Odpuštění - prubířský kámen

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2000/2 (Punctum saliens)

Pravost zlata se zkouší otěrem na plošce kamene buližníku. Jak se dá zjistit pravost a počet „karátů“ kvality člověka?

Běžný způsob představuje odpověď na otázku vycházející ze sebestřednosti: Jak je užitečný nebo příjemný pro mne. Egoismus však není zárukou ani vlastního dobra, tím méně společného dobrého soužití, jehož základem je spravedlnost, která vyžaduje ode mne tolik, co od druhých. Jenže proti tlaku stále nepřekonaného zákona džungle je nutný mravní protitlak: láska. Právě ona dodává lidskému životu sílu ve správném směru. Nejen v denních zádrhelích mezi jedinci, ale také v politických zápasech o spravedlnost.

Pro nás křesťany je podstatnou součástí naší identity láska. Díky jí také nezůstala Evropa při starořímské zásadě Vae victis - Běda poraženým, ale dozrála k zásadě solidarity rovných na pozadí bratrství v Kristu.

Že jsme my katolíci v dějinách i krutě selhali, za to se omluvil letos 21. března papež a přitom vyslovil odpuštění za křivdy způsobené druhými.

Zlo v nejrůznějších podobách trhá vazby soužití a vyvolává odvetu, jež většinou kvantum nespravedlností ještě násobí. Je třeba co nejdříve zadržet sesuv na plochu, po níž se sklouzává stále hlouběji. Nepřátelství je sociální zranění a potřebuje radikální léčení: obnovení normálního, to jest kladného vztahu. Při dobré vůli bývá uzdravený vztah kvalitnější než původní, neboť prošel hlubším vzájemným poznáním a sebepoznáním. Ale východiskem dohod o zrušení nepřátelství je odpuštění.

Zdálo by se, že ideální osobní předpoklad odpuštění je hroší kůže. Pokud však vychází z netečnosti vůči dobru a zlu, spravedlnosti a hodnotám, nic dobrého nezplodí. Skutečně odpustit a uzdravit rány je věc zdravé lásky k bližním. Ta roste přirozeným vývojem ze zdravé lásky k sobě („Miluj svého bližního jako sebe“). V napojení na Absolutní lásku roste její síla až k hrdinství, ale ve spojení s rozvážlivostí chrání před slabošským ustupováním.

* Jak citlivý a složitý může být problém odpouštění, vysvitlo nedávno z diskuse skupiny katolíků o problémech řešení zločinů komunistického režimu. Tady nepřichází v úvahu ani typ Rána za ránu, ani Tlustá čára zapomnění. Činy odcházejí do minulosti vždycky s nějakým hodnocením a jako takové ovlivňují budoucnost. Hlavní úkol vyrovnání s minulostí je zamezit opakování zla. Nevyléčené rány hnisají. Jen celá pravda může sloužit jako diagnóza pro léčení, jemuž se musí podrobit obě strany.

Pachatel a oběť nestojí na jedné rovině. Zlý čin způsobil zranění, náprava není možná bez pachatele. Nejprve v něm samém: odvolání (Kéž by se to nestalo), uvolnění od sklonu, který k tomu vedl (Byl jsem ničema, hlupák) a nastavení směru do budoucna (Už nikdy). Takovým přerodem vystoupí provinilec opět na zdravou rovinu mezilidských vztahů a získá právo na odpuštění. Odepřít upřímně míněné odpuštění je mravně negativní čin a sklouznutí poškozeného do zavilosti, pod etickou úroveň. Odpuštění samo není věc obchodní smlouvy nebo finančního vyrovnání. Jen je-li od srdce, může uzdravit vztah a často nastolit ještě zralejší. Tím se také kultivuje prostředí, které proces smíření pozoruje.

Jiná záležitost je požadavek spravedlnosti: napravit podle možnosti všechny škody.

V rozměrech holocaustů a gulagů vyvstává povinnost omluvy a nápravy mnohem naléhavěji. Jde o to, aby lidstvo na vrcholu civilizace nedalo příliš schopným jedincům a skupinám volnou vstupenku do světa svobody šelem. Proto je vůči režimům a ideologiím na místě nejpřísnější spravedlnost. Také intelektuálové, kteří zpracovali veřejné mínění ke lhostejnosti vůči diskriminacím a vraždám, musejí přiznat svůj omyl, častěji zbabělost. Nebylo by od místa také od těch, kdo zbohatli kolaborací, žádat citelnou náhradu? Tím více to platí o držitelích moci, pachatelích ve velkém.

Ale kdo se omluví a nahradí za Hitlera, Marxe, Stalina, Gottwalda? Zatím není známo, že by se z žijících u nás někdo poctivě distancoval jménem tehdy vládnoucí vstvy od masového útlaku materiálního i duchovního, od upírání základních práv, od zločinných výslechů a soudních vražd. Nezbývá než bez nenávisti, která nic neuzdravuje, mapovat celý terén zlé minulosti, i se jmény pachatelů, a dát jim tak možnost odčinění přiznáním, popř. poctivým přijetím aspoň symbolických trestů. Tím si zaslouží přijetí jako biblický marnotratný syn.

Ozve se protest: „To není spravedlnost, ale pomsta!“ Pomstychtivost je opravdu mravně špatná, poněvadž jí jde o ukojení vášně. Jiný namítne slovo Hospodina „Má je pomsta a odplata“ a Pavlovu radu „Přemáhej zlo dobrem“. To jsou podstatné motivy pro čištění mezilidské atmosféry, ale na masové zlo nestačí. Obnovovat spravedlnost je nepominutelný úkol lásky. Snaha vyčistit dějiny totalit od šera zapomenutí konkrétních činů konkrétních lidí - nebo to snad dělala „doba“? - je záslužná činnost a je dobře, že se jí účastní i křesťané.

Ježíšovo „Otče, odpusť“ je zkratka celistvého řešení: nezakrývá vinu a nabízí uzdravení.