Jáchym z Fiore a jeho teologie dějin

Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2000/3 (Osobnosti)

Zabýváme-li se v jubilejním roce 2000 otázkou času a věčnosti, je téměř povinností alespoň se zmínit o velkém opatu z Fiore, jehož mystická vize dějin v mnohém ovlivnila následné dění. Jáchym se narodil kolem roku 1135 v Celico. V období mezi lety 1160-1170 podnikl pouť do Svaté země, pak žil jako poustevník v okolí Etny, působil jako laický kazatel, byl vysvěcen na presbytera a nakonec se stal cisterciákem. V klášteře se intenzivně věnoval studiu. V letech 1182-3 pobýval v opatství Casamari a zde začal pracovat současně na svých nejvýznamnějších dílech: Concordia Novi ac Veteris Testamenti; Expositio in Apocalypsim; Psalterium decem chordarum), která dokončoval v následujícím desetiletí. Základní Jáchymovou myšlenkou je předpoklad, že mezi epizodami popsanými ve Starém zákoně a ději v novozákonní době církve musí existovat racionálně postižitelný soulad (concordia). Ke každé význačné události známé ze Starého zákona Jáchym proto hledal odpovídající skutečnost z dějin církve.¹ Počet generací před vtělením Slova (3 x 14) podle tohoto modelu uvažování měl odpovídat počtu generací po vtělení. Jestliže počítáme na jednu generaci třicet let, pak docházíme k letopočtu 1260. Jáchym se domníval, že kolem tohoto data dojde buď ke konci světa nebo k rozhodnému dějinnému zlomu. Navíc považoval za nesporné, že předpověděný Antikrist je za dveřmi.² Sám Jáchym byl svým zjištěním silně znepokojen. Jelikož jeho reformní snahy uvnitř cisterciáckého řádu nenalezly patřičný ohlas, opustil jej a spolu s několika druhy se uchýlil do samoty kalabrijského pohoří Sila, kde tak v letech 1188-1190 vznikl klášter San Giovanni in Fiore.

Zjitřené eschatologické vědomí hnalo Jáchyma také k jednání s mocnými tohoto světa. Například víme, že informoval o svých objevech papeže Klementa III., který jej v listu ze dne 8. 6. 1188 povzbuzuje, aby v díle pokračoval. V roce 1191 se v Messině střetl s Richardem Lví srdce, který se ho dotazoval právě na příchod Antikrista. V roce 1191 stál císař Jindřich IV. pod Neapolí a Jáchym mu prorokoval, že získá Sicílii bez boje. To se také splnilo a Jindřich IV. pak v roce 1194 daroval Jáchymovu klášteru pozemky a privilegia. Proroctví se, jak vidno, tehdy docela vyplácelo. V roce 1196 papež Celestin III. potvrdil stanovy nového řádu z Fiore. O šest let později, v roce 1202 Jáchym opouští tento svět.

Vedle již uvedené souměrnosti mezi starozákonní a novozákonní dobou (binární model) se u Jáchyma objevuje ještě jiná (trinitární) vize dějin světa, které by měly být před vtělením Syna dobou Boha Otce (ordo coniugalis), od vtělení do konce dvaačtyřicáté generace by měla trvat epocha Boha Syna (ordo clericalis), po velkých souženích by měla nastat epocha Ducha Svatého (ordo spiritualis). Prvními červánky přicházející doby Ducha Svatého bylo dílo svatého Benedikta. Tato trinitární vize má také jasné ekleziologické a politické důsledky:

Jako se tedy litera Starého zákona kvůli svým charakteristickým vlastnostem zdá příslušet Otci a jako se litera Nového zákona zdá příslušet Synu, tak duchovní porozumění, které vyplývá z obojího, se zdá příslušet Duchu svatému. A stejně: Jako řád sezdaných, který se objevil v první epoše, se zdá kvůli svým charakteristikám příslušet Bohu Otci a jako řád hlasatelů víry, který se projevil ve druhé epoše, přísluší Synu, tak řád monachů, jemuž zvláštním způsobem patří poslední epocha, přísluší Duchu svatému.³

Ve třetí epoše dějin mělo petrovské uspořádání církve ustoupit janovskému. Řečeno jasněji: v epoše Ducha svatého by měli hrát rozhodující úlohu duchovní lidé - mniši. Pokud se týká trinitární nauky, Jáchym ostře vystupoval proti Petru Lombardskému a obvinil jej z toho, že vedle tří osob zavádí neosobní Boží přirozenost, která mu připadala jako čtvrtá entita v Bohu. V roce 1215 na 4. lateránském koncilu byla právě tato Jáchymova myšlenka označena za bludnou (srov. DH, č. 803-806) a výslovně byl zavržen Jáchymův spis De unitate seu essentia Trinitatis, který patří k raným dílům našeho autora. Teologie tří epoch a „výpočet“ doby příchodu Antikrista však zůstaly kritikou netknuty. Ze samotného textu Damnamus ergo je patrné, že účastníci koncilu, všichni odkojení Čtyřmi knihami sentencí Petra Lombarda, se stavěli ostře zamítavě k symbolické teologii monastického typu. Pokud se pozorně začteme do Jáchymových děl, nezdá se být tak zcela jasné, že by byl bludařem právě v oblasti trinitologie.

Jáchymova vize dějin ovlivnila v následujících staletích kde koho. V první řadě to byla velká pauperistická hnutí první poloviny třináctého století, poznamenaná díky kalabrijskému opatovi velkým eschatologickým napětím. Není divu, že rok 1260 prožívalo mnoho lidí se zatajeným dechem. Leč nic tak dalekosáhle světodějného se nepřihodilo. Metoda předvídání věcí příštích na základě souladu mezi starozákonní a novozákonní epochou se neosvědčila. Zůstala však vize nadcházející třetí epochy Ducha, nového stadia dějin, k němuž lze dospět jedině skrze utrpení zlomových dní, týdnů a let. Touha po Božím království se začala konkretizovat, protože třetí epocha měla podle Jáchyma nastat nikoli po konci světa, nýbrž v rámci těchto dějin. Prastará milenaristická touha po Božím království na zemi dostávala novou vnitrosvětskou podobu a v každé epoše také novou interpretaci.⁴ Proměnlivost těchto interpretací si člověk plně uvědomí na náměstí v Celico, kde stojí velká bronzová socha Jáchyma z Fiore z šedesátých či sedmdesátých let tohoto století. Z určitého zorného úhlu se na návštěvníka očima kalabrijského opata dívá - světe div se - V. I. Lenin. Podobný dojem jsem měl nezávisle a současně s dalšími návštěvníky městečka. Zatím asi posledním myšlenkovým proudem, který se bude rád odvolávat na kalabrijského opata, a zejména na jeho příslib doby Ducha svatého, je New Age.

Pokud bychom měli Jáchymovo dílo souhrnně hodnotit, pak nezbývá než říci, že je značně ambivalentní. Utopický prvek myšlení je v životě společnosti i církve nutný stejně jako je legitimní touha po příchodu Božího království, již do našeho srdce zasel sám Kristus. Nicméně historická zkušenost říká, že skokové terapie revolučního typu otevírají docela jinou bránu, než tu, která uvádí do epochy Ducha. Za to však Jáchym nenese přímou odpovědnost, protože o revoluci v jeho dílech nepadne pochopitelně ani slovo.

Před rokem, přesněji ve dnech 16.-21.9. 1999 se ve městě San Giovanni in Fiore konal pátý mezinárodní kongres věnovaný studiu děl a významu díla Jáchyma z Fiore, jehož jsem měl tu čest se také zúčastnit. V první řadě je třeba poznamenat, že na kritické vydání celé řady Jáchymových děl odborná veřejnost již několik desetiletí netrpělivě čeká. Kritický rozbor Jáchymova myšlení proto zatím není dost dobře možný. Odborníci především z Itálie, Německa a Spojených států informovali v průběhu jednání, jež mimochodem uvedl náš kardinál M. Vlk, o možných souvislostech mezi Jáchymovým myšlením a nejrůznějšími podobami apokalyptického a eschatologického nahlížení dějin. Na tomto místě bych si však dovolil malou poznámku. Zejména u středověkých autorů platí, že shoda tematik ještě nemusí znamenat vzájemně přímou souvislost mezi nimi (Grabmann). Myslitelé často připadnou na tytéž nebo velmi podobné myšlenky. Eschatologické napětí není vlastnictvím ani vynálezem Jáchyma z Fiore. Pokud bychom chtěli hovořit o vlivu díla tohoto autora například na myšlení Jana Husa, pak bychom takovou souvislost museli prokázat textově, pouhá podobnost eschatologických akcentů není pro kritického badatele dostatečně přesvědčivým argumentem.