Polarizace je v nás

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2000/1 (Punctum saliens)

Pokoncilní vývoj v naší církvi se vyznačuje různými druhy polarizace. Tento původně přírodovědecký a technický výraz dostává v sociálním prostředí přízvuk něčeho nepatřičného až ohrožujícího. Jako negativní jev vyvolává spontánní potřebu potlačení. Současná demokracie i historické zkušenosti církve však varují před reakcemi, které byly nezbytné v předhistorických societách. Dnes nám nezbývá než 1. analyzovat tento jev - podobně jako jiné mezilidské vztahy - v jeho komplexnosti. Pak přichází na řadu 2. hodnocení ze všech významných hledisek. Teprve potom je možné 3. odpovědně zvažovat různé přístupy a volit z nich ty, jež mají v dané situaci naději na úspěch. Současně s tím hraje klíčovou úlohu perspektiva, volba celkového modelu soužití do budoucna.

1. Vztahy mezi lidmi se pokusme obecně systematizovat pomocí zjednodušeného ontogenetického modelu. Pravztah k matce (už od nitroděložní fáze) stimuluje přitakání životu a odmítání ohrožení. Zázemí rodiny umožňuje človíčkovi zrát k uvědomění sebe až k příznačnému „Já sám!“. Na osobní rovině se pak začíná rozvíjet vědomá síť vztahů. Kladné vztahy Já a Ty se rozšiřují do My ve vymezení vůči jiným: Oni. Na horizontální, lidské rovině se neutrální či kladný vztah k nim může snadno překvalifikovat na záporný. Bez bytostně přijatého určujícího vztahu k Bohu - který miluje všechny lidi - mohou v kritické situaci člověka nebo skupinu ovládnout archaické stereotypy naučené v pravztahu k matce. Jejich sebestředný charakter se pak stane vodítkem postojů k těm, kteří „nejsou jako My“.

2. Na etické rovině a ve vztahu k Bohu se rodí schopnost empatického vhledu do duše kteréhokoli druhého člověka a schopnost odlišit faktický čin a jeho hlubší pozadí - celkovou osobní motivaci, která bývá teprve klíčem k lidskému porozumění. U morálně zralého člověka je potřeba sebepotvrzení překonávána láskou, která umožňuje zvládat ublíženost pochopením cizí i vlastní slabosti, a proto vnitřně odpustit. Tím se osvobozuje i rozum - k spravedlivému hodnocení lidí i věcí. Křesťan cítí odpovědnost vůči pravdě a spravedlnosti pro všechny. Papež v tom duchu přistupuje například k cizím konfesím a vírám. Pouze tak je možné řešit i vztahy mezi skupinami uvnitř církve. Nezrale zarputilé My podřizuje druhé svým měřítkům - bez křesťanské pokory a schopnosti napravovat své vady a bez ochoty navzájem se chápat a pomáhat si. Tím vytváří - z různých pólů a leckdy i u teologů a hierarchů (viz dějiny) - blokádu řešení.

3. Zkušenost ukazuje, že bez přiměřeně promyšlených a zvládnutých předchozích dvou stadií tápe praxe v pouhých pokusech o řešení jednotlivostí a částí celkového problému. Utápí se v odhadech na základě osobních a skupinových předporozumění. Je to analogické tomu, co je v medicíně naznačeno rozdílem mezi léčbou kauzální a symptomatickou. Snažit se uzdravovat příznaky je i v sociálním prostoru někdy to jediné možné, alespoň prozatím. Nesmí to však nahradit úkol hledat příčiny působit na ně. Zde má vedení církve možnost naslouchat nejen společenskovědním expertům, ale především svým teologům a filosofům širokého středového proudu (jmenujme alespoň Lehmanna, Waldenfelse, Kocha, u nás alespoň Zvěřinu a Janáta). Je škoda, že po čtyřiceti letech vážného tříbení, zrání a prohlubování máme sklon k rychlému a povrchnímu mastičkářství, místo abychom lidsky i teologicky těžili z té jedinečné zkušenosti. Praktická pastorační řešení složitých situací se neobejdou bez důkladných teologických analýz - obdobně jako nestačí poskytovat laické mentální elitě sekularizovaný odvar křesťanského myšlení a širokému společenství věřících pohodlnou cestu duševní setrvačnosti.

I kdyby byla polarizovaná neschopnost vzájemně se chápat a kooperovat na společném díle omezena jen na extrémy, nesmí vyvážený střed ponechávat extrémy v izolaci. Je třeba vzít jejich problémy za své a trvalými pozitivními podněty je zvát k dialogu. Na půdorysu Zjevením dané totožnosti církve ji můžeme pak ve zdravé pluralitě tvořivě rozvíjet podle vzoru Mistra, který chce v nás být přítomen všude a vždy jako Pán i jako Bratr.