Český evangelický teolog Josef Hromádka

Autor: Oto Mádr - Číslo: 1999/5 (Osobnosti)

Naši českobratrští ekumeničtí bratři si připomněli dvojí jubileum jejich nejvýznamnějšího teologa: 110 let od narození (8.6.1889) a 30 od úmrtí (26.12.1969). My katolíci máme navíc zvláštní důvod vsadit si tuto osobnost - ostatně světového formátu - do své historické paměti. V těžkých popřevratových 20. letech se právě on vymanil z obecného antikatolicismu (i Masarykova) upozorněním, že katolická církev je podstatně víc než její nenávistné nálepky. Kromě toho je třeba správně osvětlit tuto postavu opravdového křesťana, zatemněnou pověstí kolaboranta.

Několik údajů

Po gymnáziu ve Valašském Meziříčí se rozhodl pro studium teologie. Studoval ji v Basileji, Heidelbergu a v Aberdeenu. Po krátkém farářském působení na Valašsku nastoupil na nově zřízenou Husovu fakultu jako profesor (1920-1939). Po okupaci odešel s rodinou do USA, kde přednášel teologii atd. na různých fakultách. Po válce navštívil vlast. Srovnání jejího stavu a západního liberálního kapitalismu ho přiklonilo k bezelstné (a neinformované) důvěře v nový koncept světa nabízený sovětskou propagandou. Proto se 1947 vrátil natrvalo do Prahy přednášet na své fakultě. V těch letech se velmi angažoval v ekumenickém hnutí, měl vysoké postavení v naší Ekumenické radě církví, kterou spoluzakládal. Po únoru 1948 získal důvěru vlády a pokoušel se jí využít k ochraně své fakulty a církve před otevřeným potlačováním. Založil mezinárodní Křesťanskou mírovou konferenci (1958), s níž se stále více stával z partnera loutkou režimu. Měl ovšem široké možnosti styků se světem, kde podporoval ekumenu, ale i vzbuzoval naděje v Sověty.

Šedesátá léta mu jakoby dala zapravdu. V tomto předjaří s podobně laděným filosofem Milanem Machovcem vymohli na režimu dialogický seminář na filosofické fakultě a ekumenický pod křídly Českobratrské církve evangelické. Ale i tak narážel tvrdě na reálný socialismus. Machovec v jednom článku (1992) sděluje, že těžce nesl ideovou sterilitu komunistů; jednou mu řekl: „Můj kolego, už to déle nevydržím. Věnoval jsem veškerou svou sílu tomu, aby se církev otevřela nekřesťanům a ateistům, a tím i Východu a socialismu. Ale komunistický režim mi jen háže klacky pod nohy a ignoruje mě. Nemohu dál.“

Po porážce Pražského jara napsal ostrý protest sovětskému velvyslanci Červoněnkovi a stáhl se z funkcí. Půl roku po svých osmdesátinách zemřel v Praze a byl pochován v Hodslavicích.

Charakteristiky

Ladislav Hejdánek: „Josef Lukl Hromádka je jedním z mála vskutku významných myslitelů 20. století v našich zemích.“ (Křesťanská revue 7/1999, 174). Blahoslav Hájek: „Hromádka byl stálým zneklidňovatelem církve.“ (Kostnické jiskry 6/2000).

„Dokázal stát sám proti ostatním, ale typem své osobnosti druhé spíš přitahoval. Už jako mladý učitel si získal celou řadu vážných a vůči novým věcem otevřených žáků. - Velice vážná byla Hromádkova snaha poctivě se vyrovnat s římským katolictvím. Bylo to v době, která katolíkům nepřála. On se však snažil porozumět tomuto věkovitému křesťanskému útvaru. Studoval odbornou literaturu, ale také navštěvoval katolické mše a usiloval o to proniknout k jádru katolické zbožnosti. V r. 1923-1924 publikoval sérii článků v Kostnických jiskrách, které následující rok vyšly knižně pod názvem 'Katolicismus a boj o křesťanství' (1925). Vzbudil takovou nelibost svým pokusem kladně porozumět katolictví, že lidé začali hromadně odhlašovat Kostnické jiskry, takže to vedlo až k bankrotu tohoto dříve věhlasného týdeníku. Dnes však žasneme, jak v takové atmosféře dokázal katolictví vyložit v jeho vnitřní síle a skrytých možnostech, které se vně mohly objevit až za 40 let, kdy se konal II. vatikánský koncil.“ (Martin T. Zikmund, Odkaz neznámého rodáka, Křesťanská revue 7/1999, 175).

Zabýval se Masarykem intenzivně, „ale nejméně v jedné otázce se od něj ostře lišil. Ve spisku „Křesťanství a vědecké myšlení“ (1922) píše: „Dovoláváme-li se Masaryka, nezapomeňme, že Masarykovy principy znemožňují jakoukoli církevní práci a všechnu naši křesťanskou terminologii (milost, spasení, vykoupení, víra, hřích, odpuštění, zjevení atd.), že Masaryk není učitelem křesťanství a že žije sám z fondu náboženského, který by zaschl, kdyby jeho principy zvítězily.““ (Tamtéž 174n.)

Dnes je velmi obtížné se poctivě, komplexně a bez předsudků vyrovnávat s rozsáhlým myšlenkovým dílem J. L. Hromádky. Je totiž postavou, kterou nelze zařadit do žádné škatulky. Každá nálepka, kterou ho vyřídíme, viditelně kulhá. Nezbytné je znát jeho dílo jako celek. Proto je někdy lépe mlčet než dát průchod laciným soudům. Jsou lidé, kteří jsou toho schopni, ale jsou i takoví, kteří raději řežou než měří. Sám za sebe to vidím takto:

1) Byl to především on, kdo přivedl českou evangelickou teologii i církev na cestu klasické křesťanské orientace. Místo opěvování teologicky jalových tolerančních tradic, bezzubého vlastenčení nebo zahrávání si s nezávazným liberalismem, na kterém se nedá nic pevného vybudovat, ukázal opět na autoritu Božího slova, na náročnost i osvobodivost prorocké a apoštolské zvěsti, na aktuální dědictví reformace české i světové, na naše sepětí s katolickou i pravoslavnou bohosloveckou tradicí i na současné světové teologické zápasy, nemluvě o jeho přínosu filosofickém. To je bohaté dědictví, které ovšem nemůžeme zakopat do země či znehodnotit pouhým omíláním. Máme je naopak tvořivě i kriticky domýšlet, svým vlastním způsobem na ně navazovat a tím jeho cenu zvyšovat.

2) Byl to především on, kdo učil své žáky i ostatní křesťany se ptát po "naší" odpovědnosti v konkrétních zápasech i dějinných etapách. Odpovědi na tuto otázku se mohou lišit, ale otázka sama je oprávněná, neboť je hluboce biblicky zakotvená. Vytahuje evangelíky i ostatní křesťany z jejich zbožného ghetta, ve kterém jim je dobře, ale které se podobá lampě skryté pod nádobou.

3) Byl to především on, kdo - ať už za těch či oněch okolností - dokázal žít a jednat ve svrchovanosti víry. Tuto svobodu si nikdy nikým nedal vzít. A to z něj učinilo jedinečnou osobnost, kterou respektovali i ti, kteří s ním nesouhlasili. Nikdy se vědomě nedostal do vleku osobního prospěchu, žádného zájmového ani mocenského nátlaku. Nebýt určován vedlejšími motivy, nýbrž nechat se strhnout suverenitou víry - v tom tkví Hromádkův přínos i naší generaci.

4) Ale jeho odkaz spočívá i v omylech. Napsal knihu 'Evangelium o cestě za člověkem' (1958) nebo hojně překládané „Evangelium pro ateisty“ (1958)¹ a jiné tituly, v nichž zdůraznil Boží sestup za člověkem a domýšlel význam Ježíšova vtělení. Sám se však v posledních dvou či třech desetiletích svého života pohyboval převážně ve vyšších kruzích, ať už na nejrůznějších konferencích, jednáních či přednáškových turné. Dostal se do izolace od oněch žalářovaných nejmenších bratří², o kterých mluví podobenství. Ztratil bezprostřední kontakt s realitou, do níž chtěl evangelium doručit. Mnozí mu právem vyčítali, že se stal světovým cestovatelem, jenž se snaží změnit svět, ale zapomíná na domácí kolbiště. Známé heslo: „mysli globálně, jednej lokálně“ je jakousi korekturou tohoto Hromádkova pozdního omylu. Velcí lidé si snad mohou dovolit velké omyly. Ale my jsme zde od toho, abychom je jednoznačně jako omyly označili a též se z nich i poučili.

¹„Evangelium pro ateisty“ bylo původně napsáno v němčině s předmluvou Karla Bartha. Esej byla přeložena do francouzštiny, španělštiny, holandštiny, dánštiny, švédštiny, finštiny, angličtiny a japonštiny. Během celé komunistické vlády nesměla vyjít v češtině.

² Přestože za mnoho lidí nespravedlivě odsouzených u příslušných úřadů intervenoval, často úspěšně. Paní Hromádková při vzpomínce na 50. léta v jednom rozhovoru uvedla: „U nás doma to bylo v té době jako v advokátní kanceláři.“

(Tamtéž 178)

Vzpomínky katolického pamětníka

Pro českou katolickou církev bylo období první republiky poznamenáno těžkými útoky na jejich církev ze strany Volné myšlenky, komunistů a socialistů, ale i liberálů a také křesťanů z jiných církví. Čestnou výjimkou se stal evangelický profesor teologie Hromádka. Pokusil se „zastavit průměrné protikatoličení a svést kontroverzi s katolictvím na nové, plodné, užitečné dráhy“. (Přítomnost 4, 1927, 44) „Pozadí katolické zbožnosti otevře nám oči pro naše poslání.“ (Katolicismus a boj o křesťanství, 1925, 11)

Když se po návratu do vlasti 1947 rozhlížel po církevní scéně, našel cestu také k františkánovi Janu Ev. Urbanovi. S ním jsme se tehdy scházeli na duchovním semináři my mladí kněží. Pověděl nám o Hromádkově touze najít u nás duchovně opravdové křesťany a o tom, jak si rozuměli na této rovině. Pozval ho mezi nás na přednášku o zkušenostech v USA. Hromádka byl k Západu značně kritický a když ho pod okny institutu Studium Catholicum na Jungmannově náměstí ho přerušil řev komunistického davu - 24, února 1948 -, zůstal klidný a s úsměvem dodal, že této historické proměny není třeba se bát. Nepřesvědčil nás, zato svým neobyčejně bratrským vystupováním podpořil naši otevřenost vůči ekumeně. Když se ho Saša Heidler zeptal, kdo evangelíkům ručí za správné pochopení Písma, živě reagoval: „To je dobře katolická otázka“ a pokusil se o odpověď nezastírající potíže.

Osobně jsem se s ním setkal po návratu z vězení, když mi při první návštěvě NDR velký ekumenický teoretik i praktik dr. W. Becker v Lipsku doporučil kontaktovat Hromádku - jehož předtím navrhl na 4. zasedání Druhého vatikánského koncilu mezi nekatolické účastníky. Byl jsem v pracovně Hromádkova vinohradského bytu přijat srdečně, bylo to roku 1967. S radostí líčil své dojmy z koncilu a ukazoval na knihovně vystavené suvenýry z Říma včetně podobizny Jana Pavla II.

Do třetice jsem ho zažil v rámci přednáškového cyklu Živá teologie v Praze, kam jsem ho pozval přednášet na téma Půlstoletí českého ekumenismu (7.5.1969). I zde zapůsobil velmi dobře na katolické posluchače. To už bylo v období po 21. srpnu 1968, který ho zasáhl neobyčejně hluboko: tvrdá pěst komunismu rozptýlila zbytek jeho naděje na křesťanstvím kultivovaný spravedlivý sociální řád světa, za který se snažil bojovat pod křídly režimu. V prvních dnech dokonce, jak jsme se dověděli, na žádost poskytnout vodu sovětským vojákům odpověděl, že doma v Sovětech mají vody dost. Byl to ovšem jen bolestný výkřik zklamání. Jeho životní omyl vyplynul z ušlechtilého vědomí povinnosti blíženské lásky otevřené všem, především Kristovým chudým.