Evropa a křesťanství

Autor: Miloslav Vlk - Číslo: 1999/5 (Pracovní kolokvium)

Máme se zde dnes zabývat tématem Evropa a křesťanství. To je úkol, který je obtížný, více než čímkoli jiným svou samozřejmostí. Je vůbec myslitelná Evropa bez křesťanství? Těchto 10,5 milionů čtverečních kilometrů s více než 700 miliony obyvatel ve 45 státech představuje především společnou ideu a určitý způsob myšlení (jak to formuloval např. Romano Guardini), který - ať si to uvědomujeme či ne - je křesťanský již svou podstatou.

Jan Pavel II. hovoří o povolání Evropy a o společné evropské identitě, která „je skutečností, již nelze snadno popsat. Je mnoho dávných zdrojů této civilizace - říká papež - pocházejících z Řecka a Říma, z prvků keltských, slovanských a germánských, jež byly hluboce poznačeny křesťanstvím. Víme, jak se jednotlivé národy a oblasti různí svými jazyky, kulturou, právními tradicemi a institucemi. Ale v očích ostatních kontinentů se Evropa jeví jako jediná jedna jednota, i přesto, že ti, kteří ji tvoří, vnímají tuto sounáležitost méně jasně. (...) V průběhu téměř dvaceti století vytvořilo křesťanství pohled na svět a na člověka, jenž zůstává i dnes zásadním přínosem přes všechna rozdělení, slabosti, a dokonce i navzdory opomíjení ze strany křesťanů“ (Projev k Evropské radě, Štrasburk 8. 10. 1988).

Pokusme se naznačit v šesti bodech - z nichž každý by si zasluhoval samostatnou přednášku -, které jsou tyto nosné hodnoty společné evropské kultury a identity a jak jsou oživovány křesťanskou vírou a tradicí a ve spojení s ní zůstávají aktuální.

1. Prvním z těchto specifik, které se odedávna uplatňuje na křesťanském Západě, je odlišení sféry světské od duchovní, oddělení spiritualia od temporalia, ve smyslu Ježíšova požadavku z Matoušova evangelia „dávat císařovi, co je císařovo, a Bohu, co je Boží“ (srov. Mt 21,22). Závažným důsledkem tohoto oddělení je relativizace vlády „světského meče“, nad nímž po celý středověk visí „meč duchovní“ jako pojistka proti nebezpečí neomezené moci králů a císařů. V novověku pak vedlo toto pojetí ke vzniku svobodných ústav všech nezávislých národních států.

Soužití spiritualia - reprezentovaného církví - a temporalia, tj. společnosti, státu, veřejné moci, nebylo vždy bezkonfliktní. Ze strany církve šlo o to nacházet správný způsob, jak vtělovat Boží realitu do světských záležitostí, čili snášet napětí mezi jejím „bytím ve světě, ale nikoli ze světa“ (srov. Jan 17,16-18). Nemohu zde zacházet do podrobností a komentovat míru úspěšnosti této snahy v jednotlivých obdobích; bylo by ale zajímavé napsat dějiny církve podle tohoto klíče. Zdá se mi, že až Druhý vatikánský koncil nalezl nové vyvážené a všeobecně přijatelné řešení tohoto vztahu: uznal naprostou nezávislost obou sfér a předložil model kooperace mezi církví a občanskou společností, v jehož realizaci jsme dosud na samém začátku (a nejen u nás).

2. V křesťanském pohledu žádné lidské společenství - ani občanské, ani církevní - není anonymní masou, ale je tvořeno osobami, jedinečnými bytostmi, schopnými vstupovat do vztahů lásky s druhými osobami. Idea lidské osoby a její svobody a důstojnosti je další výraznou křesťanskou a evropskou hodnotou. Člověk jako osoba není „něco“, nějaká věc, ale „někdo“. Je stvořen k obrazu Boha, který je Jeden a v Trojici, a nachází své naplnění v Ježíšově kříži a zmrtvýchvstání. Pojem osoby a vztahu mezi osobami prožívaný a reflektovaný v perspektivě trojičních vztahů začíná odkrývat nový, nevídaný obzor pro křesťanskou spiritualitu, teologii a filosofii s možným dopadem do dalších humanitních oborů.

Jestliže před dvěma sty lety považoval Kant nauku o Boží Trojici za myšlenku bez praktického užitku (srov. francouzský překlad jeho filosofických spisů Oeuvres philosophiques, Paříž 1986, sv. 3, str. 841), pak dnešní křesťanské myšlení začíná znovuobjevovat určující význam vztahů mezi osobami Trojice pro vztahy mezi lidskými osobami. Řecký pojem bytí, které se ve starozákonním zjevení projevilo jako jediný a osobní Bůh (srov. Ex 3,14: „Jsem, který jsem“), je v Novém zákoně ztotožněno s láskou (srov. 1 Jan 4,8.16: „Bůh je láska“); láska mezi Osobami je nejvlastnější podstatou Božího života. Z tohoto východiska, jako pokračování klasické ontologie v linii Aristotelově a Tomášově, se tak rodí „trojiční ontologie“, jež se pokouší najít základ pro veškeré bytí v trojičním životě (viz např. Klaus Hemmerle, Ontologia trinitaria, Roma 1986).

Novinkou tohoto přístupu je i to, že se nejedná o pouhou spekulaci, ale jde zároveň o zevšeobecnění zkušenosti vzájemného sebedarování lidí, které se žije jako odraz božské agapé v konkrétním čase a prostoru a vytváří buňky lidského společenství podle obrazu Trojice. Jedině tímto způsobem se může obrodit celá církev jako trinitární ikona, jako společenství, jehož každá část nachází v sebedarování a v žití pro ostatní svou identitu. Pouze v takovéto dynamice bude církev schopna naplnit onu velkolepou vizi koncilu a viditelným způsobem se stát „v Kristu jakoby svátostí neboli znamením a nástrojem vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“ (srov. Lumen gentium, 1).

Cesta k jednotě jedné lidské osoby s druhou, jedné skupiny osob s druhou, jedné křesťanské denominace s druhou, jedné kultury s druhou atd. vede skrze každodenní přijímání Kristova kříže, ba dokonce skrze každodenní osobní sebeidentifikaci s Ježíšem ukřižovaným a opuštěným v souladu s Pavlovou výzvou „doplňovat na svém těle to, co zbývá vytrpět do plné míry útrap Kristových“ (srov. Kol 1,24). Domnívám se, že objev kříže jako nástroje jednoty,lépe řečeno objev Ježíše v jeho opuštěnosti na kříži (srov. Mt 27,46) jako cesty k jednotě mezi lidskými osobami v nejširším slova smyslu, představuje největší inspiraci současné křesťanské spirituality, jejíž potence jsou doslova nevyčerpatelné.

3. S pojmem osoby úzce souvisí pojem lidských práv, který vstoupil do evropské kultury explicitním způsobem koncem 18. století s Francouzskou revolucí jako požadavek osobní svobody a společenské spravedlnosti. V průběhu 19. století byla lidská práva používána jako zbraň proti církvi a do konceptu lidské svobody byl zahrnut též požadavek domnělé nutnosti osvobodit se od závislosti na Bohu. Přesto však neváhám říci, že křesťanství implicitně připravovalo půdu pro nástup lidských práv díky myšlence jednoty celého lidského rodu a základní rovnosti všech členů lidské společnosti dané univerzálností stvoření a Kristovy oběti. Člověk vlastní svá práva jako dar od Boha, protože je stvořen jako svobodná osoba a protože byl Kristem osvobozen (srov. Gal 5,1); proto mu jeho práva nikdo - žádný jednotlivec, skupina nebo stát - nemůže odejmout.

„Svoboda, rovnost, bratrství“, tato triáda je základním resumé ideje lidských práv. Bez zakořenění v transcendentní realitě se však stává paskvilem. Jestliže komunismus hlásal rovnost, ale ve skutečnosti byl její negací, pak současný demokratický kapitalismus je ve vážném nebezpečí, že svým zploštělým technicismem a ekonomismem zruší svou základní hodnotu, jíž je svoboda. I když pojem lidských práv v naší nové ústavě pochopitelně nechybí, jsme v mnohém velmi vzdáleni od mentality jejich faktického dodržování. Proto je naším úkolem připomínat vhod i nevhod“, proti přesile sdělovacích prostředků, navzdory chladné zdi nepochopení - potřebu „transformace srdcí“, která není nic jiného než laickým způsobem vyjádřený požadavek konverze k bratrství. Pouze vyjde-li člověk ze sebe směrem k bratru, má šanci dospět jednou k Bohu a v něm nalézt nezbytné transcendentní zakotvení myšlenky lidských práv.

4. Nástrojem k faktickému prosazování lidských práv je právní stát, jenž spolu s občanskou společností představuje další důležitý prvek evropské identity. Jak jsem se již zmínil, předpokladem právního státu je oddělení sféry světské a duchovní, od něhož se dále odvíjí rozdělení moci na zákonodárnnou, výkonnou a soudní. Tím je zajištěna vzájemná kontrola mocenských orgánů. Všichni se velmi dobře pamatujeme na to, že zrušení tohoto mechanismu vede automaticky k povýšení bezpráví na právo a ke „státu bez spravedlnosti, jenž je velkou lotrovskou bandou“, jak konstatoval již sv. Augustin (srov. De civitate Dei IV,4); první obětí této bandy, když se ujme moci, se zákonitě stává církev jakožto hlavní a nejnebezpečnější hlasatelka svobody lidské osoby.

I přes rozhodující krok k budování právního státu, jímž byl pád komunismu, zbývá učinit bezpočet dalších kroků ke zlepšení jeho fungování směrem k úrovni států s nepřerušenou demokratickou tradicí. Je třeba pomáhat našemu státu, aby opustil své v totalitě získané monopolistické tendence a naučil se být partnerem různých nezávislých sdružení v rámci občanské společnosti. Ta je tvořena sebevědomými a aktivními občany, kteří se organizují v relativně nezávislých organizacích v rozmanitých oblastech a spolu se státem usilují o růst obecného blaha. Občanská společnost je nutným doplňkem právního státu. I ona se nachází v logice vize člověka jakožto osoby, a proto - spolu s principem solidarity a subsidiarity - má tak důležité místo v sociální nauce církve. Na dalším rozvoji občanské společnosti podstatně závisí úspěšné pokračování transformačního procesu v naší zemi, a tedy i to, jak nás budou vnímat evropské struktury, k nimž se chceme co nejrychleji přičlenit.

5. Stát nejen jakožto právní, ale i jako stát sociální. Také tento pojem činí Evropu tím, čím je. Takový stát nepečuje pouze o dodržování práva a bezpečnosti, ale zaručuje rovněž důstojné životní a pracovní podmínky svých občanů. Ke vzniku moderního sociálního státu v 19. století přispěly všechny tehdejší politické proudy (konzervativní, liberální i socialistické), avšak z praktického hlediska byla pro jeho zrod nejpodstatnější staletá křesťanská tradice péče o lidi v nouzi: o chudé, nemocné, sirotky a vdovy. Sociální stát je nejryzejším křesťanským dědictvím a plně patří k evropské identitě.

Stejně tak k ní patří i určitá typická vize ekonomiky, označovaná často jako sociálně-tržní hospodářství, v němž se spojuje svobodná soutěž na trhu se sociálním hlediskem a práce těch, kteří mohou pracovat, solidárně přispívá k možnosti důstojného života i pro ty, kdo se na hospodářském životě již anebo ještě anebo momentálně nepodílejí. Dnes se s oblibou hovoří o krizi sociálního státu a o nutnosti vytvářet „trh bez přívlastků“. Řešení sociálních otázek však nespočívá v odbourávání přívlastků, které nutně vede k rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými, k oslabování středních vrstev, jež jsou tradičně oporou prosperity, a k faktické vládě gangů a mafií. Naopak, v trpělivém dialogu všech zúčastněných partnerů je nutno hledat odpovědi na nové problémy sociálního charakteru, které s sebou trh nutně přináší.

Pojmy ekonomika a evangelium se dosud zdají být těžko slučitelné. Někteří ekonomičtí odborníci však docházejí k překvapivému zjištění, že ekonomika je veskrze morální vědou a pouze hlubokou aplikací morálních hodnot - nejen jakousi jejich účelovou fasádou - lze zajistit další racionální fungování ekonomického systému (viz např. práce loňského držitele Nobelovy ceny za ekonomiku Amartyi K. Sena). Rovněž existují mnozí podnikatelé a řídící pracovníci, kteří vedeni vírou a určitou „laickou spiritualitou“ se snaží vidět ve své ekonomické aktivitě cestu k vytváření vztahů společenství se zákazníky, dodavateli, zaměstnanci, finančníky, konkurencí atd. Zdá se, že - zatím v malém - se zde rýsuje způsob, jak na základě žitého evangelia překonat individualismus převažující v dnešním ekonomickém konání a nahradit ho personalistickou a - neváhám říci trojiční vizí“ ekonomických vztahů.

6. Dnešní celosvětová integrovaná ekonomika vybízí k novým úvahám o charakteru mezinárodní kooperace, což je poslední dimenze evropské identity, o níž se chci zmínit. Jako žádný jiný kontinent - rovněž díky bolestné zkušenosti minulých válek - vyvinula Evropa v tomto století širokou škálu mezinárodních kooperačních a integračních struktur. Jeden příklad za všechny: před padesáti lety byla založena Evropská rada (5. května 1949). V preambuli jejích statutů se zakladatelé hlásí k neotřesitelným duchovním a mravním hodnotám, jež jsou společným dědictvím národů a spočívají v základě osobní a politické svobody, práva a demokracie.

Z různých evropských institucí, které stále jasněji vidí, že „kultura supermarketů a hamburgerů“ sama o sobě neřeší podstatu problémů našeho kontinentu, v poslední době zaznívá touha po obnově duchovního základu Evropy. V roce 1992 tehdejší předseda Evropské komise Jacques Delors prohlásil: „Jestliže se nám nepodaří v příštích deseti letech dát Evropě duši, spiritualitu a smysl, pak jsme svou partii prohráli. Evropu neuskutečníme pouze právními schopnostmi a ekonomickým know-how.“ Evropská rada ve svém „Doporučení 1936“, čl. 5, z letošního roku říká: „(...) demokracie a náboženství nejsou neslučitelné, naopak (...) Náboženství, díky svému morálnímu a etickému nasazení, díky hodnotám, které brání, díky svému kritickému smyslu a kulturnímu výrazu, může být cenným partnerem pro demokratickou společnost.“

Služba, kterou Evropa od nás - od křesťanů, od církve - očekává, je ukázat pravý zdroj této spirituality, jímž je Bůh: Bůh blízký, Bůh, který se v Ježíši Kristu stal člověkem, který byl ukřižován a vstal z mrtvých, aby byl stále s námi. Proto 2. mimořádná evropská biskupská synoda, svolaná na říjen letošního roku, má téma „Ježíš Kristus, který žije ve své církvi, pramen naděje pro Evropu“.

Cestou, jak zpřítomnit Ježíše Krista a jak objevit onu hledanou spiritualitu a duši pro Evropu, je láska. Každý člověk nese ve svém srdci nezničitelnou pečeť lásky, touží milovat a být milován. Být v první řadě svědky této lásky je úkolem každého z nás. Láska formuje nové lidi a je také způsobem nové evangelizace, jejímž cílem je znovu najít kořeny naší evropské civilizace a vytvářet v Evropě „civilizaci lásky“, aby se odtud šířila do celého světa a aby se tak uskutečnilo pravé povolání Evropy a realizovaly se její dávné humanistické tradice.