Ad: „Pšenice a koukol“ jako aktuální metafora (TT 4/2013)

Autor: Milan Smejkal - Číslo: 2014/2 (Dialog)

Článek, který jsem přečetl už poněkolikáté, je tak úderný, oslovující a „diagnostický“, že by si ho měli nejen přečíst, ale zapsat za uši mnozí, přemnozí z naší církve, od těch nejvyšších pater až po přízemí, a možná až po suterény a všelijaká další obskurní sklepení. A nejen „oni“, ale já, on, ona, zkrátka my všichni. Ty tři příklady, které jmenovitě – a jistě jedny z mnoha a mnoha dalších, neuveřejněných – uvádíte, jsou z jedné strany nádherné, bohulibé a hodné následování, z té druhé otřesné a hrozné, neuvěřitelné a děsivé. Ono se ale nelze ani moc divit: když totiž čteme, že i vysocí hodnostáři církve, této hlasatelky Ježíšova odkazu, bývají opojeni mocí a silou peněz a konají věci v naprostém rozporu s Ježíšovým prvním blahoslavenstvím, jakpak by měli být imunní ti ostatní.

Nasměrování současné civilizace směrem k neustálé a vzrůstající potřebě něco mít, vlastnit, mít nejnovější model toho a onoho (…) a upadat do další a další závislosti, a pak prožívat stresy a hrůzy z psychických následků takového nerozvážného jednání, je něco, co sice dnešní doba s sebou bohužel přináší, ale čemu je zapotřebí se postavit. Protože koukol bují všude, mimo církev i v církvi, a hlavně v našem vlastním srdci, kde ho často ani pořádně nevidíme nebo ani vidět nechceme.

(…) Styl, v němž se pohybujeme, vyžaduje reakci: mít odvahu nalít si čistého vína. To bylo jistě také smyslem vašeho článku.