Tři teze o církevní polarizaci
Autor: Vojtěch Novotný - Číslo: 2000/1 (Studie)
1. Pozorujeme-li současné pnutí uvnitř církve, nelze se ubránit dojmu, že je mu vlastní jistá pohodlnost apriorního úsudku, který sice rád operuje s pojmem pravdy, ale na „veritas rerum“ se příliš netáže. Proto se poněkud problematicky pohybuje v bezobsažně extremistickém (bipólovém: odtud polarizace) myšlenkovém modelu „A x NE-A“, kde každý jiný názor než A je posuzován prostě jako negace A, nikoli ve svém pravdivostním obsahu, A i NE-A jsou tak hypostatizovány.
Řekne se například, že X hájí tradici církve (A); se samozřejmostí se předpokládá, že Y se tedy tradice nedrží (NE-A). Pojem tradice je zde obecný, rozumí se jím prostě a nerozlišeně „pravá nauka minulosti“: X podává pravdu, jež se podávala v minulosti, Y však předává cosi jiného, tj. nepravdu. To vše je implicitně a nekriticky obsaženo v tradicionalisticky laděném soudu „X hájí tradici církve“, umocněno navíc ještě tvrzením „pravda je pouze jedna“. Stranou zůstává namáhavé rozlišování, jež se ptá, zda X v jednotlivých obsazích opravdu podává to, co se dříve učilo, zda jde o magisterium (a jakého stupně) nebo o teologické mínění, zda je to pravda, celá pravda a nic než pravda, navíc vhodně formulovaná, a zda X pravdivostní soud, kterým ono „traditum“ je, v aktu podání opravdu promyslel, nebo pouze citoval; podobně se toto rozlišování ponechává stranou u Y; opomíjí se i fakt, že tradice církve ponechala některé otázky nedořešené a nese s sebou různost možných řešení, byť i s vědomím, že nemohou všechna platit současně.
Disjunkčním modelem je formován i zdánlivě slučující relativismus tzv. progresivismu, který se v prvním okamžiku může jevit jako schopnost syntézy. Ve skutečnosti i zde jde o hypertrofii bezobsažné, na realitě nezaložené inteligence a vůle. Ozřejmuje se to již v základních postulátech: osobní důstojnost se projevuje v právu na vlastní názor; tvrzení, že úsudek rozumu a volba svobodné vůle se má řídit objektivní daností skutečnosti, je s tím neslučitelné. Buď je zde osobní důstojnost (A), nebo závaznost pravdy a dobra (NE-A). Vztah člověka k pravdě a dobru, status názoru a pravdy, vztah pravdy již poznané k pravdě vždy větší atd. - to vše zkoumáno není, podobně jako souvztažnost pokroku a tradice.
Model „A x NE-A“ je tedy charakteristický disjunkcí sounáležícího, je zrušením napětí, jež charakterizuje skutečnost samu, zvláště pak živou skutečnost víry. Vymezuje pomocí zjednodušujícího aut-aut, v neprospěch náročnějšího, k hodnotnému zaměřeného, a proto i rozlišujícího et-et. Ve stopách R. Laurentina to lze opsat např. následujícími schématy:1
homogenní růst
Tradice Pokrok
Tradicionalismus x Progresivismus
skleróza dezintegrace
ne Pokrok ne Tradice
netečná průměrnost
Oddělování tradice od pokroku vede ke sklerotizaci, oddělování pokroku od kontinuity tradice vede ke zlomu a dezintegraci. Hypotetická varianta nec-nec (ani tradice, ani pokrok) by vedla k pouhé netečnosti. Spojení tradice (tradendum) s pokrokem (actus tradendi, vrůst do tradendum) ustavuje homogennost skutečného růstu, jako strom roste z kořenů do výše; až toto spojení definuje pojem „tradice“ v plnosti (podobně jako pojem „pokrok“).
zodpovědnost
Integrita Svoboda
Integralismus x Liberalismus
diktatura permisivismus
ne Svoboda ne Integrita
stagnující pomatenost
Podobně jako v předchozím příkladě, i zde jsou varianty disjunkční nesprávné. Integrita bez svobody vede k diktatuře a hrubému sektářství, svoboda bez integrity pak k dezintegraci a nekontrolovanému permisivismu; bez svobody a bez integrity je myslitelný pouze zmatek. Živý a harmonický řád je tam, kde integrita (víry) inspiruje a podepírá svobodu, takže nejde ani o pouhé skutky bez víry, ani o víru bez skutků, ale o vírou osvobozenou svobodu.
Model „A x NE-A“ se zdá být charakteristickou forma mentis polarizace.
2.Tato hypotéza je potvrzována na rovině personální, kde nabývá podoby existenciálního vymezování identity opozicí vůči alteritě. Formule „JÁ = JÁ x NE-JÁ = NE-NE-JÁ“ zde označuje postoj člověka, který nachází bytí sebou samým (JÁ) tak, že se vymezuje proti (x) ostatním: právě tím, že má proti komu stát, je sám sebou; korelátem této formule je pojetí druhého jako negativní funkce vlastní identity (NE-JÁ); identita jako negace negace: NE-NE-JÁ). Celá skutečnost je podrobena dialektice. Navíc vymezování vlastní identity opozicí vůči alteritě implikuje prioritu této opozice vzhledem k identitě, jež je jejím důsledkem, což dosti přesně odpovídá onomu existencialistickému názoru, podle něhož „existence předchází esenci“ (Sartre): „revoltuji, tedy jsem“ (Camus).
Domnívám se, že jde o velmi rozšířený osobní postoj, uvnitř církve i mimo ni. Ovlivňuje ale i nahlížení jí samé, takže již nejde pouze o polarizaci uvnitř církve, ale o polarizaci církve samé. Zatímco dříve byla vymezena jako ta, jež představuje opozici vůči ateistické, pseudonáboženské a totalitní moci komunistické strany, jako taková byla i vnímána a v tom byla její přitažlivost dokonce i pro některé nevěřící občany, jakmile předchozí režim padl, nastalo období usoužené svobody: Co s církví? Nemá-li proti komu/čemu stát, k čemu je, co chce, co je? Vytvářejí se tedy alternativní opozice, v nichž má být identita jednotlivých protikladů zřejmější: srov. postoje „společnost versus církev“ a různá vnitro- či mimo-církevní nepřátelství, v nichž pak (ta „naše“) „církev“ stojí jako jasná opora a sloup pravdy. Snad právě odtud vychází rivalské dělení na „levici“ a „pravici“, jež v té či oné podobě nepřestvává bouřit hladinu církevního života.
Není však polarizace tradicionalismu a progresivismu z větší míry uměle vytvořeným prostředím dialektického napětí, v němž potírající se póly - v jakési opoziční smlouvě - potřebují jeden druhého, aby vůbec byly? Nehledají pod těmito pláštíky jakousi jistotu bytí sebou samým? A na druhé straně, není snad pravda, že se takto církev - uměle rozčleňovaná do čistě formálních stranických kategorií (-ismů), pohybujících se na vysokém stupni abstrakce - zbytečně politizuje, s následnou devalvací celku?
V pozadí postoje „JÁ = JÁ x NE-JÁ = NE-NE-JÁ“, ať již na rovině společenské či církevní, stojí implicitní předpoklad, že otázka „Zač se zasadit?“ (pojatá jako kritérium identity) znamená vlastně „proti komu/čemu se postavit?“. Je ale opravdu identita dána negací negace?
3. O tom, že jakási polarizace patřila i ke starozákonnímu židovství a že prostupovala již ranou církev, je v Novém zákoně dosti dokladů - stačí pomyslet např. na farizeje a saduceje, nebo na židokřesťany a pohanokřesťany. Obecně známo je i to, že obdobná pnutí probíhají i současným židovstvím či islámem. Klade se tedy otázka, zda jsou v křesťanství něčím specifická.
Zde by bylo třeba poukázat především na nesmírnou sílu, jíž se vyznačuje katolická communio, založená v trinitárním společenství Otce, Syna a Ducha svatého a darovaná v eucharistickém sebeobětování Ježíše Krista za všechny hříšníky. Ti, kdo jsou - zástupně za všechny - svátostmi inkorporováni v jediné Tělo, jsou jedno na rovině, jež předchází rovinu aktivního uskutečňování nebo narušování této jednoty. Z této faktické a hluboké jednoty však nutně vyplývá i spoluurčení ke společnému životu a úkolu (výše zmíněné „nasazení“): předem daná vzájemná provázanost a odkázanost je zde nejen proto, aby křesťané „spolu ve společném prostoru jak se dá žili a vycházeli, ale též aby plnili úkol, jenž je jim společný“ a díky němuž jsou i společenstvím svobodně směřujícím ke společnému cíli. Právě „v tomto volném stadiu spolubytí může dojít, a za normálních okolností též dojde, k protipohybu: názory společníků na sebe narážejí a právě tím se odrážejí a rozvíjejí (dis-cutere: roztříštit, rozbít, rozpustit: odtud diskuse)“. Jde o krisis, oddělování, vyšetřování, proces, rozsudek a rozhodnutí: „To všechno jsou nutné akty svobodného nalézání pravdy. Již u jedince, jehož rozum „>musí rozlišovat, aby spojil“ (intellectus dividens et componens), tím spíše pak i ve společenství, ve kterém se musí několik svobod a názorů probojovat ke společnému správnému rozhodnutí“. Právě proto „však bude všechno záležet na tom, jak hluboko je položen prvotní základ, na kterém spočívají všechny tyto druhotné procesy mířící ke shromažďování a ke kritice“.2
Jistá polarizace a různorodost patří přímo k povaze církve jako prostoru svobody; je spojena s jejím putováním a růstem, ale i s mnohotvárností „katolické“ Boží moudrosti. Názorová různost, je-li služebným nástrojem růstu v pravdě, je nutným momentem našeho života a netřeba jej dramatizovat (výše zmíněnými modely). Naše úsilí by se nemělo vyčerpávat ve vzájemných potyčkách, nýbrž mělo by být nasazeno v poznávání, prožívání a předávání radostné zvěsti: všechno rozdělení (lidí od Boha i od jiných lidí) je překonáno v láskyplné oběti vtěleného Slova, skrze niž je nám darován Duch svatý, communio Otce a Syna.
Vtělené Slovo je tak jediným adekvátním teologickým kritériem pro posuzování všech napětí a rozdělení, jež by snad mohly v druhotných procesech církevního života nastávat. Je to kritérium živé jednoty božského a lidského, jež se má obrážet v celém Kristově Těle. Není pro nás lehké tuto christologickou, svátostně již darovanou jednotu existenciálně uskutečňovat spoluprací s Boží milostí. Právě o to však v procesech polarizace jde. Ty nejsou pouze skutečností antropologickou: jejich vlastní rozměr je teologický.
Snad by se dalo říci, že nezdravé extrémy církevní polarizace lze nahlížet jako jakési existenciální rozvedení christologických herezí. Ty jsou v hrubých rysech dvě: monofyzitismus a nestorianismus. V prvním případě je tak silně zdůrazňováno Spasitelovo božství, až je pohlceno jeho lidství. V druhém případě důraz na autentičnost lidství popírá božství. Existenciální monofyzitismus se natolik uchyluje do zabezpečné sféry neměnně posvátného, že se až zbavuje toho, co je v křesťanství lidské, tíživé a pokořující; specifickým postojem je zde existenciální monotheletismus či monoenergetismus, který se absolutismem „milosti“ zbavuje vlastní zodpovědnosti a osobního nasazení. Této tendenci je třeba přiblížit tzv. tradicionalismus či integralismus. Existenciální nestorianismus naproti tomu natolik zdůrazňuje autentičnost lidskosti v křesťanství, až vzniká nebezpečí, že jeho specifičnost a božskost zmizí. Vše lidské je zde přijatelné, zatímco to božské, pravdivostně či hodnotově závazné, je opomíjeno. Této tendenci se blíží tzv. progresivismus či liberalismus.3
Jediným a reálně působným principem života církve i jednotlivých křesťanů však je nerozdělená a nesmíšená jednota Bohočlověka, v níž se pro nás otevírá tajemství Nejsvětější Trojice: a v tom se absolutní jednota pojí s absolutní alteritou, neboť in Deo omnia absoluta. K takovému životu velkorysé víry, naděje a lásky jsme povoláni.
