Profesor Radim Palouš devadesátiletý
Autor: Zuzana Svobodová - Číslo: 2014/4 (Osobnosti)
V Teologických textech se Radim Palouš představil jedenácti texty, netřeba tudíž ani vyjmenovávat hlavní témata nestora české filosofie výchovy a – jak jej poprvé nazval Karel Skalický – teologa výchovy. (Texty jsou dostupné v internetovém archivu TT.)1 Připomeňme jen například společné působení Radima Palouše a Josefa Zvěřiny v malých neveřejných studijních skupinkách v různých částech naší vlasti v době totalitní. Zatímco Josef Zvěřina uváděl účastníky do teologického myšlení, Radim Palouš připravoval posluchače k filosofickému tázání. A byl to právě zakladatel Teologických textů, Oto Mádr, který inspiroval Radima Palouše k vydávání samizdatové nezávislé revue Vzdělání a výchova. Významně se podílel rovněž na samizdatové edici Nové cesty myšlení. Od 7. ledna 1982 do 2. února 1983 byl jedním z mluvčích Charty 77, po listopadu 1989 patřil k zakládajícím členům Občanského fóra a od ledna 1990 do února 1994 působil jako rektor Univerzity Karlovy.2
1 V archivu Teologických textů je uveden v Rejstříku autorů pod odkazem Palouš Radim: http://www.teologicketexty.cz/casopis/autori/autor/Palous-Radim.html.
2 Podrobněji viz např. tři texty nazvané Radim Palouš, in: N. PELCOVÁ – A. HOGENOVÁ, Česká vzdělanost v Evropě I. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, Praha 2011, ISBN 978-80-7290-515-7. Bibliografie Radima Palouše: A. PALOUŠOVÁ, Prof. PhDr. Radim Palouš, dr. h. c. – Publikační činnost, in: Cesta a život, Univerzita Karlova, Praha 1999, ISBN 80-86039-91-9. Případně kniha rozhovorů R. Palouš, Dobrodružství pobytu vezdejšího, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2006, 263 s., ISBN 80-7195-052-1.
Když jsem nedávno pročítala Paloušovy samizdatové texty s náboženskou tematikou, které vydával například v časopise Studie,3 měla jsem intenzivní dojem, že kritika, kterou Palouš tehdy sděloval, by měla znít také dnes – totiž kritika, která nedehonestuje, nýbrž poukazuje pravdivě na nedostatky a zároveň navrhuje možné lepší přístupy. Ačkoli byl například i členem Papežské rady pro kulturu, nikdy nevystupoval jako ten, který přináší druhým ponaučení, ale jako ten, který přichází vést dialog, podělit se o své vidění světa a sdílet je s druhými. Od svého učitele Jana Patočky tak přejímá sokratovský přístup – ostatně právě z úcty k myšlenkovému dílu a službě Jana Patočky se ujímá po Patočkově smrti vedení domácích seminářů pro uskupení, které bylo později nazváno Akademie či Kampademie.4 Mnozí někdejší „kampademici“ dnes působí ve významných vědeckých institucích a předávají dál poslání pečovat o duši. V devadesátých letech 20. století založil Radim Palouš společně s Jaroslavou Peškovou na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy doktorské studium filosofie jakožto filosofie výchovy. Vědomě tak Radim Palouš navázal na Komenského a Patočkovo zdůraznění role výchovy pro život jedince i pro rozvoj občanské společnosti. Absolventi tohoto doktorského programu dnes působí na univerzitách ve všech krajích Čech a Moravy, ale – a to je snad to nejcennější – vědí o svých kořenech ve společenství, jehož scholarcha nikdy nepoukazoval sám na sebe, ale vedl sebe i druhé cestou dialogu dál, k Prameni, Logu.5
3 Dostupné v knihovně samizdatu Libri prohibiti.
4 Dostupné v knihovně samizdatu Libri prohibiti.
5 U příležitosti devadesátých narozenin Radima Palouše vychází mimořádné číslo časopisu Paideia, 1/2014, nazvané Výchova ve světověku, jehož obsah tvoří příspěvky spolupracovníků, studentů a studentů někdejších studentů Radima Palouše. Kristýna Recinová – rovněž studující v tomto doktorském programu – připravuje aktualizovanou bibliografii Radima Palouše.
Děkujeme za všechny dary, kterých se nám dostalo a vyprošujeme požehnání našeho Pána, Ježíše Krista.
