Rusko a jednota Evropy

Autor: Pavel Ambros - Číslo: 1999/5 (Pracovní kolokvium)

Téma „Rusko a jednota Evropy“ si žádá na začátku dvě krátká předběžná vysvětlení k otázce: co pro nás Rusko představuje a co pro nás znamená jednota Evropy.

Co pro nás Rusko znamená

První poznámku lze shrnout následovně: k Rusku přistupujeme s neznalostí a hluboce zakořeněnými předsudky. Důvody zde nemůžeme probírat, vyžadovalo by to samostatnou studii. Z hlediska všeobecně kulturního nerozlišujeme ruskou (sovětskou) společnost od ruského křesťanství (pravoslaví). Nejsme s to si reálně představit potenciál Ruska a ruské pravoslavné církve (151,3 mil. obyvatel, z toho 81,5 % Rusů; 17 mil. km2, což je 76 % bývalého Sovětského svazu; 51 % obyvatel se hlásí k pravoslaví, 30 % se prohlašuje za nevěřící, 2 mil. protestantů, 1,3 mil. katolíků). Ruská pravoslavná církev měla v roce 1989 10 000 farností, v roce 1998 18 000 farností. Vzniklo přes 400 nových klášterů. Od roku 1989 bylo pokřtěno v Rusku a následnických státech 120 mil. pravoslavných křesťanů, třetina z nich je mladších 25 let.1 Ruská pravoslavná církev je jistě největší národní křesťanskou denominací v Evropě, snad i na světě. Jsou nám v podstatě neznámé vnitřní, jurisdikční a pastorační, problémy ruské pravoslavné církve. Co se skrývá za těmito čísly a fakty, nejsme pravděpodobně nikdo z nás schopen říci.

Škála přístupů k Rusku je široká, některé postoje můžeme alespoň vypočítat: 1. rusofilství - vychází z lásky a zalíbení ve všem, co je ruské; 2. dezintegrační rusofobie - zaujatost vůči všemu, co je ruské, a k Rusům všeobecně se zjevnou tendencí marginalizovat ruskou společnost v rámci Evropy; 3. panslavismus spojený s ruským mesianismem - koncepce spojení slovanských národů s ruskou hegemonií; 4. integrace - přístupy umožňující přiblížení a sjednocení, které funguje na základě jednotných principů; 5. politicko-pragmatický postoj, vycházející z geopolitických, vojenských a hospodářských cílů, založených na principu vzájemné výhodnosti; 6. historicko-pozitivistický přístup; 7. komparace, založená na srovnání mentalit, kulturního a historického vývoje západní a východní Evropy (kultura, náboženství, spiritualita, mentalita atd.); 8. komplementarita, která je založena na předpokladu vzájemně se doplňujícího vztahu a struktur.

Co pro nás znamená jednotná Evropa

Druhá poznámka se týká významu jednotné Evropy. Evropa je definována geograficky značně neurčitým způsobem, ekonomicky je rozdělena do odlišných, často protikladně se definujících ekonomických zájmů a z nich vyrůstajících systémů, je mnohonárodnostní, s mnoha svébytnými kulturami a náboženstvími. Etymologicky „Evropa“, zdá se, pochází z asyrského „ereb“ či „irib“, tj. „temnota“ („Dunkelheit“, kterou Luther překládá jako „Abendland“). Evropa si své jméno nedala, ale přejala je od starších kultur, kterým označovaly Řecko. Později se vztahuje na země ležící na západní straně řeckého poloostrova, ve 4. století po Kristu jsou jím označovány římské provincie na sever od Středozemního moře (protiklad Afriky a Asie), ve Franské říši jsou tímto jménem označeny oblasti obývané křesťany, především na sever od Alp. Současné pojetí politické Evropy vyrostlo z franského politického pojetí, které Evropu v době po stěhování národů vymezilo vůči islámské expanzi. S ním ruku v ruce je spojená krystalizace Evropy pod duchovním vedením římsko-latinské církve. Později se politická Evropa vymezila vůči mongolské a tatarské expanzi, a Rusko se stalo součástí evropského křesťanství.

Myšlenka jednotné Evropy je ambicí, kterou v sobě nese Rusko, stejně jako západní Evropa. Západní Evropa ji vyjádřila velmi různým způsobem: mimo jiné v univerzalismu vrcholného středověku, ve španělsko-německé nadvládě 16. století opírající se o katolicismus, ve francouzské revoluci a Napoleonových výpravách inspirovaných osvícenstvím, v hegemonistických představách Hitlera a Stalina vycházejících z rasistické a komunistické ideologie 20. století, v principu záchrany demokracie v Evropě (Churchil), konceptem vytváření evropské jednoty hospodářské a politické (R. Schuman, K. Adenauer, De Gasperi). Rusko vyjadřovalo svou evropskou ambici rozdílným způsobem: vnímalo sebe jako hráz před Asií, zprostředkovatele s Asií, most mezi Evropou a Asií, autentického dědice Byzance a celé východořímské říše (Moskva - třetí Řím2), kritika západního vývoje, jako proroctví pro Evropu. Je třeba si uvědomit, že toto ruské vědomí svého vlastního stávání se Evropou se projevovalo v konkrétních dějinných událostech, politických změnách a ideologických proměnách. Nemůžeme proto nalézt, podobně jako v západní Evropě, zcela jasně a trvale formulovanou myšlenku, co znamená evropská jednota. Protichůdné směry (slavjanofilové, západníci, skeptici, mesianisté atd.) vždy vyjadřovaly určité aspekty své přináležitosti k Evropě v konkrétních politických, ekonomických, etnických, kulturních, dějinných a náboženských otázkách.

Zásadní příspěvek Ruska k jednotné Evropě je ruské křesťanství

Celá Evropa (západní i východní) nese až překvapivě stejné rysy: prožívá hluboké národnostní, etnické, kulturní, náboženské a hospodářské konflikty. Hluboce jí proniká individualismus, hodnotový pluralismus a relativismus, sekularismus, ateismus, intenzivní působení sekt, aktivity všech světových náboženství (křesťanství, islám, hinduismus, buddhismus, esoterika). Kontext, v kterém se klade otázka nové jednotné Evropy, je (což je často opomíjeno) náboženský.3

V posledních čtyřiceti letech Evropa prožila z hlediska náboženského tři základní proudy. Šedesátá léta byla ve znamení nábožensky laděného putování do center hlavních asijských náboženství. Můžeme říci, že miliony mladých lidí z celé západní Evropy prožily osobní a bezprostřední náboženskou zkušenost v některém z velkých světových náboženství. Prožívají jednotlivé formační procesy, poznávají osobně teorii i praxi, vstupují do klášterních komunit a na delší či kratší dobu se nechávají zcela vést. Jejich konverze je doprovázena radikální změnou života. Směřování mladých lidí z Evropy do Asie poznamenalo velmi silně celé dvě generace.

Sedmdesátá a osmdesátá léta byla poznamenána mohutnou invazí jednotlivých náboženských skupin do Evropy. Přijíždějí učitelé a duchovní vůdcové s apoštolským a misijním posláním. Vznikají nová hinduistická, buddhistická a islámská centra, nové náboženské komunity, které se postupně stávají stabilní součástí evropské společnosti. Jsou dobře organizované, finančně soběstačné a jejich vliv se umocňuje. Dochází k druhotné islamizaci po generace zde žijících sekularizovaných zahraničních dělníků pomocí dobře fungujícího školství.

Konec osmdesátých a devadesátých let je charakterizován intenzivním směřováním do náboženské (původní) evropské zkušenosti minulosti. Je pozoruhodným putováním v čase. Mladí lidé jsou přitahováni dávnou mytologickou minulostí svých předků. Ožívá mytologie germánská, slovanská a keltská. Polyteismus se stává srozumitelným paradigmatem pro akademickou mládež. Pěstují se prvky přírodního náboženství a magie. Esoterické praktiky se stávají výnosným hospodářským faktorem. Studují se a napodobují praktiky a rituály prehistorických evropských náboženství.

Otázka budoucí jednoty Evropy je otázkou rovněž náboženskou, ve smyslu hledání náboženské pravdy o člověku. Jestliže přijmeme tento předpoklad, pak europeita je nesena náboženským úsilím o nalezení skutečného obrazu člověka, jeho hodnoty a důstojnosti.4 Ty se dnes zvlášť výrazně projevují například v právu na jedinečnost a na rozdílnost, spojeného se svobodou a tvořivostí člověka v jeho náboženské zkušenosti.5 Z těchto poznámek můžeme dojít k následující zásadní otázce: Čím přispívá západní a východní křesťanství (církve) této jednotné Evropě dnes a v budoucnu?

Již mnohá desetiletí můžeme pozorovat, že západní křesťanství ztrácí schopnost vytvářet kulturu. Nemá v sobě sílu proměňovat. Prožívá hluboké znejistění svého učení, disciplíny i institucí. Katolická církev si dnes hluboce uvědomuje, že nevytváří základ pro evropskou univerzalitu, tak jak jsme tomu věřili po dlouhá století.

Mohli bychom zde dojít k následující tezi: Příspěvek Ruska k nové Evropě je jeho náboženské myšlení. S překvapením zjišťujeme, že nová srozumitelnost a přijatelnost ruského náboženského myšlení formuluje tento svůj příspěvek k vytváření nové Evropy jasněji a přijatelněji než pokusy sekularizujícího či fundamentalisticky laděného katolicismu či protestantismu, církevních institucí a různých projektů.6 Ruské náboženské myšlení se prezentuje jako skutečná alternativa vzhledem k stále zřetelněji se prohlubujícímu trendu, který můžeme popsat jako „sekulární katolicitu“, kterou můžeme definovat jako všeobjímající, nikoho nevylučující společenství (společnost), které je založeno na nezcizitelné důstojnosti každého člověka a které je ve všech souvislostech lidského života nezávislé na náboženské katolicitě.

Západní křesťanství se ptá, jakým způsobem může přispět (či reagovat) k této sekulární katolicitě.7 Tíhne k tomu, aby změnilo okamžik únavy v první fázi stabilizace nového křesťanského svědectví Evropě v křesťanství, které je a bude křesťanstvím menšiny, silné identity, synodality, zdravých a živých institucí, svobodné a osvobozené od politických závislostí, které bude různého spirituálního zabarvení a ekumenického vědomí. Všeobecnému náboženskému hledání Evropy chce přispět novým či opětným utvrzením vědomí sebe sama (k čemu je voláno a co je jeho podstatou), což by vedlo k reálnému vlivu na základní okamžiky lidské existence (narození, umírání, uzavírání manželství, rození dětí, rozhodování, užívání světa a způsob nesení utrpení). Dále chce přispět svojí spiritualitou, která se stává základní formou přináležitosti člověka ke křesťanství. Spiritualita není životem elity, ale každého věřícího jako život v Duchu svatém.

Ruské náboženské myšlení obsahuje v sobě antinomii: vyhrocenou národní výlučnost sebevědomé ruské kulturní a náboženské identity a ideu zvláštního povolání k usmíření všech, spojenou s touhou přispět tím k jednotě Evropy. Rusové jsou přesvědčeni o své schopnosti usmiřovat antinomie, věří, že mají vlastní univerzální poslání z důvodů své zvláštní přirozenosti.8 Ruský politický mesianismus byl imperialistický. Mesianismus ruského křesťanství se však od něj odlišoval, protože vyrůstal z jiného zdroje: postupné podrobení Balkánu Tureckem, především první fáze turecké expanze a dobývání ve 14. a počátkem 15. století ve jménu islámu,9 vedlo k přesvědčení, že pravá ortodoxie je uchovávána fakticky již jen v Rusku.10 „Autentická ortodoxie“ se netýkala v prvé řadě dogmatických pravd, ale jisté atmosféry v církvi, která se vymezila vůči katolickému „legalismu“ a protestantskému „racionalismu“.11 „Omezené vidění“ (z hlediska pravoslaví) typické pro křesťanství západní Evropy bylo nahlíženo jako prozřetelnostní, protože posloužilo tomu, aby Rusko (a Slované) mohli přispět svým dílem k vytvoření Evropy. Ruskou zkušenost se západní evropskou civilizací lze shrnout do této historické zkratky: Petr Veliký modernizuje carské impérium tím, že chce zavádět mnohé věci ze Západu, které vybral, protože v Rusku chyběly. S tímto „západnictvím“ je spojen moderní ateismus, kterým prošly celé generace ruské inteligence a celého národa v 19. a 20. století. To, co nazýváme ruským náboženským myšlením, nebo spíše je vyjádřeno výrazem „Sruský duch“, je zkušenost proměny a opětného nalezení své náboženské a kulturní identity v konfrontaci s moderním ateismem, který vyústil v bolševickou revoluci. Komunismus nemá svůj původ ve východní kultuře, je typickým produktem západní civilizace, který se snoubil s typickým slovanským pojetím pravdy jako nedílné součásti života. Radikálnost prožívání komunismu s jeho mesiánskými ambicemi vedla k radikálnímu vyjádření „europeity“ jako překonání samotných kořenů individualismu, fragmentace, racionalismu, legalismu a kultury věcí kritickým postojem (s mesiánskou či apokalyptickou představou jako literární formou vyjadřující naléhavost tohoto poselství). Poselství ruského ducha „Evropě“ lze stručně vyjádřit takto: Rozdělení Evropy do dvou částí je známé. Je neužitečné mluvit o tom, která část Evropy převyšuje druhou. Jsme povinni ji považovat za komplementární (dýchat oběma plícemi). Obě dvě části Evropy trpí různým typem „tyranie“. Západ je ohrožován tyranií přirozenosti (co se prohlásí za přirozené, stává se normou), zákona (smysl věcí je dán tím, co se nesmí a smí), abstraktní logikou (veškerá pravda se zakládá na abstraktních principech logiky). Východ trpí tyranií nedostatku sociálního smýšlení, neefektivností institucí a špatnou organizací a efektivitou práce, různou podobou kolektivismu (což plodí chudobu, chaos, oligarchii).

Podle prof. Tomáše Špidlíka lze považovat čtyři typické aspekty ruského náboženského myšlení za příspěvek k vytváření nové jednotné Evropy: a) Jiný pohled na člověka spočívá v důrazu na osobu oproti důrazu na přirozenost v západním myšlení. Ruský personalismus navazuje na patristické myšlenky. Vidí v lidské bytosti především osobu, která není podřízena přirozenosti, nýbrž se přirozeně zcela svobodně uskutečňuje.12 b) Lidský život sám přesahuje všechny koncepty a abstraktní principy, pouze živá skutečnost je pravdivá.13 c) Kristus je základem veškeré gnozeologie a všech lidských problémů.14 d) Trinitární život má konkrétní důsledky pro praktický život lidí.15

Z těchto čtyř základních aspektů ruského náboženského myšlení vyrůstají velká inspirující a formující témata typicky evropská: otázka poznání (epistemologie)16, sociální rozměr člověka17, jeho dějinnost18, kosmologie19, svoboda20 a spiritualita21.

Můžeme-li se odvážit malého proroctví, lze zde uvést slova jednoho z největších žijících pravoslavných teologů Oliviera Clémenta: "Potom22 vypuknou velké války ducha