Bohumír Janát, Myslet proti duchu doby

Číslo: 1999/5 (Recenze)

F. X. Šalda po návštěvě Juliena Bendy v Praze (1928) okomentoval jeho knihu „La trahison des clercs - Zrada vzdělanců“. Clerc oba chápou jako protiklad laika, člověka světského a praktického. Překlad „vzdělanec“ je jen přibližný; clerc je odvozen z latinského clericus. Je to člověk duchovní v tom smyslu, že „nesleduje účely praktické“, jeho vzorem je Ježíšovo království, ne z tohoto světa. Donedávna duchovní člověk stál jako hráz „proti stoupajícímu náporu politické nízkosti a nejsurovější užitkovosti“. Inteligence jako stav však tyto pozice vyklidila.

Bohumír Janát (nar. 1949), křesťanský filosof v pravém smyslu slova, patří k hrstce, která se v době komunistického temna nezpronevěřila poslání vzdělanců. Protože svou filosofii skutečně žil, našel v sobě r. 1977 odvahu stát se signatářem Charty 77 a v r. 1988 jejím mluvčím. Po r. 1989 patřil k jejím kritikům a v redakci Listů vytrvale, leč často marně, prosazoval vertikální, duchovní rozměr. Na 8 let se ponořil do vědecké práce, ale po krátké zhoubné nemoci nás opustil 29.11.1998.

Vydání hlavní části jeho publikovaných textů, tvořících ucelený odkaz, se citlivě ujala Jolana Poláková.

Místo úvodu se nám dostává autorův nedokončený úryvek posledního rukopisu - úvaha „Filosofie a transcendentní království“ (9-12) o vrozené lidské touze po univerzalitě. Vrací se ke známé dramatické pasáži z Janova evangelia, kdy výslech Ježíše u Piláta je archetypem konfrontace „Božího člověka“ se státní mocí. Zdá se, že autorovým úmyslem bylo rozpracovat a doplnit studii „Caesarovo imperium ve zkoušce svědomí“ ze samizdatového Kritického sborníku, 1987, 4.

Kdo by se zajímal o to, jak myslitel vyzrával, dal by přednost chronologickému uspořádání statí pod záhlavím Cesta pravdy (15-233). Poláková zvolila alternativní, teologické uspořádání od Geneze. „Čas čekání“, který má podtitul „O souvislosti víry, morálky a politiky“, pojednává o konfliktu lidské svobody s božským řádem. Podstata zla tkví v jeho časnosti; budování a demontáž států je jen oponou, za níž se odehrává drama lidské existence.

Vícerozměrná je studie „Dvojí pramen evropské civilizace“, kde autor sleduje otázku moci ve dvou rovinách, ontologické a teologické, v tradici judaisticko-křesťanské i evropské. Neblahou roli zde sehrála ideologicky znásilněná a deformovaná moderní věda.

Kritická reflexe duchovní situace moderní doby má titul „Osud, svoboda a metafyzické rozhodnutí“ (54-66). Během svých dějin člověk kolísá mezi dvěma póly: odhodlanou nadějí a rezignující úzkostí; filosofie se nesmí stát „povolnou služkou ducha doby“.

„Transcendentní pramen mravnosti“ (67-71) je přednáška pro hermeneutický seminář s mediky. Je to výzva, aby se naše kultura nedala zahltit drogou zábavy a hledala přístup k posvátnému.

Doktor Faust je podle autora tak klíčovou postavou evropské civilizace, že mu věnuje i další dvě úvahy: „Evropská duchovní alternativa“ a „Goethův Faust jako archetyp moderní kultury“.

Přínos T.G.M. je v textech zdůrazněn dvakrát: „Masarykovo slovo Ježíš, ne Caesar“ (101-108), které znamená, že „Evropa bez trvale přítomného étosu transcendentního vzhlédnutí ztrácí svou dějinnou identitu“. „Masaryk a Nietzsche“ (109-130) si zaslouží zvlášť pozorné čtení, neboť specifikuje nejen Masarykovu kritiku faustovského titanismu, ale i nihilismus jako bludný kořen moderní osvícensko-humanistické tradice (125).

Postoj „umět čekat“, tj. filosofická naděje, je blízký filosofovi Karlu Vránovi, který se z exilu pod vlídným italským sluncem vrací do našeho klimaticky drsnějšího pásma.

Glosa k udělení čestného doktorátu Karlovy univerzity Viktoru Franklovi má titul „Pravda a ideologie“. - Do jaké míry ideologa Charty 77 Jana Patočku inspiroval inaugurační projev prezidenta Cartera, v němž jako tři základní hodnoty vyzdvihl spravedlnost, milosrdenství a pokoru? O tom je úvaha „Filosofie a víra ve spravedlivý svět“ (143-153).

„Mýtus sametové revoluce“ (154-156) je pokus o interpretaci termínu „revoluce“. - Studie „O trvalosti ideje Charty 77“ vyšla původně ve sborníku „Charta 77 očima současníků po 20 letech“, Praha 1997.

„Bohatství chudých“ je polemika proti vulgarizaci ústředního tématu Michaela Novaka některými ekonomy, kteří se z ideologických důvodů staví proti sociální síti a snahám pomoci chudým.

Thoreauův „Walden čili život v lesích“ se pro mělké ochranáře stal bezmála kultovní knihou, aniž by chápali jeho idealistické zásady. Proto Janátova reinterpretace tohoto průkopníka občanské neposlušnosti pod titulem „Thoreauova transcendentální pouť do Svaté země“ (167-179) by měla proniknout i do jejich kruhů. Thoreau svým životem především stavěl most mezi naší časností a věčností. Je modelem poutníka v bezdomoví, cílevědomě směřujícího do nebeské vlasti. Thoreauovo rytířství samoty vykládá další esej „Saunterring jako velký symbol filosofie“. Vzhledem k tomu, že Thoreau nebyl konfesijně profilovaným křesťanem, jeví se přivtělení úvahy o dvě generace mladšího španělského myslitele „Donquijotovský katolicismus Miguela de Unamuno“ (195-199) jako autorův omyl. Má posloužit jen jako most k současnému mysliteli, jehož si Janát cení nade vše: teolog Notredamské univerzity John S. Dunne se Boha nepokouší definovat, nýbrž vychází ze vzplanutí srdce, jež následuje osvícení mysli (200). Tak hlubinná intuice existence Svaté země je první předpoklad opravdového filosofa z profese.

Nejaktuálnějším Janátovým poselstvím a zároveň odkazem, k němuž je třeba se vracet, je esej, který posloužil jako titul celé sbírky. Rok 1989 byl asi annus mirabilis, v němž rozbourání Berlínské zdi bylo předzvěstí pádu komunismu. Lze o něm uvažovat v mnoha rovinách a autor si zvolil tu nejzanedbávanější: Království věčnosti a panství pomíjivosti. V tomto duchu komentuje i bestseller z r. 1963 „On Revolution“, v němž Hannah Arendtová ponechává otevřenu otázku, zda Americká revoluce je nesplněným ideálem, iluzí či snem. Jak úvaha „Metanoia versus revolutio“, tak „Revelace, nikoli revoluce“ nám ukazují etické a spirituální dimenze našeho návratu do Evropy.

Místo faktografického životopisu tak samorostlého autora vzpomínají přátelé a souputníci Filip Karfík, Karel Vrána, Jiří Vančura, Zdeněk Janík a Daniel Heller bez patosu, co pro ně Mirek Janát znamenal. Postrádám zde jen jedno svědectví, co autor znamená pro rozvoj eko-filosofie, od člověka nejpovolanějšího - prof. Erazima Koháka. Vezmou naši filosofové a teologové tento aspekt ekologie konečně na vědomí, jak se děje např. na všech třech Fórech 2000 na Pražském hradě?

Sdělení editorky: V knize obsažená zpráva o udělení Krieglovy ceny vznikla nedopatřením.