Revoluční dynamika evropské civilizace

Autor: Karel Skalický - Číslo: 1999/5 (Pracovní kolokvium)

Dynamika evropské civilizace je revoluční. Slovem „revoluční“ a „revoluce“ tu rozumím CONSTITUTIO LIBERTATIS, ustavení svobody, a to jak ve smyslu subjektivním (vědomí svobody), tak ve smyslu objektivním jako ustanovení takových společensko-politicko-právních struktur, které dávají větší prostor svobody pro větší počet osob.

Tato revoluční dynamika odlišuje evropskou civilizaci od ostatních civilizací, které, ač často velmi dokonalé, byly statické. Evropská civilizace má však v sobě revoluční kvas, který jí dává dynamiku.

Fenomenologie evropských revolucí

Fenomenologický popis této revoluční dynamiky omezuji na 2. tisíciletí. Lze tvrdit, že evropská civilizace prošla čtyřmi revolučními vlnami, z nichž každá usiluje o prosazení určitého aspektu svobody.

Papežská revoluce za svobodu církve v impériu

První revoluční vlna se kryje s gregoriánskou reformou čili s „papežskou revolucí“ (boj o investituru), která usiluje o svobodu církve v impériu. Jejími nositeli jsou: mnišské clunyjské hnutí, papežství a komunální hnutí vznikajících měst. Stručným výrazem programu této revoluce je tzv. Dictatus papae Řehoře VII. Jejím protivníkem je císařská moc opírající se o feudální strukturu společnosti. První výbuch se datuje rokem 1076 a celý dramatický zápas, který se pak rozpoutá, bude trvat dvě století, než se rozhodne ve prospěch papežství za Inocence III. Vzniká společnost, v níž klérus (sacerdotium) se stává prvním stavem, jemuž patří veškerá moc, jak duchovní, tak světská. Tu první vykonává přímo, kdežto tu druhou prostřednictvím šlechty čili vojáků. To prohlásil papež Bonifác VIII. v bule Unam sanctam (1302). Prohlásil to však už v době, kdy druhá revoluční vlna začíná citelně podemílat tuto vertikálně strukturovanou trojvrstevnou společnost skládající se z prvního stavu, totiž kléru (rozumí se papežského - existoval totiž i klérus císařský!), druhého stavu, totiž šlechty, a třetího stavu neboli měšťanstva. Tato první vlna vedla k sekularizaci císařské a královské moci.

Revoluce za svobodu křesťana v církvi a ve státě

Začalo totiž působit to, co bychom mohli nazvat „sociologickým zákonem revoluce“. Tento zákon možno formulovat asi takto: Vítězná revoluční třída se stává po svém vítězství konzervátorkou vlastní revoluce a jejich inspiračních ideí a proměňuje se v sílu kontrarevoluční, která zakládá inkvizici, pronásleduje jinak smýšlející jako heretiky a potlačuje nekonformní hnutí pomocí svého „světského ramene“.

Nicméně druhá revoluční vlna se začíná nezadržitelně vzdouvat a ke svému prosazení má zapotřebí alespoň pět století. Její první varovný projev je dán vznikem Valdenské církve a s ní spřízněných hnutí jako humiliáti a lombardští chudí, pak radikálním františkánským hnutím spirituálů a fraticellů, pak v Anglii povstáním Lolardů a v Čechách husitskou revolucí, a nakonec vrcholí v lutherské, kalvínské a zwingliovské reformaci a v anglické puritánské revoluci (17. stol.), která pak emigruje do Ameriky a tam bude svými ideály inspirovat revoluci americkou (18. stol.).

Tato druhá revoluční vlna neusiluje o svobodu církve jako ta předchozí, ale o svobodu křesťana v církvi a ve státě. Jejími nositeli jsou zbožní křesťanští mužové a ženy (nazývaní někdy begardi a bekyně), kritičtí klerici-intelektuálové (Arnaldo da Brescia, Marsilio di Padova, John Wycliff, Jan Hus atd.) a nakonec značná část šlechty. Hutným vyjádřením programu této revoluce jsou: husitské Čtyři artikuly pražské, Lutherovy spisky De libertate christiana (1520), De captivitate Babylonica Ecclesiae (1520), An den christlichen Adel deutschen Nazion (1520). Protivníkem této revoluce byla papežská klerikální struktura.

Tato druhá revoluční vlna byla ovšem mnohem rozporuplnější a krvavější než ta první. Vedla k rozsáhlé „sekularizaci“ církevního majetku, hlavně pozemkového, což znamená k jeho převedení do vlastnictví laiků, převážně šlechticů.

Po čistě nábožensko-církevní stránce končí tato revoluční vlna nerozhodně v hlubokém církevním rozkolu mezi katolicismem a protestantismem, rozkolu, který i přes tři církevní koncily, Tridentský (16. stol.), 1. vatikánský (19. stol.) a 2. vatikánský, zůstává - byť s otupeným ostřím - stále ještě nepřekonán až do našich dnů.

Pokud však jde o její nejhlubší hybnou sílu, můžeme směle říci, že idea svobody zvítězila úplně ve světské sféře. Tento vývoj nesly požadavky obsažené v Petition of Rights puritánské revoluce (1628) a Declaration of Rights tzv. Slavné revoluce (Glorious Revolution 1688), jež byla jejím přímým pokračováním, a nakonec Jeffersonovo Prohlášení nezávislosti (4. 7. 1776) a jeho Virginia Bill of Rights (1776) revoluce americké.

Anglická puritánská revoluce je pokračováním protestantské revoluce a představuje vyvrcholení této druhé revoluční vlny křesťanského Západu. Ta prosadila ideu všeobecného kněžství každého pokřtěného, právo na individuální svobodu a rozdělení veřejné moci na moc zákonodárnou a výkonnou (John Locke), což jsou výdobytky, které jsou pro nás dnes téměř samozřejmostí. Byly však získány za vysokou daň krve.

Měšťanská revoluce za svobodu občana a člověka ve státě

Avšak pouhých třináct let po Prohlášení nezávislosti Spojených států amerických dochází ve Francii k Prohlášení práv člověka a občana (1789). Návaznost tohoto francouzského prohlášení na ono americké je zřejmé, takže někteří dokonce mluvili o plagiátu. Avšak o plagiát rozhodně nejde, protože duch tohoto prohlášení, jako i duch oněch revolučních událostí, v nichž a z nichž se toto Prohlášení zrodilo, je podstatně jiný. Je univerzální, a proto i úžasně expanzivní, lze dokonce říci, že je misionářský. Nejde už totiž, jako v druhé revoluční vlně, jen o svobodu křesťana v církvi a ve státě, ale jde o svobodu člověka a občana vůbec, bez ohledu na to, zda je křesťan či nekřesťan. Francouzskou revolucí se tak začne vzdouvat třetí revoluční vlna, která i přes své vnitřní krvavé rozpory (což Hannah Arendt bude interpretovat jako její patologii) prosadí na evropském kontinentě ústavní republiku s rozdělením moci zákonodárné, výkonné a soudní, svobodu jednotlivce před společností, především svobodu svědomí a vyjadřování, lidská a občanská práva a zavede všeobecné hlasovací právo. Ideál této revoluce, který jí dává její výbušnost a převratnou sílu, je shrnut do tří slov: svoboda, rovnost, bratrství, jež platí pro všechny. Radikální novost této revoluce tkví v jejím univerzalismu. Její nepřátelé jsou absolutistický stát Ludvíka XVI. a s ním spojený první a druhý stav, totiž šlechta a klérus, především vysoká hierarchie. Jejími nositeli jsou třetí stav, mešťanstvo a osvícenská inteligence, zvláště radikálně smýšlející jakobíni. Její průběh ovšem má své vzestupy a propady, ale po každém restauračním potlačení vybuchuje znovu a znovu. Nic nepomůže ani „svatá aliance“ trůnu a oltáře pravoslavného Ruska, katolického Rakouska a protestantského Pruska (1815), aliance věru podivně „ekumenická“, k níž pak přistoupí - s výjimkou papeže, anglického princregenta a tureckého sultána - všichni evropští monarchové. V roce 1848 vybuchuje znova a zachvacuje s výjimkou Anglie a Ruska všechny velké evropské státy. Opět sice přijde reakce, která její vzdutí přitlumí, ale s touto revoluční vlnou, ať jakkoliv potlačovanou, jde ruku v ruce - vycházejíc z Anglie - revoluce průmyslová a pak i emancipace Židů. Monarchie z „Boží milosti“ začnou padat jedna po druhé a jsou nahrazovány republikami z vůle lidu. Tak se stává, že základní princip americké revoluce obsažený v Jeffersonově Prohlášení nezávislosti, že totiž kdo vládne, může vládnout jen ze souhlasu těch, jimž vládne, se díky Francouzské revoluci prosadil i v Evropě. Ne už nábožensko-ideologické ospravedlňování, ale pouze souhlas občanů vyjádřený svobodnými a tajnými volbami se stává jediným uznávaným způsobem legitimování politické moci.

Proletářská revoluce za svobodu od zbídačujícího vykořisťování

Třeba ovšem dodat, že zatím se tak stane ne úplně a ne všude. Záhy totiž dochází k tomu, že Francouzská revoluce, zvaná též buržoazní čili měšťanská, postupující ruku v ruce s revolucí industriální, začne produkovat novou třídu, čtvrtý stav, zvaný proletariát. Ekonomicko-politický pohyb, který tato podvojná revoluce způsobuje, má totiž svůj líc a svůj rub. Svým lícem vytváří bohatství a akumuluje kapitál, svým rubem však šíří bídu dělnických mas a periodicky vytváří nezaměstnanost, a tedy ještě větší bídu. Jako reakce mravního rozhořčení nad touto svízelnou, ba až nelidskou situací tolika lidí vzniká hnutí socialistické a s tím i čtvrtá revoluční vlna, revoluce proletářská. K mravnímu rozhořčení tolika iniciátorů tohoto hnutí se přidruží i Marxovo úsilí o vědeckou analýzu strukturní provázanosti mezi bohatstvím a bídou tohoto nového hospodářsko-politického systému, a jako reakce na sice spravedlivý, ale jednostranný důraz na svobodu individua a z toho se vzmáhající individualismus se začnou zdůrazňovat práva celku, společnosti, society či komunity, čili socialismus, případně komunismus. Nu a ideální pružinou tohoto hnutí je osvobození dělnických mas od neospravedlnitelné bídy. Nebudu se zdržovat líčením dějinných peripetií této čtvrté revoluční vlny a jejích tří internacionál (1864-76, 1889-1914, 1919...). Rád bych jen poukázal na základní a hluboký rozkol, který se v tomto hnutí udál mezi reformisty (zvanými též revizionisty) a radikálními revolucionáři, čili komunisty, případně bolševiky.

Reformisté se orientují na zlepšování životních podmínek dělnictva v rámci daného hospodářsko-společenského řádu parlamentní demokracie, jak vyšla ze třetí revoluční vlny. V tomto rámci totiž došlo k uznání práva na shromažďování (v Anglii v r. 1824, ve Francii v r. 1864, v Německu v r. 1869), jež umožnilo zakládání dělnických odborů, které prostřednictvím stávek a vyjednávání si mohou vymáhat zlepšení pracovních podmínek, jako i k zavádění nového sociálního zákonodárství: pojištění v nemoci, v úrazu, ve stáří, v invaliditě atd. Vznikají socialistické a sociálnědemokratické, křesťanskosociální a křesťanskodemokratické politické strany, které se různými způsoby a v různé míře ujímají zájmů námezdních pracujících. Tato reformisticko-revizionistická odnož čtvrté revoluční vlny se stala konstruktivní a neodmyslitelnou složkou demokraticko-republikánského uspořádání veřejného života.

Radikálněrevoluční, komunistická odnož této čtvrté revoluční vlny se v Rusku dostane k moci ve zmatcích na sklonku První světové války násilím. I tato revoluce je explozivní a ve svých původních záměrech univerzální a misionářská. Výzva zní: Proletáři všech zemí, spojte se! A ohlas této výzvy je světový. Avšak revoluce, jak se pomalu a stále zřetelněji začne ukazovat, se tu nechápe jako CONSTITUTIO LIBERTATIS, ale spíše jako nastolení diktatury proletariátu, která zavede svobodu, teprve až nová, plně komunistická struktura veřejného života bude definitivně uskutečněna. Jak to s tímto odkladem zavedení svobody dopadlo, víme. Diktatura proletariátu se stávala stále výrazněji diktaturou stranické nomenklatury nad proletariátem a v míře, v níž se bolševické Rusko pomalu stávalo světovou velmocí, která prostřednictvím Kominterny a později Kominformy rozšiřovala svůj vliv po celém světě, vyjevoval se stále zřetelněji vnitřní rozpor, ba víc, vnitřní lež této supervelmoci, která svůj ve skutečnosti esenciálně kontrarevoluční program zastírala velkohubou pseudorevoluční rétorikou. Popírala totiž svobodu církve, jako by nikdy nebyla bývala revoluce papežská, popírala svobodu křesťana, jako by nikdy nebyla proběhla revoluce husitsko-protestantsko-puritánská, popírala svobodu občana a člověka, jako by bylo nikdy nedošlo k revoluci francouzské a popírala nakonec i svobodu od ekonomického vykořisťování, protože se rozhodla - vedena spíše duchem státního kapitalismu - budovat velmocenský stát a pronásledovat menševiky a socialisty všech „revizionistických“ odstínů.

Na omluvu tohoto čtyřnásobného kontrarevolučního postoje snad lze říci, že ruské kolektivní vědomí neprodělalo a nestrávilo ani revoluci papežskou, ani revoluci křesťanskou, ani revoluci měšťanskou. A navíc tu spolupůsobil onen nám už dobře známý „sociologický zákon revoluce“, podle něhož vítězná revoluční třída se stává konzervátorkou vlastní revoluce a proměňuje se v sílu kontrarevoluční.

Revoluce „sametová“

Proto revoluční disent, který dopomohl k pádu tohoto kontrarevolučního režimu a uskutečnil novou revoluci, zvanou sametová, sdružoval v sobě lidi, kteří byli vedeni ideály i svobody církve, i svobody křesťana, i svobody občana a člověka, i svobody pracujících od státního vykořisťování. A třeba říci, že tato pátá revoluce byla celkem vzato opravdu dosti sametová, a to netoliko u nás v Československu, ale doposud díky Bohu v celém bývalém sovětském bloku, s výjimkou některých muslimských oblastí Ruska, což považuji za důkaz toho, že násilí nepatří k podstatě revoluce, i když ji téměř vždycky provází, tu mírněji, tu ostřeji.

Pokus o vymezení svobody

Tím bych mohl ukončit tuto fenomenologii revoluční dynamiky evropské civilizace a položit konečně otázku, co zde myslím pod tím opojným slůvkem svoboda.

Nejprve musím upřesnit, co jím nemyslím.

Svoboda ve smyslu liberálním

Nemyslím jím svobodu ve smyslu liberálním, a to ani ve smyslu radikálně liberálním, ani ve smyslu umírněně liberálním.

Nikoliv ve smyslu radikálně liberálním jako svobodu dělat, co se mi zlíbí. Taková svoboda jako naprostá libovůle, jež se nevztahuje k žádné instanci pravdy a dobra, takže může být i svobodou lži a zla, je svoboda, jež se nevyhnutelně propadne do bezesmyslna a absurdna, neboť je zbavena vztahu k jakémukoliv rozumnému řádu. Absolutní a tedy k ničemu nepoutaná svoboda je popřením rozumu.

Svobodu však nechápu ani ve smyslu umírněně liberálním, podle něhož svoboda nemůže být naprostá a bezhraničná libovůle, ale jen libovůle omezená existencí a svobodou druhých lidí, na něž musí brát ohled. V tomto umírněně liberálním smyslu si mohu dělat cokoliv, jen když tím nepoškozuji své bližní. Taková svoboda, jak je patrno, vidí druhé lidi jen jako omezení vlastní libovůle, a tedy jako něco čistě negativního. Jelikož však taková svoboda nemá vnitřní vztah k instanci pravdy a dobra, nemůže zdůvodnit, proč by měla brát ohled na meze, které jí kladou druzí lidé. Kromě toho, jsou-li druzí lidé viděni jen jako omezení vlastní svobody, není dobře myslitelná láska. A jelikož omezení, které se tu svobodě ukládá, přichází z vnějšku a nikoliv z vnitřku svobody, jelikož je heteronomní a nikoliv autonomní, proto i tato svoboda, jen takto negativně vymezená, se propadá do bezesmyslna a absurdna. I ona je bez jakéhokoliv rozumného řádu.

Svoboda ve smyslu kolektivistickém

Na takovou liberální svobodu musela nutně přijít reakce, a ta též přišla s pojetím svobody komunisticko-totalitní (či nacisticko-totalitní). Toto pojetí - třeba přiznat - správně vidí, že liberalistická svoboda je v jádře chápána jen jako výlučná vlastnost jednotlivce, individua, vytrženého nebo neuvažovaného v onom celku, v onom kolektivu, v němž jedině má smysl a z něhož jedině svůj smysl může mít. Mluvit proto o svobodě individua bez jeho vztahu ke společnosti je už předem pochybené. Svoboda jednotlivce, individua, je proto esenciálně vázána na společnost. Jedině taková svoboda je dobrá a spravedlivá, která usiluje o dobro celku, o dobrou a spravedlivou společnost. A naopak, svoboda, která stojí v cestě takové dobré a spravedlivé společnosti, je nedobrá a nespravedlivá, a proto i naprosto nesmyslná, takže není důvod, proč by neměla být eliminována. Svoboda proto musí být vnitřně vázána na uskutečnění komunismu jako spravedlivé, beztřídní společnosti bez vykořisťování člověka člověkem, jak je to ostatně v samé nejvnitřnější logice lidských dějin. Z toho plyne, že uskutečnění takové společnosti je nutné, takže svoboda není nic jiného, než uznaná nutnost.

Nuže, ani v tomto kolektivistickém či komunistickém smyslu svobodu neberu. Pravda, předností tohoto pojetí svobody je, že ji chce vnitřně vázat na nějaké hodnoty, což liberálnímu pojetí svobody chybí. Její základní slabina však spočívá v tom, že člověka chápe jen jako jednotlivce, individuum, a tedy jako něco, co má smysl jen v celku a z celku společnosti. Člověk vytržený ze společnosti se jí proto stává něčím naprosto nesmyslným. Lidská práva pro ni nejsou a nemohou být nezcizitelným vlastnictvím individua, ale pouze a jedině milostivou koncesí společnosti. Vždyť část se nikdy nemůže postavit proti celku, nemá-li se stát nesmyslně marnou částečkou, která bude smetena.

Svoboda v pojetí personalistickém

Kdyby byl člověk beze zbytku vetkán do této dialektiky části a celku, individua a kolektivu, jednotlivce a společnosti, pak by kolektivistické pojetí svobody bylo jedině dobré a správné. Avšak člověk není jen individium, ale je i persona, není jenom jednotlivec, ale je i osoba. A právě to kolektivistickému pojetí uniká. Člověk jako jedinec je zajisté jen částí celku, jen článkem společnosti. Ale člověk je i osoba, persona, a jako takový je cosi, co přesahuje společnost. Člověk jako osoba má smysl nikoliv jen v celku společnosti a už vůbec ne jen z celku společnosti, neboť společnost sice vytvořila jednotlivce, ale nevytvořila osobu. Osoba, persona, je cosi, co má smysl nikoliv ze společnosti, ale z Boha, svého stvořitele. Proto takové personalistické přesvědčení (či víra), že člověk jako osoba není redukovatelný na společnost, protože kromě svého vztahu ke společnosti má i svůj jej ustavující vztah k Bohu jako tomu, jenž ho stvořil ke svému obrazu, takové přesvědčení je a také vždycky bylo revolučním kvasem v každé společnosti, která si činila absolutní nárok na člověka jako svého poddaného. Netoliko faraon má právo pokládat se za Boží obraz, ale každý člověk, jak tvrdí Bible na svých prvních stránkách. To je v jádře revoluční princip vší demokracie, který podemele každý totalitní systém.

Toto personalistické pojetí svobody, které má svůj základ v biblické svobodě, to je ten zneklidňující kvas, který inspiroval jak Abrahámův východ z Babylonu a exodus Židů z Egypta, tak prorockou kontestaci oficiální politiky izraelských a judských králů. Neustále opakované výzvy proroků k obrácení se táhnou dějinami židovského národa a obnovenou silou zaznívají v kázání Jana Křtitele a Ježíše Nazaretského: „Obraťte se a věřte evangeliu.“

Tato neustálá výzva k obrácení, ke změně smýšlení (metanoeite = změňte smýšlení), k obrácení čili revoluci srdce, nemá-li být redukována ve smyslu intimistického pietismu na útěk z labyrintu světa do ráje srdce, se nutně stává svým vyzařováním a působením navenek i revolucí světa. Křesťanstvo, které bere vážně tuto výzvu k metanoia, ke změně smýšlení (a jednání), nemůže se nestát přetvářející a přerozující, a tedy revoluční silou. Ne náhodou první tři století nenásilného, ale násilí trpícího šíření a rozrůstání křesťanství vyústily do vůbec prvního prohlášení náboženské svobody v dějinách lidstva, totiž do Konstantinova Milánského ediktu (313).

Je sice pravda, že tato svoboda nebude mít dlouhé trvání, protože křesťanství se stane za pouhých 80 let jediným oficiálně dovoleným náboženstvím, a tedy i jakousi státní ideologií. Avšak ani toto nové a z hlediska světa privilegované postavení nezbaví křesťanskou víru jejího revolučního náboje. Když to uvážíme, je tento revoluční kvas křesťanské víry skutečný dvojsečný meč. Rozleptá sakrální struktury římského impéria a vytvoří nové, které, jakmile se začnou znovu utvrzovat ve své posvátné nehybnosti novým sakrálním charakterem, začne je znova zevnitř rozkládat a přetvářet. Proto bych si dovolil vyslovit tezi, že křesťanská evropská civilizace je revoluční, protože v ní působí revoluční výzva evangelia. Vždyť evangelium ve své nejhlubší podstatě je zpráva a zvěst o onom prapodivném, tajemném, a přece skutečném převratu, přelomu, přerodu či revoluci, kdy tělesně smrtelné lidství Ježíše Nazaretského vstupuje do svobody nového člověčenství, tak produchovnělého, že se stává nesmrtelným, a touto svou novou kvalitou vyzařuje svého Ducha do celého stvoření, jež tak připravuje na konečné a úplné připodobnění ke svému oslavenému lidství.

Důsledky a nebezpečí

Co z toho všeho plyne pro nás dnes? Nejprve musíme konstatovat, že žádná z oněch čtyř shora zmíněných revolučních vln nebyla prosta určitého scestného vývoje, čili toho, co Hannah Arendt nazvala patologií revoluce.

Nebezpečí idolatrizace papežství

Papežská revoluce usilovala svatě a spravedlivě o vymanění církve z poručníkování imperiální světské moci a po dlouhém úsilí to konečně prosadila, což mělo bezpochyby blahodárné důsledky pro rozvoj středověké kultury; k tomu máme dosti dokladů, o nichž není třeba se podrobněji zmiňovat. Avšak v průběhu této revoluce se začaly stále výrazněji projevovat snahy o papežskou světovládu, ba dokonce i o idolatrizaci papežství, když se našli teologové, kteří se odvážili tvrdit, že „sententia papae et sententia Dei una sententia est“ (Agostino Trionfo, Summa, q.6, a. 1, p.57) a že „papež má na zemi veškerou moc, kterou měl Kristus“ (Alvaro Pelayo, De Planctu, I. art. 13). A my bychom se dnes měli kriticky ptát, zda toto „zbožnění“ papeže nezůstalo vězet v katolickém podvědomí snad ještě více než v katolickém vědomí, jak to ostatně stále navozuje titul Svatý otec, jenž se používá pro Boha, ale i pro papeže. Tento vývoj, k němuž došlo v průběhu této první revoluční vlny na Západě, jen prohloubil rozkol s východní církví a učinil ho téměř nepřekonatelným. Proto čin Jana Pavla II., jímž vyzval k diskusi o způsobech výkonu papežské služby, je odvážně obnovný a ekumenicky významný. Jde jen o to, jak se na něj odpoví.

Nebezpečí idolatrizace litery Písma

Druhá revoluční vlna, jež způsobila roztržení západního křesťanstva do dvou bloků, katolického a protestantského, měla jistě své blahodárné výsledky, na něž jsem shora poukázal. Vedla však v některých svých krajních projevech až k jakési fundamentalistické idolatrizaci textu Písma svatého a v důsledku důrazu na jeho soukromou interpretaci k neustálému tříštění na církve a církvičky. Interpretace Písma není a nemůže být jen soukromá iniciativa.

Nebezpečí idolatrizace rozumu

Třetí revoluční vlna byla sice zpočátku spolunesena některými katolickými kleriky. Nicméně ideová inspirace Francouzské revoluce byla stále výrazněji ovlivňována radikálním osvícenským racionalismem, který byl sice provázen náboženským deismem, takže Prohlášení práv člověka a občana z roku 1789 se děje s odvoláním na „Nejvyšší Nebeskou bytost“, ale který v určitém okamžiku vyústí v idolatrický kult bohyně Rozumu, představované jednou lehkou pařížskou dívčinou. Jakobínská radikálnost nabyla idolatrických rysů. Třeba ovšem dodat, že nevydržela dlouho s dechem.

Nebezpečí idolatrizace kolektivu a jeho vůdce

Čtvrtá revoluční vlna, i ta zpočátku spoluvytvářená některými křesťansky smýšlejícími idealisty, se dostala do převažujícího vlivu Marxova „vědeckého socialismu“. Západní sociálnědemokratická odnož socialistického hnutí se dokázala jeho radikálně revolučního vlivu do značné míry zbavit. Toho se však nezbavila odnož východní, která ho jen ještě rozvedla do tzv. marxismu-leninismu, což byl nejkolosálnější moderní chaoticko-evolutivní mýtus završený kultem Stalina, jenž mu dodával vnitřní soudržnost. Neboť jakmile byl tento kult Chruščovem odbourán, celá tato babylonská pyramida začala pukat, až se nakonec rozsypala.

Domnívám se, že jak budoucnost Evropy a světa vůbec, tak budoucnost křesťanství vyžaduje neúprosně pravdivou odpověď na otázku, proč se ona třetí revoluční vlna obrátila tak tvrdě proti katolickému kléru a na čas i proti křesťanství jak římskokatolickému, tak reformačně-protestantskému, a proč ona čtvrtá revoluční vlna ve své marx-leninské ideologii postupovala se záludnou tvrdostí jak proti církvím, tak proti všem náboženstvím.

Potřeba dialogu čtyř kultur a jejich čtyř jazyků

Nicméně každá z těchto čtyř revolučních vln utvářela smýšlení, mentalitu a kulturu svých protagonistů a přívrženců do té míry, že můžeme mluvit o čtyřech kulturách: katolicko-klerikální, reformačně-protestantské, osvícensko-měšťanské a socialisticko-marxistické. Ty, ač mají svůj revoluční klimax už za sebou v minulosti, přesto neustále působí v naší přítomnosti a začnou se vzmáhat a hlásit ke slovu, jakmile jsou jejich ideály svobody ohroženy. Mezi těmito čtyřmi kulturami vládne zhusta neporozumění, vzájemná nedůvěra a dokonce i nepřátelství. Nicméně se vyskytly u nás v Čechách nedávno konkrétní okolnosti, v nichž tyto čtyři kultury dokázaly plodně spolupracovat. Charta 77 toho byla dobrým příkladem. Pro integraci Evropy, alespoň její západní části (k níž patříme spolu s Polskem, Slovenskem, Maďarskem a Slovinskem nepochybně i my), je nezbytné, aby stoupenci těchto čtyř kultur, a zvláště jejich čelní stoupenci, se naučili rozumět všem čtyřem jazykům těchto čtyř kultur a případně i těmito jazyky mluvili. Bez toho by byl mezikulturní dialog, který taková integrace předpokládá, „marné volání“. Podstatně těžší ovšem bude - jak mám za to - dialog s onou východní částí Evropy, jež je dějinně vázaná na byzantsko-pravoslavné křesťanství. Ta totiž první tři revoluční vlny neprodělala a čtvrtou vlnu prožila jen v jejím využití k budování faraonského totalitního systému. V takovém integrujícím dialogu mezi východní a západní plící Evropy mohou církve sehrát rozhodující roli. Předpokládá to však, že jejich hlavy a jejich teologové budou mít kromě otevřeného srdce i důkladnou kulturní průpravu.