Peníze jako božstvo

Autor: Aniela Dylus - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2000/2 (Studie)

Sociálněetické poznámky

Referát přednesený při sympoziu uspořádaném Německou sekcí Evropské společnosti pro katolickou teologii v Lužické Schmochtitz 1. - 4. 10. 1999 na téma „Vom Abendland zum Euroland?“

Předběžné poznámky

Téma tohoto sympozia „Bůh a peníze“ vyvolává jisté rozpaky. Co má vůbec společného Bůh s penězi? Neoznačují snad tato dvě slova oblasti, které se vůbec nemusejí stýkat? Již Ježíš při otázce zákoníků o povinnosti platit daně s rozhodností oddělil záležitosti Boží od záležitostí peněz: pro ty je příslušný císař (srov. Lk 20,22). Pokud však chápeme toto téma v přeneseném smyslu, jako artikulaci (symetrického) vztahu mezi etickými a ekonomickými hodnotami, nebo mezi náboženstvím a ekonomikou, potom jsme při teologickém sympoziu k tématu „Bůh a peníze“ skutečně na správném místě, tím spíše, že penězům hrozí určitá pseudonáboženská deformace v božstvo Mamon. Proto bych chtěla věnovat několik sociálněetických úvah vztahu člověka k penězům, vyjadřovanému v určitých ekonomických strukturách a systémech.

Chtěla bych začít poněkud nevážně. Rozloučení s německou markou a abdikace prezidenta Bundesbanky Hanse Tietmayera postavily problém „Bůh a peníze“ do ironické souvislosti. Francouzský Le Monde označil Tietmayera, který nejdříve studoval teologii a teprve pak ekonomii, za „posledního velekněze německé marky“, který přísně střežil suverenitu měnové politiky Spolkové banky, takže „Bundesbank zůstala dodnes v Německu jednou z nejvíce důvěryhodných institucí, jak kdysi s obdivem a zároveň posměšně poznamenal francouzský politik a bývalý předseda Evropské komise Jacques Delors: jen málo Němců věří v Boha, ale všichni věří v Bundesbanku“.¹ Pochopitelně nejde o náboženskou víru, nýbrž o důvěru obyvatelstva v Bundesbanku.

V dalším se pokusím sestavit své názory formou tezí s plným vědomím, že tak lze načrtnout pouze kontury celé problematiky.

Teze

• Peníze náleží spolu s kapitálem a dělbou práce ke „třem nejdůležitějším znakům moderní ekonomické společnosti“.² V rámci ekonomické vědy jsou peníze definovány podle své funkce jako obecný prostředek výměny a plateb, jako prostředek uchování hodnot a jako početní jednotka. V této funkční neutralitě přisuzuje ekonomická teorie penězům „služebnou roli“³. Monetární rovina moderní ekonomiky je tedy charakterizována určitou vlastní zákonitostí, kterou však etik nesmí pustit ze zřetele. Je všeobecně známo, že katolická sociální nauka výslovně zdůrazňuje legitimní autonomii pozemských věcných oblastí. Podle Pastorální konstituce Druhého vatikána mají věcné oblasti lidské kultury vlastní zákonitost, iusta autonomia. Všechny věci „dostávají vlastní zákony a uspořádání; na to člověk musí mít ohled a přiznat jednotlivým oborům vědy a techniky vlastní metody“ (Gaudium et spes 36). Před falešným chápáním autonomie, tj. před absolutní autonomií věcí, koncil varoval.
  ²P. Samuelson, Volkswirtschaftslehre, sv. 1, Köln 1987, 101.
  ³ Srov. O. Issing, Geld, v: G. Enderle, K. Homann, M. Honecker, W. Kerber, H. Steinmann (vyd.), Lexikon der Wirtshaftsethik, Freiburg 1993, 331-336.
• Tato dvojznačnost platí rovněž pro peněžní hospodářství. Za funkční skutečností peněz se skrývá i etická dimenze. Úlohou sociální etiky je zdůrazňovat tuto dimenzi a nepopisovat pouze funkčnost peněz. Musí se přitom brát vážně ekonomická racionalita a uznávat věcná správnost hospodářských otázek.⁴ Bez takové znalosti a akceptance se etika dostává do nebezpečí, že nesplní svůj úkol a propadne se do moralismu. Že se tím zpochybní realizovatelnost etických principů, ukazuje historie morální teologie a morálního hlásání církve. Její představitelé hleděli po staletí na bankovnictví a obchod s odstupem a opovržením. Zaměňovali přitom všechny finanční operace s lichvou a přísně proto zakazovali věřícím veškerou finanční činnost. Dnes víme, že vlastní úlohou sociální etiky je „v nepochybně (...) přítomných věcných nutnostech objevovat uzlové body, které jsou přístupné vlastnímu určování člověkem, a v nich adekvátně aplikovat momenty křesťansky chápané lidskosti“, jak to kdysi formuloval Franz Furger.⁵
  ⁴Srov. H. Kaiser, Geld: Seine „ethische“ Rationalität, Zeitschrift für evangelische Ethik 38 (1994), 115n.
  ⁵F. Furger, Christliche Sozialwissenschaften - eine normative Gesellschaftstheorie in ordnungsethischen und dynamisch evolutiven Ansätzen, Jahrbuch für Christliche Sozialwissenschaften 29 (1988), 27n.
• Průsečíky věcné logiky ekonomické racionality a etické racionality peněz lze podle individuálně etického pozorování zjišťovat jak na určitých postojích kupujících a prodávajících, vlastníků kapitálu, plátců daní, bankéřů, střadatelů, věřitelů, burzovních makléřů a dalších ekonomických subjektů, tak - s pohledu sociální etiky - i v ekonomických zařízeních a organizačních formách, které podporují, nebo omezují kupní, platební daňovou a obecně ekonomickou morálku. Etická dimenze peněžně hospodářských souvislostí je založena na prosté pravdě, že člověk je zdrojem, středem a cílem všeho ekonomicky společenského života (srov. Gaudium et spes 63). V tomto ohledu peněžní hospodářství není - přísně vzato - výlučně věcné zbožní dění, nýbrž lidské kulturní dění s cílem krýt potřeby trhu.⁶
  ⁶Srov. A. Rauscher, Die gesicherte Soziallehre der Kirche in den Aussagen des Konzils über die wirtschaftliche Ordnung, v: týž, Kirche in der Welt, sv. 1, Würzburg 1988, 197.
• Trh je však založen na potenciálu, který nemůže sám ze sebe vytvářet. Často citovaný výrok Wolfganga Böckenförde, že stát ani nemá moc nad svými morálními předpoklady, ani je nemůže vytvářet, platí stejně i pro tržní hospodářství. To bylo jasné např. známému představiteli ordoliberální freiburské školy Wilhelmu Röpke. Byl přesvědčen, že první pojistná linie trhu leží v minimu morálních předpokladů („mravních rezervách“): „Ukázněnost a smysl pro spravedlnost, čestnost, fair play, rytířskost, umírněnost, smysl pro společenství, úcta k lidské důstojnosti druhých, pevné mravní normy - to vše jsou věci, které si lidé musejí přinést s sebou, když jdou na trh a chtějí se měřit v soutěži.“⁷ Tomu odporují extrémní postoje lidí k penězům, jako např. chtivost, kterou můžeme jako pars pro toto označit za „zbožnění“, jež podrývá „mravní rezervy“ trhu.
  ⁷ W. Röpke, Jenseits von Angebot und Anfrage, Erlenbach - Zürich/Stuttgart 1961, 185nn.
• Chorobná chtivost peněz je známa již od jejich vynálezu ve Fénicii. Mnohé empirické studie se zdají dokazovat, že chtivost hraje stále význačnou roli jako pohnutka ekonomické činnosti. Charakteristické pro chtivost není, že jednotlivec chce něco mít, nýbrž že to musí mít. Chtivý člověk si nemůže vytvořit odstup k tomu, co nemá a co chce mít.⁸ Vzhledem k penězům nezná chtivost meze. Abstraktnost peněz podporuje nemírné shromažďování peněz, jež ničí lidské vztahy. Přirozené lidské potřeby (např. jídlo, pití) jsou omezeny. Peníze takové přirozené omezení neznají.⁹ Někteří teoretikové kapitalismu odvozují jeho až antropologicky založenou trvalost právě z nenasytnosti lidí při získávání peněz. Jediným zájmem bohatství je jeho rozmnožování. Ziskuchtivost vyjadřující se v penězích je ve srovnání s jinými lidskými vášněmi, jež se svou realizací vyčerpají, bezmezná.
  ⁸Srov. G. Kirsch, Fürchtet euch nicht und seid nicht gierig, Frankfurter Allgemeine Zeitung 1998, 299.
  ⁹Srov. H. Keiser, cit. d. 125.
• Nenasytnost pachtění po penězích vypadá jako pokus už teď, na tomto světě se zvěčnit. Peníze na bankovních kontech budí zdání, že jsou věčné. Všudypřítomnost peněz jako prostředku směny taková nadčasová očekávání člověka jen zesiluje. Cirkulující peníze dostávají kvazi božské vlastnosti a idolatrie peněz se stává náhražkou náboženství. V důsledku toho - říká kardinál Lustiger člověk, propadlý lichvářskému kultu mamonu (...) je bezpochyby pokoušen popírat Boha“.¹⁰ Že se taková „modloslužba“ chamtivců nevyskytuje pouze v Goethově Faustovi nebo Molierovu Lakomci, nýbrž postihuje i moderního člověka, vědí dobře odborníci v marketingu a reklamě. Aby získali dnešní zákazníky, používají v reklamě právě takové kvazi náboženské zážitky, resp. hodnoty, jako: jistota, věrnost, věčnost, láska, důvěra, náklonnost, touha.¹¹
  ¹⁰J.-M. Lustiger, Das Haus Europa und die Gestalt des Vaters, L´Osservatore Romano něm., 1999, č. 14-15.
  ¹¹Srov. H. Kaiser, cit. d. 126.
• Na základě svých vlastností se peníze uplatňují jako božstvu podobná síla v demokracii. Jsou indiferentní vůči osobám a objektům výměnného a platebního aktu. Indiferenci peněz odpovídá demokratický princip rovnosti. Sugeruje totiž, že všem je dosažitelné vše. Absolutní rovnocennost moderní demokracie, hraničící s nihilismem, slibuje - podobně jako monetární prostředek směny - že každá libovolná skutečnost, včetně hodnot, přání a afektů, je zaměnitelná za všechny další Právě v indiferenci peněz je jejich moc.¹²
  ¹²Srov. statě od J. Hörische, Ch. Jürgense (Frankfurter Hefte 4/1997) a M. Rumpfa (Zeno 18/1996).
• Lidé, kteří žili do nedávna pod komunistickou vládou a neměli žádné „správné“ peníze, jsou teď vystaveni posedlosti po „opravdových“ penězích. Rychlý přechod od centralizovaného hospodářství s prázdnými regály k přemíře zboží na trhu je nyní spojen s psychologického hlediska se zvláštními komplikacemi. Na Západě rostla nabídka spotřebního zboží pomalu, téměř nepozorovaně; v postkomunistických zemích se tak stalo ze dne na den. V důsledku toho jsou frustrováni lidé, kteří se z finančních důvodů nemohou na nové nabídce zboží podílet, a se závistí hledí na bohaté. Bez peněz stojí vůči atraktivním nabídkám stále bezmocněji. Jedinci jako potenciální spotřebitelé přitom podléhají reklamním sloganům o naplnění smyslu života neomezeným požitkem. Na místo solidarity nastupuje v soutěži vzájemná nedůvěra. Z toho vyplývající duchovní atmosféru popřevratové společnosti potvrzuje trpký výrok kardinála Lustigera: „Zabalit svobodu chudých do peněz je nejhorší perverze síly ducha“.¹³ Po období socialistické askeze je sice pochopitelná obrovská potřeba Východoevropanů doplnit i životně důležité konzumní zboží a služby, ale také se všude s udivující rychlostí rozšířila „kapitalistická“ hektika podle hesla „Čas jsou peníze“.
  ¹³J.-M. Lustiger, cit. d.
• Existuje však ještě další okolnost, která hraje roli při hledání odpovědi na otázku „zbožnění“ peněz: čas. Z pohledu individuální etiky vystupuje tato forma „zbožnění“ peněz formou hektiky a „šetření časem“ na úkor zdraví a rodiny. I hodnota neděle jakožto důležitého kulturního statku je stále víc ohrožována tím, že se jí nadřazují ekonomické zájmy.¹⁴ Dokonce i moji krajané, údajně zbožní Poláci, se nijak nebrání nedělnímu „neklidu“. Nedělní nákupy se staly novou módou. Každý pokus regulovat zákonem zavírací dobu obchodů, se odmítá argumentem, že zákony se nesmějí dotknout nově získané svobody konzumu. Rozhodnutí o svém volném čase má činit jednotlivec.
  ¹⁴Srov. Für eine Zukunft in Solidarität und Gerechtigkeit. Slovo Rady Evangelické církve v Německu a Německé biskupské konference k hospodářské a sociální situaci v Německu, Hannover/Bonn 1997, 223.
• K tomu dále přistupuje, že hospodaření s časem je jedním z nejdůležitějších znaků kapitalistického hospodářského systému. Aby bylo vůbec možno integrovat komplexní tkáň hospodářství, musí se prosadit synchronnost a časová disciplina. Čas se stal ekonomickou hodnotou, má cenu a lze jej zaplatit. Nejen bankéři a burzovní makléři, ale i spekulanti na finančním trhu vědí, že volba správného času může přinést enormní zisky deviz a úroků a že do souvislosti času a peněz patří i „riziko“ a „čekání“. Také snahy o zkrácení výrobní doby ukazují, že časový faktor hraje v peněžním hospodářství základní roli. V určitých modelech pracovní doby představuje ekonomizace času specifické formy násilí: regulace času, nedostatek času, časový tlak ohrožují identitu člověka. Otázka, do jaké míry jsou člověku vnucovány časové struktury, je otázkou ekonomické moci. „Člověk z ulice“ a rodina jsou této moci vydáni a dávno už svou časovou suverenitu ztratili. Proto sociální etika nesmí před touto problematikou zavírat oči. Měla by analyzovat strukturní časové tlaky, pořádat průběh času a pomáhat překonávat sociální poruchy. Díky sociálněetickým podnětům se v diskusi odborů a zaměstnavatelů o dodržení vlády nad časem navrhují v podnicích různé projekty s částečně samostatným utvářením pracovní doby a přidělování pracovních míst.¹⁵
  ¹⁵Srov. H. Kaiser, cit. d. 123n.
• Nelze se omezovat na vnímání současného hektického, hrabivého a chamtivého jednání lidí jako na individuální, nebo dokonce patologické vlastnosti, nýbrž je třeba se ptát, jaké společenské příčiny má současný narušený vztah jednotlivců k penězům. Není snad předem naprogramován určitými organizačními formami peněžního hospodářství proto, že souvisí s „duchem kapitalismu“, resp. s jeho strukturami? Nelze najít příčiny v deficitech praxe liberálního řádu, nebo v samém liberálním návrhu řádu? Kladné odpovědi jsou známy. Není však nijak dokázáno, že by bylo podmíněno systémem „zbožnění“ peněz.
• Vzhledem k nebezpečí demoralizace penězi a k očekávání ctnosti tržního hospodářství nelze ponechat bez povšimnutí osvobozující momenty peněžního hospodářství. Do jisté míry platí starý názor, že „peníze jsou mincovaná svoboda“. Bezprostřední snaha současného hospodářství není mít určité věci, nýbrž získat a mít peníze. Ten, kdo má peníze, může získat věci, které podporují jeho blahobyt. Kdo má peníze, může se vymanit z určitých vnějších tlaků. Ve srovnání s tím, kdo peníze nemá, je méně posedlý věcmi, kterému chybí. S rozvojem peněžního hospodářství roste možnost osvobodit se od některých vnějších a vnitřních tlaků.¹⁶ O „mincované svobodě“ svědčí i příjemci sociální podpory. Dávají přednost podpoře finanční, zatímco pomoc potravinami nebo ošacením pociťují jako omezení svobody a ponížení. Ne náhodou se totalitní systémy snažily odstranit peníze a nahradit peněžní hospodářství přidělováním zboží. Extrémním příkladem odstranění peněz byla Kambodža pod vládou Rudých Khmérů. Ale i mírnější formy centralizovaného hospodářství zfalšovaly peníze na jakousi poukázku na zboží, nebo potravinový lístek. Takový „výměnný prostředek“ bylo možno směnit nanejvýš za malý počet těžko dosažitelných nebo přidělovaných věcí jak v omezeném množství, tak v bídné kvalitě.
  ¹⁶Srov. G. Kirsch, cit. d.
• Liberální projekt uspořádání peněžního hospodářství naproti tomu slibuje svobodný život. Předpokládá, že jednotlivec ne z donucení, ale s vnitřní suverenitou se rozhoduje, co si chce dopřát. I tomuto pojetí se však vytýká, že činí lidi nesvobodnými a nakonec nešťastnými. Někteří kritici společnosti tvrdí, že řád založený na liberalismu přináší paradoxně strach a hlad po penězích, tedy nesvobodu, ztrátu suverenity a donucování. Tato hospodářská a sociální teorie i praxe není prosta rozporů. Vzniká otázka, proč jsou lidé v současném tržním hospodářství nezřídka ovládáni chtivou touhou po penězích a proč stěží nalézají odstup vůči svým přáním.
• Především je třeba se ptát, do jaké míry tržní hospodářství ještě skutečně slouží našim reálným potřebám a přáním. Nejdůležitější potřeby jsou přece již uspokojeny. Proto výrobci a nabízející vědí, že jejich úspěch na trhu nezávisí natolik na výrobě určitých produktů a služeb, nýbrž na jejich úspěšném prodeji.Současný kapitalismus si už nemůže dovolit pouze uspokojovat přání spotřebitelů. V blahobytné společnosti je třeba probouzet potřeby, aby byla nabídka výrobců atraktivní. Poněvadž odbyt závisí především na manipulovaných zvyklostech a mediálně utvářeném chování spotřebitelů, musí výrobci nuceně uspokojovat způsoby chování a postoje. Pokoušejí se rovněž nabízet „spirituální nadhodnotu“, tedy zboží zabalené do aury svobody a dobrodružství a jehož vnější forma se dokonce chápe jako prostředek překonání všednosti. Zákazníci jsou povzbuzováni k nákupu stále nového zboží s krátkou životností a ke koupi služeb pro duchovní a duševní potřeby. Spolu se zbožím se kupuje jeho kvazi mystický aspekt. Stěží lze ještě mluvit o suverenitě konzumenta. Člověk manipulovaný reklamou ani neví, že si sotva kupuje to, co opravdu potřebuje: jeho nákupní košík obsahuje spoustu jiných věcí. Byl přesvědčen o tom, že koupené zboží, zvyšuje jeho osobní hodnotu a společenskou prestiž. Bez takového prestižního konzumu by se cítil nešťasten a marginalizován. Předstíraná autonomie spotřebitelů je výrobci obratně využívána.¹⁷
  ¹⁷Srov. B.R. Barber, Kapital versteht nichts von den Genüssen des Lebens, Franfurter Allgemeine Zeitung 1998, 6.
• Do té míry, jak se společnost stává hospodářskou společností, je vlastnictví peněz nutnou podmínkou účasti na společenském životě vůbec. Společenský život je přístupný jen lidem, kteří mohou na trhu vystupovat jako ti, kdo peníze nabízejí, anebo je hledají. Peníze se staly jakousi vstupenkou pro sociální integraci a jejich vlastnění absolutní nezbytností. Na tomto pozadí se vysvětluje silná fixace na peníze u těch, kdo je nemají. V této existenciální nouzi se musejí obávat narušení, nebo dokonce ztráty vlastní identity.¹⁸
  ¹⁸Srov. G. Kirsch, cit. d.
• Avšak i neoliberálním koncepcím je cizí všeobsáhlá merkantilizace společnosti a ekonomizace sociální oblasti. Naše západní kultura je spoluurčována principem sociálního státu. Oprávněně se poukazuje na to, že nelze přizpůsobit všechny životní oblasti logice trhu, resp. donucování kalkulace zisku a nákladů. Stejně jako dřív jsou flexibilní trhy nejúčinnější prostředky k podpoře produktivity a blahobytu. Naproti tomu zcela neregulované trhy nejsou schopné vyprodukovat ony protilátky, které chrání před nakažlivou chtivostí. Nejsou schopny vyprodukovat a rozdělovat všechno: spotřební zboží i duchovní hodnoty, kapitál i sociální spravedlnost, dnešní zisky i udržení životního prostředí, nabídky zábavy i obecné blaho.¹⁹ I pro křesťanskou sociální etiku a teologii jsou tyto snahy nesporné. Systematický teolog Thomas Ruster, profesor na univerzitě v Dortmundu, vidí svou úlohu ze světonázorové perspektivy ve „varování charitativních svazů před zničující silou bůžka trhu“. Namísto uvažování s Dirkem Meyerem o tom, do jaké míry by mohl být rámec hospodářské soutěže užitečnější pro alokaci profesionálních služeb a pečovatelství, měla by křesťanská sociální etika zdůraznit nepeněžní gratifikaci čestných služeb. Obšírněji o tom píše kolega Habisch z Katolické univerzity Eichstätt.²⁰
  ¹⁹Srov. B.R. Barber, cit. d.
  ²⁰A. Habisch, Caritas im Spannungsfeld, Die neue Ordnung 1999/1, 74. Rezension: H. Pompey (vyd.), Caritas im Spannungsfeld von Wirtschaftlichkeit und Menschlichkeit, Würzburg 1997.
• Jenže nepřiměřené „zbožnění“ peněz nelze svádět pouze na rozpoutání trhu. Jeho strukturní kořeny je možno objevit i v nerovnosti šancí. Jednotlivec neprožívá svou touhu po penězích sám. Porovnává svou šanci přijít k penězům se šancemi druhých. Zjištění, že ve srovnání s druhými má jeho účast na hospodářském životě menší šance, jej zneklidňuje.Jeho touha po penězích může skončit posedlostí chamtivosti. Kde vzniká dojem, že je už předem určeno, kdo vyhraje a kdo ztratí, roste pravděpodobnost „zbožnění“ peněz. Podkopání „mravních rezerv“ je působeno organizovanou mocí korporací, nečestnými technikami soutěže a reklamy, neprůhledným přístupem k informacím relevantním pro trh, zákonem zajištěnými privilegii a mnohým dalším. Již ordoliberální klasikové sociálního tržního hospodářství věděli, že konkurenčně neuspořádaný trh škodí hospodářskému étosu. Věděli též, že politika založená na spravedlnosti účasti sice nezajistí rovnoměrnější rozdělení zisků, ale alespoň šancí na zisk.²¹
  ²¹Srov. G. Kirsch, cit. d.
• Tento výklad by měl ukázat, že cíle sociálního tržního hospodářství - odbourání strukturních příčin nedostatků aktivní i pasivní účasti na hospodářských procesech, možnost stejných šancí pro všechny členy společnosti a vytvoření spravedlivějšího rozdělení majetku - ještě zdaleka nebylo dosaženo.²² Staré rozdělení majetku z válečné a předválečné doby zůstalo do značné míry beze změny.²³ Stále rostoucí vlastnictví peněz a výrobních prostředků je rozdělováno stále nerovnoměrněji. Obě velké církve v Německu si ve svém „Společném slově“ stěžují na rostoucí koncentraci majetku v rukou bohatých vrstev (216). K širšímu rozptýlení produktivního kapitálu a především k zesílení účasti zaměstnanců na produktivním majetku žádají další vývoj rámcových podmínek majetkové politiky (218). Z pohledu sociální etiky připomínají solidární povinnosti majetných a sociální hypotéku majetku (220). Ačkoli se některé konkrétní návrhy církví k uskutečnění těchto sociálních závazků jeví kontroverzní a byly proto i silně kritizovány (např. požadavek pravidelného zpravodajství o rozdělení příjmů a majetků (219), na účast majetků při financování celostátních úkolů, mj. sjednocení Německa (220) aj.), nicméně angažovanost „za budoucnost v solidaritě a spravedlnosti“ je hodná pozornosti.
  ²²To konstatuje např. Společné slovo německých biskupů Pro budoucnost v solidaritě a spravedlnosti (cit. d.). Srov. č. 111, 112, 117, 118.
  ²³ Srov. K.G. Zinn, Soziale Marktwirtschaft. Idee, Entwicklung und Politik der bundesdeutschen Wirtschaftsordnung, Mannheim 1992, 112.
• Naznačeným problémem nerovného přístupu k majetku nechceme nijak zpochybňovat „služebnou roli“ peněz v tržním hospodářství. Zbrklé „ztotožňování peněz a bohatství“, které ekonomové právem kritizují, je jistě nemístné.²⁴ Přesto se zdá, že problematikou bohatství jsme se od našeho tématu „zbožnění peněz“ neodchýlili. K tomu, aby se člověk stal chtivým peněz stačí, že má ztížen přístup k bohatství.
  ²⁴Srov. O. Issing. Geld, cit. d.
• Marginalizace na základě uzavřeného přístupu k bohatství znamená určité zbavení moci. Populární rčení „Peníze světem vládnou“ v sobě skrývá eticky relevantní zkušenost o penězích. Naznačená tendence k hromadění produktivního kapitálu a jiných hodnot a jiného majetku nepůsobí pouze nerovný přístup k bohatství. Jak ukazuje obrovský obrat mnohonárodních společností a bank, je bohatství spojeno též s velkou koncentrací hospodářské moci. I když bohatství a moc nejsou identické, je dnes ekonomická moc zvláště „monetarizovaná“. „Pro podniky spočívá moc ve schopnosti určovat ceny, akumulovat kapitál a investice, řídit technologické inovace a tak vést společnost určitým směrem.“²⁵ Různé monopoly a oligopoly, které ovládají trh a diktují ceny, stanoví bariéry, které brání volnému přístupu k trhu. Z tržního hospodářství se krok za krokem stává hospodářství moci - varoval nedávno komisař Evropské unie pro soutěž, K. van Miert.²⁶ Na základě rostoucího počtu velkých fúzí byla již v některých hospodářských oblastech dosažena hranice, kterou lze s hlediska politiky soutěže ještě tolerovat, ale někde již byla překročena. Soutěži odporující koncentrace moci na trhu je provázena přivlastňovací mocí, danou vlastnickými tituly a mocí rozhodovací, danou vlastnictvím výrobních prostředků. Aby bylo možno působit proti těmto projevům moci, jsou nutná politická opatření státu: soutěžní politika, politika rozdělování majetku a určitá ustanovení o spolurozhodování.²⁷
  ²⁵B. Irrgang, Macht, v: G. Enderle, M. Honnecker, W. Kerber, H. Steinmann (vyd.), Lexikon der Wirschaftsethik, cit. d. 269.
  ²⁶Srov. Frankfurter allgemeine Zeitung 1999, 208.
  ²⁷Srov. H. Kaiser, cit. d. 118.
• Tím se dostáváme k námitce, vyslovované v mnoha zemích, že u mocenského problému peněz se jedná o nebezpečné propojování ekonomiky a politiky, o neprůhledná spojení, která vznikají na hranicích obou oblastí a spočívají většinou na nedostatečnost průhlednosti demokracie. Zdá se, že lidová moudrost „Peníze světu vládnou“ se potvrzuje především tam, kde je velký rozsah ekonomické aktivity státu. Je- li ekonomika řízena nejrůznějšími formami subvencí, kontingentů, slev, přirážek, licenčních smluv atd., dostávají se obě strany do skutečného pokušení užívat nečestného instrumentaria, včetně úplatků a podvodů. Dalo by se tedy čekat, že především blahobytné státy, v nichž převládá keynesiánský model intervencionismu, budou náchylné ke korupci. Takové rychlé zobecnění je však nesprávné. Podle informací uvedených v Transparency International nejsou tyto země - např. Švédsko - korupcí příliš zasaženy.
• Na pozadí propojení strukturní nerovnosti šancí a individuální nemírnosti lze vysvětlit často kritizovaný rozpad étosu solidarity v postkomunistických společnostech, neboť rozložení šancí na zisk a rizik ztrát se v reformujících se zemích prožívá jako mimořádně nerovné. Relativně velký počet „privilegovaných“ se zabarikádoval za zdmi odporujícími trhu, zatímco ostatní jsou konfrontováni s nízkými šancemi a vysokými riziky. Příkladem je tzv. privatizace nomenklaturou. Většina dřívější vedoucí vrstvy v politice a hospodářství dokázala získat výhody ze zrušení socialistického hospodářství a obohatit se. Byly k tomu dány příznivé rámcové podmínky. děravé staré zákonodárství a překotná příprava a neustálá novelizace nedokonalých hospodářských zákonů. Navíc je živnou půdou stínového hospodářství právní nejistota, podle mnoha odhadů představuje v Polsku 25 - 30 % hrubého domácího produktu, což jistě neslouží rovnoměrnějšímu rozdělení šancí na zisk a tím i hospodářské morálce. Dokonce ani v nových Spolkových zemích neposloužila privatizace cíli stejných šancí. Podle odhadů ve „Společném slově“ (217) nepřispělo ke spravedlivější tvorbě majetku zanedbání široké účasti zaměstnanců na produktivním jmění.
• Mezi faktory, bránící rovnosti šancí, patří i inflace. Nezávisle na své intenzitě působí vždy rozdíly v rozdělování. Redistribuční efekty spočívají v působení neočekávané, resp. nepředpokládané inflace na reálné rozdělování příjmů a majetku. Jednostranně zatěžují slabší vrstvy obyvatelstva. V zostřeném boji o rozdělování podmíněném inflací nemohou prosadit úplnou anticipaci inflace, např. indexací všech nominálních kontraktů. Jednotlivý zaměstnanec a podnikatel, střadatel a poskytovatel kreditů, vlastník obligací a plátce daní jsou mnoha způsoby postiženi ve svých příjmech a vydáních. Snižování růstu a blahobytu, podmíněné špatnou alokací zdrojů, je třeba vidět též jako sociální náklady inflace.²⁸ Přechodné pozitivní účinky na zaměstnanost by neměly klamat o osudných následcích stálého růstu cen a ztráty hodnoty peněz. Inflace má těžko zjistitelné příčiny a mnohé zhoubné následky pro hospodářský život. Je proto srovnávána s rakovinou.
  ²⁸Srov. E. Dichtl, Ol. Issing (vyd.), Vahlens Grosses Wirtschaftslexikon, sv. 1, München 1987, 856.
• Tyto úvahy o inflaci ozřejmují to, co věděli mnozí teoretici již dlouhou dobu. V jednom článku Mikuláše Koperníka čteme, jaké neštěstí znamenají „špatné peníze“. Učenec, známý jako astronom, který se však zabýval též ekonomií, napsal r. 1526: „Mezi nesčetnými pohromami, které přivádějí ke zkáze celé společnosti (...) lze najít čtyři nejdůležitější: vnitřní neklid, vysokou úmrtnost, špatnou sklizeň a špatné peníze. (...) Čtvrté neštěstí, špatné peníze, však vnímají jen málokteří, jen ti, kdo přemýšlejí vážněji. (...) Špatné peníze spíše živí lenost, než aby bránily před chudobou.“ (Traktát o minci Monetae cudentae ratio, 1526). Proti všem vládním manipulacím s měnou se rozhodně vyslovoval též v Neapoli působící národohospodář Ferdinando Galiani v díle Della Moneta )1751)²⁹
  ²⁹Toto dílo je přístupné i německy ve zpracování rakouského ekonoma Wernera Tabarelliho. Srov. W. Tabarelli, Ferdinando Galiani „Über das Geld“, Düsseldorf 1999.
• Poněvadž redistribuční efekty „zhoršování měny“ představují pro vládce vždy velké pokušení, používali v dějinách tento nástroj vždy znovu. Zůstalo tomu tak až dosud. V praxi se to děje tím častěji, když se stabilita hodnoty peněz jeví jako abstraktní hodnota ve srovnání s vysokými mzdami, rentami, subvencemi atd. Skutečně dnes považují nestabilitu hodnoty peněz za neštěstí jen „málokteří“. Většina dokonce vytváří nátlak na vlády, aby provedly určité „sociální“ zásahy, jejichž důsledkem je nakonec inflace. A demokratická pravidla hry vedou vlády k tomu, aby těmto tlakům ustupovaly.
• Takové tendence jsou zvláště nápadné v postkomunistických zemích. Ač některé země dosáhly v boji proti inflaci v poslední době značných úspěchů (v Polsku klesla míra inflace ze 70 % v r.1991 na 9.8 % v r. 1998), jsou ještě velmi vzdáleny od stability cen na Západě. K mnoha faktorům podporujícím inflaci patří slabá demokracie, ohrožovaná populistickými „sociálními“ hesly, nedostatek ekonomických znalostí u obyvatelstva a způsoby chování, navyklé v minulosti. V socialistické „ekonomice nedostatku“ patřilo k ekonomickým ctnostem získávání kreditů a co nejrychlejší vydávání „horkých peněz“. Ty charakterizovaly podnikavé a šikovné lidi. Tyto staré zvyky je obtížnější měnit než ekonomické struktury a peněžní politiku. Výzkumy veřejného mínění ukazují, že tyto postoje živí silně expandující domácí kredity, a že ceny jsou zvyšovány trvající domácí poptávkou.
• Je vlastně podivné, že sociální nauka církve se až do nedávné minulosti zabývala otázkami stability hodnoty peněz jen sporadicky. Teprve Druhé vatikánum představilo stabilitu měny jako otázku společného dobra vlastního národa i druhých národů, zvláště jako otázku spravedlnosti (Gaudium et spes 70). Když se však říká, že je třeba dbát na to, aby ze „změny hodnoty peněz“ neutrpěli hospodářsky slabí nespravedlivou škodu, nevyplývá z toho jasně, zda je třeba zabránit z důvodů spravedlnosti každému zhoršení peněz, včetně plíživé inflace.³⁰
  ³⁰ Srov. A. Rauscher, cit. d., 211.
• Chybějící pozornost církevních prohlášení vůči stabilitě hodnoty peněz by neměla být pro katolické sociální etiky důvodem, aby se této problematice nevěnovali. Oni, nejen neoliberální politici, musejí včas upozornit na vývoj v hospodářství, politice a ve společnosti, který stabilitu ohrožuje. Zajištění stability hodnoty peněz a finančního trhu patří k hlavním hospodářským úlohám státu i podle encykliky Centesimus annus (48). Sociálně etické principy ji vyžadují stejně jako sociální spravedlnost obecně. Je jedním z nosných pilířů peněžní politiky. Sociální etici by měli vědět s H. Tietmeyerem: „Stabilita hodnoty peněz je sice nezbytná, ne však dostatečná pro novou hospodářskou dynamiku a větší zaměstnanost. Zde se žádá více, zvláště hospodářsky, finančně a sociálně politické rámcové uspořádání, které je dlouhodobě kalkulovatelné. Nesmí se tak dít na úkor správně chápané sociální spravedlnosti a solidarity se sociálně slabými“.³¹
  ³¹Cit. podle Frankfurter Allgemeine Zeitung 1999, 201.
• Tím důležitější, i když těžko proveditelný, se jeví požadavek politického rámce v kontextu světového hospodářství, ovládaného finančními trhy. Na konci 20. století je znakem hospodářství globalizace. Světová soutěž nutí národní ekonomiky, aby přizpůsobily své struktury strukturám světového trhu. Kapitál se stal velmi mobilním. K jeho nejlepšímu nasazení hledají vlastníci a manažéři lokality s nejnižšími daněmi a mzdovými i vedlejšími náklady. To se týká především finančních trhů, které se dnes jeví pro investice nejvíce atraktivní. Na peněžních a devizových trzích lze vydělat daleko víc a rychleji než přímými investicemi v oblasti výroby a služeb. Proces oddělování monetární roviny od reálné ekonomie, tj. od skutečné výměny zboží a služeb, dominance tzv. kasinového kapitalismu s ďábelským kruhem zadlužení deformuje ekonomiku „kolos na hliněných nohách“.³²
  ³²Pod tímto titulkem popisuje Bruno Kern situaci dnešního světového hospodářství. Srov. Concilium 1997, 2, 145-152.
• Makroekonomické problémy spojené se „zbožněním“ peněz nelze řešit ani osobní mravní dokonalostí a religiozitou, ani autonomním tržním hospodářstvím. Problémy globalizace hospodářství a mezinárodního zadlužení stále ještě čekají na moudrá politická řešení. Osudné důsledky globalizace (drastický vzrůst nezaměstnanosti, krize sociálního státu) se projevují právě proto, že se ekonomický proces oddělil od regulujícího vlivu sociálně státního rámcového uspořádání a dosud se nepodařilo zařadit ekonomiku do kontinentálního nebo světového politického pořádku, protože ten dosud prostě neexistuje. Evropané skládají svou naději do struktur Evropské unie, především do měnové unie, která přináší členským státům společnou měnovou,finanční a daňovou politiku. Zdá se, že struktury Evropské unie a světové obchodní organizace, ač potřebují reformy, přece jen přinášejí určitou šanci znovu získat ztracený prostor jednání pro ekonomiku a učinit nadnárodním rámcový řád.³³
  ³³Srov. J. Homeyer, Die neue Ordnung 1997, 2, 92n.
  Nelze však přeceňovat sociálně etický význam politických institucí k zavedení globálních hospodářských pravidel.
• Stejně jako „zbožnění“ jsou peníze vystaveny pomluvám a démonizaci. I tento druhý extrémní postoj, který je tu jen naznačen, má svou strukturní stránku, jako např. zákaz úroků a odstranění peněz v „antikapitalistických“ totalitních systémech. Oba postoje brání humánnímu vývoji hospodářského života.

Závěrem

Chtěla bych uzavřít své úvahy k naší problematice slovy Johna M. Keynese. V řeči, pronesené r. 1930 o „Hospodářských možnostech našich vnuků“ zaměřil pohled do budoucnosti a popsal svět, v němž bude vyřešen ekonomický problém nedostatku, když budou lidé chtít naslouchat „hlasu morálky“. Můžeme se odvážit přisoudit peněžnímu motivu jeho pravou hodnotu. V keynesiánské budoucnosti se dostáváme na konec říše nutnosti a ekonomické chování může být výrazem světa, v němž vládne solidarita a svoboda. V této budoucí nové společnosti budeme svobodní, „abychom (...) se vrátili k nejpevnějším a nejsprávnějším základům tradičního náboženství a ke ctnosti: že lakomství je neřest, lichva zločin a láska k penězům odporná; že ti, kdo jdou skutečně cestou ctnosti a zdravého rozumu, myslí přinejmenším na zítřek.“ V nové společnosti budeme „konečně stavět cíle nad prostředky a dávat přednost dobru před užitkem“. Závěr řeči zní přímo eschatologicky: „Tato nová společnost už skutečně začala“³⁴. Keynesiánská vize souhlasí s prostou lidovou moudrostí: že peníze jsou dobrý sluha, ale zlý pán.