Evropské sjednocení a církev

Autor: Peter Hünermann - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 1999/5 (Články)

Theologische Quartalschrift, 2/91, 81-95 (část).

Co je nutné: budování základů pro Evropu

Celkově lze označit evropský sjednocovací proces za dosud největší kulturní transformační proces, který není poháněn použitím násilí, ale probíhá na základě vyjednávání a mírových ujednání. Představuje tak ve světových dějinách naprosté novum.

Smysl základní práce, k níž je v této souvislosti církev vyzvána, má dva vrcholy. Za prvé jako advokát člověka a všeho lidského a svědek věčné spásy člověka má při evropském sjednocovacím procesu prosazovat etizaci. Etizací je zde míněno namáhavé posunování senzibility veřejnosti pro přehlížené, zakryté a potlačované aspekty dobra, tj. v zásadě všeho prospěšného. Je třeba uplatňovat praktický rozum, který vychází z nedotknutelné důstojnosti člověka a z principů spravedlnosti a solidarity a na nich poměřuje konkrétní podoby lidského soužití a nakládání s tvorstvem.

To se může církvi podařit jen tehdy, když se zapojí do veřejné diskuse prokazatelnými argumenty. V tomto sporu nebude svou legitimitu odvozovat bezprostředně božského poslání, nýbrž z angažovanosti pro člověka, ze solidarizace s vylučovanými a ze svého hlubokého spojení se stvořením.

Tento úkol bude pro církev snadnější, když sama nebude zastávat bezprostřední politické nebo ekonomické zájmy. Církev je však ohrožována možnou tvorbou ideologií uvnitř stejně jako náboženskými utopiemi a blouzněním vzdáleným realitě. V současné době je církevní život bohužel takovými deformacemi poznamenán. Církev v Evropě dostojí naznačeným úkolům jen tehdy, když křesťanská sociální nauka získá silnější vlastní profil jako akademická teologická disciplina ve všech evropských zemích. Prozatím ve většině teologických vzdělávacích institucí spíše živoří jako vykladatelka církevních dokumentů, místo aby byla průkopnicí svého sociální učení. To od své modernizace za Lva XIII. pojednávalo přednostně o určitých stránkách společenského života, zatímco jiné přecházelo či zanedbávalo. Tak např. základní otázky politiky nebo moderní kultury byly do značné míry obcházeny.

Zmíněný první, nižší vrchol církevní základní práce v Evropě je převýšen, pokud jde o význam, druhým vrcholem: zasazení evangelia do nově se formující evropské kultury. Již bylo poukázáno na to, že každá kultura představuje nejen étos, ale i mnohotvárně artikulovaný výklad smyslu života a jeho hodnot. Živé dosvědčování víry ve vykoupení člověka Ježíšem Kristem vedlo v uplynulých dvou tisíciletích evropských dějin k tomu, že se naděje víry stala charakterizujícím principem pohledu na člověka a jeho dějiny. Lze to jako z kontrastních obrazů vyčíst z analýz Karla Löwitha, který v nich ukázal dějinně teologické základy evropských duchovních dějin od Orosia a Augustina až k Hegelovi, Marxovi a Jakobu Burkhardtovi¹. Jeho teze sice směřuje k tomu, aby se dala do pohybu nová, ryze filosofická diskuse, oproštěná od křesťanských kořenů. Tím však podtrhuje naléhavost zahájení nové evangelizace Evropy silou a hloubkou víry. Současný strach a stísněnost v církvi hledá mnohdy úkryt ve zdůrazňování partikularit, v ekleziocentrismu, v tvorbě církevněpolitických klik, v úzkoprsé teologii a v pietisticky laděné a zjitřené vroucnosti. Přehlíží se při tom, že hloubka víry, síla naděje a jasnozřivá obětavá láska mohou být spojeny pouze s šíří myšlení a otevřeností ducha.

Církevní základní práce pro Evropu předpokládá v tomto smyslu obrácení církve k jejím prvotním zdrojům a odvrat od úzkostlivých ekleziocentrických obav.

Co je naléhavé: určení místa církve v evropském společenství

Jestliže chce církev účinně vykonávat naznačenou práci na základech, pak to předpokládá nutnost vymezit místo církve v nově se utvářející společnosti a uplatnit je ve veřejných argumentacích a jednáních. V jednotlivých zemích procházejících procesem sjednocování má katolická církev velmi rozdílné pozice ve veřejné oblasti. To se týká třeba poměru státu a církve. V italském konkordátu z r. 1929 je ustanovení, že školní vyučování na veřejných školách se musí dít na základě katolické víry. Historicky vzniklé oddělení státu a církve ve Francii takovou myšlenku zcela odmítá. Model „rozumné kooperace“ mezi státem a církví při zásadním oddělení v Německu se příliš neliší od institučních a zvykových úprav např. v Anglii.

Velké strukturní rozdíly vykazuje církevní sociální práce v jednotlivých evropských zemích. V Německu je veřejná solidarita nesena z velké části svobodnými dobročinnými svazy, takže katolická církev patří mezi největší zaměstnavatele ve Spolkové republice. Ve Francii je sice církev zřizovatelem značného počtu škol a vyšších vzdělávacích zařízení, v oblasti sociální práce je však zastoupena mnohem méně. Seznam rozdílů lze rozšířit. Můžeme například pomyslet na různý způsob, jímž církev v evropských zemích podporuje rozvojové země.

K určení místa církve ve společnosti však nepatří pouze tyto res mixtae. Církev své místo ve společnosti zaujímá podstatně způsobem, jakým koná a utváří svou pastorační práci. Právě zde se však pochopitelně vyskytují velké rozdíly v prioritách a nasazených prostředcích. Na základě rozdílné historie a živých tradic v různých zemích a regionech, značně rozdílného vzdělávání kléru a jeho platem spolupodmíněného společenského postavení a nezávisle probíhajícího vzdělávání laických organizací představují život a práce církví velmi pestrý obraz. To zároveň znamená, že přistěhovalci z jiných evropských zemí se nemohou v novém bydlišti a pracovišti snadno zařadit do místních společenství. Chybí jim mnoho, co důvěrně znali.

Snad ještě víc se rozcházejí představy o tom, co je třeba dělat v pastoraci. Tak až do konce 70. let se ve Francii kladl nezvykle silný důraz na různé skupiny specializované Katolické akce. Dost často se to dělalo na úkor pastorace farnosti. V jiných zemích, např. v Anglii, se těžiště kladlo téměř výlučně do pastorace farnosti. Zpracování naléhavých otázek pastorace dětí a mládeže, katecheze svátostí a svátostné praxe vykazují podstatné rozdíly. Církevní odpovědi na stárnutí kléru, nedostatek farářů a kaplanů ve farnostech, jsou řešeny rozdílně, ač situace v Itálii a v Německu je podobná.

Uvážíme-li naznačené divergence. pak se jeví nezbytné, aby církve v evropských zemích začaly proces, který v Latinské Americe začal už před lety a přinesl své první plody na obou velkých generálních shromážděních latinskoamerického episkopátu v Medelinu a v Pueble. Tam byly vypracovány základní linie společné pastorace pro celý kontinent. Církev si tím v latinskoamerické společnosti vytvořila jednoznačný profil.