Ženské křesťanství?

Autor: Johannes Röser - Číslo: 2000/1 (Články)

Psychologické poznámky k debatě o zrovnoprávnění

Rozsudek Evropského soudního dvora o zrovnoprávnění žen v Bundeswehru při službě ve zbrani byl všeobecně uvítán; nicméně se objevily i kritické hlasy, že ženy budou zapojeny do systému válečnické logiky, což není žádný pokrok.

Co však znamená rovnost, co zrovnoprávnění? Myslí a cítí ženy stejně jako muži, nebo snad jinak? Po rozsudku ve věci armády se znovu otevřely filosofické a antropologické spory, které už delší dobu rozporně pronikají celé ženské hnutí. Na jedné straně se tvrdí, že neexistuje žádné mužskými či ženskými chromosomy podmíněné zvláštní založení pro různé názory na život, na svět, pro způsoby chování, vlastnosti a rozhodovací kompetence. Chování neurčují geny a hormony, nýbrž jen výchova a kultura. Mužům a ženám se přisuzují odlišné role. Na druhé straně se v ženském hnutí tvrdí, že existuje zvláštní zkušenost světa, vázaná na ženskou zkušenost těla.

Filosofickými a antropologickými základními otázkami zrovnoprávnění žen a mužů se zabývala žurnalistka Elisabeth von Thadden v listu Die Zeit. Stará představa o přirozenosti pohlaví je pohřbena (...)

Ženy mají dnes jiné možnosti zabránit početí, plánovat děti nebo vzdát se potomstva. Mají přístup k různým směrům vzdělávání a povolání - i když nejsou vždy s muži rovnoprávné, stejně placené, stejně uznávané. Staré protiklady boje pohlaví jsou však už překonány.

Člověk je člověkem skrze své tělo

Sociální a profesní srovnávací procesy však nepopírají zkušenost, že přesto existují zásadní rozdíly mezi mužem a ženou ve vnímání bytí. Elisabeth von Thadden připomíná argumenty ženského hnutí: „Filosofky jako Seila Benhahib z Harvardu a Nancy Fraserová z Evanstonu trvaly na nutnosti specificky ženského, nikoli v liberalistickém smyslu pohlavně neutrálního subjektu, aby mohly politicky bojovat za rovnost a rovnoprávnost“. Filosofka Carol Gilliganová trvala na existenci ženské „morálky péče“, která se odlišuje od údajně nestranného mužského diskurzu spravedlnosti. Konečně také historičky zdůrazňovaly v ženských výzkumech zvláštnost ženských zkušeností a životních forem, které jsou sice historicky proměnné, ale skutečně ženské. Také Frankfurtský ženský manifest, který před 10 lety bojoval za novou ústavu, trval na rozdílnosti: „Jde o to, uznat a uplatnit ženské orientace a hodnotová měřítka“. Pro frankfurtskou profesorku Ute Gerhardovou k tomu též patří „varovat před napodobováním všech chyb, zničujícího šílenství a pýchy, jež hrozí svrhnout svět do propasti“.

Rozdílnost mužů a žen už patrně nelze zdůvodnit pouze genetikou pohlaví. Biologická a psychologická fakta však musí být brána vážně, neboť člověk se stává člověkem skrze své tělesné zkušenosti. Skrze tělo zakouší a utváří svůj život. Při tomto celostním tělesně- duševně-duchovním získávání vědění hraje zkušenost pohlaví podstatnou roli. "Tělo nese vědění, též pohlavně určené vědění, a toto vědění proniká do sociálního politického prostředí Přirozenost chápaná ne jako pevná a neměnná, nýbrž jako zkušenost a dispozice pro oblast sociálního života a poznání, nemůže být oddělena od pohlaví. Muži a ženy mají rozdílné vědomí práva a bezpráví, o čemž něco ví sociologie práva; ženy se právním sporům spíše vyhýbají. Pohlaví je však pouze jeden z faktorů, které se zapisují do dispozice individuí."

Je otázka, jak se dá sladit polarita pohlaví a zrovnoprávnění ve společnosti, kultuře, politice a ekonomice.

Autorka např. říká, že by bylo významné, kdyby zvláštní ženská schopnost myšlení zaměřeného na péči byla obecně uznána a ovlivňovala i mužsky charakterizované oblasti myšlení. Zde - a nikoliv ve službě se zbraní v Bundeswehru - by se rozhodlo o skutečném úspěchu zrovnoprávnění.

Ještě napínavější to je, když se tážeme na význam těchto poznatků pro oblast náboženství, křesťanství. Jak je tomu s mužsko-ženskou polaritou vědění, náboženské zkušenosti, spirituální cesty víry?

Mužská religiozita: na ústupu

Otázka zrovnoprávnění a stejného postavení se tu přímo vnucuje, neboť v naší kulturní oblasti je mužská religiozita na ústupu. Především v křesťanských církvích to zvlášť ostře vystupuje, a to nejen na počtu účastníků bohoslužeb. Náboženství se stává stále víc ženským, politika je a zůstává přese vše mužskou. Naproti tomu lze namítnout, že ženy jsou z církevní vedoucí odpovědnosti vylučovány podobně jako ve společnosti, dokonce ještě hůře, když uvážíme nepřerušenou dvoutisíciletou tradici pravoslavné a katolické církve neořipouštět ženy k církevnímu úřadu.

Druhý pohled však vede k jiné skutečnosti. V náboženské praxi, v náboženském životě, v modlitbě a liturgii, v předávání víry bylo a je v našich končinách křesťanství převážně ženskou záležitostí - od náboženské výchovy až po charitu ve stáří. Evropská studie o hodnotách potvrzuje, že ústup mužů, jakási „ne-emancipace“ při výkonu náboženství, se zvyšuje. Vzdor opačným tvrzením jsou to především muži - mladšího a středního věku v dobře placených povoláních - kdo se k církvi obrací zády.

Náboženský sociolog Michael Ebertz mluví dokonce o "feminizaci" křesťanského života víry. Odvolává se nejprve na statisticky nápadné údaje: stále více mužů se rezignovaně stahuje z farních rad a rad církevních obcí, těch grémií, která bývala doménou mužů. Rostoucí podíl žen není s tohoto hlediska úspěchem emancipace, nýbrž důsledkem ztráty. Ebertz to popisuje tak, že muži tuto oblast nevidí jako „schopnou inovace“. Muži se pak angažují ve veřejných záležitostech, kde mohou očekávat větší prestiž. I v tomto ohledu je odchod mužů z církevních zařízení dramatickou indicií pokračující ztráty významu církví ve veřejnosti.

V běhu je vývoj, který lze pozorovat i na jiných rovinách, a zpočátku nevypadá podezřele. Ovšem hlubinná psychologie mluví za celé knihy, když tam, kde jsou dívky angažovány jako ministrantky, chlapci ponenáhlu mizí - a to navíc v citlivé fázi puberty. I v náboženské oblasti platí, že mužská a ženská zkušenost pohlaví a těla spoluurčuje životní rozhodnutí a životní postoje - tedy i cestu víry. Vnější věci tu vůbec nejsou jen vnějškovostmi, ale mají vždy psychickou vnitřní stránku.

Tyranie intimity obce

Kdysi určovaly obraz církve ve veřejnosti mužské spolky. Dnes ustoupily silně do pozadí a do popředí se v církevních záležitostech dostávají ženské spolky - až k pořádání Světového dne modliteb žen. Zřetelně se to jeví v debatě o poradenství těhotných. Pochopitelně se jedná o konkrétní záležitost bezprostředně dotčených, tj. žen. Ovšem v širších souvislostech se jedná i o (církevně) politické strategie a analýzy, které jsou zajímavé i pro muže. V církvi jsou však mužské spolky v této věci bez významu.

Náboženské změny se prosazují především skrze hlubinné vrstvy duše. V letech po koncilu byla velmi slibná teologie obce, mnohdy téměř ideologie obce. Avšak muži hledají mnohdy vazby jen na čas, mezi vybranými a blízkými přáteli. Teologie obce, která žádá jakési překlenutí a nucené přátelství celého bohoslužebného a dále sahajícího náboženského shromáždění, není věcí mužů. Vzniká tu tyranie intimity, kterou mužské tělesné a duševní cítění odmítá. Mým přítelem ve víře nemusí být každý anonymní křesťan či soused v lavici. Horizontála zážitku víry má pro muže nakloněné spíše k samostatnosti, a tím i k víře individuální, obrácené do sebe, menší význam, než vertikála: můj Bůh a já. Tato perspektiva se označuje jako egoismus spásy - a často z dobrých důvodů. Přesto se v tom skrývá hluboká psychologická pravda, která se však stále víc opouští. Patří sem mužská potřeba nábožensko-církevní distance, proti zabývání, příliš rychlému sbratřování nebo dnes spíše sesestřování.

Splývavá roucha, látky, světlo svíček

Chápání církve jako communia, které se prosadilo po Druhém vatikánském koncilu, živilo krátkodobě očekávání, že se v církvi dostane ke slovu diskurzivní a argumentativní, analyticky realizovatelné, demokraticky kolegiální vykonávání moci. To bylo a je zajímavé pro politicky moderně myslící muže, jak ukázalo prvotní nadšení pro synodní princip. Avšak pokračování v centralistickém stylu vedení, zvláště v katolické církvi, hluboce zklamalo hluboce očekávání mužů. A tak se odvracejí. Nelze podceňovat psychologii mužského výkonu moci v demokratických dobách. Při autokracii reaguje mužské podvědomí citlivě a jednoznačně: odvratem.

Avšak právě ve vnitřních vrstvách náboženskosti, v životě modlitby a ve společném prožívání liturgie zřetelně převážily ženské prvky v polaritě spirituální zkušenosti. Začíná to už v tom, jak se jeví liturgie navenek: liturgická roucha se stala měkčími, oblejšími, barevnějšími, splývavějšími: podle dnešního vnímání v naší kulturní oblasti více ženskými. A používají je muži, nositelé úřadu. Mužskému vnímání se to protiví; pomysleme jen na další žensky působící "příslušenství" liturgie: pestré látky, batikové štoly, světlo svíček.

Mše se dnes chápe především jako společenství stolu. Pojem oběti - "mešní oběť" - který oslovuje důležitou stránku mužské zkušenosti světa jako obětování se pro rodinu, přátele, povolání, společnost a pro Boha - byl opuštěn. Je to ztráta nejen teologická, ale i psychologická. Aktivní účast na liturgickém dění, plodně oživená koncilem, vzala "samotářskému" muži skrýš, do níž se mohl se svým náboženským zájmem stáhnout, aniž by byl vyloučen ze společenství eucharistie. Zhodnocení slova - nepochybně úspěch liturgické reformy - nezřídka znamená inflaci slov a kněžského poučování, často rozděleného na více míst bohoslužby. Muži se však neradi dávají poučovat. Není tedy náhodou, že v Bavorsku se muži vyhýbají bohoslužbě slova a jdou do kostela až po kázání.

Je třeba znovu objevit mystickou stránku eucharistie, čemuž chtěla sloužit liturgická reforma. To zcela odpovídá mužské individuální zkušenosti vystavenosti, ba nezřídka osamělosti před svatým, vznešeným, božským, tajemným, věčným. Tento velký cíl bohoslužebné obnovy stále ještě čeká na uskutečnění v nové podobě, v současné řeči a moderním zážitku světa - u muže i u ženy.

Nemůže jít o návrat k dřívějším liturgickým formám, které rovněž nebyly neseny muži a ženami. Cílem je pokračující reforma směrem k liturgii, která rovnovážně a rovnoprávně spojí mužskou polaritu náboženského prožitku s polaritou ženskou.

Měkká nebo tvrdá religiozita

Zásadním problémem je, že se dnes upřednostňuje a podporuje měkká religiozita - od řečí o mateřském, milém a milosrdném Bohu až po odpovídající neškodné modlitby. Mužská zkušenost světa však ukazuje, že existuje i soud, že je třeba bojovat za spravedlnost, že milá slova a pouhá důvěra příliš nepomohou v tvrdém obchodním konkurenčním boji. Kde se však odráží tato druhá strana reality přiměřeně duchovně v "tvrdé" religiozitě křesťanů? I tvrdá asketická kající cvičení byla změkčena. Dělá se půst od auta, od kina.. Jasná, jednoduchá kající cvičení, která jsou skutečně tvrdá a tělesně i duševně citelná, se opouštějí: půst od alkoholu, od cigaret, od jídla v určitých dnech.

Je zajímavé, že v křesťanství naší kulturní oblasti se muži vyvlékají z odpovědnosti za náboženskou výchovu a že se tu šíří velká bezradnost a nejistota. V židovství a islámu mají hlavní odpovědnost za náboženské rituály a náboženskou výchovu dětí muži. Otcové vyprávěním předávají dětem víru předků, vysvětlují ji pro současnost a hlavně svým příkladem zacvičují syny do mužské podoby dospělé religiozity.

Je pravda, že tato mužská religiozita má silně patriarchální formy, které byly v křesťanství pod tlakem ženského emancipačního hnutí právem zpochybněny a mnohdémpřekonány. Nelze se ani vrátit k jednostranně mužskému obrazu Boha. Zůstává však velký problém křesťanství v naší kulturní oblasti: jak se mohou muži nábožensky emancipovat a se svou zkušeností těla udomácnit v náboženském životě. Neudělá se to psychologickými hříčkami sebezakoušení ve skupinách křesťanských mužů. Ztráta mužské religiozity si žádá reformyuna rovinách nejhlubší náboženské, teologické a filosofické zkušenosti se smyslem pro hlubinně psychologickou pravdu a moudrost.