Česká politika a Evropa v dějinách a dnes

Autor: Petr Pithart - Číslo: 1999/5 (Pracovní kolokvium)

Dokud my Češi, Moravané a Slezané své místo v Evropě hledáme, přeme se o ně, dotud v ní jsme. Dokud se ptáme, čím byla a čím je Evropa, čím bude a čím by měla být, dotud jsme součástí Evropy. To ovšem platí za předpokladu, že naše otázky nejsou jen řečnické.

Máme tedy na mysli jen otázky naléhavé, a to jsou zpravidla právě ty, na které není po ruce odpověď. Místo odpovědí svedeme někdy - nejčastěji se to daří v dialogu lidí, kteří si dokáží naslouchat - zase jen otázku, avšak přesnější, výstižnější otázku. Tak se naše vědomí posouvá nikoli vždycky k jistotám, ale snad od větších nejistot k menším.

Co to znamená, že Evropa je neustálý spor, nekonečné hledání smyslu? Evropa bývá ztotožňována s tím či oním institučním výtvorem, s tou či onou říší, systémem práva, smluvně zajištěnou mocenskou rovnováhou či církevní organizací, ale Evropa vždycky byla víc než jakýkoli takový hotový instituční výtvor. Proto také ani dnes Evropa není Evropská unie jako suma unijních institucí, totiž úřadů a pravidel, ale otevřenost této Unie, hledání jejího smyslu, její struktury, jejího rozsahu.

Evropa je ten kus světa, který věčně hledá svoje místo, svoje hranice, svoji identitu, sebedefinici, který o sobě pochybuje a často o sobě tvrdí, že je v krizi. Vědomí krizovosti patří k Evropě snad více než cokoli jiného. Byl to mimo jiné právě náš Masaryk, který na počátku století usiloval zbavit pojem krize v evropském smyslu čehosi hrozivého, výjimečného. Krize pro něj byla vlastně normálním způsobem evropské existence. Krize je tu třeba vnímat jako důsledek stavu otevřenosti, permanentní tázavosti, připravenosti přijímat podněty odjinud. Z toho ovšem samozřejmě plyne, že přináší také pochybnosti, nejistoty a úkosti. Ty nejsou jen rubem evropské dynamiky, kterou se Evropa tak dlouho odlišovala od ostatních kontinentů, jsou především předpokladem dynamiky.

Onen dramaticky rozeklaný výběžek - jakoby mys, vybíhající do Atlantiku, kterým je Evropa při pohledu na glóbus - odpovídá svými tvary členitosti národnostní a duchovní skladby Evropy. Ta je ve srovnání s ostatními kontinenty mnohem rozrůzněnější, diverzifikovanější, přičemž tato diverzita je v klidnějších dobách vnímaná nejen jako fakt, ale jako pozitivum, jako něco, co je třeba chránit, povzbuzovat. Zároveň diverzita, která stále hledá společný jmenovatel: různost, mnohost; pluralita, usilující o jednotu, a zároveň, v obráceném gardu: jednota, která v Evropě dostává pozitivní smysl jen tehdy, je-li jednotou v mnohosti, různosti, pluralitě.

Tuto diverzitu vytvářela otevřenost Evropy vůči tomu, co bylo mimo ni: v nejdůležitějších formativních obdobích Evropané usilovali poznat a osvojit si podněty zvenčí, z Jeruzaléma i z Byzance, z Řecka sice evropského, ale oklikou přes byzantský a arabský svět. Bylo to horečné přejímání, v němž byla velikost i pokora. Evropa zkrátka měla odvahu jít do učení, hledat někde jinde, co jí chybělo.

Obávám se, že postoj takovéto otevřenosti je dnes v Evropě stále více zpochybňován, či dokonce potlačován. Děje se to jak v měřítku celoevropském, tak i měřítku jednotlivých evropských států, kterým hrozí stát se ostrovy stejnosti. Mluvíme v této souvislosti o globalizaci, o procesech kulturní homogenizace v celoevropském měřítku i etnické v rámci národních států.

V globálním měřítku Evropa jako světadíl relativního blahobytu a relativního bezpečí se cítí být stále více ohrožována přívalem lidí z třetího světa. Mluví se stále více o nebezpečí islámského fundamentalismu, zajisté nikoli bez oprávnění. Výsledkem ovšem je uzavírání se vnějším vlivům. V měřítku jednotlivých států převládá tendence k národním státům jako státům etnicky čistým. Zatímco po napoleonských válkách žila ve svých národních státech sotva polovina Evropanů, tvoří dnes etnické menšiny uprostřed států méně než 10 % obyvatel Evropy. Z dnešních sedmatřiceti evropských států jen pět není založeno na etnickém základě a nenese jméno národa, který v nich dominuje: Švýcarsko, Belgie, Rakousko, Lucembursko a Moldavsko. Etnicky čistý stát není sám o sobě nic politováníhodného, či dokonce zavrženíhodného, i když kulturně je diverzita nesporně plodnější a v neposlední řadě také odolnější vůči ideologickým pandemiím. Problémem ovšem je, jak této čistoty dosáhnout: bez násilí v té či oné podobě to zpravidla nejde.

Česká politika nás Čechy, Moravany a Slezany udržuje v Evropě tehdy, když je otevřená otázkám souvisejícím se vší nesamozřejmostí jak evropské, tak i naší národní a státní identity. Politika zajisté nemá za cíl klást otázky, to je výsostný úkol intelektuálů, politika je především hledání jistot, ale dobrá politika nemůže nehledat odpovědi právě na podstatné otázky, zajišťovat se proti podstatným nejistotám.

Česká politika může být stěží rovnou evropská. Byly sice doby, kdy takovou bývala, kdy Praha byla středem Evropy, ale většinou je naší Evropou Evropa střední, tedy naši sousedé. Není to vůbec málo: střední Evropa bývala jakousi zahuštěnou Evropou, Evropou v malém. Jazyková, kulturní, náboženská a vůbec civilizační pestrost byla pro tuto část Evropy charakteristická. Byl to subkontinent neklidný, nepříliš stabilní, ale duchovně, intelektuálně, kulturně nesmírně plodný. Vídeň kdosi nazval hlavním světovým městem sebereflexe. A vskutku, našli bychom nebývalé množství výjimečně významných osobností ducha, které toto město formovalo tím, že se tu lidé viděli pronikavěji, protože také skrze ty druhé, jiné. Že refektovali i toto své vidění sebe samých skrze druhé. Třeba ovšem říci, že Vídeň utvářela nejen Freuda či Poppera, ale i Hitlera. Podobně Praha, ale zajisté i Brno.

V roce 1938 bylo Československo státem s největším procentem národnostních menšin, přesněji řečeno Nečechoslováků, v Evropě. Čechoslováci ke všemu ještě netvořili jeden národ, jak se po dosti dlouhou dobu chtělo věřit. Pak jsme za okolností nesrovnatelných a ne vždy na náš vrub ztratili postupně Židy, Rusíny, Němce a naposledy Slováky a s nimi i Maďary. Poprvé v dějinách žijeme ve státním domě sami. Přesněji řečeno už jen s Romy, ale kvůli potížím, které soužití s nimi vyvolává, nám dnes hrozí, že se před námi začne jeden evropský stát po druhém uzavírat.

To všechno nejspíše není v žádném myslitelném smyslu pokrok, to není cesta do Evropy. Evropa národních států, vytvořených holocaustem, vyháněním, asimilací, posouváním hranic po vyhraných či prohraných válkách, ztrácí tak to, co ji činilo unikátně dynamickým, otevřeným, duchovně a kulturně plodným světadílem.

Česká politika měla v tomto smyslu příležitost být v moderní době politikou evropskou snad jen prvních deset let po vzniku samostatného státu. Nejen příležitost, byla tu i jistá vůle v tomto smyslu, bohužel však nepřevažovala. Na mnohonárodnostním základě mohl vzniknout stát sice národní, národ by však byl chápán čím dále tím více politicky, jako národ občanů. Byl tu přece Masaryk, státník prostý malicherného českého nacionalismu, byla tu zprvu silná inspirace Spojenými státy americkými, byly tu - v letech 1926-1929 - více než náznaky rodící se loajality třímilionové menšiny německé. Trvalo to však jen do světové hospodářské krize, do nástupu Hitlera a Henleina. Od té doby už nebyla ani příležitost, ani vůle.

Potom až po roce 1989. Je tu příležitost, vůle se však nedostávalo a nedostává. Rozdělení státu bylo mimo jiné také rezignací na náročnou výzvu Masarykovu, bylo vytěsněním smyslu obětí legionářů za první i vojáků a odbojářů za druhé světové války. Nejde jen o faktický výsledek, ale o to, jak to šlo všechno snadno, lehkomyslně, jak se vlastně myslelo jen na to, co bude zítra ráno. Byl to tak říkajíc rozvod již na první stání. Jako kdyby nám ani nestálo za to déle a důmyslněji se pokoušet zachránit dílo otců a dědů. Na české straně vážil nejvíce motiv ekonomický: abychom prý byli my Češi rychleji v Evropě a dostávali jako ti chudší co nejdříve peníze z rozpočtu EU, ozývali se naši lidé proti tomu, že z českého rozpočtu šlo mizerných 27 miliard na chudší Slovensko. Bylo to podivné vykročení na cestě do Evropy.

Etnicky homogenní český stát se navíc vyznačuje mimořádnou mírou centralizace. I v tomto ohledu zatím nezapadáme do současné Evropy. Ta se globalizaci více či méně spontánně brání v neposlední řadě právě decentralizací, regionalizací. Evropské státy jsou dosud základním stavivem Unie a v tomto smyslu jsou prostředím spíše homogenizujícím se, především pod vlivem unijního práva. Protiváhou nejen této homogenizace, ale i antidotem proti pokušení nacionalismu, jsou ožívající regiony, v nichž lidé přirozeně nacházejí svou identitu. Nejčastěji jde o kdysi historické útvary, dosud odlišitelné jednotlivé části států. Nemají ostré hranice, vesměs nejsou spojeny s národnostním dělením ani s jazykovými rozdíly, nejsou tedy v žádném ohledu konfliktogenní. Samozřejmě existují výjimky, naštěstí dosti řídké - např. italská Padánie se svými separatistickými tendencemi. Právě regiony se stávají čím dále tím více nositeli evropské diverzity, namísto národních států. Katalánsko, Bavorsko, Lombardie, Bádensko-Württembersko nechť tu poslouží jako příklady sebevědomých regionů, které nabízejí lidem osobitou, a přitom nekonfliktní, přirozeně pociťovanou identitu.

Pokrok v procesech decentralizace a regionalizace v České republice zatím téměř nezaznamenáváme. Zřízení samosprávných krajů bude, doufejme, jistým zlomem, ale jde bohužel o proces inspirovaný a řízený shora, který nemá širší podporu veřejnosti. Krajů je navíc příliš mnoho, jsou proto na Evropu příliš malé, a navíc ignorováním prastaré zemské hranice brání procesu té nejpřirozenější regionalizace České republiky. Morava by totiž byla docela klasickým evropským regionem, kdyby nebyla budoucím krajským zřízením vlastně po tisíci letech zrušena.

Pokud jde o odezvu české politiky na evropské výzvy, bylo by tu třeba mluvit také o naší zahraniční politice, která teprve v poslední době doceňuje vztahy k sousedním státům. Rozbití Visegrádu bylo svého času pokračováním tendencí obsažených v českých motivech pro rozdělení Československa. Střední Evropa přestávala existovat: etnicky homogenní státy sobecky rivalizovaly, vzájemně se oslabovaly a riskovaly oživení starých napětí, a my jsme v tom hráli prim. Rozpad Československa vedl ke zhoršení česko-německých vztahů, protože jakoby dodatečně legitimizoval Mnichov. Také česko-rakouské vztahy čekají nelehké zkoušky, protože zmenšený a oslabený český stát se stal místo východo-západním svorníkem nestabilní střední Evropy něčím jako nevelkou spolkovou zemí mezi Rakouskem a Německem.

Desetiletá bilance naší cesty do sjednocující se Evropy není věru imponující. Česká politika se vyznačuje provincialismem, zahleděností do vlastních problémů a mankem spoluzodpovědnosti za osudy i jen Střední Evropy. Například vážný problém maďarské menšiny na Slovensku, který před sedmdesáti lety vznikl českým přijetím trianonské smlouvy, jsme lehkomyslně přenechali Slovákům, zprvu bez jistoty, že tam vznikne stabilní demokratická vláda. Vůbec geopolitické myšlení u nás zatím absentuje, velkorysejší zahraniční politika jakbysmet.

Kdyby měla být sjednocená Evropa právě jen jednotným trhem, příliš by to nevadilo. Dříve nebo později bychom svoji ekonomiku Evropě přiblížili a mohli bychom být akceptováni. Ale ona naštěstí u toho nemůže zůstat, máme-li se napříště vyvarovat dalších vleklých a krajně riskantních krizí `a la tragédie rozpadávání bývalé Jugoslávie. Evropa bude muset usilovat o hlubší syntézu, založenou na sdílených duchovních hodnotách, na toleranci k diverzitě v rámci těchto sdílených hodnot, na vzájemné solidaritě, ale zároveň na otevřenosti vůči vnějšímu světu. Bude muset být připravena i k obětem ve jménu těchto společně sdílených hodnot: není napříště možné, aby se Evropané zase spolehli na americké piloty. Evropa nemůže být především obranným zařízením proti obchodní či ideové konkurenci: proti Americe, proti islámu a proti východoasijským ekonomickým tygrům.

Pro takovouto hlouběji sjednocenou Evropu jako jednotu v mnohosti, v různosti, udělala za posledních deset let česká politika jen velmi málo. Naději skýtá však to, že si to čím dále tím více lidí začíná uvědomovat. Pevně věřím, že právě proto jste se tu dnes sešli. A tu je na místě omluva a lítost: rád bych byl dnes mezi vámi, mezi lidmi, kterých si velmi vážím, ale pracovní povinnosti i o víkendu mi to neumožňují.