované vítězství v bytostně teologické srážce, když Bernardino Ochino ve svých sedmasedmdesáti letech, již ženatý a napohled bezúhonný otec početné rodiny, upadl v nemilost a byl vyhnán (22. listopadu 1563) z reformovaných kantonů jeho přáteli pod záminkou, že hájil mnohoženství!

(Pokračování)