Rozhovor s moralistou o sebevraždě

Autor: Xavier Thévenot - Překlad: Oto Mádr - Číslo: 2000/2 (Články)

La Croix Événement 13.1.1995. Od téhož autora vyšly články v 2. ročníku (1991) TT č. 5 a 6.

Dlouholetý profesor morálky na pařížském Institut catholique je znám mnoha publikacemi z oboru morální teologie. V následujícím rozhovoru podává ukázku, jak dnes postupuje katolická morálka při řešení živých problémů. Nezůstává u aplikace obecných zásad, ale táže se Písma i Tradice a také využívá poznatků věd o člověku a přínosu filosofie. Otázky klade Yves de Gentil-Baichis.

Zdá se, že dnes ve Francii přibývá sebevražd, zejména mládeže a starých lidí. Jak postupuje moralista, když má tento obtížný problém zpracovat po stránce mravní?

Když jde o etický problém, prvním krokem k řešení je otázka: Zasahuje dotyčné chování přímo kořeny mravního života? Například mírná úprava přiznání příjmů se nemůže klást na stejnou rovinu jako rozhodnutí ukončit život!

Zajisté, ale co je základem mravního života?

Je to volba smyslu vlastního života v situacích nejšťastnějších právě tak jako nejnešťastnějších. A to navzdory zátěži absurdity, jež někdy pronikne do našeho života, a navzdory situacím, kdy člověk neví kudy kam.

Zákaz sebevraždy fakticky zasahuje sám základ etiky, příkaz „Zvolit život“ a „Doufat proti vší naději“.

Je nutné posuzovat všechny sebevraždy stejně?

Nikoli. Druhý krok při morálním zvažování je nedůvěra k prostomyslnému chápání sebevraždy v singuláru. Jistěže je všem sebevraždám společná skutečnost, že si někdo vezme život. Ale vědy o člověku nás vedou k tomu, abychom rozlišovali různé případy tohoto jevu.Některé sebevraždy jsou zřejmě patologické, takový člověk je posedlý puzením k sebezničení. Jsou však také sebevraždy jako výzvy, často pokusné, někdy nezvratné, jež dospívající nebo starci vysílají jako volání do svého okolí: „Řekněte mi, že mě máte rádi!“, „Řekněte mi, že můj život může ještě mít smysl!“. Vyskytují se též sebevraždy motivované šlechetně, zvlášť mi tane na mysli Pierre Brossolette, který skočil z okna na Gestapu, aby zabránil prozrazení sítě odporu při mučení.

Zahrávání se sebevraždou se podobá hrám šedesátých let, kdy bylo módou pokoušet smrt na motocyklu nebo v autě. Dá se také mluvit o sebevraždách souvisejících se společenským zařízením: například v Japonsku někdo ukončí život, aby si zachránil čest u své skupiny.Takže při zkoumání sebevraždy se moralista snaží rozeznat její typ a podle toho si klade další otázky.

Jak pokračuje zkoumání případu po zjištění typu?

Je třeba pátrat po smyslu sebevražedného chování, a to především u daného subjektu: Jak dospěl k tak závažnému chování? Jak došlo k tomu, že ho v té situaci nechalo jeho okolí, takže se mu jediným východiskem zdála být smrt? Často se zjistí, že sebevražda je spíše touha po životě a štěstí než touha zemřít. Nemůžeme se však spokojit s pátráním po smyslu u dané osoby. Musíme si také klást otázku po smyslu sebevraždy v souvislosti se společností. Proč je tolik mladistvých sebevrahů.

Když je společnost stále tolerantnější vůči eutanazii, sebevraždě „na požádání“...

Ano, a jen se můžeme ptát, proč část společnosti považuje tuto žádost téměř za normální. Tento postoj vyvolává otázky: Jaké důvody pro život nabízí společnost? Jak je strukturováno sociální prostředí a jakou orientaci nabízí? Jakou víru a jakou naději nabízí mladé generaci?

Moralista se rovněž zeptá, nejsou-li instituce určené službě životu - v oblasti zdraví a výchovy - příliš tolerantní vůči sebevražednosti.

Které otázky vyplývají podle vašeho mínění ze skutečnosti, že společnost projevuje přílišnou toleranci vůči sebevraždě?

Otázky zásadní, jež se týkají statutu lidské osoby: Má člověk prométeovskou moc nad svým životem? Je svémocným pánem sebe samého - nebo spíše naopak si je vědom, že nemá dispoziční právo bez mezí vůči svému životu, protože jej přijal od někoho Jiného? Právě zde vstupuje do hry, nad rámec věd o člověku, filosofické uvažování, jež objasňuje, že lidská osoba je svoboda obdržená a odpovědná vůči jinému. Z tohoto pohledu se ozřejmuje, že sebevražedné gesto působí zle na druhé: plodí nechuť k životu, pocity provinění a silná traumata zejména u blízkých sebevraha. Sebevraždu je třeba vidět rovněž z hlediska obecné lidské odpovědnosti, protože může ohrozit u druhých vůli dát životu smysl navzdory zlu a absurditě, jež kazí svět.

Na tomto stupni je na místě otázka, jak pomáhá teolog a co přináší do uvažování o sebevraždě.

Začíná otázkami na přirozený zákon. Tento termín je jistě víceznačný, ale zde označuje zákon vepsaný Bohem do srdce člověka, aby mu pomáhal rozeznávat dobré cesty vedoucí k humanizaci. Většina společností zakázala sebevraždu nebo aspoň ji nikdy nepovažovala za čin zcela normální, i když tolerovala výjimky.

Katolický moralista se hlavně dotazuje zdrojů Zjevení (Starý a Nový zákon) a na jiné rovině i Tradice církve, to vše ve společenství s Magisteriem.

Je možné mluvit o jednotném poselství všech uvedených zdrojů, pokud jde o sebevraždu v důsledku konfrontace s absurditou?

Ne zcela přesně, protože ve Starém zákoně je moralista na rozpacích. Jistěže tam nachází přikázání „Nezabiješ!“, které platí vůči jiným stejně jako vůči sobě, přesto však tam čte také zprávy o sebevraždě osobností nikoli druhořadých. Například Saul, aby nebyl zajat Filišťany, vrhne se na svůj meč, a nezdá se, že Bible ten čin odsuzuje.

Ale Nový zákon je v té věci jasnější?

Evangelium staví proti sobě dvě osoby, Jidáše a Petra. Oba zradili, ale první nevidí jiné východisko než vraždu, zatímco druhý, až k slzám otřesen výčitkami svědomí, věří v Kristovo odpuštění. Proto, ač poněkud narušený svým zapřením, zůstává skálou, na níž bude vybudována církev. Polarita mezi těmito dvěma ozřejmuje vhodně fundamentální etickou volbu ohledně sebevraždy. Jsem-li ponechán všanc pouze svým lidským názorům a uvědomuji si vlastní provinění, pak je ta tíha někdy tak nesmírná, že se mi zdá nemožné dále žít. Naopak, když vložím svůj důvěru do milosrdného pohledu Ježíše Krista, může ožít chuť k životu navzdory zoufalství vyvolanému mým proviněním.

Je to tak, že rozebírání sebevraždy musí být provázeno myšlenkou na odpuštění. To je velká lekce Písma, ale bez hotových receptů. Zato je ponořena přímo do srdce hlubin specificky křesťanského mravního života, což je především vztah s Bohem ve třech osobách. Sebevrah je často osamělý. Jestliže však přijme víru v Boha Otce, Syna a Ducha, zjistí, že je udomácněn přímo ve své samotě.

Teolog tedy ukazuje, jak radikálně je sebevražedný postoj v protikladu k logice trojiční lásky. Ta mě ujišťuje, že i když jsem selhal jako člověk, Otec je připraven přijmout mě.

Objevuji dále Syna, který byl konfrontován s maximální absurditou, když on, Spasitel lidí, zažil radikální zkušenost, že potřebuje osvobození ze smrtelné úzkosti. Nuže Ježíš, průvodce každého člověka, mu říká: „Ať je temnota tvého přítomného života jakákoliv, věř ve světlo, jež přináší moje láska.“ Konečně Duch, tento likvidátor bezvýchodností, jenž je sama Boží svoboda přítomná v nás, dává člověku odvahu překonat absurditu a zvolit lásku.

Co by chtěl říci moralista na závěr zkoumání možného přínosu věd o člověku, filosofie, biblické exegeze a teologie?

Nejprve řekne: „Nikdy sebevraždu!“, a proto je třeba udělat všechno, aby se jí předešlo! Ale vůči tomu, kdo zvolil odchod ze života a přežil to, povede citlivé rozeznávání důvodů k velmi silnému postoji soucítění, aby bylo možné pomoci mu vyjádřit před Bohem pohnutku svého rozhodnutí.

Jak je vidět, moralista dává pevnou orientaci, ale vždy spolu s tím vybízí k tomu, aby se bralo v úvahu, čím je ten čin podmíněn.