Ekonomicko-sociální kontext evropské integrace

Autor: Jakub Trojan - Číslo: 1999/5 (Pracovní kolokvium)

Devadesátá léta jsou v Evropě charakterizována narůstajícími náklady na krytí sociálních, kulturních, zdravotních potřeb obyvatel všech zemí. To zatěžuje v stoupající míře státní rozpočty, vede stále častěji k redukci těchto výdajů, protože příjmové položky státních rozpočtů je nestačí pokrýt. Souvisí to i se stoupající úrovní technologie, jež doprovází statky i služby poskytované v těchto sférách. Zdraví, kultura, sociální úroveň jsou stále dražší.

Dalším negativním faktorem, prohlubujícím ještě napětí ve fiskální oblasti, je místy stoupající, místy sice stagnující, ale ve všech zemích trvalá nezaměstnanost části obyvatelstva, která opět snižuje příjmy a zvyšuje výdaje státních rozpočtů.

Třetím důležitým faktorem, který problematizuje stabilní fiskální politiku, je prodlužující se lidský věk a trvalé stárnutí evropského obyvatelstva. Zdraví, kultura, sociální úroveň jsou nejenom stále dražší, ale stoupá i počet těch, kteří se na těchto statcích chtějí podílet. Protože však na krytí nákladů na tyto služby ze státních rozpočtů zbývá stále méně prostředků, dochází v řadě zemí k úsporným programům; na pořadu dne je redukce dávek na sociální, zdravotní a kulturní potřeby. Co si evropské země mohly dovolit v šedesátých letech, nemohou si dovolit v letech devadesátých. I vlády s tradičním důrazem na sociální odpovědnost státu vůči slabším členům společnosti ztrácejí voliče, protože sahají na to, co se zejména v středoevropském prostoru tradičně počítalo k tomu, na co má občan nárok. A to se pochopitelně voličům nelíbí.

Celou situaci komplikuje ještě další jev, který se od sedmdesátých let značným tempem celosvětově rozšířil: jde o pohyb spekulativního kapitálu, který svými aktivitami na finančním trhu vyráží leckterou vrásku na čele ministrů financí. Vskutku platí: co vláda míní, trh mění. A často s nepředvídatelnou razancí (viz nejnověji asijskou, ruskou či mexickou finanční krizi). Tento spekulativní kapitál, odtržený od produktivní oblasti, netvoří žádné statky ani služby, ale přelévá v hospodářské sféře vytvořené finanční zdroje čistě podle spekulativních zřetelů z jedné země do druhé, často z kontinentů na kontinenty. Přelétavé ptactvo, náladové, letící tam, kde se léta sype a kde je chutnější zob. Má však značný vliv na kurzovní hodnotu národních měn, působí v globálním měřítku, a často nepředvídatelně, na ceny nejcitlivějších surovin a komodit. Ztráty, které v třicátých letech působil světové ekonomice ustrašený a líný kapitál, utíkající do přítmí bankovních sejfů, namísto aby injektoval v podobě investic tehdy strádající hospodářství, jsou jen pošimráním proti tvrdým úderům, které dnes působí spekulativní kapitál hospodářství národních států.

Není divu, že nejen extrémně levicové kruhy, ale i část křesťanské ekumeny (SRC, SARC, dokumenty biskupských konferencí v USA i jinde, hnutí Kairos) volá po alternativě k stávajícímu ekonomicko-sociálnímu pořádku.

Jenže k vytvoření nosné alternativy chybí zatím intelektuální a politická síla. Složitost moderní euro-americké civilizace způsobuje, že nápravné recepty, které se porůznu předkládají, připomínají spíše ideologická klišé. Zjednodušují, kladou váhu na několik zásahů do přejemného přediva hospodářsko sociálních vztahů, aniž dohlédají důsledky takových jednotlivých kroků. Chybí hluboký analytický vhled do nejhlubších strukturních souvislostí západního tržního systému a naší civilizace jako celku. Často převládají emoce, diletanství, amatérismus. Ideologizaci v oblasti ekonomiky a sociální problematiky je třeba metodicky čelit tím, že se všechny ekonomicko-sociální problémy musí řešit v dialogu všech, jichž se negativní dopady stávajícího uspořádání týkají. Církve musejí artikulovat hlas postižených, být místem setkání pro ty, kdo nemají dost moci, aby jejich názory byly medializovány. Dobrá zpráva, kterou mají z pověření Krista zvěstovat, však musí dolehnout až do ekonomicko-sociálních souvislostí. A k tomu je potřebí skutečně hlubokých ekonomických znalostí, být vyzbrojen pro dialog s odborníky specializovaných oblastí, s těmi, kdo daný stav obhajují, i s těmi, kdo hledají alternativy. Hovořit věcně, nikoliv v zbožných frázích.

Slabost ekumenických diskusí a dokumentů vidím v tom, že se sice opírají o perspektivu přicházejícího Božího království a v jeho světle poměřují stávající poměry. Ty v takovém pohledu samozřejmě vykazují hrozivá manka. Ale to je jen nepatrná část našeho úkolu. Stojíme před těžší otázkou: Jaké věcně účinné nápravné kroky je třeba provést, abychom ekonomicko-sociální poměry alespoň z malé míry učinili lidštějšími?

Evropa na cestě k integraci nutně potřebuje sociální smír. A na předním místě musí řešit problém nezaměstnanosti. Zde politická taktika slibující co největšímu počtu občanů práci naráží na objektivní bariéru stále vyšší technologické úrovně produkce, která potřebuje stále méně lidí. A při tom je schopna saturovat potřeby všech. Jak tedy odstranit nezaměstnanost? Navíc zde máme co činit ještě s řadou tíživých důsledků nezaměstnanosti, které tento sociální jev provázejí. Jde o to změnit mentalitu výkonu, která je s prací v tržních podmínkách spojena. Účast na tržních mechanismech se nesmí stát výlučným základem lidské důstojnosti. Ne samým trhem živ jest člověk. Tak jako se dařilo židům a křesťanům učinit sedmý den (sabat, neděli) sociálně-ekonomickým institutem, přejímaným snad všemi kulturami, mělo by se křesťanským církvím podařit v nadcházejícím století překonat výlučnou mentalitu výkonu. Místo mentality výkonu, zásluhovosti, prosazovat mentalitu milosti. Sola gratia. To znamená vážit si i těch činností, které se odehrávají mimo trh, považovat za smysluplnou a zásadně potřebnou práci např. žen v domácnosti, která není honorována trhem, nebo těch, kteří se mimoškolně věnují dětem, mládeži, realizátorů různých osvětových, uměleckých projektů. K uhrazení nákladů, včetně odměn pracovníkům v těchto oblastech, se musí spojit soukromé, veřejné i státní fondy, a samozřejmě i to, co budou schopny na tomto poli věnovat z obětavosti svých členů samotné církve. Sem může připlouvat alespoň část spekulativního kapitálu třebas ve formě výnosu daně při jeho pohybu. A zde má své místo občanská solidarita nebo to, co klasik ekonomické vědy, A. Smith, nazýval citem mravní sympatie.

Sociálně-ekonomický kontext evropské integrace, jak vidno, je víc než otázkou trhu, tržních principů, ekonomických zájmů. Jde v něm o duchovní hodnoty. Tak jako platí Masarykův, Rádlův, ale již vlastně Aristotelův výrok o tom, že politika je jen skrovnější částí života duchovního, platí v stejné míře totéž o sociálně-ekonomické oblasti. Když Jacques Delors před časem prohlásil, že je potřebí dát Evropě duši, měl na mysli právě toto: aby se ve všem, co Evropan koná, včetně institucí a struktur, jimiž své záměry realizuje, uplatňoval duchovní rozměr. Ekonomika, tím méně sociální oblast, není svézákonnou sférou, z níž jsou vytěsněny duchovní zřetele, motivy a výzvy. I zde se uplatňuje duchovní rozměr, kultivují pouhé zájmy a partikulární cíle. Do jaké míry se tak děje, je závislé na mravní a duchovní integritě té které evropské země. A to je opět závislé i na intenzitě apoštolátu a ekonomicko-sociální diakonie jednotlivých křesťanů i církví v takové zemi. Jest si jen přát, aby právě česká ekumena tímto úkolem rostla.