Synodalita v evangelických církvích

Autor: Josef Smolík - Číslo: 2000/2 (Ekumena)

Profesor Smolík slavil nedávno 75. narozeniny. Od Pražského jara ho známe jako opravdového křesťana, spravedlivého kritika i do vlastních řad a ekumenického bratra. Vyprošujeme mu do dalšího působení všechny dary Ducha lásky a pravdy.

Koeferát emeritního profesora Evangelické teologické fakulty UK přednesený při zasedání České sekce Evropské společnosti pro katolickou teologii 8.5.2000 v Praze. Hlavní referát Dr. Rabana se týkal jeho knihy o synodnosti v katolické církvi. Text není redakčně zpracován.

Poznámka: Synoda v katolické církvi a snod nekatolických církví se liší strukturou a tedy i mluvnickým rodem (viz Pravidla českého pravopisu).

V 15.století se církev pokoušela řešit svoji krizi papežského schizmatu a vnitřního úpadku „ze shora“, na koncilech. Reformace k tomuto úkolu přistoupila „ze zdola“, z konkrétních farností. Luther vyšel z farnosti ve Vitemberku, při čemž měla ovšem důležitou úlohu i univerzitní katedra, Calvin rozvíjel svůj refomační program v rámci městské diecéze ženevské. I tam měla důležitou roli ženevská teologická akademie.Farnosti byly reformační vlnou zbaveny biskupského dohledu, biskupů vůbec a jejich hospodářské zajištění bylo sekularizací církevního majetku ohroženo.Luther proto sepsal sám „Řád sborové pokladny pro obec Leisnig“.Takových řádů bylo mnoho. Nazývaly se zpravidla reformatio ecclesiae in Leisnig a pod.Podle tohoto řádu si farnost, která se do značné míry kryje s obcí, povolává kazatele, který zná a přijímá Velký katechismus Lutherův. Členové farnosti si ustavují deset správců sborové pokladny z laiků.Tito správcové pečují o sborové prostředky. Jejich zdrojem jsou dobrovolné příspěvky věřících. Z těchto příspěvků je vyplácen kazatel, učitel, kostelník a hrazeny náklady na práci charitativní.

V Ženevě se Calvin opírá o trojí úřad dosvědčený v Písmě a tradici a zřizuje kazatele, 12 presbyterů a 7 diakonů.Kazatelé podle zásady všeobecného kněžství spolu s presbytery pečují o duchovní život farnosti, o účast dětí na katechezi, o kázeň při svátostech, rozhodují o účasti na večeři Páně.Nadsborové struktury se rozíjely v hugenotské, reformované církvi ve Francii. Kazatelé spolu s několika presbytery z každého jednotlivého sboru se ročně scházeli na synody, kde volili předsedu na období jednoho roku.Tuto praxi zachovává reformovaná církev ve Skotsku.V luterských církvích brzy vstoupil do hry zeměpán jako „biskup z nouze“, což vedlo k zřízení konsistornímu.

U nás docházelo sto let před vystoupením Lutherovým k pokusům o nové formy života církve, které měly konservativnější charakter než tomu bylo v církvích luterských a reformovaných. Husitská církev měla konsistoř, důležitou roli hrála teologická fakulta, v době husitské se konaly synody.Pro českobratrskou církev evangelickou, která na české reformační tradice navazuje po přerušení v době protireformace a po potolerančním vynuceném přijetí luterství nebo kalvínství, je stále významnější tradice staré Jednoty bratrské, ke které se po vydání tolerančního patentu evangelíci přihlásit nesměli.

Jednota bratrská spojovala univerzální pojetí církve „ze shora“, zachování biskupského řádu, důraz na synody s pojetím partikulárním.Nazývala se jednota, uznávala ekumenicky i jiné jednoty. Své společenství však budovala „ze zdola“, z „rozkošných sborů křesťanských“.Sbory měly své kazatele, kteří byli na prvém místě pastýři. V této pastýřské službě jim pomáhali t.zv. soudcové, laici osvědčení ve víře a volení sborem na doživotí.

V Jednotě bratrské měly významnou úlohu synody, jak dosvědčuje Řád Jednoty vydaný J.A.Komenským. Českobratrská církev evangelická z tohoto řádu bohatě čerpá.Hlavním posláním synodu bylo v bratrském pojetí upevnění víry, naděje a lásky v církvi, zejména mezi synodály, jimiž byli duchovní.Tomu sloužila několkatýdenní příprava ve sborech spojená s postem i večeře Páně na synodu. Bratří vysluhovali svatou večeři Páně v rámci bohoslužebného shromáždění sboru, ve kterém se synod konal, jak tomu bylo v době církevního otce Cypriána. Mám za to, že toto spojení synodu s eucharistií sboru má svůj teologický dosah. Brání institucionalizaci a pouze právnickému chápání sborům nadřazených ekklesiologických struktur. Bratří ordinovali své kněze na synodech.Rozhodující autoritou na synodu je Písmo.Členové synodu Českobratrské církve evangelické se zavazují na počátku slibem, že se jím budou řídit. Nejde tedy o demokracii, nýbrž o vládu Slova, o christokracii. Synod je zastávkou na společné cestě (synodu) k vítězství Vzkříšeného, k parusii.Tuto myšlenku rozpracovává J.Moltmann.Na synodu se církev orientuje v dějinném terénu.Tomu mohou sloužit elaboráty na aktuální teologická temata, rozeslané do staršovstev sborů, jimž pak synod věnuje patřičný čas a pozornost. O věroučných otázkách může jednat jen na základě Písma a konfesí, které jsou výkladem Písma, jak mu rozuměli naši otcové, a rozhodovat o nich teprve, když byly projednány ve sborech, které se k nim vyjádřily. V tom se projevuje princip presbyterně synodní.

Dr. Miloš Raban mluvil ve svém výkladu synodality o „progresivním rozrůzňování“ (diversificatio).Velice to vítám. V živém organismu církve má toto rozrůzňování, zbohacování života v obecenství víry své místo. Jsme tu velice blízko luterskému pojetí jednoty církve jako „usmířených růzností“ (versöhnte Verschiedenheiten).

Protestantismus v době reformační nedořešil z odporu proti mocenské a politické funkci papežství a biskupů otázku episkope v rámci univerzální nebo provinciální církve. Do tohoto rozhovoru teprve vstupuje. Třetí část dokumentu z Limy (1982) představuje něco z tohoto začátku.