K problematice fundamentalismu

Autor: Mikuláš Lobkowicz - Číslo: 2000/1 (Studie)

Jako úvod do svých úvah volím poněkud nepřímou cestu: začínám tématem, které na první pohled má s fundamentalismem málo společného.

Logika, jazyk a emoce

Krátce před druhou světovou válkou se v americkém časopise Mind objevil článek nazvaný „The Emotive Meaning of Ethical Terms“. Autorem byl Charles L. Stevenson z michiganské univerzity, který pak o sedm let později, ještě před koncem války, uvedl svou knihou Ethics and Language tzv. emotivismus, metaetickou teorii, podle níž výpovědi s etickými pojmy jako „dobrý“ a „zlý“ jakožto predikáty nepopisují nic, tedy ani nemají žádný význam, nýbrž jsou používány, aby k něčemu pozvaly, nebo od něčeho odstrašily. Řeknu-li „spravedlnost je dobrá“, pak podle teorie emotivismu zvu k určitým typům jednání, totiž k těm, které jsou spravedlivé; vyložím-li, že vražda je zlá, nechci tím říci nic víc, než že by se neměla dělat.

Tento emotivismus nebyl v podstatě ničím jiným, než pokračováním neopozitivismu, nebo lépe logického determinismu Angličana A.J. Ayera, který v návaznosti na úvahy tzv. Vídeňského kruhu zastával názor, že smysl výpovědí a jejich verifikace jsou identické a že deskriptivní neanalytické výpovědi mají smysl jen tehdy, je-li v naší zkušenosti vždy jiný případ, jsou-li či nejsou přiléhavé. Metafyzické a teologické výpovědi, které prostě nerozvíjejí pojmy a tedy jsou analytické, nemají podle tohoto pojetí smysl, jsou bezvýznamné, protože na základě našich zkušeností (chápaných podle Ayera podle přírodovědeckého modelu) nikdy nemůžeme rozhodnout např. zda je Bůh trojjediný, zda existují substance odlišné od vlastností, anebo ještě zásadněji, zda Bůh vůbec existuje. Podle tohoto pojetí věty „Bůh existuje“ nebo „V eucharistickém chlebě je reálně přítomen Ježíš Kristus“ nejsou snad falešné, nýbrž nesmyslné výpovědi; jsou bez jakéhokoli významu. Tato představa vede nevyhnutelně k otázce, co si máme počít s morálními nebo hodnotovými soudy. Jsou také nesmyslné, anebo snad jen vyjadřují pocity? Emotivismus, založený již v Ayerovi, se snaží nalézt odpověď v tom, že říká: ve skutečnosti jsou nesmyslné, nemají žádný udávající význam, ale mají svou funkci. Ayer říká: „Etické termíny neslouží k ničemu jinému, než k vyjádření citu. Jsou vypočteny, aby vzbudily cit a stimulovaly akci. Ve skutečnosti se však některé z nich užívají takovým způsobem, že větám, v nichž se vyskytují, dodávají účinek rozkazu“. Podobně Stevensonův emotivismus naznačuje, že věta „To je dobré“ (This is good) neznamená nic víc, než „To mám rád. Měj to také rád“ (I like it. Like it as well).

Metaetická teorie emotivismu neměla velký úspěch. Byla příliš vzdálená tradici Západu, která se vždy snažila objektivně zdůvodnit morální a hodnotové soudy; málo také odpovídala naší zkušenosti o tom, co míníme, když činíme etické výpovědi či hodnotové soudy. Avšak za touto nepodařenou a neúspěšnou teorií tkví pozorování, které je nejen správné, ale i významné pro naše chápání řeči. Právě toto pozorování rozvinul Stevenson ve svém úvodem zmíněném článku. Jedním z příkladů, které používá, je výkřik „Mol!“. Když při otevření skříně zvolám: „Mol!“, pak chci jistě říci též: „Zde letí hmyz rodu Lepidoptera“; identifikuji pozorovaný objekt, činím výpověď o světě. Avšak vlastní funkce zvolání „Mol!“ je jiná; chci okolostojící upozornit, aby ho zabili, neboť jinak nám poškodí šaty. Možná chci někoho, kdo moly nesnáší, přimět k tomu, aby opustil můj dům. Mezi lidmi, kteří něco vědí o plných šatnících, nemusím vykládat dál; výraz „mol“ má kromě popisného též emotivní význam. Mohu ho proto použít nejen k popisu světa, nýbrž i jako výzvu k jednání.

Toto pozorování lze dále rozvíjet následovně: existují určité výrazy - nazveme je zde emotivní výrazy - které měly původně určitý popisný nebo identifikační význam, průběhem času však získaly tak silnou emoční konotaci, že je lze užívat jako kladiva, jako hodnotového soudu takové síly, že za ním původní význam téměř mizí. Jestli např. při schůzi zvolám k partnerovi diskuse, že jeho chování je nedemokratické, působí tato výtka tak silně, že postiženému ani nenapadne, aby se zeptal, co má jeho chování společného s demokracií, nebo aby řekl, že demokracie je státní forma, která nemá s programeme schůze nic společného.

Takové výrazy, v nichž byl původní deskriptivní význam přehlušen konotacemi vyvolávajícími emoce, se ukazují při výměně argumentů jako neobyčejně účinné. Výtka, že se někdo chová nedemokraticky, může být za určitých okolností jen nadávkou s cílem přimět napadeného ke změně jednání nebo k ústupu; činí tak ve vztahu k něčemu obsažnému: k demokracii a naší zálibě v ní. Podobně je to, když se nám vytkne, že naše vývody jsou nevědecké. Většinou se nezjišťuje, zda mé vývody skutečně byly nevědecké; řečník se stáhne zmaten a poděšen a mlčí. A poněvadž veřejné diskuse, jak je známe např. z televize, se nevedou k tomu, aby se nalezla pravda, nýbrž jsou jakýmsi duševním boxerským utkáním a předvádějí se především kvůli zábavné hodnotě, přičemž vítězí ten, kdo je ten den v lepší formě, nebo komu napadají šikovnější taktická slova nebo myšlenky, nejsou emotivní výrazy ničím jiným, než diskusními zbraněmi bez informativního obsahu, který by měl být brán vážně. Extrémní formu této diskusní taktiky lze najít v Leninových filosofických dílech, např. v Materialismu a empiriokriticizmu, který byl po dlouhá léta v Sovětském svazu směrodatný; trefně ji lze opsat slovy „Cituj a udeř!“.

Geneze fundamentalismu

Zdá se, že ve styku mezi křesťany se stal takovým emotivním výrazem „fundamentalismus“. Používá se k tomu, aby se někomu ukázalo, že zastává něco, co se nepatří, jako výtka, která má navíc dotyčného izolovat. Výraz měl původně jasný význam: označoval hnutí původně baptistické, které se rozšířilo i mezi presbyteriány a metodisty ve Spojených státech a bránilo křesťany před vlivem přírodovědy, zvláště darwinismu, a hlásalo five fundamentals, pět základních pravd, které nikdy nesmějí být zpochybňovány: 1. absolutní neomylnost doslovně chápaného Písma svatého; 2. božství Ježíše Krista; 3. Narození Ježíše z Panny; 4. Zástupná smírná oběť Kristova; 5. Kristovo zmrtvýchvstání a jeho nový příchod ke zřízení Tisíciletého království.

Toto hnutí začalo 1876 biblickou konferencí, po níž následovalo mnoho jiných, odrazilo se v knihách s obrovským nákladem, např. Jesus is coming, a ve vydávání časopisu The Fundamentals, který byl velmi vlivný zvláště v jižních státech a po první světové válce vedlo ve státech Tennessee, Mississipi, Arkansas a Texas k zákonům, které zakazovaly vyučovat ve školách Darwinovu teorii. Ve třicátých letech začalo hnutí ztrácet význam, mj. i proto, že bylo silně kritizováno za své inkvizitorské praktiky; tak např. prominentní Walter Lippmann vydal 1928 knihu American Inquisitors. Dosud však existuje, a to nejen v jižních státech, mezi převážně baptisticky orientovanými skupinami nehlásícími se k žádné konfesi, např. Campus Crusade for Christ, což je svým způsobem velmi zasloužilá skupina. Většina těchto organizací se 1930 spojila pod názvem Independent Fundamental Churches of America; jedna z četných protestantských církví v USA, The Disciples of Christ, která konala ve dvacátých letech misie v Číně, vděčí za svůj vznik tomuto původně mezikonfesnímu hnutí poslední čtvrtiny 19. a první třetiny 20. století.

Mimo Spojené státy mělo toto hnutí až donedávná stěží nějaký význam; v Evropě se projevilo po druhé světové válce z Ameriky importovaným a Američany financovaným hnutím Dinner Prayer, které organizovalo obědy pro prominentní občany některých měst, např. Mnichova. Obědy byly uváděny neurčitým úvodním kázáním a konaly se při nich spontánní modlitby, beze vztahu k určitým textům. V posledních třiceti letech mělo fundamentalistické hnutí jistý vliv v katolickém prostoru, v souvislosti s určitými, původně mezikonfesními obnovnými proudy, např. charizmatickými skupinami, které byly původně metodistickým hnutím.

Dnešní úzus...

Je až nápadné, že jak v katolických, tak v evangelických diskusích o fundamentalismu nikdo nemyslí na toto historické pozadí, v jehož kontextu měl výraz „fundamentalismus“ jasný význam: byl označením, vlastní volbou názvu určitého hnutí. Je to vidět i z toho, že se dnes sám stěží někdo označí za fundamentalistu. Slovo se stalo emotivním výrazem, který slouží k tomu, aby byl někdo postaven do kouta, vyřazen jako vážný partner z diskuse. V této věci lze mít vážné pochyby, zda a do jaké míry v evropském prostoru vůbec existuje něco jako fenomén fundamentalismus. Pokud má ten výraz vůbec nějaký identifikovatelný význam, pak je to kritické, odsuzující označení „konzervativních křesťanů“, jimž se podstrkuje, že nejsou na výši doby (přičemž zůstává nejasné, proč by někdo na této „výši“ měl být). Lze při tom pozorovat sociologicky zajímavý jev, s nímž jsme se dříve setkávali především u levicových intelektuálů, kteří neustále poukazovali na údajnou obrovskou moc pravice a varovali před nebezpečími, jež z toho plynou. Diskusní strategie je taková, že ti, kteří ve skutečnosti zastupují velkou většinu, nebo mají velkou, třeba i nepřímou moc vyjadřovanou slovně či písemně, se stále tváří tak, jako by byli pronásledovanou menšinou.

I ti, kdo se rozčilují nad „fundamentalismem“, se za pomoci teorií o spiknutí tváří tak, jako by fundamentalismus byl nanejvýš nebezpečnou chorobou, která se bleskem šíří krajinou a hrozí stát se vážným kulturním nebezpečím. Přitom se hází do jednoho hrnce nejrůznější nová hnutí a skupiny: Engelwerk a Opus Dei, Communione e Liberazione a sekty, v Itálii dokonce fašismus, takže výtka, že je někdo fundamentalista, znamená, že je sektář a spiklenec, ne-li něco horšího. Jak bezobsažný tento pojem je, ukázalo se před časem, kdy Frankfurter Allgemeine Zeitung nadepsal svůj článek Je papež fundamentalista?.

... a realita

Čtenář by asi považoval za unfair, kdybychom zůstali u této sémantické analýzy a tvrdili, že v evropském křesťanství žádný fundamentalismus neexistuje, že to je pouze nadávka. Neboť přes vágnost významu tohoto výrazu přece jen ukazuje na určité jevy a s nimi spojené problémy, které skutečně existují, s nimiž se člověk občas setkává i u sebe a s nimiž se musí vypořádat.

V katolické oblasti, na niž se chci omezit, mají tyto jevy zřetelnou souvislost s Druhým vatikánem Tento velký koncil, v církevních dějinách novověku bezpochyby nejvýznamnější, byl v médiích představován jako zápas mezi konzervativci a progresisty, přičemž na konci se prosadili progresisti. Co zde přesně znamená „konzervativní“ a „pokrokářský“ je při tom velmi proměnlivé, především když pozorujeme dobu krátce po koncilu. Za protagonistu konzervativců byl během koncilu označován kardinál Ottaviani, ale hned po koncilu byli za konzervativce prohlášeni teologové jako Hans Urs von Balthasar a Henri de Lubac, kteří byli ve čtyřicátých a padesátých letech považováni téměř za církevní rebely a z Říma často napomínáni - po koncilu se však bránili proti mnohému, co se v církvi s odvoláním na koncil dělo. Vznikly pak protichůdné, vzájemně se potírající teologické časopisy. Karlem Rahnerem spoluzaložené Concilium a Balthasarův časopis Internationale Theologische Zeitschrift Communio, který dnes vychází ve 14 zemích, mj. ve Washingtonu, Bejrútu, Rio de Janeiru, Santiagu de Chile. Oba se hlásí ke koncilu, vyvozují však z něho zcela odlišné závěry, jež jsou zčásti o tom, do jaké míry se má církev smířit s přítomnými názory, zčásti však reprezentují různé typy teologické tradice.

Obtíž při dnešním používání výrazu „fundamentalismus“ tkví mj. v tom, že se skupiny vzájemně obviňují na jedné straně z návratu před koncil, jsou údajně „předkoncilní“, na druhé straně z toho, že s odvoláváním na koncil opouštějí půdu víry Katolické církve. Ti, kterým se podstrkuje „předkoncilní myšlení“, jsou označováni za fundamentalisty; ti, kdo se údajně svými názory neprávem odvolávají na koncil, jsou označováni za „progresisty“, přičemž první výtka je mnohem závažnější, neboť žijeme v době, kdy „pokrokový“ neznamená často nic víc, než „schvalující“. Ač jsou dnes časté výhrady proti následkům přírodovědeckého a především technického pokroku, je při duchovních utkáních výraz „pokrokový“, často identifikovaný s výrazem „levicový“, obsazen pozitivně, zatímco „konzervativní“ a „nepřející pokroku“ má jasně negativní konotaci.

Mnohé hovoří pro to, aby ve vnitrocírkevních diskusích, nevztahujících se ke zmíněnému historickému vývoji - k sektám amerického původu - nebyl užíván výraz „fundamentalismus“ a diskuse se soustřeďovala na příslušné obsahové problémy.Chtěl bych upozornit na tři takové obsahové kontexty.

Prvním je otázka neomylnosti Písma svatého. Slovem „fundamentalismus“ je míněna nekritická zatvrzelost proti moderní exegezi a tendence vybudovat příslušným způsobem dogmatiku. Takové tendence a zatvrzelosti skutečně existují. Paradoxně mají spíše evangelický, dokonce pietistický, než katolický původ. I když katolická církev vždy považovala Písmo svaté za inspirované a tím neomylné, nikdy nepropadla omylu, že by je považovala - navíc v některém jazykovém překladu - za základ víry církve; naopak považovala Písmo svaté za výraz víry církve (což je i historicky správné, neboť církev existovala dřív, než Písmo) a vyhradila si vidět ve svém Učitelském úřadu jediného autorizovaného vykladatele Písma. Naproti tomu protestantismus svou zásadou Sola Scriptura, což není pouze odmítnutí tradice, ale především církve jako společenství vedeného Duchem svatým a prvotní svátosti, musel dát Písmu svatému a hlavně Novému zákonu kvalitu textu, který obsahuje celý a v doslovnosti neomezeně závazný základ víry. To, že historická exegese začala u evangelických křesťanů, nebylo z počátku výrazem „liberalismu“ - i když se brzy přidal - nýbrž plynulo z přesvědčení, že je třeba lépe rozumět jedinému základu víry. Skuteční fundamentalisté, kteří obvykle neznají latinu ani řečtinu, natož aby něco věděli o židovském kontextu, v němž text vznikal, odmítají proto vše, o čem se v Písmu nemluví, např. všechny svátosti kromě křtu (často i eucharistii), nebo očistec.

Při diskusi jde tedy o to, jak se má Písmo svaté vysvětlovat a vykládat, co to znamená, že je „inspirované“ a „neomylné“, a jak se má a může na jeho základě argumentovat. Potom je za „fundamentalistu“ označován ten, kdo v diskusi říká: „Ale v Písmě svatém přece stojí....“ a není ochoten diskutovat dál. Označení není moc rozumné, protože při takovém nehybném lpění na doslovném znění, navíc interpretovaném pojmy určité současnosti, se vůbec nejedná o fundamenta, nýbrž o nedostatek vzdělání.
Příležitostně je za fundamentalistu označován ten, kdo věří na panenský porod. Avšak narození z Panny náleží k nejstarším vrstvám křesťanské víry, jak dokazuje Vyznání víry, závazně uznané téměř ve všech křesťanských církvích, takže výtka „fundamentalismu“ se rovná dosti podivné výtce, že člověk věří tomu, co učí církevní společenství, do něhož patří. Křesťanská víra je jistě mnohem víc, než souhlas s určitými větami, jejichž pravdivost nelze dokázat empiricky (proto „věříme“, ne „víme“), ale od křesťanů byla vždy chápána i takto. Dnes má sice „ortopraxe“, pravé křesťanské jednání, zvláště v souvislosti se sociální spravedlností, při identifikaci křesťanů větší závažnost než dříve (nikoli však u pravých fundamentalistů) - avšak křesťanská existence znamená vždy též pravověrnost.
Výtka fundamentalismu v katolické oblasti obsahuje i výtku, že se dotyčný řídí jistými zásadami, které platily před koncilem a dnes prý už neplatí. Tato výčitka spočívá na tvrzení - téměř vždy falešném - že koncilem se všechno změnilo; ve skutečnosti koncilní texty obsahují s velmi málo vyjímkami (jednou z nich je Dekret o náboženské svobodě) pouze prohloubení toho, co církev vždy nebo od nepaměti učila. Za fundamentalistu je označován ten. kdo např. bere vážně předmanželskou cudnost, nebo poslouchá slova římského biskupa - i ta, která nemají definitivní platnost, nebo kdo se pravidelně modlí růženec. Fundamentalista je pak ten, kdo je věrný církvi a jí udržované tradici.

Sem patří mj. přímo systematická štvanice na Opus Dei (poznamenávám, že jsem k němu nikdy nepatřil). Nepostrádá jistou komiku to, že před časem bylo v novinách publikováno jako senzace, že církev v Německu spolufinancuje též zařízení Opus Dei. Záměr byl jasný: podráždit katolíky, kteří kvůli příspěvkům solidarity chtějí vystoupit z církve. Můžeme mít či nemít rádi Opus Dei, podobně jako jezuity nebo františkány. Zde však jde o církví řádně schválené laické hnutí, a tak je nepochopitelné, proč by episkopát neměl podporovat vlastní zařízení stejně, jako třeba zařízení Ústředního výboru německých katolíků. Ten, kdo říká: „Ale ne z mých daní“, přehlíží základní charakteristiku moderního daňového systému, a to i církevního: daňový poplatník nemůže protestovat proti tomu, že část jeho daní je použita na účely, s nimiž nesouhlasí - s výjimkou případu ilegálního užití. Rozdíl mezi státem a církví je v této věci pouze v tom, že z protestu (nebo lhostejnosti) může člověk z církve vystoupit, ale ze státu jen emigrovat.

Závěrem

Zdá se mi tedy, že při dialogu v křesťanském prostoru obsahuje výraz „fundamentalismus“ málo diferencovanou a resentimenty příliš zatíženou výtku, než aby jej bylo možné brát za smysluplný - s výjimkou konkrétně dokazatelného pokračování americké tradice, jež se stěží v Evropě vyskytuje.

Lze namítnout, že určitý vývoj, který chceme odmítnout, musíme také pojmenovat. S poukazem na počátek této úvahy bych o tom pochyboval, zvláště v souvislosti s emotivními výrazy jako „fašistický“, „komunistický“, nebo „nedemokratický“. Ty v sobě mají něco nedobrého: zbavují nás námahy zdůvodnit své odmítání nebo kritiku. Řeknu-li o někom, že je fundamentalista, nebo že zastává nesprávné názory, pak v druhém případě musím dokázat racionálními argumenty, proč jsou jeho názory nesprávné; v prvém případě se dál neříká nic. Navíc jde o případy, kdy se velká většina usnese, že je něco zavrženíhodné. Může to být zavrženíhodné, ale je třeba to zdůvodnit. A zdůvodňování vede k racionálním diskusím a ty nám připomenou, že můžeme mít pravdu, i když jsme jiného názoru, než třebas i největší většina. Přispívají k rozvoji ctnosti uvážlivosti, která souvisí s tolerancí.

Uzavírám slovy myslitele, který jistě není podezřelý, že by byl církevní autoritou - Voltaira. Při jedné vzrušené hádce prý řekl protivníkovi: „Naprosto nemáte pravdu. Ale až do posledního dechu budu bránit Vaše právo na své tvrzení“. Je třeba dodat, že Voltaire neměl na mysli právo zastávat něco uvnitř společenství, které lze kdykoli opustit, nýbrž v tehdy dosti inkvizitorském státě, jemuž bylo v Evropě 18. století možné uniknout pouze emigrací, např. do Nového světa.

T. Stammen aj. (vyd.), Politik - Bildung - Religion, Festschrift H. Maier. Padeborn 1996, 627-634. Přeložil Miloš Voplakal.