Dnešek víry

Autor: Karl Rahner - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2000/1 (Články)

Im Heute glauben. Benziger, Einsiedeln 1968, 7-14 (část).

My všichni jsme duchovní, jsme kněží: "královské kněžstvo" (1 Petr 2,9), a právě tak to v této meditaci platí pro každého křesťana. Čím více chápe svou kněžskou odpovědnost za bratry, tím více to pro něj platí. Nejvíce však a zcela zvláštním způsobem platí tyto myšlenky pro toho, kdo je ze svého úřadu v církvi pro bratry službou slova a svátostí. Co je povinností a starostí každého a musí být zcela zvláště jeho povinností a starostí a co je silou a útěchou každého věřícího, může být zcela zvláště jeho silou a útěchou.

Zdá se mi, že svým úvahám musíme předeslat tři poznámky bez rozvedení, jež se stanou zdůvodněním a vymezením těchto úvah.

1. Víra má už ze své podstaty vždy novou historickou podobu. Proto je možno mluvit zcela podstatným způsobem o víře dnes, a to nejen v tom smyslu, že tatáž víra musí být člověkem realizována v jeho speciální, ale pro víru zcela vnější situaci. Pro křesťana je tato věta vlastně zcela samozřejmá. Ví přece o dějinách Zjevení a tedy o dějinách víry, i když táž spása všech ve všech dobách závisí na jedné a vždy stejné víře jakožto základním vztahu mezi Bohem a člověkem. Boží volání má své dějiny, ačkoli a protože je vždy stejné. Dějiny, které se dějí v historicky se měnícím naslouchání, jehož proměna, působená a řízená Bohem samým v jeho volání, je právě i historií i přímo tohoto volání: tedy dějiny Zjevení a víry v jednom. Tyto dějiny víry nejsou u konce už proto, že Zjevení, které se eschatologicky událo v Kristu, je uzavřeno. Neboť správně chápané toto uzavření je - ve slovech proroků a Kristových apoštolů výslovně učiněným - otevřením absolutního sebesdělení Boha; a jenom v tom je uzavřením. Proto víra od dob Ježíše Krista není pouhým rozmnožováním beztvarého a nehistoricky stejného přijetí eschatologicky nekonečného poselství mnohými a stále novými lidmi. Není také pouze provázena vnější historickou reflexí víry, zvanou dějiny teologie. Daleko spíš má vlastní historii: protože absolutní sebesdělení Boha, jako výslovně přislíbené, je nutně nejvyšším rozmachem možnosti být přisvojeno rozmanitými způsoby nekonečným počtem subjektů; protože samo naslouchání tomuto poselství je znovu svobodnou Boží milostí, která se dává každému a tím i každé časové epoše vlastním způsobem; protože teologická reflexe naslouchání poselství představuje navíc vnitřní moment samotného slyšení, takže faktické dějiny teologie jsou nutně momentem a reflexí faktických dějin víry. Dějiny křesťanství uvnitř absolutně naplňujícího a všechno zjevujícího Kristova kairosu, v plnosti již daného naplnění času, mají smysl pouze tehdy, když se v této "poslední době" ještě skutečně může stát a stane historie víry, tedy trvalé proměňování podoby víry, identickou. Bůh a člověk nikdy neopakují stále totéž. Dějiny nejsou časově seřazeným rozmnožováním téhož, nýbrž jedinečností jediného děje, který je jím vždy proto, že zůstává stále stejný i vždy ještě sebe hledá, protože tak musí svou starou podstatu nově vyslovit a tím teprve realizovat. Platí to i pro víru církve po Kristu. Trvalá víra nachází v jednotlivých lidech a jednotlivých epochách vždy novou podobu, aby zůstala starou a aby vůbec trvala. Proto nikdo nemůže věřit tak, že by nečinil nic více, než činili věřící před ním. Každý musí svou vlastní víru uskutečňovat nově a jinak, než to dříve činili jiní, aby skutečně dosáhl a uskutečnil starou víru (jako fides qua a fides quae). Protože je tomu tak, můžeme se vážně tázat, jaká je tedy víra právě dnes. Tuto otázku nelze sice klást tak, že by reflexe dnešní podoby víry křesťanů a kněží mohla tuto podobu adekvátně reflektovat. Tomu, kdo něco činí, je dána jedinečnost jeho činu v činu samém, ne v reflexi o něm. Reflexi mohou zásadně provádět lépe jiní než ten, kdo jedná a v odvaze svého činu se vždy sám sobě ztrácí. Pozdější časy budou rovněž moci - jako předpoklad vlastní víry - lépe říci, jak jsme věřili, než to dokážeme my dnes. Jestliže však reflexe - i jako nenaplnitelná - je vždy momentem samotného činu, a tím, že se zakouší jako nenaplnitelná, se odevzdává nám nepřístupnému Božímu řízení, pak se smíme, ba musíme ptát, jaká je dnes naše víra, abychom ji, od nás vyžadovanou, opravdu uskutečnili. A to vše, i když víme, že člověk nemůže současně konat a pohlížet na sebe a že celý život je dobou, která obojí nedokáže obsáhnout.

2. Tato historie víry však neprobíhá tak, že by ve všech národech, kulturách a individuích vstupovala v témže čase do nové a téže fáze. S pohledu času mohou být různé podoby víry současné, protože i různé kultury, stupně vzdělání, sociální vrstvy, duchovní hnutí, národní individuality přímo opačného druhu - zkrátka vše, čím jako podmínkou možnosti se dějiny víry uskutečňují - je často synchronní. Pokoušíme-li se řící něco o podobě víry dnes, pak nemůžeme čekat, že tím popíšeme podobu víry všech našich současníků. Sicilián a Berlíňan, sedmdesátník a třicetiletý, Středoevropan a africký křesťan, staticky a reprezentativně žijící obyvatel Středomoří a severský katolík, který musí a má žít v církvi "protestantsky", člověk poznamenaný moderní přírodovědou a druhý, který s ní nepřišel do styku, venkovan a obyvatel moderního velkoměsta, ti a mnozí další žijí současně a žijí samozřejmě jiným způsobem svou jednu křesťanskou a katolickou víru; typologií různého prožívání víry se zde zabývat nebudeme.

Mluvíme-li tedy o jedné podobě víry dnes, pak hovoříme z jedné určité situace, která není situací všech ve stejné míře. Jsou tedy oslovováni věřící lidé, kteří tvoří jen část všech věřících. Nemůže proto udivovat, že to, co zde bude řečeno, nemá pro mnohé platnost a není pro ně životodárnou silou. Lze jen doufat, že podoba víry, která tu má být v náčrtu ukázána, přinejmenším také existuje, a že pro nemálo dnešních lidí v naší typické středoevropské situaci má význam uznat tuto podobu jako jejich vlastní.

3. Zde je nutné učinit ještě třetí předběžnou poznámku. Není tomu tak, že věřící dobré vůle prostě tím, že věří, má také jemu příslušející podobu víry. Nikoli, podoba víry je ve své souvislosti s dovou - navzdory darované milosti - také činem, který se od nás vyžaduje a který můžeme nesplnit. Víra může, i když byla dána, nalézt svou formu, přiměřenou dnešku, určité době a kultuře, určitému jedinci a historické situaci, třeba jen částečně a nedokonale. Zatímco má víra zůstat v určité historické situaci otevřená a této situaci se vystavit, považovat tu situaci za výzvu a za podnět k růstu, může se ze strachu stát vírou ghetta, vírou úzkostného uchování, mrzoutské přecitlivělosti, pyšné vševědoucnosti, pokrytectví, maloburžoazní úzkoprsosti atd. Když víra nezíská podobu, která se teď od ní žádá, když věřící nemá odvahu nechat se uvést do vždy nové podoby víry a nevzdává se opor, které byly kdysi dobré, ale dnes se staly neúčinnými a proto nesmyslnými, když se spojuje s určitou k zániku odsouzenou mentalitou ocházející doby, jako by to bylo jediné klima odpovídající víře, když ze svého vědomí vytěsňuje údaje danosti patřící k mentalitě nové doby, pak je tato víra daleko více ohrožena, než kdyby se vystavila riziku proměny své formy; stane se ve svém svědectví nevěrohodnou a neúčinnou. Proto je naprosto důležité uvědomovat si právě dnes, zde a nyní žádoucí formu a tvar víry. Pokud to v teorii a praxi neděláme, pak žijeme - proti podstatě křesťanské víry - podobu víry, historicky odsouzenou k zániku, která by strhla do záhuby i samu víru, pokud lidé vůbec mohou mít podíl na vzniku a zániku křesťanského svědectví.

Ale už dost předběžných poznámek. Pokusme se teď nalézt několik znaků této podoby víry, co možná nejjednodušeji a bez systematických úmyslů. Jsme si při tom vědomi, že na jedné straně takové charakteristické znaky dnešní podoby víry v zásadě vycházejí z podstaty víry samé a mohou být považovány za znaky víry samé a to v každé době. Na druhé straně však vystupují takové znaky víry v určitých dobách do popředí a tímto zdůrazněným způsobem nejsou pociťovány a prožívány ve všech dobách. Patří proto k dnešní podobě víry jako takové a nemohou být v tomto historickém zdůraznění všemi pochopeny a přijaty. (Většinou jen velmi mimochodem dostupný) "důkaz" toho, co bude řečeno dále, je proto i ve zvláštní jednotě povolání k trvalé podstatě víry a ke konkrétně dnes naléhající nutnosti převzetí právě těch znaků, které v plné váze přijme pouze ten, komu, na rozdíl od jiných lidí, dal Bůh úlohu a možnost, břemeno a milost, žít skutečně v tom dnešku, z něhož se rodí historická budoucnost. Neznamená to absolutní přednost před jinými, ale přece jen rozdíl, který je skutečností, ať už uznanou, nebo - ve většině případů - neviděnou či popíranou.