Euroland peněz - Evropa ducha?

Autor: Oto Mádr - Číslo: 1999/5 (Punctum saliens)

Nacionalistická pýcha velmocí připravila světu a Evropě dvě světové války. Mezi nimi se pokusila o trvalý mír Společnost národů. Marně. Po roce 1945 začala působit Organizace spojených národů, ale spíše americký atomový deštník nás uchránil od třetí světové války. Evropa se aspoň na západě začala probouzet k institučnímu řešení míru a spolupráce, i když váhavě.

První krok učinil francouzský ministr zahraničí Robert Schuman. Jeho politická jasnozřivost mu poradila, jak překonat de Gaullovu nacionalistickou bariéru vůči Německu, ideologický pokřik komunistů a námitky velkého kapitálu. S J. Monnetem připravil nejprve sblížení na materiální bázi, takže 18. dubna 1951 došlo k podpisu Montánní unie, společného trhu uhlí, železa a oceli. To však nemělo stačit: „Hospodářská integrace, kterou chceme uskutečnit, není natrvalo možná bez určitého minima integrace politické. Nová Evropa musí dostat demokratickou základnu.“

V osobě Schumana zasáhl do dějin státník s hlubokou křesťanskou vírou, neúplatně čistý a lidsky sympatický. Nesl v sobě to nejlepší z křesťanské tradice. Ne nadarmo dva z pozdějších špičkových představitelů už ustavené Evropské unie vyzývali křesťanské církve, aby Evropě „daly duši“.

Je třeba zeptat se historie, proč a jak se Evropa odpoutávala od nosných orientací evangelia. Středověká souhra moci císařské a papežské, navzdory mnoha selháním, válečníky aspoň brzdila. Ale s přechodem k novověku vzstřídala dřívější rovnováhu moci rivalita velmocí a jednotu víry rozchod do církevních bloků. Novověk uvedl Evropu do pohybu řadou revolucí ve sféře moci i ducha. Křesťanskou vizi života na zemi a s ní úzce související eschatologickou perspektivu postupně vytěsnila řada ideologií. Své různě zářivé vize s oblibou promítaly na temné pozadí „starého podlého světa“. K tomuto historickému vývoji dejme slovo historikovi Ch. Dawsonovi:

Tento proces nesměřoval vědomě k rozbití evropské jednoty. V každém následném stadiu byl inspirován vírou v sociální pokrok a nadějí v nový evropský řád. Evropské revoluční hnutí jako celek nebylo ve skutečnosti příznakem sociálního úpadku, nýbrž projevem energie a optimismu věku sociální a hospodářské expanze. Revoluční ideál nového evropského pořádku byl však zmařen konfliktními cíli různých revolučních hnutí - liberálního, socialistického a nacionalistického - takže revoluční hnutí ničilo evropskou jednotu a stalo se nepřátelským vůči evropské kultuře samé. V rozhořčeném a tvrdém boji stran a ideologií byly zapomenuty nebo zavrženy hlubší duchovní základy západní kultury, takže hnutí, které začalo uctíváním svobody a Deklarací práv člověka, skončilo koncentračními tábory totalitního státu a masovou sebevraždou totální války.

Proces evropské integrace tak dospěl k absolutnímu závěru. Na této cestě neexistuje postup vpřed. [...] Tato katastrofická změna musí mít nevyhnutelně vliv na bezprostřední budoucnost národů Evropy, ale ve dvou protikladných směrech. Buď vést k malomyslnosti, pesimismu a beznaději, nebo naopak přimět evropské národy k tomu, že si uvědomí společné zájmy a potřebu obnovit zničenou jednotu evropské kultury. Jestliže světová expanze vedla ke kulturní dezintegraci, mohli bychom očekávat, že vnější tlak podpoří vnitřní jednotu. Ale základním problémem není politická otázka evropské federace nebo praktická otázka evropské hospodářské organizace. Životní otázkou je, jak zachovat duchovní dědictví Evropy a obnovit společný cíl západní civilizace.

Velké světové civilizace Východu byly založeny na posvátném právu věkovité starobylosti ztělesněné v neměnném modelu institucí a zvyků. Západní kultura naproti tomu vždycky vděčila za svou sílu stálosti dynamického cíle, který jí umožňoval měnit svět, rozšiřovat hranice lidského poznání a rozsah lidské aktivity, aniž by ztrácela kontinuitu své duchovní tradice a totožnost svých mravních hodnot. Je-li možné tento dynamický záměr obnovit, duch Evropy přežije a jednota západní kultury bude v nějaké nové formě opět zajištěna.

Tyto základní otázky patří však spíše do roviny náboženství než politiky nebo ekonomie, a tyto roviny se neshodují. Věk hmotné prosperity může často být věkem duchovního úpadku, zatímco v temném věku hmotné zkázy a hospodářského úpadku se mohou zrodit nové duchovní síly.

My křesťané vůbec, zvláště prošlí zkouškami ohněm své víry, naděje a lásky, máme co přinést nové Evropě. Dokonce to, bez čeho může být její budoucnost ohrožena.

Citáty uvedené v textu pocházejí z knih vydaných Zvonem: Victor Conzemius, Proroci a předchůdci (1997), kap. Robert Schuman, 208. Christopher Dawson, Porozumět Evropě (1995), kap. Evropa a sedm stadií západní kultury, 53n.