Je podstatou svobody libovolnost?

Autor: Radim Palouš - Číslo: 2000/2 (Články)

Latinsky se svoboda řekne libertas. Odtud se odvozuje i slovo liberalismus, výraz v moderní společnosti tak často používaný a zneužívaný. Rozumí se jím a) politický směr, zdůrazňující především zákonné (ústavní) zajištění občanské svobody, b) ekonomický směr, zdůrazňující volný (svobodný) trh, c) v obecné mluvě shovívavost a smířlivost - případně až amorální svobodomyslnost, hraničící s cynismem (libertinství).

V tomto století jsme v naší vlasti prožili několik desítiletí totalitních režimů, a tak se nám na první pohled zdá, že samotná skutečnost dobrovolného, spontánního setkávání lidí na veřejném prostranství přesvědčivě ilustruje záležitost, zvanou osobní a společenská svoboda. Zdá se, že velmi důležitým výrazem tohoto konstatování je uvolněná spontaneita, totiž že mohu jednat tak, jak se mi zachce.

A tu se hned vynořuje otázka: je jednání tak, jak se mi zachce, jednáním skutečně svobodným? Co určuje to či ono „mé“ okamžité chtění? Je to náhodný sklon? Jestliže rozhoduje náhoda, pak to zajisté nejsem já, nýbrž jakási anonymní souhra faktorů, která určuje moje chtění - počasí, nastavení neuronů v mém fyzickém ustrojení apod. A tak „moje“ rozhodování není vlastně svobodným činem mého já.

Avšak ve chvíli, kdy si uvědomujeme, co všechno mě ovlivňuje či může ovlivňovat, poodstupujeme od sebe, totiž od onoho „sebe“, zanořeného do nejrůznějších determinant, a osvobozujeme se pro jakési vlastnější já, které překročí (latinsky transcendet) zdánlivě svobodnou, vlastně nesvobodnou bytost, zvanou „já“. „Lepší“ svobodou původně zdánlivě svobodné existence je opustit ono jakoby spontánně se rozhodující fungování, opustit sám sebe, překročit - transcendovat - poodstoupit, nebo jiným slovem ek-sistovat, ne in-sistovat, a kriticky posoudit míru své skutečné svobody.

Zvláštní: získali jsme nyní - díky tomu, že jsme „zapřeli sami sebe“, jak nás vyzývá Kristus, abychom ho následovali (Mk 8,34), novou, svobodnější pozici. Jsme však pouze lidé, nejsme svobodni božsky, ale pouze lidsky. A tak i takto získaná svobodnější pozice může být podrobena kritice: zdalipak toto nové, na onu původní klamnou pozici distancovaně hledící já, zdalipak se nemůže znovu stát předmětem mého uvažování? Takže se člověku nabízí další stupeň transcendence, totiž svoboda přestoupit z pozice kritika na pozici kritika tohoto kritika!

Jde vlastně o zkušenost, kterou všichni dobře známe. Zažili jsme přece pozitivní i negativní životní situace se sebou samými. K negativním, ale velmi důležitým, patří zkušenost prohry, neúspěchu, hříchu, kdy „já“ se za „sebe“ hanbím, kdy je „mně“ kvůli „sobě“ trapno. Všimněme si, prosím, oněch dvou rovin: „já“ - kritik - se za „sebe“ - kritizovaného hanbím. A přitom při veškeré distanci kritika od kritizovaného to není ztráta identity!

Svoboda, totiž lidský svobodný život, nesmí být nikdy uzavřenou daností. Připomínám samotné slovo náboženství, re-ligio, etymologicky odkazující k slovesu re-ligare, znovu navazovat. Jde o svobodné tázání po bytí, po dobru, o otázky, které si vlastně nekladu sám, ale které k nám prýští z jiného zdroje. Lidskou odpovědí je odpovědnost, otevírat se vždy znovu, být hotov ptát se pokorně po skutečné svobodě svého lidského činění. A toto ptaní není nakonec vlastně mé ptaní jakožto pouhá zvědavost, nýbrž je citlivým nasloucháním a posloucháním, je poslušností úloze, kterou nám ukládá Bůh, s nímž mám znovu a znovu navazovat - religare - smlouvu.

Zdá se to být protimluvem: začali jsme svobodou jakožto libovůlí a dostali jsme se k svobodě jakožto poslušnosti. To ovšem není slepá poslušnost, to je poslušnost té jediné vpravdě svobodné orientace. Není jiné skutečné svobody, všechny jiné jsou vždy pokleslejší. Svobodné naslouchání tomu, co je skutečně Boží, skutečně dobré a svobodné vyslyšení tohoto hlasu shůry, je tím nejsvobodnějším lidským počínáním. Jakákoli deviace potom znamená, že nás ovlivňuje to nedobré, to zlé, že jsme se proti vlastní podstatě „svobodně“ rozhodli pro nesvobodu: pouta neodpovědnosti jsou skutečně pouty, zatímco pouta bytostné odpovědnosti osvobozují - jsou spíše perutěmi, které umožňují vzlet, vznos, ono „trans“ připomínané transcendence.

A ještě jedno slovo bych rád připomenul. Je to „katolicita“. Etymologicky je vyvozena z řeckého kat´holú, tedy výrazu, v němž se hovoří o celkovém, všeobecném. Pro mne slovo katolicita znamená dvojí: jednak příslušnost k církvi obecné, jednak zodpovědnost za celistvost stvořeného světa. Je to opět odkaz k transcendenci, a to prostorové i časové. Každá prostorová vymezenost odkazuje ke svému okolí, k bližním lidem a bytostem; každá krajina má svůj horizont a horizontem všech horizontů je přece celek všech celků, veškerenstvo stvoření. Dále: každý okamžik má své „před“ a své „po“ a odkazuje k celému tomu dramatu s názvem svět - od stvoření do posledního soudu. Jsme obyvateli a správci tohoto celku světa, máme významnou roli v tomto dramatu, aby to dobře dopadlo a nakonec dobře dopadlo. Opět: tato transcendentní odpovědnost je pro mě to, co rozumím slovem „katolicita“. Vyžaduje rozumění nejrůznějším modalitám spiritualit - ať je to spiritualita naše křesťanská nebo „cizí“ mimokřesťanská. To je pro mne jedna z hlavních charakteristik křesťanství: otevřenost pro každou vážnou spirituální skutečnost, ať by se vyskytla kdekoli: v chladné objektivní vědě, v umění (hudbě, literatuře, výtvarnictví aj.), v primitivní religiozitě, v ateisticky orientovaném bádání, v jinak nábožensky orientovaných společenstvích, v jiných kulturách... Schopnost autentické a upřímné otevřenosti pro spirituální zdroje přece provází křesťanství jako jeden z jeho bytostných znaků od slov a činů Kristových podnes. Co vlastně jiného znamenalo ono první blahoslavenství z kázání na hoře: „Blahoslavení, kteří z ducha zvolili chudobu, neboť jejich je království nebeské“ (Mt 5,3) než pokyn k oné otevřenosti vůči bližnímu? Vždyť ten, kdo zvolí chudobu ducha, odmítá suverenitu majitele duchovních statků, je pokorně vnímavý, není svrchovaně namyšlený a přezíravý. Ten je spolutvůrcem Božího řádu, ten již jest občanem nebeského království, které není jen eschatologickým vyřčením zaslíbeného pobytu po smrti a po posledním soudu, nýbrž též spoluvytvářením onoho sice časného, avšak přes veškerou omezenost přece jen odpovědného, tj. otevřeného společenství lidské obce, polis - a nejen lidské, ale společenství všech bytostí živých i neživých, které přece tolik na sobě dnes závisí.

Co je tedy svoboda člověka jakožto obrazu Božího? Je to svoboda od něčeho, nebo též svoboda k něčemu? Obojí! Je to svoboda od zjevných či skrytých nesvobod, je to svoboda od pout zla a libovůle. Je to ovšem též svoboda k odpovědnosti, oné autentické, autonomní vztaženosti k heteronomii Božího přikázání. Avšak jakápak heteronomie, když jde o příkazy milujícího Otce! Svoboda jako úkol! Svoboda jako cesta ve smyslu a za smyslem. Svoboda jako úděl i dar i ozdoba - jako kosmické poslání člověka.