Křesťané tváří v tvář islámu v současné Evropě

Autor: Luboš Kropáček - Číslo: 1999/5 (Pracovní kolokvium)

Ke kulturní pluralitě dnešní Evropy patří neodmyslitelně jak postmoderní rozkolísanost hodnot, tak i přítomnost nových, nekřesťanských náboženských proudů. Nejnápadněji zapustil kořeny do evropské půdy v minulých 4 - 5 desetiletích islám. Na Balkáně jej rozšířila již dříve osmanská expanze a na Východě tatarské migrace a následky ruské imperiální politiky. V západní a severní části kontinentu jde však o novou realitu. Na jejím počátku stála hospodářská konjunktura 50. a 60. let, která do prosperujících evropských zemí přiváděla velké počty muslimských přistěhovalců za prací. Projevily se zde dozvuky nedávných koloniálních vazeb (Británie, Francie) i politika některých států (SRN, Belgie, Nizozemsko aj.), které přímo smluvně organizovaly s muslimskými partnery nábor pracovních sil pro potřebu svých rychle rostoucích ekonomik. Nábor byl většinou zastaven za ropné krize let 1973-74. Evropské vlády však nadále povolovaly spojování rodin, tedy přistěhovalectví žen a dětí za muži, kteří zde nalezli obživu a možnost usadit se již dříve. Od 80. let přicházejí zejména běženci z krizových asijských a afrických oblastí, žádající o azyl. Značně benevolentně byli přijímáni zvláště ve skandinávských zemích.

Z muslimského prostředí přicházejí ovšem také více či méně zámožní podnikatelé a na opačném konci spektra ilegální přistěhovalci.¹ Celkový počet muslimů v Evropě lze pouze odhadovat: na Balkáně (včetně evropské části Turecka) žije asi 15 milionů muslimů, v Rusku rovněž 15 milionů a v zemích Evropské unie s připočtením Švýcarska a Norska odhady hovoří asi o 10 milionech s tendencí dalšího růstu. Ponecháme-li stranou sekularizaci a citelnou dechristianizaci evropských společností, můžeme příchod silné muslimské diaspory označit za největší nábožensko-demografickou změnu na evropském kontinentě od reformace.² V tomto článku se zaměříme na (západo)evropský islám. Zvláštní pozornost věnujeme přístupům křesťanských církví.

Instituční postoje sekulární Evropy

Až do 70. let všestranně převládalo přesvědčení, že se muslimští gastarbeitři po skončení svých pracovních kontraktů vrátí k rodinám do původní vlasti. Spojení rodin v zajištěných podmínkách na evropské půdě tuto představu zvrátilo. V tomtéž období vystoupila výrazněji do popředí i náboženská identita přistěhovalců oproti dříve dominujícím faktorům národnosti (např. Alžířané, Turci) a sociálního postavení (většinou námezdní dělníci; někteří se však vypracovali k vlastní živnosti). Svou roli tu sehrály jak nově motivovaný důraz na rodinné hodnoty, tak i radikalizace islámu v asijských a afrických zemích, již lze vnímat i jako vědomý protiklad k souběžně postupující permisivitě západní postmoderny.

Bilance dosavadního výzkumu muslimské přítomnosti v Evropě ukáže rovněž na zlom v 70. letech. Do této doby studium tématu metodologicky i věcně jen šátralo: sociologické výzkumy fenoménu přistěhovalectví zanedbávaly náboženský rozměr, sociologové náboženství nerozpoznávali specifičnosti islámu, politologové a právníci se dávali unášet svým oborovým zájmem o vůdce a o skupinové ideologie na úkor pozornosti k významnějším sociálním a kulturním skutečnostem, zatímco orientalisté, jediní vybavení hlubší znalostí islámu, tehdy ještě nepokládali jeho evropské transplantáty za významné téma. Obecně se uznává, že k seriózní dokumentaci a poskytování fundovaných a vyvážených informací přistoupili jako první badatelé pro tento účel zakládaných křesťanských center a křesťané navazující mezináboženský dialog.³

Politika evropských států vůči nově ustavené muslimské složce obyvatelstva zůstává formálně nejednotná, a to jak v otázce přiznávání občanství přistěhovalcům a jejich dětem, tak ve vztahu k právnímu statutu islámu v zemi. Francie přiznává občanství poměrně liberálně, zvláště druhé generaci se zřetelem k místu narození (ius soli), a snaží se přistěhovalce integrovat, případně i kulturně asimilovat, jako jednotlivé občany. Britské úřady věnují prostor integraci celistvých komunit. V Německu, kde přiznávání občanství závisí tradičně v prvé řadě na národnosti rodičů (ius sanguinis), probíhají dnes živé diskuse o liberalizaci dosavadní velmi opatrné praxe. Ostatní státy uplatňují na tomto poli rovněž vlastní přístupy. Stejně široké je spektrum úprav postavení islámu v zemi. Jenom některé evropské státy uznaly oficiálně islám a jeho místní reprezentaci za rovnoprávné partnery křesťanských církví (Belgie, Rakousko, Španělsko). Pouze teoreticky lze za opačný pól pokládat legislativu zemí, kde zákon přiznává privilegované postavení určité domácí církvi (anglikánské ve Spojeném království, luteránské ve Švédsku, pravoslavné v Řecku). Je totiž nepochybné, že přes všechny rozdíly právních formulací všechny evropské státy dnes přiznávají svým občanům i přistěhovalcům svobodu náboženského vyznání a kultu.⁴

Snahu o určité sjednocování hledisek a praktických přístupů k muslimům v Evropě i v jejím sousedství projevuje příležitostně Rada Evropy. Její výbor pro migrace se zabývá především integrací přistěhovalců a zajišťováním rovných příležitostí. Praxe ukázala, že z těchto úvah nelze vyloučit náboženský aspekt a otázku vztahů mezi komunitami rozrůzněnými konfesí. Náboženství se sice v Evropě pokládá převážně za soukromou věc, do níž se stát nemá vměšovat, mezikomunitární vztahy však státní pozornost někdy vyžadují. Dokumenty Rady Evropy v této souvislosti ukazují zvláště na nebezpečí vzestupu pravicového xenofobního extrémismu a na druhé straně islámského nebo sikhského integrismu. Výbor pověřil skupinu expertů, aby zkoumala kulturní a náboženské aspekty žádoucí rovnosti šancí. Její zpráva, uzavírající práci z let 1994-95, konstatuje, že rostoucí náboženská diverzita v Evropě představuje výzvu pro vlády i pro místní křesťanské církve přijmout všechny důsledky plurality, včetně rovných šancí pro náboženské menšiny. Menšinové komunity mají být náležitě informovány o svých právech, zaručovaných národní legislativou, samy by se však měly dokázat shodnout na vlastní reprezentaci, což někdy muslimové v diaspoře nedokáží. Přitom je třeba zaručit v menšinových komunitách vnitřní pluralitu.⁵ Parlamentní shromáždění Rady Evropy přijalo již dříve - v září 1991 - doporučení (č. 1162), které zdůrazňuje historické vazby Evropy s islámským světem a ukazuje na velký počet vhodných cest k lepšímu poznání a spolupráci s muslimskými sousedy. Důrazně přitom rozlišuje mezi vlastním islámem a islámským fundamentalismem, který je pro etiku evropských demokracií nepřijatelný. Doporučuje vést dialog na taková témata, jako jsou fundamentalismus, demokratizace muslimských zemí, slučitelnost islámu s evropskou společností a obecné nové otázky, které vyvstávají před náboženstvími na Západě i v zemích třetího světa.

Do třetice se z pozic autority Rady Evropy zabývá občas problémy muslimů Evropský soud pro lidská práva. Jde o příležitostné žaloby na porušení § 9 evropské úmluvy o lidských právech, který zaručuje svobodu náboženství, smýšlení a svědomí. Od evropských muslimů došlo zatím na tomto základě do Štrasburku jen velmi málo žalob a všechny byly odmítnuty, protože se týkaly obecných, nábožensky neutrálních právních norem (např. sňatek s nezletilou dívkou, alimenty, práce v pátek), které nemají diskriminační charakter. Je zřejmé, že univerzální pojetí lidských práv, proti němuž někdy vystupují islámští radikálové, většině muslimů v evropské diaspoře vyhovuje, neboť jim zabezpečuje větší míru svobody, než by požívali v někdejší vlasti.

Ze strany Evropské unie se k našemu tématu vztahuje významný „barcelonský proces“ budování evro-středomořského mnohostranného partnerství. Od listopadu 1995, kdy byl zahájen symbolicky v den 900. výročí vyhlášení první křížové výpravy, pokročil vpřed řadou konferencí věnovaných rozvíjení spolupráce mezi EU a zeměmi z jižních a východních břehů Středomoří v politické, hospodářské, kulturní, ekologické i bezpečnostní oblasti, na poli komunikací, moderních technologií atd. Cílem je ustavit do roku 2010 evro-středomořskou zónu volného obchodu a spolupráce, která by měla přispět i k urovnání konfliktů, k demokratizaci a k hospodářskému rozvoji na muslimské straně Středomoří, a tak zmírnit možné hrozivé tlaky dalších vln přistěhovalectví do Evropy za prací nebo za bezpečím. Stojí za zmínku, že náboženská tematika není do bohatě rozvětvené „barcelonské“ agendy zařazována. Muslimské země, sužované vnitřním napětím vyvolávaným domácími radikály a extrémisty, si to nepřejí.

Křesťanské přístupy

Také křesťané pokládali zpočátku přítomnost muslimských gastarbeitrů za dočasný jev. Do Francie, kde dnes žijí již 4 miliony muslimů, přicházeli zprvu hlavně Alžířané, Tunisané a Maročané jako nová vlna střídající dělníky z Itálie, Polska, Španělska a Portugalska. Ti tu nalézali práci dříve: v prosperující zemi s nízkou vlastní natalitou, spojenou - jak Francouzi sami přiznávají - s postupující dechristianizací. Církve a jednotliví křesťané pomáhali na mnoha místech Evropy novým susedům dosáhnout přijatelných životních podmínek a usadit se. Jen menší část evropských křesťanů se dala svést starými předsudky a xenofobní rétorikou ultranacionalistických stran. Výhrady k nepřizpůsobivosti některých muslimů a obavy z radikálních výstřelků ovšem trvají v širší míře.

Základ dobrého křesťanského postoje k cizinci potřebujícímu pomoc dává samozřejmě evangelijní etika. Z katolické strany založily explicitně vstřícný vztah k muslimům dokumenty 2. vatikánského koncilu.⁶ V téže době ekumenicky spolupracující církve ustavily Církevní výbor pro migrující dělníky v Evropě (CCMWE) se sídlem v Bruselu. Od 70. let začaly jednotlivé církve zakládat sekretariáty nebo kontaktní místa pro dialog a případnou užitečnou spolupráci s muslimy ve svých zemích. Vznikla také křesťanská dokumentační a studijní centra, spojující odborný výzkum nových muslimských komunit s potřebami dialogu a také pastorace v zemích se sílící muslimskou přítomností. K prvním patřily Centrum pro studium křesťansko-muslimských vztahů při protestantské misijní koleji v Birminghamu, střediska nizozemské reformované církve, katolické Ústředí pro křesťansko-islámské setkávání a dokumentaci (CIBEDO) ve Frankfurtu, dále pak vznikly Ambrosiánské centrum dokumentace o náboženstvích v Miláně, centrum El Kalima v Bruselu a mnohá další.

Na místní úrovni se početní křesťané na podnět svých církví nebo spontánně zapojili do skupin pro dialog a praktickou spolupráci s novými muslimskými sousedy, jimž pomáhali a pomáhají řešit jejich sociální problémy, vzdělávání dětí ve státních i v křesťanských školách a někdy i otázky vyplývající z přibývajících smíšených sňatků. Někde se v takovýchto kroužcích účastníci pouštějí i do teologických diskusí; jde tu zejména o pravdivé poznání druhého a o upřímné svědectví o vlastní víře, posílené setkáním s odlišnou tradicí a potřebou reálného potvrzení vlastních etických hodnot. Někdy se zbožnostní stránka dialogu promítá do praktické trvalé snahy vnímat široké společenství abrahamovské ekumeny, samozřejmě beze ztráty vlastní identity (např. Abrahámův dům v belgickém Genku). Jindy vyvstává spontánní přání společné modlitby. Tak tomu bylo například v Bruselu po odhalení vraždy marockého děvčátka úchylným pedofilem, nebo v Amsterdamu po havárii letadla, které dopadlo na dům obydlený muslimskými rodinami, a znovu v srpnu 1999 po ničivém zemětřesení v Turecku. Nizozemští Turci tehdy ke spontánnímu duchu ekumenické modlitby přidali báseň, odrážející jak tradiční muslimskou odevzdanost do Boží vůle, tak i naději, ztělesňovanou motivem květiny rašící mezi zborcenými betonovými bloky.

Ekumenický výbor „Islám v Evropě“

V roce 1976 vatikánský Sekretariát pro nekřesťany svolal do rakouského Mödlingu poradu o muslimech v Evropě. Vedle katolických delegátů z 9 západoevropských zemí se jí účastnili zástupci Světové rady církví a šest muslimů. Porada dospěla k doporučením lépe studovat islám s úctou k náboženské identitě muslimů; usilovat o pravdivý obraz islámu a křesťanství; ustavit v církvích kontaktní místa nebo sekretariáty k zintenzivnění vzájemných setkávání křesťanských a muslimských představitelů; a postavit se odpovědně k muslimským studentům na evropských univerzitách.

V tomtéž roce se sešla v Salcburku také porada o muslimech v Evropě a o postojích a činnosti církví ve vztahu k nim, kterou svolala Konference evropských církví (KEK), sdružující protestanty a pravoslavné. V roce 1978 předsednictvo KEK rozhodlo ustavit poradní výbor pro otázky islámu v Evropě. Vyzvalo ke spolupráci katolickou Radu evropských biskupských konferencí (CCEE), která od počátku pověřila činností na tomto poli P. Hanse Vöckinga z řádu bílých otců.⁷ Iniciativu zpočátku zkomplikovaly některé neshody teologických východisek. Byly překonány v březnu 1984 setkáním v rakousktém St. Pöltenu s ústředním tématem „Křesťané a muslimové, svědkové Boží v sekularizované Evropě“.

V říjnu 1984 se členové poradního výboru KEK sešli v Římě se spolupracovníky vatikánského Sekretariátu pro nekřesťany. Všichni se shodli, že je třeba podpořit teologicky a duchovně křesťanská společenství v západní Evropě postavená tváří v tvář nové realitě rostoucí muslimské přítomnosti. S tímto záměrem se také dohodli ustavit společný výbor CCEE a KEK „Islám v Evropě“ s 5-7 zástupci za každou stranu. Do čela výboru byl jmenován holandský protestant Jan Slomp s bohatou zkušeností z práce v Pákistánu. Za katolickou stranu se ujal práce tajemníka H. Vöcking (tehdy ředitel frankfutského CIBEDO, dnes profesor na Pontifikálním institutu arabistických studií a islamistiky PISAI v Římě). Za léta svého prvního mandátu 1987-91 výbor vypracoval program bohosloveckého studia věroučných otázek, které mohou být předmětem debat s muslimy. Zahrnul také otázky vztahu islámu jako postkřesťanského náboženství k biblické exegezi, pastorální teologii a církevním dějinám. Události doby přiměly výbor vypracovat stanovisko k aféře Salmana Rushdieho. Závěrečný dokument výboru nese název „Přítomnost muslimů v Evropě a teologické vzdělávání pastorálních spolupracovníků“.

V období 2. mandátu (do r. 1997) předsedal výboru H. Vöcking, funkci tajemníka zastával švýcarský pastor J.-Cl. Basset. Výbor se dále věnoval otázkám teologického vzdělávání tváří v tvář muslimské přítomnosti. Vypracoval závažné texty věnované tématům reciprocity v křesťansko-islámským vztazích a pastorální problematiky smíšených manželství. První dokument poukazuje na značnou asymetrii obou tradic v dějinách i dnes, kdy se zjednodušeně staví do protikladu (postkřesťanský?) Západ a islám (státy? hnutí?). Své místo by mohla mít reciprocita smýšlení a srdcí, termínu se však obecně užívá spíše v obchodu a v politice a pro křesťany i pro muslimy je smysluplnější jít dál a usilovat z vlastních nejhlubších východisek o usmíření. Dokument o smíšených manželstvích shrnul postoje a zkušenosti evropských církví (mimo pravoslaví) a zvolna se měnící přístupy muslimských mužů i žen. Výbor také sestavil databázi odborníků islamologů působících v církvích a zapojených do křesťansko-islámského dialogu.

Od ledna 1999 pracuje výbor v novém složení, v období svého 3. mandátu. Práci řídí společně H. Vöcking a představitelka sjednocujících se nizozemských reformovaných církví C. van't Leven. Prvním pracovním výstupem je informační dopis církvím o islámském vzdělávání v Evropě. Druhým bude orientační materiál o společné modlitbě: kdy k ní přistoupit (katatrofy, občanské akce, sňatky a pohřby, školní shromáždění, vizitace v nemocnicích) a které modlitby jsou nejvhodnější (Žalmy, Otčenáš, modlitba sv. Františka; Fátiha, některé súfíjské texty). Třetím se má stát historické a tematicky utříděné vademecum pro křesťansko-islámský dialog. Posledním, velkým pracovním výsledkem by měla být křesťansko-muslimská konference v Sarajevu v roce 2001 na téma „Křesťané a muslimové v Evropě. Náboženská angažovanost a odpovědnost v pluralistických společnostech“. Projednávané okruhy zahrnou rozbor významů života v pluralitě, etické otázky a práci pro společné dobro, včetně nadnárodní spolupráce.

Na pomoc pastoraci

Kultivaci křesťanského postoje k novým muslimským sousedům a k samotnému islámu slouží víceré soustavné i příležitostné iniciativy. Uvedeme alespoň dvě. Od roku 1980 se každoročně týden po svatodušních svátcích schází neformální ekumenická skupina křesťanských duchovních a laiků pracujících pro dobré vztahy s evropskými muslimy. Nazývá se podle francouzského města, jehož biskup inicioval a hostil první setkání: Arraské dny, Journées d'Arras.⁸ Setkání se uskutečňuje vždy v jiném městě. Účastníci se vzájemně seznámí s novým vývojem v postavení muslimů v jednotlivých zemích, vyslechnou přednášku křesťanského a muslimského odborníka na ústřední téma, na němž se dohodli v předchozím roce, a zpravidla také pobesedují s muslimskou komunitou v místě setkání. Témata minulých let zahrnovala islám a lidská práva, islámskou misijní činnost (da'wa), pojetí euroislámu, nové interpretace Koránu, uplatnění muslimů v evropském politickém životě a rozbor implikací náboženské svobody. V roce 2000 se účastníci sejdou ve slovinském Celje a seznámí se blíže s islámem na Balkáně. Načerpané poznatky slouží pastorační praxi církví, jejichž členové se Arraských dnů účastní, i jako jedinečný podklad k dalšímu odbornému studiu a publikacím.⁹

V dubnu 1999 francouzský Sekretariát pro vztahy s islámem (SRI) vydal pozoruhodné Pastorální listy.¹⁰ Po úvodní deklaraci francouzských biskupů ze shromáždění v Lourdech v listopadu 1998 publikace obsahuje 20 volně uložených listů, z nichž každý odpovídá na určitý okruh otázek. Všechny listy mají stejné, přehledné pětičlenné schéma: situace; otázky; postoj na základě evangelia a životní zkušenosti; orientace, jak postupovat dál; doporučená bibliografie k tématu. Listy zahrnují tyto tematické okruhy: křesťané a muslimové v místech bydliště; vzájemná solidarita; jak si volit muslimské partnery k rozhovoru; požadavky na kultovní místa; diecézní delegát pro vztahy k muslimům; znalost islámu; vzdělávání o islámu v seminářích a institutech; katechumenát; muslimské děti v křesťanských organizacích; muslimské děti v křesťanských školách; islámsko-křesťanské páry; pastorace ve zdravotnických zařízeních; duchovní služba ve vězeních; přítomnost muslimů při křesťanské liturgii; místa mezináboženského setkávání; žádosti občanské společnosti o mezináboženské akce; islámsko-křesťanské skupiny; lze se společně modlit?; spiritualita setkání; témata dialogu. O velmi fundovaně, otevřeně a přehledně zpracované listy je velký zájem. Jsou vyjímací, protože o některé zvlášť projevují zájem i správní úřady francouzských měst a městských částí. Dílo přehledně shrnuje rozsáhlou problematiku a slouží jako dobrý základ k dialogu na pevné bázi vlastního přesvědčení a živého svědectví víry. Prakticky rozvíjí a konkretizuje dnes již klasické Borrmansovy Orientace pro dialog.¹¹

Vyhlídky

Křesťané i širší občanská veřejnost přijímají kulturní a náboženskou pluralitu jako nezvratnou realitu, v níž lze rozpoznávat světlé stránky. Setkání s cizími náboženskými tradicemi vyzývá k prohloubení vlastního pochopení pravdy o Bohu a člověku. Islám připomíná zásadní důraz na víru v Boha a na potřebu odmítnout jakoukoli modloslužbu. Silnou víru muslimů ocenil náznakem Jan Pavel II. již ve své první encyklice.12 Na druhé straně fundamentalistické výstřelky v dnešním islámu působí odpudivě, odrazují, a spíše posilují opačný extrém bezbřehé postmoderní permisivity.

Dosti často se píše o dilematu, zda mezi muslimy v Evropě převáží tendence k fundamentalistickému ghettu, nebo otevřený euroislám, inkulturovaný k hodnotám svobody a lidských práv, neodtrhávaných od odpovědnosti. Skutečná situace muslimů v Evropě je členitější: někteří se snaží asimilovat i za cenu silné redukce původní víry; jiní kladou důraz spíše na svou kulturní identitu; konečně ti, pro něž je primární identita islámská, se rozcházejí do řady skupin, proudů a orientací. Poučený dialog musí počítat s velmi širokým spektrem možných muslimských partnerů.

Muslimové nejsou jednotni ani v názoru na evropskou sekulární společnost a na křesťanství. Zatímco militantní hnutí na Blízkém východě sekularizaci zatracují, evropští muslimští předáci ji přijímají a chápou i jako vlastní šanci. Liberálnější z nich přímo volají po přizpůsobení islámu k evropskému prostředí, zatímco islámští právníci „doma“ v zámoří jakékoli pružné úpravy šarí'y („fiqh menšin“) rozhodně odsuzují. Křesťanství pokládají mnozí za slabé, neboť nezabránilo mravnímu rozvratu. Ideoví vůdci evropských muslimů vyslovují názor, že dnešní postmoderní Evropa ze svých dvou někdejších pilířů již zcela odstranila biblický základ a staví jen na antickém pohanství. Vítězí v ní protibožský vzdor Prométheův (tak Tariq Ramadán ze Ženevy), případně Rambo, jako novodobý Achilleus (tak Akbar Ahmed z Cambridge), zatímco islám naopak někdejší příměsi antiky vyřadil a opírá se jen o vzor bohabojného Abraháma.

Dobré vztahy k muslimům předpokládají na křesťanské straně jasný vztah k vlastní společnosti a vytrvalost v upřímném svědectví o vlastní víře. Ježíš Kristus, živý ve své církvi a v každodenním životě svých vyznavačů, je pramenem naděje pro Evropu i cestou, která křesťanům bezděčně, avšak zákonitě, přinese i hojnější úctu muslimských sousedů a partnerů. Myšlenky o rozpoznání po ovoci a o hodnotě dobrých skutků sdílí ostatně evangelijní i koránská tradice.