Luteránsko-katolická dohoda o ospravedlnění - Augsburg 1999
Autor: Michel Fédou - Překlad: Oto Mádr - Číslo: 1999/5 (Téma)
Z Nouvelle Revue théologique č. 1/2000 s. 37-49.
Den 31. října 1999 se zařadí mezi významná data ekumenického hnutí. Toho dne podepsaly v Augsburgu Světová luteránská federace a Římskokatolická církev Společnou deklaraci k nauce o ospravedlnění. Sotva se dá dostatečně zdůraznit význam této události s ohledem na roli, kterou tato nauka měla při dělení konfesí v 16. století a při sporech v následujícím století. V této nauce viděl Luther „článek, s nímž stojí nebo padá církev“ (articulus stantis vel cadentis Ecclesiae). Tato jeho interpretace vyvolala vzájemná odsouzení, jak o tom svědčí luteránská Vyznání víry a kánony Tridentského koncilu. Bylo to i námětem mnoha teologických debat ještě v průběhu 20. století!1
Může nás jistě zarážet rozměr, jakého dosáhl tento konflikt, když si aspoň připomeneme, že nauka o ospravedlnění má základ přímo v Písmu. Podle toho, jak ji rozvinul Pavel ve svém listu Římanům, znamená v podstatě to, že hřešící člověk nemůže být spasen svými skutky, nýbrž pouze milostí Boha, jenž ho činí spravedlivým jeho vírou. Ostatně, je-li pravda, že se Pavlovo téma převzaté Augustinem stalo ústředním tématem luteránské teologie, byla jeho závažnost správně pochopena Tridentským koncilem. Ten, jak známo, vydal pověstný „dekret o ospravedlnění“.2
Při bližším přihlédnutí zjistíme, že toto téma vyvolalo odlišné, stále vyhraněnější výklady, takže v určitých bodech vypadaly jako naprosto protikladné. Na jedné straně se luteránská tradice přiklonila k radikálnímu pokažení lidské přirozenosti po hříchu a trvala na naprosté pasivitě člověka vůči milosti. Zdůrazňovala, že celý proces ospravedlnění působí zcela Bůh, a ve skutcích neviděla víc, než plody této Boží aktivity. Na druhé straně se katolická tradice držela přesvědčení, že hřích nezničil všechnu svobodu lidské bytosti, jež „spolupůsobí“ při díle spásy, že ospravedlnění zahrnuje vnitřní obnovu člověka a že jeho dobré skutky mají i „záslužnou“ hodnotu.
V posledních třiceti letech dovolil dialog mezi luterány a katolíky vrátit se k těmto rozporům a zaměřit se na společné pochopení ospravedlnění. Tato práce vyústila roku 1997 do Deklarace, jejíž hlavní přínos zde připomeneme (I), nato uvedeme reakce na ni (II) a nakonec zhodnotíme teologický význam právě podepsané dohody mezi Římskokatolickou církví a Luteránskou federací (III).
Společné prohlášení z roku 1997
Oficiální dialog mezi katolíky a luterány byl zahájen 1967. Z něho vyšla řada dokumentů, jež se staly milníky na cestě k prohlášení z roku 1997. Nejprve to byla „zpráva z Malty“ o evangeliu a církvi (1972)3 a text „Ospravedlnění vírou“ (1983), plod dialogu vedeného v USA.4 Dokument „Jsou anathémata 16. století ještě aktuální?“ (1986), vypracovaný v Německu K. Lehmannem a W. Pannenbergem, dospěl k závěru, že tehdejší vzájemná odsouzení „už se netýkají dnešního partnera tak, že by mohla rozdělovat církve tak, jako tehdy“.5 Konečně mezinárodní dialog mezi luterány a katolíky (1994) přinesl významnou zprávu „Církev a ospravedlnění“.6
Na základě této předchozí práce se snaží Prohlášení 1997 ukázat, že i když neobsahuje všechno učení o této věci, jsou Luteránské církve a Římskokatolická církev nyní s to hájit „společné pojetí ospravedlnění Boží milostí prostřednictvím víry v Krista“ (§ 5).
Je příznačné, že se první část zabývá „biblickým poselstvím o ospravedlnění“. Hned na začátku ozřejmuje biblické kořeny nauky četnými odkazy na Starý a Nový zákon, zejména na Pavla. V druhé části ovšem připomíná, že toto biblické poselství o ospravedlnění bylo v 16. století chápáno v odlišném smyslu, ale zejména tvrdí, že současný vývoj už dovoluje dosáhnout „základního souhlasu (...), v jehož světle doktrinální odsouzení 16. století už nepostihují dnešního partnera“ (§ 13).
Třetí část se právem snaží zpřesnit „společné pojetí ospravedlnění“: jakožto dílo Boha trojjediného znamená, že „sám Kristus je naše ospravedlnění“ a „že my máme účast na této spravedlnosti skrze Ducha svatého a podle vůle Otce“. Pak následuje věta vyjadřující ústřední bod dohody: „Vyznáváme společně: jedině skrze milost prostřednictvím víry ve spásonosné působení Krista, a ne na základě našich zásluh, jsme přijati Bohem a dostáváme Ducha svatého, jenž obnovuje naše srdce, uzpůsobuje a vyzývá nás konat dobré skutky“ (§ 15). Text dále připojuje, že nauka o ospravedlnění „není jen část křesťanského učení“, „nýbrž nezbytné kritérium, které neustále odkazuje celek učení a praxe církví na Krista“ (§ 18).
Tím nechce být řečeno, že už nezbývá žádný rozdíl mezi luterány a katolíky ve věci ospravedlnění; ty však nejsou takové, že by zpochybnily dosažený souhlas. Tak je třeba chápat čtvrtou část Prohlášení. Ta zkoumá sedm otázek s upozorněním na společné a na zvláštní hledisko zastávané oběma stranami, aniž se ruší základní souhlas.
Pokud jde o první otázku, totiž neschopnost a hřích lidské osoby ve vztahu k ospravedlnění, text dohody začíná ústředním bodem: "Vyznáváme společně, že lidská osoba je ve věci spásy zcela závislá na spasitelné milosti Boha", hříšník je postaven pod Boží soud a neschopen obrátit se od sebe k Bohu ohledně spásy, nebo dokonce zasloužit si své ospravedlnění před Bohem vlastní silou. Ospravedlnění se děje jedině milostí." Takže už na základě tohoto společného vyznání je možné překonat tradiční rozdíly. "Když katolíci tvrdí, že (...) lidská osoba 'spolupracuje' svým souhlasem k Božímu ospravedlňujícímu konání, považují takový osobní souhlas za výsledek milosti, a ne za čin vyplývající z vlastních sil člověka." Když luteráni říkají, že lidská osoba je neschopná spolupráce na vlastní spáse a nemůže přijmout ospravedlnění jinak než pouze pasivně, "popírají tím každou možnost vlastního přínosu lidské osoby k ospravedlnění, ale nikoli její plnou účast ve víře, která je působena Božím slovem" (§ 19-21). Z toho plyne, že text sice uznává rozdíly mezi luterány a katolíky, ale vysvětluje je způsobem, jenž umožňuje přijmout vzájemně postoj druhých.
Šest dalších otázek je pojednáváno podle téže zásady. Je to: ospravedlnění jakožto "odpouštějící hříchy a činící spravedlivým"; "ospravedlnění milostí prostřednictvím víry"; "být hříšníkem ospravedlněným"; vztah mezi "zákonem a evangeliem"; otázka ujištění o spáse; a konečně "dobré skutky ospravedlněného". Deklarace zdůrazňuje, že luteránské učení o ospravedlnění "pouhou vírou" (sola fide) nezamýšlí oddělovat toto ospravedlnění a obnovu života, jež je jeho "nutným důsledkem"; naopak katolický důraz na obnovení života nebrání připustit, že tato obnova "je vždy závislá na zdarma poskytované Boží milosti" (§ 26-27).
Když luteráni tvrdí, že věřící je "současně spravedlivý a hříšník" (simul justus et peccator), sice zdůrazňují, že v něm ještě je hřích, ale "nepopírají, že navzdory hříchu ospravedlněný v Kristu už není oddělen od Boha a že jeho hřích je hřích zvládnutý"; naopak katolíci, když soudí, že milost udělená ve křtu vykořeňuje vše, co je "opravdu" hřích, "přesto tvrdí, že sklon pocházející z hříchu a pudící k hříchu (žádostivost) přetrvává v lidské osobě" (§ 29-30). Dokument konečně zpřesňuje, v jakém smyslu katolíci přiznávají dobrým skutkům "záslužnou povahu": chtějí tak "zdůraznit osobní odpovědnost za vlastní čin", ale "přesto nepopírají, že dobré skutky jsou darované, a tím méně, že ospravedlnění je nezasloužená milost". Když luteráni mluví o dobrých skutcích jako o "plodech" ospravedlnění a ne o "zásluhách", je to proto, že chápou věčný život jako nezaslouženou "mzdu".7
Poslední část Deklarace tak umožňuje nechat vystoupit význam a závažnost dosaženého souhlasu, jenž spočívá na základních pravdách uvažované nauky. Jsou sice rozdíly "v jazyce, v teologických formulacích a zvláštních důrazech", ale už ne toho druhu, že by zpochybnily dosažený souhlas. Z toho vyplývá, že i když naukové odsudky nebyly bezpředmětné v 16. století, odsouzení Tridentského koncilu dnes už nepostihují luteránské učení, stejně jako učení Katolické církve nespadá pod odsouzení vynesená kdysi luteránskými Konfesemi. Deklarace v závěru zdůrazňuje, že dosažený souhlas má přinášet plody v životě a učení obou církví tím, že bude vnášet světlo rovněž do jiných problémů, o nichž budou muset luteráni a katolíci ještě vést dialog.
Náš výklad už patrně dovolil pocítit v několika bodech, co dodává dokumentu z roku 1997 výjimečnou závažnost. Ale dříve než se vrátíme k tomu, oč v tom textu jde, je vhodné připomenout ohlasy, jež vyvolal po svém uveřejnění - a také, co tyto reakce zpětně vyvolaly ve prospěch teologických upřesnění. Ty pak nám pomohou objasnit přesný význam souhlasu mezi luterány a katolíky.
Ohlasy na "Společnou deklaraci"
Generální sekretář Světové luteránské federace konzultoval všechny členské církve této federace. Z 86 církví, jež odpověděly, což představuje téměř 90 % luteránů, 79 jich schválilo "Společnou deklaraci" - což představuje významnou část.
Je ovšem také pravda, že kromě několika církví, jež nesouhlasily, více než 140 německých teologů podepsalo text, jímž vyzývají Luteránskou federaci Německa, aby Deklaraci odmítla. Podle nich neposkytuje dostatečný souhlas o některých otázkách. Navíc by prý souhlas mohl ohrozit vztahy luteránských církví s jinými protestantskými církvemi v Německu a v Evropě.8 Kromě toho i některé církve sice schválily Deklaraci, ale považují za nutné některé problémy ještě prodiskutovat. Nemohlo by se například říci, že nauka o ospravedlnění není jedno kritérium (§ 18), nikoli to kritérium pravé víry? Neměla by se prohloubit reflexe o bytí hříšníkem a ospravedlněným a o vztahu mezi dobrými skutky a obranou milosti? Nebylo by třeba vrátit se přímo k pojmu souhlasu rozvinutého dokumentem - když přese všechno nechal být řadu rozdílů, i když upřesnil, že tyto rozdíly neohrožují základní souhlas?
Ať je tomu jakkoliv, pokud jde o tyto otázky - jež ostatně nezůstaly bez odpovědi - kladné přijetí Dokumentu velkou většinou dotázaných církví je imponující. Vzhledem k "recepci" v takovém rozsahu vydala Rada Světové luteránské federace 8.5.1998 několik doporučení, která vzala na vědomí obdržené odpovědi a vyzvala ke hledání nejlepšího způsobu "potvrzení" Deklarace spolu s Katolickou církví.
Bylo však nejprve potřeba, aby Katolická církev reagovala na tento dokument "oficiálně". Římská Kongregace pro nauku víry a Papežská rada pro sjednocení křesťanů (s prezidentem kard. Cassidym) vydaly 25. 6. 1998 k té věci Notu.9 Text uznává, že Deklarace luteránsko-katolická vykázala "vysoký stupeň souhlasu" a uznala, že je dán "souhlas o základních pravdách o ospravedlnění". Upřesnila však, že v některých bodech se pozice "ještě rozcházejí". Hlavní potíže pocházejí z úvah o tématu "být hříšníkem a ospravedlněným" (§ 28-30). Zejména formule "zároveň spravedlivý a hříšník" není z katolického hlediska přijatelná, protože se zdá zpochybňovat vnitřní obnovu, jež je člověku dána vyhlazením hříchu křtem. Další obtíže: nauka o ospravedlnění nemá stejné postavení u luteránů a katolíků, kteří toto poselství integrují do základního kritéria pravidla víry (regula fidei) - vyznání Boha jednoho a trojího - zatímco luteráni v něm vidí ústřední článek víry. Dále se připomíná, že katolická nauka o "spolupůsobení" nedovoluje mluvit o ryze pasivním přijetí ospravedlnění a že dobré skutky, i když jsou plodem milosti, jsou zároveň plodem člověka ospravedlněného a vnitřně přetvořeného.10 Takže ani "vysoký stupeň souhlasu" ještě nedovoluje tvrdit, že by rozdíly mezi luterány a katolíky byly "prostě otázky důrazu nebo jazyka", a že by některé body, zejména učení "simul justus et peccator", nemohly ještě dnes spadat mezi odsouzení Tridentina. Nota souhlasí, že Deklarace představuje "důležitý krok vpřed", ale ještě vyžaduje další zkoumání, zvláště prohloubení biblických základů a nalezení jazyka schopného zpřístupnit nauku o ospravedlnění dnešním lidem.
Odpověď Katolické církve vyvolala neklid a zklamání i mezi nejpřesvědčenějšími stoupenci Deklarace. Přesto kardinál Cassidy při prezentaci této odpovědi zdůraznil, že dosažená shoda navzdory svým mezím dovoluje "virtuálně" řešit otázku diskutovanou už delší čas a že oficiální podpis Deklarace se uskuteční příští podzim. Papež Jan Pavel II. sám také potvrdil, že je třeba jít dopředu, a při různých příležitostech projevoval osobní zájem o probíhající dialog.
Výhrady z obou stran vedly nakonec k tomu, že byl sestaven společný Dodatek k Deklaraci.11 Upřesňuje se v něm, že ospravedlnění skutečně působí vnitřní obnovu věřícího a v tom smyslu "věřící nezůstávají hříšníky", přesto však zůstávají podrobeni "trvalému nebezpečí, jež pochází z moci hříchu" a v tomto smyslu mohou luteráni i katolíci chápat křesťana jako simul justus et peccator.12 Dodatek dále zpřesňuje, že i když ospravedlnění zasahuje "pouze milostí" a "pouze prostřednictvím víry", přesto nevylučuje lidskou činnost a v tomto smyslu určitou formu "spolupráce" s Božím působením. Navíc, i když potvrzuje, že nauka o ospravedlnění "je mírou nebo kamenem úrazu křesťanské víry", tvrdí, že má svou pravdu "v obecném kontextu vyznání víry v Trojici".
Díky těmto objasněním mohli kardinál Cassidy a pastor Noko 11.6.1999 oznámit, že potvrzují existenci obecného souhlasu o nauce o ospravedlnění a že podle nich se vzájemná odsouzení ze 16. století nevztahují na učení luteránů a katolíků obsažené ve společné Deklaraci 1997.
A právě tento celek - Deklarace a Dodatek - byl oficiálně podepsán kardinálem E. Cassidym a biskupem Ch. Krausem, prezidentem Světové luteránské federace. Stalo se to symbolicky o svátku reformace 31. října 1999, a to v městě historicky proslulém Augsburskou konfesí, kterou tam vyhlásili luteráni roku 1530.
Teologický a církevní kontext
Jistě se dá souhlasit s názorem, že Deklarace a její Dodatek nemají v úmyslu rozřešit všechny otázky tradičních sporů. Podepsaný dokument vypočítává různá témata, jež si vyžadují pokračování dialogu na témata "vztah mezi Božím slovem a učením církve, nauka o církvi, o autoritě v ní, o její jednotě, o duchovní službě a svátostech, a rovněž o vztahu mezi ospravedlněním a sociální etikou" (§ 43).
Už toto připomenutí by mělo rozptýlit některé námitky, které sváděním pozornosti na meze dokumentu riskují podcenění toho, co podstatného přináší. Místo výtkám dokumentu, že sám nezkoumá problémy církve a svátostí, měli bychom se nejprve těšit z toho, že už pojednává o otázce tak ústřední, jako je ospravedlnění. Stává se ovšem, že je formulována jiná otázka: nauka prezentovaná Deklarací by byla ve skutečnosti popřena už pojetím, jež mají katolíci o své církvi, o její "aktivitě" ve světě a o její "praxi", jež občas působí dojmem, že popírají učení o ospravedlnění působeném Boží milostí prostřednictvím víry.13 Tato námitka se dá snadno překonat: jistěže bude třeba pokračovat v ekumenickém dialogu o problému církve, ale to není důvod, proč zpochybňovat právě podepsaný text. Bude plodnější opřít se o něj a pokračovat v hledání budoucího konsensu nejen o ospravedlnění, ale i o jiných otázkách dodnes neřešených.
Po ujasnění těchto věcí je mimo pochybnost, že podpis Deklarace a jejího Dodatku představuje událost velmi velikého významu - a to spolu pro dějiny teologie, ekumenického hnutí a vztahů mezi Římskokatolickou církví a Luteránskými církvemi.
1. Nejprve z hlediska teologie. Tato událost dospěla k uznání základního významu toho, co je vyjádřeno naukou o ospravedlnění. Nechceme tvrdit, že tato nauka je jediný způsob vyrovnat se s událostí spásy. Pojem ospravedlnění je druhotný vzhledem k evangeliu a Nový zákon svědčí o jiných způsobech, jak vyjádřit podstatné poselství evangelia: vykoupení, smíření, nové stvoření... Avšak nauka o ospravedlnění správně pochopená odkazuje právě na ústřední událost spásy a naznačuje její smysl. Pavel kdysi zažil, že se sám nemůže spasit, a objevil, že mu Bůh udělil svou spravedlnost naprosto zdarma - pokud odpoví na Boží výzvu poslušností víry. Každý křesťan se tedy má starat, aby byl obšťastněn darem plně nepovinným. Je to dar Boha samého v jeho Synu Ježíši Kristu, který "zemřel pro nás a pro naši spásu". Tato událost a tento dar má prolnout existenci pokřtěných tím, že jim obnoví srdce a vnuká činy, jimiž mohou svědčit o své víře a živé odpovědi na zcela dobrovolnou Boží iniciativu.
2. Deklarace kromě toho znamená velmi významný mezník v dějinách ekumenického hnutí. Především svým obsahem: poprvé dospěly církve k oficiálnímu souhlasu v otázce, kolem níž se vyhranil rozkol 16. století. Ale význam má i uplatněná metoda a hermeneutika, jež ji uvedla do chodu. Jen si připomeňme, že podle Deklarace nebyl základní konsenzus problematický kvůli rozdílům luteránského a katolického přístupu. Ukázalo se, že v otázkách jako "stav ospravedlněného hříšníka" nebo pojetí "dobrých skutků" si oba přístupy uchovávají vlastní důrazy nebo vlastní terminologii.14 Deklarace se nepokoušela slít tyto dvě perspektivy do jedné, ale naopak soudila, že by rozdíly neměly být popírány, ale vykládány ve světle základního konsenzu. Zvažuje se dosah tohoto "diferencovaného konsenzu": rozdíly nejsou ignorovány, ale vnímány tak, že nejsou vylučující, a tedy nepředstavují oddělující rozdíly. Tím Deklarace vydává svědectví o hermeneutice, jež předpokládá jistou vizi smíření mezi církvemi. Žádoucí společenství není jednota, která by zahrnovala uniformizaci jazyků a myšlenkových schémat, nýbrž jednota poskytující místo pro legitimní různost tradic té doby - pokud, opakujme, je tato různost skutečně chápána ve světle základního konsenzu.
Takto hovořit už znamená uznávat pravý ekleziální význam Deklarace. To v každém případě vyplývá z podpisu mezicírkevní dohody z Augsburgu. Je záhodno zdůraznit vysoce symbolický význam této události. Ke shodě o ospravedlnění nedošli prostě jen teologové, nýbrž přímo církve tím, že tu dohodu slavnostně ratifikovaly. Navíc tato událost implikuje nové vědomí signatářů o tom, co tvoří totožnost těchto církví a jaké vztahy musejí mezi sebou udržovat.
Luteránská federace usoudila, že shoda s katolíky o ospravedlnění je už dostatečná a nezavazuje katolíky k plnému převzetí specifických formulací luteránského učení. Stačí uznat, že tyto formulace, aniž potřebují být převzaty od katolíků, jsou už respektovány tím, že jsou vnímány ve světle základního konsenzu. Ti z luteránů, kteří se zpočátku stavěli proti Deklaraci, by byli nepochybně chtěli plnější, ne-li úplné převzetí jazyka, který kdysi prosadila Reforma. A právě to je příznačné pro Luteránskou federaci, že se k nim v té věci nepřidala. Podle ní nevyžaduje identita církví vyšlých z Reformy trvat ve všem na jejím tradičním výrazivu, nýbrž spíše vyzývá k uznání způsobů, jimiž i katolíci mohou způsobem sobě vlastním vyjadřovat podstatné poselství o ospravedlnění.
Katolická církev zase nejprve upozornila, že dva signatáři Deklarace neměli stejný stupeň "reprezentativnosti"15. Výše zmíněný Dodatek však výslovně upřesňuje, že tato poznámka nezamýšlí zpochybnit autoritu luteránských instancí; dodává, že "Katolická církev a Světová luteránská federace zahájily dialog a uskutečňovaly ho v osobách partnerů vybavených rovnými právy (par cum pari)" a že vzdor odlišným koncepcím církevní autority jeden partner respektuje postup druhého partnera umožňující činit naukové rozhodnutí".16 Zajisté, Katolická církev nepopírá vědomí, že je podle formule 2. vatikánského koncilu církví, v níž "subsistuje" jediná Kristova církev.17 Nicméně podpis pod dohodou o ospravedlnění také implikuje, na rozdíl od rozporů z minulých dob, vysoké uznání církevnosti luteránských církví a způsobu, jímž vydávají svědectví o evangeliu spásy.
Je nepochybně příliš brzy na to, aby se hodnotily všechny důsledky dohody podepsané v Augsburgu. Přesto doufáme, že jsme ji ukázali jako hlavní směrovku na cestě k plnému smíření mezi Luteránskými církvemi a Římskokatolickou církví. Jistě, tato cesta bude mít ještě další etapy, náročné stejně jako nezbytné. Zejména bude třeba vést dialog o důležitých tématech, jako je autorita v církvi, struktura duchovní služby a jistě i svátosti. Bude třeba se také snažit o to, aby dialog s dalšími církvemi vzešlými z reformace mohl dospět také k oficiálním dohodám. Je známo, že Komise pro mezinárodní dialog reformačně-římskokatolický vypracovala dokument, jenž obsahuje celou jednu sekci o "ospravedlnění milostí prostřednictvím víry".18 A není důvod myslet si, že by nová dohoda mezi katolíky a luterány měla brzdit jiné pokusy o dohodu v protestantském světě nebo s anglikánstvím. Máme naopak za to, že takové pokusy má podněcovat a že tím projeví svou závažnost.
To, co se stalo v Augsburgu, je jeden z nejkrásnějších plodů ekumenismu 20. století a současně příslib pro budoucnost církví ve století, jež se otevírá. Takže můžeme učinit závěr přímo slovy Deklarace: "Děkujeme Bohu za tento rozhodný krok při překonávání rozdělení církví. Prosíme Ducha Svatého, aby nás vedl k viditelné jednotě, jež je vůlí Kristovou" (§ 44).
Tato poznámka dle čísla nenalezena v textu Poznámky: 13. Právě 31. října vyvěsil Luther svých 95 tezí proti odpustkům. Proto luteráni a reformovaní slaví "svátek Reformace" v ten den nebo nejbližší neděli. Je to i den těsně předcházející svátku Všech svatých. Také jsou v textu nejasně použity uvozovky.
