Napětí a polarity v církvi prvních staletí

Autor: Václav Ventura - Číslo: 2000/1 (Články)

Autor přednáší patrologii na CM teologické fakultě UP.

Tak často si naříkáme nad současnou situací církve ve světě i u nás, trápí nás rozmíšky, napětí, nedorozumění a ztráta komunikace. Čím víc jsme v tom sami angažováni, tím je to těžší. Ve chvílích trápení člověk přemýšlí, možná jsou tyto chvíle výzvou, časem k zamyšlení a pokání.

První myšlenkou, která mě útěšně napadá, je srovnání těchto našich vnitrocírkevních sporů a napětí s nesmírností poslání, které je církvi (nám) svěřeno. Svět, lidé kolem nás i daleko od nás, nespravedlnost, hlad, utrpení, bezedný nedostatek lásky, naléhavé výzvy k připravování příchodu Království, to vše spojeno s krásou stále se odkrývajícího bohatství kontemplace, zeslabuje a upozaďuje ostrost našich sporů.

Myšlenka druhá se odvíjí od srovnávání našich současných problémů s normativní tradicí, Biblí a církví prvních století. Stačí letmý pohled na život apoštolské církve, abychom viděli, kolik polarit, napětí a hledání provázelo její zrod a jaký význam a smysl mají v ekonomii spásy.

Zřetelně viditelný je v Novém zákoně spor o svobodu od židovských zvyklostí, obřízky, jídelních předpisů apod. Jeruzalémské autority s Jakubem a Petrem v čele byly s touto tradicí spjaty a od těch, kteří se z pohanů stali křesťany, vyžadovaly její přijetí. Pavel na základě své misijní zkušenosti naopak shledával její neúnosnost. Napětí, o němž nás zpravují Sk 15 a Gal 2, bylo nakonec částečně urovnáno dialogem na tzv. prvním koncilu jeruzalémském. Polarita však přetrvávala nadále, jejím dokladem je dosti ostrý spor Pavla s Petrem, který se příliš „diplomaticky“ snažil lavírovat mezi závěry dohodnutými na koncilu a judaizujících prvků se držícími křesťany v Antiochii. Toto napětí se rozšířilo po celém křesťanstvu a Pavel jím nesmírně trpěl. Že to však nevzdal, přineslo nedocenitelné plody expanzi křesťanské zvěsti.

Ne zcela přesně víme o sporech, s nimiž se Pavel potýkal v korintském sboru, spory to byly různorodé a tvrdé. Napětí mezi Židy a Řeky (1 Kor 12,13), mezi otroky a svobodnými (1 Kor 7,21-23; 12,13), mezi nemajetnými a bohatými 1 Kor 11,22), ale zejména mezi stoupenci různých přístupů ve víře, mezi stoupenci Pavlovými, Kéfovými, Apollovými (1 Kor 1-4), napětí vyvolávaná tzv. super-apoštoly, mezi známými judaizujícími křesťany, gnostickými proudy a nejrůznější směsicí kuriozity praktikujícími vizionáři a charizmatiky (1 Kor 11 a 12). Důsledky těchto sporů řešil ještě Klement Římský (1. list Klementův Korinťanům). Spory bolestné, vyčerpávající, ale na jejich pozadí krystalizovalo pojetí ortodoxie a prohlubovala se svoboda evangelia.

Napětí a polarity jako by byly součástí charakteristiky jedné, svaté, všeobecné a apoštolské církve. Je jich tolik, že se vzdávám původního nápadu učinit jejich mapu. Omezím se na ukázkové a zásadní.

Ve třetím století poznamenal tvářnost církve vynikající filosof a teolog Órigenés (kolem 185 - asi 255), považovaný za autoritu a strážce ortodoxie i přes své odvážné pokusy přiblížit tajemství víry hloubavému duchu alexandrijských vzdělanců. Jeho myšlenky, zejména způsob jeho alegorické exegeze, mystické důrazy a pokus o syntézu s obdobnými trendy ve filosofickém myšlení doby, padly o pár desetiletí později na úrodnou půdu zejména u egyptských vzdělaných mnichů. Ti méně vzdělaní se naopak stali jeho úhlavními nepřáteli. Přimíšením osobních sporů a mocenských intrik se tento spor přenesl na celocírkevní půdu a proorigenovsky orientovaní mniši byli vyhnáni ze země. Utekli se k Janu Zlatoústému (asi 344 - 407) do Cařihradu, ten se jim sice snažil pomoci, sám však neodolal církevním i státním tlakům, byl vyhnán a vypovězen ze své patriarchie a zemřel vyčerpán ve vyhnanství. Celý tento protiorigenovský komplot a sesazení Jana Zlatoústého byly také příčinou první vážné krize mezi Cařihradem a Římem. Obě místní církve přestaly komunikovat do chvíle, kdy bylo posmrtně jméno Zlatoústého opět zařazeno do seznamu cařihradských biskupů (438). Za některé vážné omyly byl Órigenés (či spíše jeho stoupenci, kteří odkaz interpretovali po svém) odsouzen 5. celocírkevním sněmem v Cařihradu (553). Jeho spisy byly systematicky likvidovány a myšlenky vymazávány z paměti církve, ale cenné hodnoty z jeho odkazu se rozvíjely díky kappadocké škole (Basil, Řehoř z Nyssy, Řehoř z Nazianzu - všichni světci), oplodňovaly středověk (Bernard, cisterciáci a další); dnes čteme Órigenovy texty - ne však formulace odsouzené po jeho smrti - v oficiální modlitbě církve (Liturgie hodin).

Zajímavou polaritu nalézáme také ve 3. století v Římě. Došlo tu k vážnému střetu dvou pojetí církve. Řádně zvolený římský biskup Kallistos (218-222) se snažil o otevřenost vůči tehdejším novým přístupům v teologii i praxi křesťanského života. V přílivu nových křesťanů zvolil např. mírnější praxi pokání nebo potvrzoval sňatky svobodných s otroky. Skupina staré tradici oddaných křesťanů si však zvolila svého římského biskupa Hippolyta (+ 235). Usilovali o přísnou církevní disciplínu, církev chápali velmi náročně jako úzké společenství těch, kdo žijí radikálnost evangelia v úsilí o svatost, chudě a v odstupu od světa. První vzdoropapež Hippolyt zanechal pro další církevní vývoj nedocenitelný základ tradice (dílo Traditio apostolica) a zemřel jako světec mučedník uctívaný na Východě i na Západě. Konec konců oba přístupy, jak Kallistův, tak Hippolytův, se ukázaly v dalším vývoji smysluplnými.

Postava advokáta a skvělého apologety Tertulliana (n. mezi 150-160, z. mezi 240-250) je další ukázkou dynamického pnutí ve staré církvi. Pro západní církev udělal nesmírně mnoho, položil základy teologické latině, vdechl západní teologii svérázné právní rysy, jeho přesné trojiční a christologické formulace inspirovaly koncilní otce v Niceji. A přece skončil v heretické skupině montanistů. To však nebrání tomu, abychom dodnes necenili jeho přínos.

Nemůžeme přeskočit ani závažnou polaritu mezi svatým Cypriánem (kolem 210-258) a papežem Štěpánem, respektive mezi některými místními církvemi a Římem. Týkala se křtu, který udělují heretici. Řím a některé místní církve považovaly tento křest za platný, Kartágo, kde byl Cyprián biskupem, (a některé další místní církve) ho neuznávaly a při přijímání těchto heretiků do církve křest opakovaly. Spor, za nímž jistě byl skryt i spor o jurisdikční primát papeže, hrozil, že kulminuje exkomunikací Cypriána. Smrt obou hlavních protagonistů polaritu ukončila. Z rozjitřeného sporu se však zrodila Cypriánova kniha O jednotě církve, která je perlou patristické literatury a ekumenickou inspirací dodnes.

Dlouhé stránky bychom mohli věnovat arianismu, ideologii popírající Kristovo božství a základní nauku o Trojici. Arianismus byl také ideovým nástrojem politického boje. Kolik utrpení, slz, škod způsobil. Alexandrijský biskup Athanasios (kolem 295-373) byl ariány pětkrát poslán do vyhnanství, musel se skrývat. Podobně trpěli skoro všichni držící se nicejského vyznání. Vnitřní i vnější napětí však významně posunula nauku církve a pochopení tajemství víry (325). Vděčíme jim za zpřesnění našeho porozumění vnitrotrojičním vztahům a prohloubené víře v božství Krista, jenž je homoúsios, jedné podstaty s Otcem.

Vleklý (85 let) Východ a Západ rozdělující spor se vedl o legitimitu biskupského ustanovení v Antiochii. Souvisel s arianismem a tápavým hledáním na cestě k jeho překonání. Ariáni sesadili v Antiochii nicejskému vyznání věrného biskupa Eustathia. Jeho přívrženci pak tvořili v r. 362 jednu z pěti rivalizujících skupin v místní církvi, měli svého vůdce Paulina, který byl vysvěcen na biskupa jistým Luciferem z Cagliari, neoblomným stoupencem nicejské ortodoxie, jenž ale nakonec skončil jako schizmatik. Nekanonicky vysvěceného Paulina uznal sv. Athanasios i papež Liberius. Dalším aktérem na scéně byl původně ariánsky orientovaný biskup Meletios, který později orientaci změnil a vedl silný neortodoxní proud. Jeho nástupce Flavianus byl nakonec díky intervencím Jana Zlatoústého Římem uznán (398), ale Eustathiovi příznivci vstupovali do obecenství s Flaviánem pomalu, až do 5. století.

Pomíjíme složité a komplexní napětí spojené s osobnostmi biskupa Nestoria a mnicha Pelagia, jejichž hledání a odpovědi na složité otázky christologie a vztahu milosti a lidské aktivity jitřily církevní život celá staletí.

Tato řekněme bodová pnutí a polarizace se vyhrotily v 5. století po koncilu efezském (431) se politická opozice vůči Byzancii v Mezopotámii držela Nestoria a vznikla Starobylá církev celého Východu, jež existuje dodnes, a po koncilu chalkedonském (451), který zpřesnil nauku o božské a lidské přirozenosti Krista, se opět k důvodům teologickým přimísily a převládly důvody politické a oddělily se církve nechalkedonské, nepřesně nazývané monofyzitské. Rozdělení Východu a samozřejmě i Západu bylo bolestné a tragické. Ale sledujeme-li, a myslím tím i z hlediska oficiálního (třeba i samotného papeže), celé to tragické dění z odstupu, zjišťujeme, že to, co tenkrát bylo příčinou tragédií, můžeme dnes interpretovat jako obohacující různost vyjádření jediného tajemství. Zástupci starobylých východních církví se už účastnili 2. vatikánského sněmu jako pozorovatelé. Roku 1970 vydal papež Pavel VI. a arménský katholikos Vasken I. společnou deklaraci. O rok později 1971 Pavel VI. a syrskopravoslavný patriarcha Ignác Jakub III. vyznávají společnou víru v „Pána Ježíše Kista, vtělené Slovo Boží, jež se stalo člověkem pro spásu lidstava“. 1973 opět Pavel VI. a koptský papež Šenuda III. potvrzují společnou víru v jediného Boha ve třech osobách, v božství vtěleného Božího Syna, sedm svátostí, Pannu Marii jako Bohorodičku, v církev a naději na druhý příchod Páně.

Jan Pavel II. pokračuje v započaté cestě. Roku 1984 spolu se syrskopravoslavným patriarchou Ignácem Zakkou I. Iwasem konstatují „hluboké duchovní společenství“ ve víře v tajemství Krista, vykoupení, Tělo Kristovo, svátosti a v apoštolskou posloupnost. Plné jednotě, jak konstatují, brání ještě ekleziologické otázky, ale oba představitelé připouštějí za určitých okolností interkomunio. 1988 papež Šenuda III. a zástupci římského papeže podepsali společnou deklaraci o christologii.

Kromě tohoto špičkového oficiálního dialogu existuje i oficiální pracovní dialog teologů. Existují zatím dvě smíšené teologické komise mezi církví římskokatolickou a starobylými církvemi Východu. Smíšená komise zástupců církve katolické a syrskopravoslavné malankarské pracuje od roku 1989. Z mnoha podnětů je jeden obecný: „Terminologické rozdíly a důrazy mohou koexistovat v jednom společenství a nemusí nebo neměly by rozdělovat.“

Starší (od roku 1974) je pracovní smíšená komise mezi římskokatolickou církví a církví koptskou. Kromě christologických otázek, v nichž většinou dochází k obdivuhodným konvergencím, se dialog soustředil i na ožehavé otázky ekleziologické. Ve společném dokumentu ze zasedání v Anba Bichoi se praví: „Všechny katolické místní církve i církev koptská se plně uznávají jako uskutečnění jedné, svaté, katolické a apoštolské církve na svých územích“ a „mají právo i moc řídit se svými vlastními tradicemi a disciplínou.“

Dialog se rozvíjí také mezi katolíky a nestoriány. 11. 11. 1994 podepsal papež Jan Pavel II. a patriarcha Asyrské církve Východu Mar Denkha IV. „Společnou christologickou deklaraci“, která ukončila historické nedorozumění, které započalo v 5. století. Týkalo se pojetí spojení božské a lidské přirozenosti v Kristu a z toho vyplývajícího nepřijetí Mariina titulu Bohorodička. Ukázalo se, že rozpory ve víře jsou vlastně jen terminologická záležitost. Sice tiše a bez publicity, ale skutečně, je tato společná christologická deklarace zlomovým aktem, který překonává věkovité bolestné rozdělení a nastoluje jednotu v podstatném. Deklarace dále hledá vyvážení vztahů k Panně Marii, která „dala zrod lidství Kristovu, které je lidstvím samotného Syna Božího. To je důvod, proč se Asyrská církev Východu modlí k Panně Marii jako Matce Krista, našeho Boha a Spasitele. Ve světle téže víry se katolická tradice obrací k Panně Marii jako Matce Boží a stejně tak Matce Kristově. Jedni i druzí uznáváme legitimitu a správnost obou těchto výpovědí jedné a téže víry a respektujeme preference každé církve v její liturgii a zbožnosti.“ Dřívější rozpory jsou označeny za nedorozumění. Vzájemně se uznávají svátosti a je otevřena možnost plného společenství v budoucnosti.

To je jen letmá ukázka retrospektivy a perspektivy napětí a polarit, někdy i tragických nedorozumění a rozštěpení v církevním životě. Patřily k církvi od počátku. Ať se nám to zdá jakkoli podivné, napětí, krize a bolesti jsou také znamením života a signály život a existenci chránící a podporující. Církev je živý organismus a potřebuje tyto signály, často i bolesti a vyhnisávání ran, chirurgickou Boží terapii při odstraňování nádorových bujení. Co však naše retrospektiva dokazuje více než jasně, je to, že v tomto boho-lidském organismu existuje dostatek obranných látek, z nichž nejúčinnější je cit pro víru Božího lidu (sensus fidelium) a garant obdivuhodné Tradice a učitelské služby církve. Tyto obranné látky zaručují ve všech těžkých chvílích naději. Základem nejhlubším této naděje je Duch svatý a ten, „jenž je s námi až do skonání času“. V této víře a naději se naše bolestná napětí a iritující polarity mohou proměňovat v obohacující dialog a zkušenost.