Modernismus a integralismus
Autor: Rudolf Zinnhobler - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2000/1 (Články)
Z knihy Josefa Lenzensbergera Geschichte der Katholischen Kirche, (Leipzig, St.Benno 1988, 424- 427).
Pius X. vešel do dějin též jako antimodernistický papež. Podle Ernsta Benze rozumíme modernismem „souhrnný pojem reformních snah řady římskokatolických teologů konce 19. a začátku 20. století, kteří ve svém myšlení, reformních myšlenkách, původu a vzdělání náleželi k nejrozmanitějším směrům“.1
Modernistům byla společná snaha překonat propast, která se v 19. století otevřela mezi církví a moderním světem, mezi teologií a přírodovědou.
Výzkumy Thomase Michaela Looma ukázaly, že nebylo správné pozorovat fenomén modernismu izolovaně, tj.omezit ho na dobu Pia X. Kořeny konfliktu sahají daleko zpět, podstatné etapy kontroverze o modernismu se odehrály již za Lva XIII. Vrchol sporu však patří do vlády Pia X. Ve snahách modernistů viděl papež nebezpečný vpád ducha doby do církve. Několik týdnů po nástupu do úřadu dal na index díla francouzského exegety Alfreda Loisyho a když roku 1913 vyrostl v církvi a v Římě odpor proti způsobu boje s modernismem, prohlásil: „Non est vir mecum“ (Nikdo není se mnou).
Vlastním rokem konfliktu byl rok 1907. Úvodem byla papežova řeč 17. dubna, v níž označil hnutí za souhrn a jed všech herezí (compendium et venenum est omnium haeresum). Dekretem Lamentabili, který odsoudil 65 článků, vybraných ze spisů A. Loisyho a George Tyrella byl sestaven „nový Syllabus“. Rozhodující ranou pak byla encyklika Pascendi z 8. IX. V ní je „modernismus charakterizován jako uzavřený, jednotný systém, jako souhrn všech herezí, vytvořený k tomu, aby zničil každé náboženství, nejen katolické. Nebezpečnost modernistů je proto tak velká, že se dokážou skrývat za přísně mravné chování, zatímco jsou poháněni pýchou a nadutostí“ (G..Maron). Encyklika doporučovala četná protiopatření: pěstování scholastické filozofie, odstranění modernistických docentů, přísnou cenzuru teologických spisů, zřízení dozorčích úřadů v každé diecézi aj. Šla dokonce tak daleko, že žádala sesazení profesorů, „qui in historica re, vel archaelogica, vel biblica nova student“. Ostré reakce jednotlivých modernistů pomohly rozšíření konfliktu a způsobily zavedení protimodernistické přísahy (1. 9. 1910, v platnosti do r. 1967), která se musela skládat před přijetím vyšších svěcení a před dosažením církevního úřadu; němečtí profesoři byli na základě energických protestů z této povinnosti vyňati.
Protivníci modernismu byli nazýváni integralisty, protože odpověď na všechny otázky - vědy a umění, soukromého a politického života - hledali v nauce církve a papeže. Jeden integralistický list tehdy napsal: „Jsme integrální římští katolíci; to znamená, že stavíme nejen tradiční církevní nauku v oblasti absolutní pravdy, nýbrž i pokyny papeže o praktických, běžných věcech nade vše. Církev a papež tvoří naprostou jednotu.“2 Vůči jinak smýšlejícím postupovali integralisté bojovně a inkvizitorsky. Josef Schmidlin mluví dokonce o „intergalistickém spiknutí“, které mělo oporu v Sodalitium Pianum, nazvaném po svatém papeži Piu V. se zřetelnou narážkou na jméno vládnoucího papeže. Zakladatelem tohoto tajného hnutí byl papežský podtajemník Mons. Umberto Benigni. Sodalitium sice nikdy nedostalo kanonické potvrzení, papež je však podporoval jak finančně, tak opakovaným uznáním. 8. 7. 1912 napsal: „V Pánu podporujeme naše milované syny, členy Sodalitium Pianum, kteří se velice zasloužili o katolickou věc tím, že pokračovali v boji za Boží církev a Svatý stolec proti vnějším i vnitřním nepřátelům“.
O působení společnosti, přesněji známém teprve na základě prací Emila Poulata, dostával papež denní zprávy. Sodalitium považovalo za prvořadý úkol vypátrat co možná všechny modernisty, označit je a přivést k církevnímu odsouzení ve smyslu encykliky Pascendi. Zdá se, že počet členů společenství byl menší, než se tvrdívalo (asi 50 osob), ale na mnoha místech fungovali důvěrníci, např. v Rakousku profesoři Ernst Commer (Vídeň), Johannes Stufler a Ludwig von Pastor (Innsbruck). V Milánu, Vídni, Berlíně, Kolíně n/R,Bruselu, Ženevě, Friburgu a Paříži byla zřízena vlastní tisková střediska a hnutí mělo orgán Correspondence de Rome. Často se nebojovalo s otevřeným hledím a používaly se pseudonymy.
Koncem vlády Pia X. rostl odpor proti činnosti Sodalitia i v Římě. Kardinál státní sekretář Raffaele Merry del Val byl vzdor svým konzervativním postojům vůči hnutí vždy rezervovaný až nepřátelský. Papež Benedikt XV. se pak snažil o urovnání modernistické krize a roku 1921 Sodalitium Pianum zakázal.
Uvedeme některé důležité představitele modernismu. Ve Francii, kolébce tohoto hnutí, to byl především již zmíněný exegeta Loisy. Už roku 1892 založil časopis L´Enseignement biblique a r.1896 Revue d´histoire et de littérature religieuse k diskusi o otázkách dosud v katolické oblasti zanedbávaných. Především mu šlo o uplatnění historicko-kritické metody též na vznik Písma svatého a na počátky církve. Silnou relativizaci Zjevení a dogmatu, které z toho vyplývaly, odsoudil už Lev XIII. (encyklikou Providentissimus Deus; Loisy pak rezignoval na katedru exegeze na Institut catholique). V roce 1903 dal papež Pius X. na Index zakázaných knih Loisyho spis L´Evangile et l´Eglise, který vzbudil velkou pozornost. Věty jako „Ježíš hlásal Království a přišla církev“ a „Dogmata nejsou pravdy spadlé s nebe“ však nelze posuzovat izolovaně. Autorovi šlo o konfrontaci nehistorického systému neoscholastiky s newmanovskou myšlenkou vývojovou. Chtěl ukázat, že církev a dogma nejsou proti Ježíšovým záměrům, nýbrž představují důsledek jeho učení. V tomto smyslu nebyla základním zájmem kritika, nýbrž apologie. Tvrdé odmítnutí encyklikou Pascendi přineslo Loisymu exkomunikaci (1908). Radikálnost jeho postojů pak zesílila natolik, že se u něho Zjevení a víra v Boha zdály téměř ztrácet. Teprve ve vysokém věku se opět vrátil k osobnímu Bohu. Je však jeho zásluhou, že na počátku 20. století nadhodil otázky, které do té doby nebyly v katolické církvi kladeny. Byl průkopníkem přijetí historicko-kritické metody. Důležitým způsobem tak přispěl současné teologii.
V Anglii byl exponentem modernismu jezuita George Tyrell; považoval dogma jen za pokus člověka „vyjádřovat vždy předběžnými prostředky Boží působení, které v sobě prožívá“3. Tyrell byl r.1906 vyloučen z Tovaryšstva Ježíšova, chtěl však zůstat knězem. Jeho knihy Lex cdedendi a Through Scylla and Charybdisse zdají být pokusem o smíření. Když se však r.1907 objevila encyklika Pascendi, napadl ji dvěma zuřivými články v Times a byl exkomunikován. Jeho kniha Medievalism z r. 1908 byla zlobnou kritikou tradovaného katolicismu, zatímco jeho poslední dílo Christianity at the Crossroads vlastně dokazuje zásadní věrnost církvi. Zemřel r. 1909 a nedostalo se mu církevního pohřbu.
Za člověka středu byl považován baron Friedrich von Hügel, syn rakouského diplomata a skotské matky, který žil od r.1871 v Londýně. Paul Sabatier jej nazýval „laickým biskupem modernistů“. Sdílel mnohé myšlenky svých modernistických přátel, aniž by do jejich subjektivismu a aniž napadal konkrétní církev.
Italský modernismus přijal myšlenkové podněty z Francie a Itálie, „byl však zakořeněn v dlouhé tradici navazující na Risorgimento; zastupoval politický liberalismus a náboženský reformismus“4. Nejznámější zde byl kněz Romolo Murri, zakladatel první politické strany katolíků Democrazia Cristiana Italiana, který se snažil proniknout katolickým duchem nové síly socialismu a demokracie; dále Ernesto Buonaiuti, který se zasazoval za aplikaci nových poznatků bádání v oblastech exegeze i dějin dogmatu a církve. Za tím účelem založil r. 1905 Rivista storico-critica delle scienze teologiche. Byl autorem Il programma dei modernisti, uveřejněného anonymně r. 1908 jako odpověď na encykliku Pascendi a brzy přeloženého do většiny evropských kulturních řečí. Praví se tam mj.: „Chtěli jsme přiblížit naší době nauky katolicismu tím, že budeme mluvit její řečí a vyjadřovat její vlastní myšlenky, aby se tímto dotykem projevila značná podobnost obou. Nemůžeme si myslet, že by církev trvale považovala náš program za rozkladný. Snad jsme se v jednotlivých pokusech o přiblížení mýlili a pak si nepřejeme nic víc, než otcovské napomenutí. Naše činnost, plná obětí a sebezapření, si však nezaslouží ostré, neodvolatelné zavržení!“
I když u Loisyho - a zčásti u Tyrella - lze konstatovat heretické tendence, u německých modernistů tomu tak téměř není, proto bylo navrženo používat pro ně označení reformní katolíci. Zde můžeme uvést dogmatika Hermanna Schella (+ 1906; jeho dílo odsoudil papež Lev XIII.) a historika Philippa Funka jakož i církevní historiky Sebastiana Merkleho a Alberta Ehrharda (velký význam měla jeho kniha Der Katholizismus und das 20. Jahrhundert. Hlásnou troubou hnutí byl v Německu časopis Das Zwanzigste Jahrhundert. Zmínku si zaslouží rovněž časopis Hochland, založený r. 1903 Karlem Muthem. Oponoval mu Der Gral, založený Rakušanem Richardem von Kralik.
Zmíněným německým „modernistům“ šlo o spojení nauky a života církve s pokrokem ve vědě a kultuře, aniž by se dotkli Zjevení, víry a základních struktur církve. Přesto ani oni nebyli ušetřeni ostrých polemik. S modernismem se katolická církev dosud zcela nevypořádala, ač se na 2.vatikánu objevily v této věci silné podněty.
