Francouzská revoluce, náboženství a budoucnost
Autor: Jürgen Moltmann - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2000/3 (Studie)
Církevní odezvy v Německu
Concilium (něm.) 1989 č 1.
I. Výboj a rozpornosti moderny.
Pařížské události roku 1789 byly v Německu uvítány jedněmi s mesiášským nadšením, druhými nenáviděny s apokalyptickou obavou. Obě strany však ihned poznaly, že Francouzskou revolucí „nastala nová epocha světových dějin“, jak poznamenal Johann Wolfgang von Goethe 20. září 1792 po kanonádě u Valmy. Padl ancien régime, nejprve ve Francii, pak i v německých státech; nastala doba demokracie, nejprve ve Francii, od r. 1848 i v Německu. Byla to epocha měšťanského světa, která trvala do bolševické revoluce v Rusku roku 1917.
Rubem politické revoluce byla revoluce průmyslová. Vznikl svět průmyslových revírů, nových velkoměst, proletariátu, evropského ekonomického imperializmu a vykořisťování přírody vládou člověka. Politická hegemonie Evropy se sama zničila ve dvou světových válkách 20. století, ale vědecko-technická civilizace, kterou vytvořila, se šíří dál a stala se globální. Dostala se však ve světovém měřítku do nejméně tří smrtelných rozporností: 1. vytvořila bídu „třetího světa“; 2. pokračujícím ničením přírody žene Zemi do ekologické katastrofy; 3. ohrožuje sebe samu nukleárním odstrašovacím systémem, jímž se chce zabezpečit. Z „nové doby“, která podle představ německých básníků a filozofů předbřeznové doby 1848 začala francouzskou revolucí, se po 200 letech stala jakási „poslední doba“ lidstva, doba, v níž může člověk kdykoli přivodit konec lidských dějin. Zpětný pohled z roku 1989 na rok 1789 není proto jednoznačný, nýbrž dvojznačný. Pocity jsou smíšené. Revoluce zůstala nedokončena. Jak se však má dokončit?
II. Praxe Francouzů a teorie Němců
Němci pozorovali fascinovaně francouzské události před 200 roky- avšak jen pozorovali; sami nic podobného neuskutečnili. Na politickou revoluci ve Francii odpověděli „revolucí způsobu myšlení“, kterou jako jeden z prvních podnítil Immanuel Kant svou transcendentální filozofií subjektivity. Na velký německý idealismus Kanta, Hegela a Fichta lze hledět jako na německou teorii francouzské revoluce1. Tak silně působily tyto události. V Německu však zůstalo u teorie revoluce. Nevedla do praxe. Teprve Karl Marx postavil Hegelovu teorii revoluce na nohy a to zcela prakticky.
Podívejme se na soudobá svědectví. Jakmile přišly první zprávy z Paříže do Německa, poslali zbožní protestanti, kteří ve Württembergu čekali na příchod Božího království, do Paříže svého vyslance, aby získali jistotu. Ten se však nevrátil. Avšak „revoluční přání uskutečnit Boží království je elastickým bodem všeho pokrokového vzdělání a počátkem moderních dějin“, prohlásil Friedrich Schlegel. To je důležité pro německé osvícenství, které bylo orientováno eschatologicky. „I filozofové mají svůj chiliasmus“2. Roku 1791 byli studenti evangelické teologie na tübingenské univerzitě posedlí duchem svobody: Hegel, Schelling a Hölderlin nasadili na májku jakobínskou čepici a za zvuků Marseillaisy kolem ní tančili. Vyděšený württemberský vévoda je brzy přivedl k pořádku.
Kant napsal 1798 o francouzské revoluci: „Na takový fenomén se už nezapomíná, neboť v lidské přirozenosti odhalil sklon a schopnost k lepšímu, jaké nevymyslil z dosavadního průběhu věcí dosud žádný politik“. Vysvětloval revoluci jako „historické znamení“ lidstva za pomoci tomistické sakramentální teologie: jde o znamení připomínky, znamení naděje a znamení současné tendence lidského pokolení k dobru, tj. k vykročení ze zaviněné nedospělosti k samostatnému a veřejnému užívání vlastního rozumu3.
Hegel popsal týž fenomén emfatičtěji: „Co stojí slunce na obloze a planety krouží kolem něj, nebylo viděno, aby se člověk postavil na hlavu, tj. na myšlenku, a podle ní budoval skutečnost. Anaxagoras jako první řekl, že nous řídí svět, ale teprve teď došel člověk k poznání, že myšlenka by měla řídit duchovní skutečnost. Byl to tedy nádherný východ slunce“4. Fichte vztáhl svůj systém k Francouzské revoluci ještě bezprostředněji: „Můj systém je prvním systémem svobody. Jako ten národ osvobozuje člověka od vnějších okovů, tak jej můj systém osvobozuje od pout „věcí o sobě“, od vnějších vlivů, a staví jej ve své první zásadě jako samostatnou bytost.“5
Idealističtí filozofové viděli že ve Francouzské revoluci působí ideje osvícenství: lidská práva a lidská důstojnost, demokracie jako ústava svobody, rozum jako prostředek budování svobodného a lidského světa; zkrátka lidská emancipace člověka z jeho mnohotvárných závislostí a odcizení. Poznali, že politickou revolucí začíná „období dějin“. Od r. 1789 je „revoluce světodějnou signaturou našeho věku“ (J.Fr. Stahl). Budoucnost se už nebude určovat původem z minulosti. Tradice už nelegitimují řád ve státě a ve společnosti. Končí orientace lidského světa na kosmické řády přírody. Průmyslovou revolucí se lidé dostávají do situace, kdy mohou budovat svůj svět podle vlastních přání a idejí. Skrze politickou revoluci se už politická vláda nelegitimuje náboženstvím, nýbrž suverenitou lidu. Oběma revolucemi se lidé stávají subjekty vlastních dějin. Za tím účelem musí být moderní společnost a moderní státy organizovány racionálně. Jestliže se však lidé stávají pány vlastních dějin, mohou se stát též vlastními hrobníky. Spolu se svobodou roste i nebezpečí. Aby se omezilo, hledal se transcendentní záchytný bod. Tato lidská historie lidí neskončí chaosem tehdy, bude-li orientována na obsáhlejších dějinách: na božských dějinách absolutního ducha (Hegel), na přírodních dějinách evoluce (Darwin), na objektivních zákonech dialektické hmoty (Marx, Engels).
Ačkoliv velcí myslitelé 19. století mysleli ve velkém paradigmatu „dějin“, věděli téměř všichni, že „dějiny“ jsou jen jiným slovem pro „krizi“ a „krize“ pro „revoluci“. „Dějiny“ jsou trvalou krizí a krize „permanentní revolucí“6. Proto se podnikalo duchovní a politické úsilí k poznání historických zákonů revoluce, ovládnutí sociálních zákonů společnosti a prosazení určitých programů budoucnosti. Život v dějinách je životem v permanentní krizi a stále novém rozhodování. Cílem sociální nauky Saint-Simona a Comta proto bylo: „Términer la révolution“ (Skončit s revolucí). Sociálním poznáním a sociální technikou lze ovládat revoluční hnutí v lidu.7 Od r. 1789 spolu s revolucí je proto na pořadu dne „ukončení dějin“ přechodem z revolučních časů do byrokraticky umožněné epochy „post histoire“. Od staré teokracie přes moderní demokracii k postmoderní technokracii.
III. Protirevoluční apokalyptika v náboženství
Když byly ideály francouzské revoluce zrazeny v jakobínském teroru a Napoleon zahájil tažení za francouzskou světovládu, změnil se v německých státech počáteční jásot nad francouzskou svobodou v apokalyptickou „hrůzu z negativního“ nad touto „furií mizení“ (Hegel)8. Byly to především křesťanské církve, které viděly přicházet Antikrista a na stěny umírající staré Evropy malovaly konečný boj Goga a Magoga. Vznikla tak dodnes trvající antirevoluční opce jak v katolické církvi, tak v církvích protestantských. Církve viděly budoucnost náboženství a křesťanství jen ve „Svaté alianci“ Rakouska, Pruska a Ruska proti Napoleonovi. Později vypracovaly rozhodně protirevoluční, konzervativní politické ekleziologie. Protestantské církve v německých státech posvětily německý národní cit, vzniklý v osvobozovacím boji proti Napoleonovi (1813) náboženským vlastenectvím: „Za Boha, krále a vlast.“
Podívejme se na dobová svědectví: „Všechny revoluce jsou proti Božímu království“, hlásal německý osvícenský teolog Gottfried Menken.9 Dodnes vlivný konzervativní teolog August Vilmar považoval r. 1831 revoluci za „ohavnou nestvůru z propasti“: revoluční duch popírá každý vyšší božský řád a činí z člověka zvíře, poslouchající jen své pudy. Revoluce a její děti -demokracie, emancipace, rovnoprávnost, racionalismus a liberalismus - jsou znamení blízkého konce světa. Antikrist zvedá hlavu a jeho věrní „neznají Boha, vládce, řád ani zákony, a proto se vší silou snaží zničit křesťanství“.10
Vlivný protestantský teolog a pruský církevní politik Julius Friedrich Stahl vykládal znamení revoluce se stejným apokalyptickým patosem: Protože je francouzská revoluce protikřesťanská, je pouze křesťanství schopno „vyléčit národy z choroby revoluce“. Touto revolucí jsme vstoupili do „apokalyptického věku“. Princip suverenity lidu je absolutně „zlý princip“. Proto nelze s touto revolucí bojovat kompromisy a nelze ji překonat politickými „ústavními akty“. Jedinou mocí k překonání revoluce je křesťanství.
Stejně hodnotil bojová hesla revoluce Abraham Kuyper, reformovaný teolog, vůdce holandské „protirevoluční lidové strany“ a dlouholetý ministerský předseda Holandska. Synonymem Francouzské revoluce bylo pro něj anarchistické heslo „Ni Dieu - ni maitre“ (Ani Bůh - ani pán). Tato suverenita lidu je pro něj popřením každé Boží a Bohem ustanovené autority ve státě a v rodině. Ateismus proto logicky vede k anarchii a ke zkáze mravnosti. „Modernismus“ a „křesťanství“ spolu musí bojovat až do konce. Jejich boj je už začátkem konce světa. Kuyper chválil kalvinismus jako „jedinou pevnou hráz protestantských národů proti vnikajícímu, vše zaplavujícímu modernismu“, neboť v něm člověk pokorně sklání kolena před Bohem, avšak vůči člověku pozvedá hrdě hlavu; naproti tomu v modernismu zatíná proti Bohu pěst a koří se člověku. Titul jeho nejvlivnějšího díla je „Reformace proti revoluci“11.
Kuypersův duch je dosud živý v burském náboženství Jižní Afriky, jen na místo „modernismu“ přišel komunismus a na místo Francouzské revoluce bolševická.Také politická apokalyptika „náboženské pravice“ v USA (Jerry Falwell)12se vrací k protirevolučně apokalyptické opci církví v 19. století: Francouzská revoluce byla počátkem konce světa, bolševická revoluce k němu vede a nukleární Harmagedon přinese konec v blízké budoucnosti. Ať se zdají tyto představy o poslední době jakkoli absurdní, jsou nanejvýš nebezpečné a dodnes ukazují daleké působení Francouzské revoluce na její protivníky.
IV. Náboženství, revoluce a spojenectví pro život
Vize naděje na svobodu, rovnost a bratrství může být zrazena a potlačena, avšak „nebude nikdy zapomenuta“ poté, co zapustila kořeny v srdci utlačovaného lidu. Kdo prohlásí tuto svobodu za lidské právo, nemůže je upírat nikomu. Proto tato vize působí dodnes a nadále v osvobozovacím boji národů podmaněných evropským imperialismem a v boji za osvobození chudých a utlačených národů v různých společnostech. Kulturní hnutí za osvobození ženy z patriarchátu a z mužského industrializmu i ekologické hnutí za osvobození přírody od lidského vykořisťování a ničení dokazují, jak silně tyto ideje dále působí a přitahují stále nové kruhy.
Ale i protirevoluční reakce působí dál v autoritárním principu „Bůh, král (nebo státní moc) a vlast (nebo rodina)“. Vládnoucí vrstvy dnes v mnoha státech vytvářejí autoritativní režimy a legitimují je ideologií „národní bezpečnosti“. Zneužívají náboženství jako spojence proti revoluci lidu tím, že ji označují za bezbožnou a anarchickou. Jejich nadějí není svět spravedlnosti a míru pro všechny, nýbrž rozhodná apokalyptická bitva mezi katolicismem a socialismem (Donoso Cortes), resp. mezi Kristem a Antikristem (Julius F. Stahl), nebo mezi „svobodným světem“ a „říší zla“. Poněvadž za předrevolučního ancien régime byli církve spojenci feudalismu, mohla být revoluční svoboda lidu založena a vybojována pouze protiklerikálně a ateisticky a poněvadž politická revoluce měšťanů a proletářská revoluce dělníků byly ateistické, byly církve a jejich teologové zatlačeni do konzervativního tábora. Vznik demokracie v politice, rozvoj liberalismu a socialismu v ekonomice, vědecko-technický racionalismus a vědomí svobody stále širších vrstev obyvatelstva proto narážely na podezření kléru a neporozumění teologů.
Teprve když v polovině 20. století končil v západní Evropě buržoazní věk, nacházeli váhavě teologové a církve kladný postoj k vývoji moderního ducha, který vzešel z Francouzské revoluce. Druhé vatikánum je velkým signálem „zpřítomnění“ evangelia svobody v katolické církvi a skrze ni. Odpovídajícím znamením v nekatolických církvích je ekumenické hnutí. Politická teologie, teologie revoluce a osvobození, feministická teologie a teologie ekologická jsou návrhy v dnešní generaci, jimiž se má překonat osudná kontrarevolučně konzervativní apokalyptická základní opce křesťanstva a nejen reagovat na vývoj moderního ducha, nýbrž mu přinášet světlo naděje13. Je to tím důležitější, že vývoj moderního světa vedl do takových rozporů, že je dnes zpochybněna sama budoucnost lidstva. Na místo víry v pokrok nastoupil strach z budoucnosti. Víra v Boha musí proto zachránit naději lidstva a osvobodit ji z hybris a rezignace k perseveranci. Skutečnými cestami z nebezpečí není ani odskok do „postmoderny“, ani sladké pokušení „New Age“. lidstvo nezachrání ani kapitalismus, ani reálný (dnešní) socialismus, neboť oba prohlubují sociální a ekologická nebezpečí tohoto světa, takže nejsou řešením, nýbrž částí problému. Naproti tomu nové historické spojenectví mezi socialisty a křesťany, pozitivní zprostředkování mezi rozumem a náboženstvím, mezi vírou v Boha a lidskou svobodou by mohly být předpokladem toho, aby se vyřešil od roku 1789 trvající konflikt mezi revolucí a náboženstvím.
Nevyřešený a neřešitelný problém revoluční naděje lidstva není svoboda, ani rovnost, nýbrž zprostředkování obou skrze solidaritu, která byla kdysi tak biblicky a humanisticky nazvána „bratrstvím“, což zároveň míní „sesterství“ žen a „sourozenectví“ mužů a žen. Jaká forma lidského společenství zachová a zavede jak svobodu, tak rovnost osob, seberealizaci jednotlivce i vzájemné uznání a přijetí odlišných? Myslím, že se to může stát pouze společenskou reformou moderní společnosti „zdola“. Pojem, který je k tomu relevantní jak teologicky, tak politicky, je smlouva (covenant). Tento pojem charakterizoval podobu Božího lidu ve Starém i Novém zákoně. Charakterizuje i historii ústavnosti moderních demokracií, založených na suverenitě lidu. Ve smlouvě jsou lidé současně svobodní i spolehliví. Jejich smlouva realizuje vzájemnost (mutuality) v potřebách a schopnostech. Smlouvy uskutečňují i vzájemné mezinárodní závislosti, dokonce mezi různými společenskými systémy. A konečně pouze nová smlouva mezi lidskou kulturou a životem Země může zajistit přežití obou. Smlouva svobodných a rovných lidí z různých národů, kultur a náboženství může naplnit Francouzskou revoluci, protože naplní její naději.
