Vatikán a integrace Evropy

Autor: František X. Halas - Číslo: 1999/5 (Pracovní kolokvium)

Pozorovatelé a komentátoři vatikánské politiky často vznášejí na adresu Svatého stolce tuto výtku: z výšin své předpokládané duchovní nadřazenosti udílejí papež a jeho Státní sekretariát politikům ve světě rady, kritizují jejich počiny, hlásají principy, jimiž se mají řídit mezinárodní vztahy, a to vše dělají, aniž by oni sami či jejich stát mohli nabídnout vedle rad, kritik a principů jakoukoli konkrétní pomoc k řešení nesnadných problémů světového dění. Tyto námitky pochopitelně nemíří ani tak na vatikánskou neschopnost angažovat se ve světové politice vojensky nebo na omezenost jeho ekonomických zdrojů atd. Právě zmíněné skutečnosti jsou pro ty, kdo by papeži rádi uložili mlčení ve „světských záležitostech“, pouze záminkou kryjící jejich nevůli slyšet věci odporující jejich koncepcím, nevoli nad tím, že jejich oponenti se mohou opírat o vatikánské argumenty anebo využívat jeho vlivu na světové veřejné mínění.

I pro Vatikán platí klasický výrok, jejž naše velká spisovatelka vkládá do úst moudré stařeny: „Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem.“ A lze dodat, že existuje ještě bezpečnější způsob umlčení nepříjemných pravd, než je jejich otevřená kritika: totiž nereagovat na ně buď vůbec, anebo slovem sice vyjádřit souhlas s jejich obsahem, ale neřídit se jimi ve svém jednání. Dalo by se říci, že mezi činiteli rozhodujícími o dalším směru vývoje našeho kontinentu převládá právě tento poslední postoj k názorům Svatého stolce na to, jak by měla integrace Evropy vypadat: zdvořile vyslechnou, co papež prohlašuje, a jdou pak vlastní cestou. Tento druh reakce na politiku Svatého stolce v této oblasti je usnadněn dvěma okolnostmi: jednak příslovečnou opatrností vatikánské diplomacie, v níž převládá hlásání etických zásad nad prosazováním konkrétních cílů, a vedle toho faktem, že evropská jednota nepatří mezi témata, jež mezi politiky nebo ve veřejném mínění vzbuzují velké kontroverze, aspoň pokud jde o jejich princip. Užitečnost integrace Evropy uznávají více méně všichni, diskuse začínají teprve tehdy, když jde o to, jakou dát jejímu sjednocení náplň.

Mohlo by se tedy zdát, že tichý hlas Petrova stolce nemá velkou šanci, aby se v hluku doprovázejícím zrození nové Evropy výrazněji prosadil. Než se však tento soud o vlivu vatikánské politiky na příští osudy našeho kontinentu pokusím prověřit, musím podat aspoň stručné resumé názoru Svatého stolce na evropskou integraci. Jako nejautentičtější a zároveň dosud aktuální shrnutí tohoto názoru se zde nabízí to, co řekl Svatý otec Jan Pavel II. začátkem tohoto roku, ve chvíli, kdy došlo k dalšímu významnému kroku v integraci našeho světadílu. Ocituji tedy příslušnou pasáž z papežovy řeči k diplomatickému sboru akreditovanému u Svatého stolce z 11. ledna 1999: „Přechod k jednotné měně a rozšíření směrem na východ dají bezpochyby, jak je naším vroucím přáním, Evropě možnost, aby se čím dál více stávala společenstvím osudu, skutečným Evropským společenstvím. Nutným předpokladem zde samozřejmě je to, aby národy, které toto společenství budou vytvářet, dokázaly uvést v soulad svou historii s projektem, jenž bude tentýž pro všechny z nich, aby všem bylo umožněno pokládat se za rovnoprávné partnery, kteří budou bdít výhradně nad společným dobrem. Velké duchovní rodiny, jejichž přínos pro civilizaci tohoto světadílu byl tak význačný, mám tu na mysli pochopitelně křesťanství, přitom sehrají úlohu, která mi připadá čím dál tím více rozhodující.“

Na první pohled lze v citovaných výrocích Jana Pavla II. jen stěží nalézt cokoli, co by mohlo kohokoli urazit. Rozšíření společenství na východ, ohled na historii jednotlivých národů uváděný v soulad s vůlí vytvářet obecné dobro, rovnoprávnost členů Unie, tomu všemu se mezi eurokraty v Bruselu i v parlamentu ve Štrasburku tleská a úsměvy nezmizí z tváří dokonce ani tehdy, když se připomene přínos křesťanství pro evropskou civilizaci. Jako tradice a minulost křesťanství přespříliš nepřekáží. Potíže nastanou teprve ve chvíli, kdy se má od vyhlášení obecně přijímaných zásad přejít k jejich aplikaci. Teprve tehdy se lidé začínají vzrušovat: zde stačí připomenout, kolik dohadů v našich médiích i mezi českými politiky všech odstínů vzbuzuje problém, jak opravdově to různí evropští činitelé myslí s naším přijetím do Evropy... A je pravděpodobné, že nejadekvátnější reakcí na veškeré podobné dohady je rázná připomínka: nepomůžeme-li si sami, nepomůže nám nikdo.

Trochu podobně se to má s přínosem křesťanství pro novou Evropu. Domnívají-li se křesťané (a mám za to, že to činí právem), že tato Evropa musí mít vedle ekonomického a politického také duchovní rozměr, pak úkol dát jí tento rozměr leží především na nich samých. Svatý stolec jim může poskytnout rady nebo pokyny, čemu mají věnovat pozornost, nedisponuje však (možná naštěstí nikoli) žádnými donucovacími prostředky a také žádná diplomacie, byť měla dvoutisícileté zkušenosti, nevyčaruje výsledky, nepromění přání ve skutky. Vrátím-li se k papežově lednové řeči k diplomatům, připomenu, že Jan Pavel II. v ní rozvedl téma možné pomoci křesťanských církví při budování evropské jednoty tím, že vyjmenoval několik oblastí, kde by tato pomoc byla žádoucí: měly by se zabývat řešením problému chudoby širokých vrstev evropského obyvatelstva, problému sociální nerovnosti, jež je zdrojem chronické nestability, problému orientace mladé generace ve světě, jemuž často chybí jasný řád. To zajisté jsou pouze příklady toho, čím by křesťané jako jednotlivci i jejich společenství - církve - měli přispět k obecnému dobru. V jiných projevech Svatého otce nebo jeho spolubratrů biskupů lze nalézt poukazy na další možnosti aktivit věřících. Možná však vyvstane otázka, proč to mají vlastně křesťané dělat. Protože jim to doporučuje papež? Někomu se to může zdát zdůvodněním postačujícím. Jiní se však budou tázat dále.

A skutečně, vůli k výstavbě velkého díla nelze opřít pouze o zodpovězení otázek CO dělat, JAK to dělat, je nutno také vědět PROČ to dělá. Položme tedy otázku, proč Svatý stolec v zásadě podporuje myšlenku evropské integrace. Ti, kdo mu nejsou přátelsky nakloněni, jej mohou podezírat, že to činí z důvodu pouhého oportunismu anebo proto, aby z této podpory získal nějaké výhody, např. pro katolickou církev apod. Soudy o vatikánské politice mohou být všeliké. Ale za důležitější věc než zabývat se rozborem jejích interpretací, jež budou, jak jsem naznačil nahoře, vždy rozdílné, ne-li navzájem rozporné, za důležitější pokládám snahu postihnout důvody, které vedou tvůrce této politiky k tomu, aby zaujali postoje, jež proklamují.

Nuže, pozitivní postoj Svatého stolce k integrované Evropě vychází podle mého názoru z přesvědčení, že realizace podobného modelu soužití národů našeho světadílu ve velkém celku dává příležitost k uplatnění křesťanských principů života lidské obce, tedy toho, co je původním významem dnes tak zprofanovaného výrazu politika. Snad tedy má jít o nějakou křesťanskou politiku? Než na tuto otázku dáme kladnou odpověď, je napřed třeba vyloučit mylné anebo nepřesné výklady tohoto pojmu. V pojetí Svatého stolce křesťanskou politikou není (alespoň v tomto případě nikoli) politika stran, které ve svém názvu mají slovo křesťanský, není jí ani nějaká politika sledující zájmy křesťanských církví, byť by šlo o zájem tak vznešený, jakým je třeba reevangelizace Evropy. Nechci pochopitelně tvrdit, že by tato reevangelizace nepatřila mezi přední cíle, které mnoha katolíkům a určitě také papeži leží na srdci. Ale v případě podpory myšlenky evropské integrace jde o něco jiného. Jde o poznání, že hodnoty, na kterých má být spojená Evropa budována, jsou svým původem křesťanské, že jsou takové i v případech, kdy se v konkrétním historickém vývoji prosazovaly v některých jeho etapách proti většině křesťanů své doby. To platí pro demokracii, pro občanské svobody shrnuté v trojici rovnost, volnost, bratrství, pro lidská práva, a nakonec také pro onen typ kooperace mezi státy a náboženskými společenstvími v nich žijícími, který je dnes v Evropě už pravidlem a který vzešel z úporných zápasů o sekularizaci evropské společnosti. Systém hodnot, který dnes průměrnému Evropanovi připadá tak přirozený jako třeba to, že dýcháme vzduch, je ve skutečnosti výsledkem dějinného procesu, jehož osou bylo právě křesťanství.

Zdánlivě banální pravdu, že bez křesťanství by Evropa nebyla taková, jaká je, si lze ověřit už letmým srovnáním naší civilizace s výtvory jiných velkých lidských skupin v minulosti i přítomnosti. Ale dějiny jdou stále kupředu, fakt křesťanských kořenů naší civilizace ještě neopravňuje ke kříšení forem, jež náleží jiným věkům, než je náš. Nová Evropa, jakkoli má být univerzální, tedy nemůže být návratem ke středověkému univerzalismu; mýlil by se ten, kdo by se domníval, že Svatý stolec (řekněme v čele a ve jménu křesťanů či katolické církve) usiluje (byť potají) o nějakou obnovu teokratických ideálů minulosti. A neplatil by dokonce ani případný předpoklad, že to nečiní pouze kvůli vědomí neuskutečnitelnosti podobného záměru. Stručně by se snad dalo říci, že nejde o formu uplatnění křesťanských principů v politice, ale o uplatnění samo.

Vrátím-li se nyní obloukem k tomu, co jsem na počátku řekl o nedůvěřivém vnímání vatikánské politiky, která udílí rady, hlásá principy, kriticky posuzuje činy, mohu uzavřít, že nedůvěra tu pramení většinou z nepochopení. K úkolům křesťanů by tedy mohlo a mělo patřit i to, aby se snažili svým spoluobčanům, zejména těm, kteří jejich víru nesdílejí, správně vysvětlovat, co vlastně Svatý stolec v oblasti mezinárodní politiky hlásá. Do této souvislosti zařazuji též svůj skromný pokus o interpretaci pohnutek vedoucích papeže a jeho spolupracovníky k postojům, jež zaujímají vůči myšlence evropské integrace. Mám za to, že taková snaha křesťanů je ještě důležitější než případné výklady o konkrétních podobách, jaké by z hlediska křesťanství na sebe měla vzít myšlenka evropské jednoty. Snad se mohu odvážit říci, že dojde-li podobná snaha úspěchu, pak by mohlo platit, že ostatní bude přidáno.