Jan 1,1c v českém liturgickém překladu
Autor: Ladislav Tichý - Číslo: 2000/1 (Studie)
Začátek Janova evangelia (tzv 1. prolog) se v předkoncilní liturgii četl na konci každé mše svaté. Bylo to ovšem latinsky a k tomu ještě potichu, takže se odtud text Janova prologu asi těžko dostával do povědomí věřících. V obnovené liturgii po 2. vatikánském koncilu se však prolog Janova evangelia čte jako evangelijní text v době vánoční celkem (pokud nepřipadne 25. prosinec na neděli) třikrát, a to při třetí mši Božího hodu vánočního, 31. prosince a o 2. neděli po Vánocích. Tím je mnohem pravděpodobnější, že výrazně formulované věty tohoto textu Janova evangelia utkvějí účastníkům bohoslužeb v paměti. Obecně platný požadavek správného překladu se zde jeví ještě naléhavější. Prolog Janova evangelia obsahuje pro překladatele několik obtíží (je to např. interpunkce a chápání textu na rozhraní veršů 3 a 4 nebo gramatická analýza ve v. 9). My si však všimneme pouze třetí věty v prvním verši Janova evangelia. Zde není obtížnost překladu tak velká. Tím spíše by měl být správný překlad samozřejmostí.
V současném liturgickém překladu, který mohou návštěvníci bohoslužeb opakovaně slyšet během doby vánoční, Jan 1,1c zní: „a to Slovo byl Bůh“. U většiny věřících, kteří si této věty snad všimnou, nevzbudí asi nějakou zvláštní pozornost. Bude se zdát v pořádku i z hlediska obsahu. Bude chápána jako výpověď, která potvrzuje pravdu víry o božství Ježíše Krista. Pouze těm, kteří znají ekumenický překlad tohoto místa nebo snad mají v paměti text donedávna užívaného prvního vydání druhého dílu lekcionáře, se může zdát tento text jiný či zvláštní. V českém ekumenickém překladu totiž Jan 1,1c zní: „to Slovo bylo Bůh“ a ve zmíněném 1. vydání lekcionáře má podobné znění: „a to Slovo bylo Bůh“. Pro ty, kdo vnímají správně vyjadřovací schopnosti jazyka, je jasné, že mezi těmito překlady a současným lekcionářem existuje zdánlivě nepatrný, ale přesto zásadní rozdíl v tvaru slovesa být, který se dotýká určení podmětu a přísudku. Který překlad je správný? Před odpovědí na tuto otázku bude užitečné podívat se ještě na jiné, především starší české překlady.
Nejstarší překlad, totiž Drážďanská bible ze 14. století, nám mnoho nepomůže, protože její text v Jan 1,1c (převedený do moderního pravopisu) „a Buoh bieše Slovo“1 obsahuje tvar staročeského imperfekta (bieše), který se podle rodu podmětu neměnil. Kopíruje tak dosti věrně předlohu latinské Vulgáty, která má „et Deus erat Verbum“. Katolická tradice překládání z latiny s textem, který už odpovídá moderní češtině, je zachycena např. ve Svatováclavské bibli (Nový zákon z r. 1677), kde naše místo zní „a Bůh byl Slovo“. Kralická bible, která jako jiné reformační překlady vychází z řeckého textu, má (podle vydání z r. 1613) „a to Slovo byl Bůh“. Je to pozoruhodně stejný text, jaký je v současném katolickém lekcionáři. Katolické bible se v třetí větě Janova evangelia nejprve držely textu Svatováclavské bible (např. stejný text má tato věta v Písmu sv. z r. 1804, které vydal F. F. Procházka, ačkoliv jinak obsahuje mnohé textové úpravy). Důležitou změnu můžeme však najít už v překladu Jana Ladislava Sýkory, jehož Nový zákon byl součástí pětisvazkové Bible české (vydané v letech 1917-25). Sýkora vycházel z Vulgáty, ale přihlížel také k původnímu řeckému textu. U něho Jan 1,1c zní: „a Bůh bylo Slovo“. Překlad Nového zákona od evangelického biblisty F. Žilky, který se zcela opíral o řecký originál a poprvé vyšel r. 1933, vypadá prakticky stejně: „Bůh bylo Slovo“. Sýkorův překlad Jan 1,1c byl zachován zcela přesně i v jeho přepracováních J. Hejčlem a R. Colem, která vyšla ve velkých nákladech po 2. světové válce. První katolický překlad Nového zákona výslovně pořízený z řeckého textu od P. Škrabala (z r. 1948) má zde také stejný text „a Bůh bylo Slovo“. Posléze poměrně rozšířený překlad Nového zákona od O. Petrů, který vyšel v 1. vydání v Římě r. 1969, má „a to Slovo bylo Bůh“ (tedy stejně jako potom 1. vydání druhého dílu lekcionáře).
Pro posouzení správnosti překladu je třeba vycházet samozřejmě z řeckého originálu. Jan 1,1c v něm zní: kai theos en ho logos. Není tak rozhodující, jak se jednotlivé překlady drží slovosledu řeckého textu. To je spíše otázka důrazu a stylu. Z věcného hlediska je však důležité správné určení podmětu a přísudku. Především starší překlady, v nichž má sponové sloveso tvar mužského rodu (byl), jsou pochopitelné vzhledem ke znění latinské Vulgáty (et Deus erat Verbum), z něhož není tak snadné poznat, co je podmět a co je přísudek. Řecký text je však v tomto ohledu jednoznačný. První substantivum (theos) je součástí přísudku, protože je bez členu, zatímco teprve následující podstatné jméno (logos) je podmětem věty, protože má člen. Slovosled s přísudkem v čele je zřejmě volen z hlediska důrazu a rytmu. Na překladu Kralické bible je poznat vliv řeckého originálu v ukazovacím zájmenu to, které má být zřejmě ekvivalentem řeckého členu. Odlišný je však nejen slovosled, ale především sponové sloveso byl jež vede k jinému chápání věty, než jaké představuje řecký text. Jeho dikci se snažily vystihnout překlady těch katolických autorů, kteří sice ještě vycházeli z Vulgáty, ale přihlíželi také k řeckému textu (Sýkora a jeho upravovatelé). Překlady Žilkův, Škrabalův i O. Petrů, které vycházejí z řečtiny, se snaží - každý svým způsobem - respektovat a vystihnout řecký originál. To lze říci také o českém ekumenickém překladu.
O tom, proč současný liturgický překlad zní v Jan 1,1c tak, jak zní, a připomíná překlady, které patří minulosti a které lze ovšem více či méně omluvit, lze jen spekulovat. Nevíme jistě, zda změna textu byla provedena záměrně nebo k ní došlo snad nějakým nedopatřením2. Každopádně je to překlad nesprávný, a to po stránce jazykové i teologické. Překlad „a to Slovo byl Bůh“ je nesprávný z hlediska jazyka, protože na rozdíl od řeckého originálu bude čtenář či posluchač pokládat za podmět věty slovo „Bůh“3. Je nesprávný i teologicky, alespoň pokud jde o terminologii Nového zákona. My bychom mohli třeba správně rozumět větě „Sám Bůh byl to Slovo“, parafrázující Jan 1,1c, nebo větě „Bůh přišel mezi nás“, která by byla částečnou parafrází Jan 1,14. Ale v Novém zákoně máme pouze základy, ne ještě plně rozvinutou a propracovanou nauku o druhé božské osobě, jak byla vyjádřena a definována na pozdějších ekumenických koncilech. Podstatným jménem Bůh (ho theos) se v Novém zákoně normálně označuje Bůh, který je na více místech charakterizován jako Otec, „náš Otec“ nebo také specificky jako „Otec našeho Pána Ježíše Krista“ (tak např. v 2 Kor 1,3; Ef 1,3). V Novém zákoně je sice na několika místech substantivum theos vztaženo také na Ježíše Krista (mimo Jan 1,1 k nim patří také např. Jan 20,28 a některá další, která jsou však v různé míře sporná), ale není to vlastně nikdy v postavení determinovaného podmětu věty4. Tedy překlad Jan 1,1c, v němž „Bůh“ vystupuje jako podmět, z hlediska bezprostředního kontextu (v Jan 1,1b, tedy v předcházející větě, se říká, že „Slovo bylo u Boha“) ve spojení s novozákonní terminologií vede prakticky ke ztotožnění Otce a Slova, tj. v dnešní terminologii ke ztotožnění první a druhé božské osoby. A to je jistě věroučný omyl. Překlad Jan 1,1c by měl každopádně respektovat rozlišení podmětu a přísudku tak, jak to odpovídá řeckému textu5. V češtině a jiných slovanských jazycích se to projeví ve tvaru sponového slovesa6.
Jednoznačně se dá tedy říci, že liturgický překlad v Jan 1,1c je nesprávný neboli špatný. Do přepracování liturgického překladu Nového zákona a jeho zařazení do nových vydání lekcionáře, kde se tento text objevuje (byly by to svazky I, II a VI/1, přičemž II. svazek vyšel v druhém vydání teprve nedávno) uplyne zřejmě ještě dlouhá doba. Nicméně by neškodilo už předtím vsunout nějakým legálním způsobem do textu liturgického překladu v Jan 1,1c malé „o“, což představuje změnu navenek sice malou, ale významově přesto nezanedbatelnou.
