Evropské klima v českém právu

Autor: Cyril Svoboda - Číslo: 1999/5 (Pracovní kolokvium)

Česká republika patří mezi kandidátské země na vstup do Evropské unie. Navázali jsme diplomatické styky již v roce 1988. Dne 16. prosince 1991 byla podepsána Asociační dohoda. Po rozpadu Československa byla uzavřena nová Asociační dohoda, která vstoupila v platnost 1. února 1995, a konečně dne 17. ledna 1996 Česká republika předložila žádost o členství v Evropské unii. Evropská unie na zasedání Evropské rady v prosinci 1997 rozhodla diferencovat mezi kandidátskými zeměmi a naše republika byla zařazena mezi šest kandidátských států, s nimiž Komise doporučuje zahájit jednání o získání členství.

Předmětem mé úvahy je jedna z podmínek našeho členství v Unii, totiž přijetí komunitárního práva, aby se stalo součástí českého právního řádu. Je to jedna z takzvaných kodaňských podmínek vstupu do Evropské unie, tedy způsobilost převzít závazky vyplývající z členství, převzetí norem komunitárního práva.

Toto právo dělíme na právo primární a sekundární. Do první skupiny patří zejména zřizovací smlouvy všech tří společenství (Evropské společenství uhlí a oceli, Evropské hospodářské společenství a Evropské společenství pro atomovou energii). Zřizovací smlouvy mají funkci jakési „ústavy“ Společenství. Jde o smlouvy, které neumožňují jednostranné vypovězení smlouvy členským státem. Z toho je odvozována také neodvolatelná povaha závazků převzatých členskými státy. I naše republika bude muset takzvané primární právo převzít takové jaké je, na principu take it or leave it. Unie neučiní pro kterýkoliv členský stát výjimku. Komplikovanější situace se týká takzvaného práva sekundárního. Zejména se nás dotýkají nařízení, směrnice, doporučení a stanoviska a konečně rozhodnutí Evropského soudního dvora. Nařízení má obecnou závaznost. Je závazné ve všech svých částech a bezprostředně použitelné v každém členském státě. To znamená, že i v České republice, jakmile se stane členským státem, bude komunitární právo platit bezprostředně jako každý jiný zákon v našem státě. Směrnice se liší od nařízení tím, že je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba forem a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům. To znamená, že v členských státech je cílem dosáhnout stejného výsledku. Jestli k němu dospěje členský stát tím, že změní nebo přijme nějaký zákon či zda vydá nějaké nařízení nebo zvolí jinou formu, je jen na něm. Musí však dosáhnout téhož výsledku. Doporučení a stanoviska jsou nezávazná. Konečně rozhodnutí Evropského soudního dvora jsou závazná pro ty členské státy, kterých se týkají.

Podle odhadu bylo dosud přijato 100 000 právních aktů Evropských společenství, dnes je v platnosti asi 2 500 nařízení a 1 200 směrnic. Obrazně se mluví o vlaku plném popsaného papíru. A máme-li být zcela kompatibilní, pak to znamená všechny tyto předpisy transformovat do právního řádu České republiky. Čas přitom běží, neboť členy bychom měli být po roce 2003, jak bylo rozhodnuto Evropskou radou v prosinci 1997, a o tom, zda jsme toho způsobilí, se má rozhodnout v roce 2002. Mnoho času nezbývá. A právě tato skutečnost poutá naši pozornost. Musíme přijímat nové a nové zákony ve jménu našeho vstupu do Evropské unie. Jejich množství a často komplikovanost je až příliš často argumentem nemožnosti našeho začlenění do Unie podle předpokládaného harmonogramu. Kladu si otázku, zda takový přístup není demotivující. To nelze při nejlepší vůli zvládnout. My křesťané bychom měli proto být především nositeli původní vize evropské integrace, jak ji prosazovali Monnet, Schuman a Adenauer v první vlně, následováni Kohlem a Mitterandem. Tito politici, především křesťanští demokraté, svedli zápas o novou podobu Evropy. Smyslem integrace je učinit z Evropy prostor míru, bezpečí a prosperity. Oni naplňovali skutkem obecné blaho založené na respektu k osobě, na společenském blahobytu a míru, tedy stálost a bezpečnost spravedlivého řádu. Jeho podstatou byla odvaha vytvořit nový svazek suverénních států, které jsou s to přenést některé své svrchované pravomoci na nadnárodní entitu, aby dosáhly společného sdílení a vykonávání moci, která až dosud náležela jen suverénním státům. Tato moc je založena na dohodě. Aby Evropská unie mohla fungovat, musí se znovu a znovu členské státy dohodnout.

Takto vzniklo komunitární právo. Na jeho počátku, ale i v průběhu jeho trvání je jeho podstatou dohoda. Členské státy uznaly svébytnost práva Společenství. Smyslem integrace je vytvářet sdílené evropanství, tedy oslabovat v určitých oblastech státní suverenitu, aniž by jednotlivé členské státy ztrácely svou identitu. Evropa má být prostorem řádu, ve kterém stejně efektivně fungují instituce, ve kterém se každý může účinně dovolat spravedlnosti, ve kterém se respektují stejné hodnoty a principy. Jen tak se mohou v evropském prostoru volně pohybovat osoby, služby a kapitál.

Tady vidím vážnou výzvu pro křesťany: mluvit o hodnotách. Křesťané mají čelit etatistům v různých podobách, kteří ve jménu „národního“ zájmu relativizují náš vstup do Unie. Jsou to ti, kteří se nechtějí s nikým dělit o moc. To je jejich zájem. Národním zájmem je stát se součástí Evropských společenství. Právě z tohoto důvodu jde o větší vnášení evropanství do našeho myšlení, jednání a vůle. Chceme, aby naše země byla součástí prostoru míru, bezpečí a prosperity. Máme odvahu a vůli sdílet moc, tedy i odpovědnost s jinými státy. Jen tak posílíme důstojnost lidské osoby.

Z tohoto důvodu politický postoj, který stále odkazuje na nutnost učinit náš právní řád kompatibilním s komunitárním právem, je sice správný, ale více technologický než podstatný. Jistě, naše záklony musíme přizpůsobovat komunitárním předpisům, ale plné kompatibility nikdy nedosáhneme, neboť v čase se i samo komunitární právo vyvíjí. Proto by naše země měla mít jasnou priorizaci, které zákony nutně musí být kompatibilní. Zbytek bude vyřešen v den našeho vstupu do Evropské unie. Podle ustálené judikatury Evropského soudního dvora má evropské (komunitární) právo přednost před celým vnitrostátním právem, včetně práva ústavního. Tedy v den našeho vstupu, bude-li někde konflikt mezi naším a komunitárním právem, je vyřešen: platí právo evropské, má přednost před naším právem národním. Důkazem tohoto tvrzení může být, byť atypický, vstup východní části Německa do Evropské unie. V den vstupu se začalo aplikovat komunitární právo, právo bývalé Německé demokratické republiky přestalo ve vymezených oblastech platit. Samozřejmě tento výjimečný postup byl možný jen vzhledem k tomu, že Spolková republika Německo byla členem Unie.

Nemůžeme se nechat odradit množstvím předpisů, které tvoří evropské právo. Spíše je třeba vytvořit stejné prostředí. Uvedu jednoduchý příklad fungování práva. Přecházíte-li vozovku na přechodu v Německu, řidič vám dá přednost. Tutéž jistotu nemá německý turista, přechází-li na přechodu ulici v Praze, a to i když naše a německé právní normy jsou stejné. Chodec má podle nich přednost. Nestačí jen sladit normy, je třeba sladit chování. Až se bude cizinec na přechodu v Praze cítit stejně bezpečně, můžeme se stát členem Unie. Mohli bychom dále uvažovat o fungování justice, policie, správních úřadů a podobně. Prostě nestačí jen sladit text norem.

Naše země by však měla sama něco přinést do evropského právního myšlení a hlavně do aplikace norem. Mám za to, že naší povinností je trvat si na návratu ke křesťanské tradici. Spravedlivý řád ve společnosti je totiž založen na úctě k druhému jedinci a ke společnosti. Na prvním místě je proto povinnost jedince proti právu všech. Je psáno: Nezabiješ, a ne: Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost (čl. 3 Všeobecné deklarace lidských práv - dále VDLP), je psáno Nepokradeš, a ne: Každý má právo vlastnit majetek jak sám, tak spolu s jinými. Nikdo nesmí být svévolně zbaven majetku (čl. 17 VDLP). Je psáno: Pamatuj na den sobotní, že ti má být svatý, a ne: Každý má právo na odpočinek a na zotavení, zejména také na rozumné vymezení pracovních hodin a na pravidelnou placenou dovolenou (čl. 24 VDLP). Je psáno: Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu, a ne: Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence, ani útokům na svou čest a pověst. Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům a útokům (čl. 12 VDLP) a podobně.

Poválečná atmosféra, která výrazně ovlivnila lidskoprávní dokumenty, byla výrazně determinována zkušeností s nacistickou totalitou, stejně jako rozpínavou totalitou komunistickou. Katalog lidských práv je štítem bezpečí a pavézou jistoty proti totalitním režimům. Má svůj nezpochybnitelný význam i ve vyspělé demokratické společnosti, i když jsme dnes svědky varovných trendů. Lidská práva a svobody jsou absolutizovány. Základní koncepce je založena na principu: Každý může činit vše, co mu zákon nezakazuje. Tento trend vede nejen k tomu, že zákon státu je jediným mravním kritériem chování lidí, a to je ubohé, ale především k tomu, že se z chování, které svou podstatou není lidskoprávní, stává chování, které lidé chtějí chránit zákonem. Klasickým příkladem může být sexuální orientace, která sama o sobě není chráněna. Chráněna je rodina, rodičovství, mateřství. Dnes jsme svědky nároků na ochranu práv transvestitů, partnerství osob téhož pohlaví a podobně. Křesťané by na cestě do Evropy měli vyvíjet tlak na přijetí katalogu povinností, a především mít citlivost pro univerzalitu základních práv a svobod.

To je druhý závazek, který leží před námi. Shora uvedené trendy jsou projevem poválečného evropského právního myšlení. Máme jakýsi pocit, že naše hodnoty, které nyní prosazujeme, jsou hodnotami a principy univerzálními. Nejsem si tím jist, ale jsem si jist, že si tím Evropa prohlubuje příkop mezi ní samou a světem jiných velkých světových náboženství. Měli bychom mít odvahu projít znovu náš katalog lidských práv a svobod a citlivě rozlišovat, co je skutečně univerzální.